22 Ad 6/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobce: A. Š., nar. X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Davidem Václavkem sídlem Luční 1203, 664 42 Modřice proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2025, č. j. MPSV-2025/252529-921, sp. zn. SZ/MPSV-2025/164785-921, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16. 12. 2025, č. j. MPSV- 2025/252529-921, sp. zn. SZ/MPSV-2025/164785-921, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Davida Václavka, advokáta se sídlem Luční 1203, 664 42 Modřice.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně brojí žalobce proti shora označenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Brně (dále též „úřad práce“) ze dne 25. 7. 2025, č. j. 174712/2025/BBA (jímž bylo původně rozhodnuto nepřiznat žalobci příspěvek na péči), a to tak, že podle § 4 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 písm. a), § 9, § 11 odst. 1 písm. a) a § 13 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o sociálních službách“), se žalobci přiznává příspěvek na péči ve výši 3 300 Kč měsíčně ode dne 1. 3. 2025.

2. Žalovaný na základě posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „PK MPSV“) ze dne 2. 10. 2025, ev. č. SZ/2025/2028-BR11 (dále též „posudek“) dospěl k závěru, že žalobce je osobou do 18 let věku, která se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost). Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (dále též „DNZS“) totiž vyžadoval každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby a nebyl schopen zvládat tři základní životní potřeby, konkrétně komunikaci, péči o zdraví a osobní aktivity.

II. Žaloba

3. Žalobce uvádí, že je osobou s diagnostikovanou poruchou autistického spektra a mentální retardací, jež zásadním způsobem ovlivňuje každodenní péči o něj. Velmi obsáhle popsal průběh správního řízení, včetně obsahu všech jeho podání, provedených posudků i vydaných rozhodnutí. Brojí především proti posudku PK MPSV. Ta nevysvětlila svůj závěr, že žalobce zvládá většinu základních životních potřeb, přestože jím předložené lékařské podklady (komplexní pedopsychiatrické vyšetření ze dne 25. 7. 2025 a posudek kliniky LOGO ze dne 4. 11. 2025) jsou s tímto v rozporu. Posudková komise redukuje zvládání základních životních potřeb na hybnost končetin či na neexistenci diagnózy těžké mentální retardace; zcela pomíjí, že má hodnotit funkční schopnost provést jednotlivé úkony v přijatelném standardu. Rozhodující nemá být to, jestli by úkon „teoreticky šel natrénovat“, ale zda žalobce příslušné dílčí činnosti fakticky zvládá bez mimořádné pomoci oproti svým vrstevníkům. V posudku chybí vyhodnocení, zda žalobcem vyžadovaný každodenní dohled a dopomoc v jeho přirozeném prostředí nepředstavují u tříletého dítěte mimořádnou péči. Žalovaný i přes tato pochybení posudek bez dalšího převzal, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

4. Ke konkrétním základním životním potřebám uvedl žalobce následující. Neuznání mobility v zásadě nerozporuje. K orientaci uvádí, že porozumí jen po opakování a usměrnění, přerušení činnosti u něj vede k afektům, orientaci v přirozeném sociálním prostředí má velmi omezenou, v terénu vyžaduje stálý dohled; nezvládá proto minimálně aktivity „orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat“ a „mít přiměřené duševní kompetence“. Pokud jde o stravování, vůbec nedává najevo hlad, bez aktivního nabízení nejí, vyžaduje krokové vedení a časté usměrňování; v porovnání se svými vrstevníky nezvládá „dodržovat stanovený dietní režim“. Ve vztahu k oblékání a obouvání žalobce akcentuje, že nemá funkční řeč a jeho porozumění je minimální, na pokyny reaguje až po opakování a s aktivním usměrňováním; v porovnání se svými vrstevníky proto nezvládá „oblékat se a obouvat se“, „svlékat se a zouvat se“ a „manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem“. Jde-li o výkon fyziologické potřeby, žalobce nerozumí slovním pokynům a nekomunikuje, tudíž není schopen pochopit ani postup při vykonávání fyziologických potřeb, dlouhodobě používá pleny, nesignalizuje potřebu a bez asistence neprovede očistu; nezvládá tudíž veškeré dílčí aktivity této životní potřeby. K tělesné hygieně žalobce konstatuje, že není schopen si zajistit osobní hygienu bez pomoci rodiče, očistu často odmítá, je nutné ji provádět zcela pod kontrolou a s fyzickou asistencí, přičemž jakýkoli pokus o samostatnost vede k afektivnímu odporu nebo ke snaze o únik ze situace.

5. V doplnění žaloby poukázal žalobce na to, že mu rozhodnutím úřadu práce ze dne 9. 3. 2026, č. j. 40840/26/BM, byl ode dne 1. 1. 2026 do 15. 6. 2027 přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením ZTP. Posudkový závěr v daně věci zněl, že žalobce je osobou s těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

6. Žalovaný uvádí, že závěry PK MPSV jsou náležitě odůvodněny v posudku, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Nebyly doloženy takové skutečnosti, které by posudkové závěry zpochybnily. Námitkám týkajícím se nezvládání základních životních potřeb nemohl žalovaný přisvědčit, neboť PK MPSV neshledala ve zdravotním stavu žalobce objektivní medicinský podklad pro jejich uznání. Komise měla k dispozici všechny žalobcem odkazované podklady, jejichž obsah zhodnotila. Žalovaný zdůraznil, že PK MPSV při svém hodnocení nepřihlíží k pomoci nebo dohledu při zvládání základní životní potřeby, který nevyplývá z funkčního dopadu DNZS, ale který je motivován toliko snahou o urychlení výkonu. Mimořádnou péčí o dítě se rozumí taková, která podstatně přesahuje péči poskytovanou dítěti téhož věku. Součástí výchovy i zdravého dítěte je dohled nad jeho činností a opakované připomínání některých aktivit (hygiena, stravování, oblékání). Takový dohled lze považovat za běžnou součást výchovných opatření; nejedná se o stav, že by posuzovaný úkon nezvládl. V příloze metodického pokynu žalovaného jsou uvedeny standardy vývoje dítěte, podle nichž se určí, na základě jakých aktivit dítěte lze posoudit poskytování péče jako mimořádné. Přihlíží se k tomu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na toto postižení.

7. V doplnění vyjádření žalovaný konstatoval, že zdravotní stav žalobce nebyl v řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením vyhodnocen jako funkční postižení v oblasti mobility či orientace, nýbrž toliko v oblasti komunikace.

8. Žalobce v replice uvedl, že vyjádření žalovaného neodstraňuje vytýkané rozpory. Žalovaný pouze opakuje, že PK MPSV postupovala správně, aniž by konkrétně vysvětlil, proč lze za přesvědčivý považovat posudek, který se odchyluje od sociálního šetření i lékařských zpráv, aniž by u jednotlivých sporných základních životních potřeb provedl přezkoumatelné hodnocení dílčích aktivit. Žalobce proto setrvává na tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě neúplného a nepřesvědčivého posudku.

IV. Posouzení věci krajským soudem

9. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) a je přípustná. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

10. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.); současně ověřil, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

11. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. IV.1 Obecně k poskytování příspěvku na péči u dítěte 12. Úpravu poskytování příspěvku na péči obsahuje zákon o sociálních službách a na něj navazující vyhláška č. 505/2006 Sb. (dále též „vyhláška“). Podle § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že nárok na příspěvek na péči má osoba uvedená v § 4 odst. 1 zákona o sociálních službách, která „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8.“ 13. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby (§ 1 odst. 4 zákona o sociálních službách).

14. Zákon rozlišuje čtyři stupně závislosti. Osoba do 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu DNZS není schopna zvládat tři základní životní potřeby; b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu DNZS není schopna zvládat čtyři nebo pět základních životních potřeb; c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu DNZS není schopna zvládat šest nebo sedm základních životních potřeb; d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu DNZS není schopna zvládat osm nebo devět základních životních potřeb; pokud současně vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby (§ 8 odst. 1 zákona o sociálních službách).

15. Jednotlivé stupně závislosti se určují podle toho, kolik tzv. základních životních potřeb člověk nezvládne bez pomoci. Těchto potřeb je celkem deset: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost (§ 9 odst. 1 zákona o sociálních službách). Příloha č. 1 k vyhlášce ke každé základní životní potřebě stanoví několik aktivit, které by měl zdravý člověk všechny zvládat.

16. U osoby do 18 let věku se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby podle § 9 odst. 1 a při hodnocení potřeby mimořádné péče porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Při stanovení stupně závislosti u osoby do 18 let věku se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku (§ 10 zákona o sociálních službách).

17. Z § 2a vyhlášky vyplývá, že pokud osoba není schopna z důvodu DNZS zvládat alespoň jednu z aktivit, které pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezuje příloha č. 1 k vyhlášce, pak není schopna základní životní potřebu zvládat celkově.

18. Dle § 2b vyhlášky platí, že pokud osoba do 18 let věku nemá z důvodu nízkého věku a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje ještě vyvinutou schopnost zvládat některou ze základních životních potřeb nebo některou aktivitu, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, není pro účely posuzování stupně závislosti považována za osobu, která je neschopna základní životní potřebu zvládat. To neplatí, pokud osoba z důvodu DNZS při zvládání základní životní potřeby nebo některé aktivity, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby.

19. Na základě § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách se při posuzování stupně závislosti vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

20. Posuzování závislosti na pomoci jiné fyzické osoby provádí posudkový lékař Institutu posuzování zdravotního stavu a PK MPSV. Posudek je pro správní orgány stěžejním důkazem. Musí být jednoznačný, určitý, úplný a přesvědčivý. Tyto náležitosti splňuje, pokud se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám.

21. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav musí poté popsat dostatečně jasně a přesně, aby nevyvstávaly žádné další pochybnosti (srov. např. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2015, č. j. 6 Ads 299/2014-25, či ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 Ads 34/2018-17). Schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby (§ 1 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb.). To znamená, že při posouzení je kladen důraz na faktickou (skutečnou) schopnost osoby základní aktivity samostatně provádět, nikoliv primárně na určenou diagnózu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2021, č. j. 6 Ads 257/2019-26).

22. Nejvyšší správní soud ve vztahu k nakládání s posudkem v řízení dovodil, že se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti. (viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009- 50, a ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009-104). IV.2 Průběh posuzování zdravotního stavu žalobce 23. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 31. 3. 2025 žádost o příspěvek na péči. Dne 11. 4. 2025 bylo provedeno sociální šetření. Institut posuzování zdravotního stavu (dále též „IPZS“) vypracoval dne 16. 6. 2025 posudek č. j. LPS/2025/4417-BM_CSSZ. Dospěl k závěru, že žalobce potřebuje z důvodu DNZS pomoc při základních životních potřebách komunikace a péče o zdraví. Nejde o osobu, která se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Jedná se osobu do 18 let věku, jež nesplňuje zdravotní podmínky pro uznání stupně závislosti, neboť její DNZS nevede k neschopnosti zvládat alespoň tři základní životní potřeby. Následně úřad práce žalobci nepřiznal příspěvek na péči. V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce uvedl, že vyšetření ze dne 25. 7. 2025 jednoznačně stanovuje jako jeho diagnózu dětský autismus; jeho sebepéče je výrazně omezena, není schopen komunikace a nezajistí si žádné potřeby bez pomoci rodiče.

24. V průběhu odvolacího řízení byl žalobce zhodnocen PK MPSV. Ta rozhodovala ve složení předsedy z oboru posudkového lékařství, lékaře z oboru psychiatrie a tajemnice. Žalobce ani jeho zákonný zástupce nebyli jednání přítomni. Komise v posudku shrnula veškerou podkladovou dokumentaci, ze které vycházela; výslovně zmínila žalobcem odkazované pedopsychiatrické vyšetření ze dne 25. 7. 2025. Posudek kliniky LOGO ze dne 4. 11. 2025 podkladem posudku nebyl (a ani být nemohl, neboť byl vyhotoven až po jejím jednání). Posudková komise jako diagnostický souhrn žalobce uvedla dětský autismus bez auto či hetero agrese a poruchu vývoje řeči.

25. V rámci posudkového zhodnocení PK MPSV konstatovala, že z doložené dokumentace nevyplývají těžké poruchy smyslové, duševní nebo pohybové, které by byly objektivním podkladem pro neschopnost žalobce zvládat neuznané základní životní potřeby. Nezpochybnila, že z hlediska medicínského se u žalobce jedná o DNZS, který jej limituje. Z posudkového hlediska ovšem nebylo prokázáno, že by mu funkční omezení vyplývající ze zjištěného zdravotního stavu bránilo ve zvládání následujících základních životních potřeb:

26. K mobilitě komise uvedla, že u žalobce nejsou prokázány těžké omezení hybnosti dolních končetin ani jejich těžké parézy, které by byly objektivním podkladem k nezvládnutí chůze po rovině a po schodech; dolní končetiny plní svoji opěrnou i pohybovou funkci bez omezení. K orientaci komise vyslovila, že nebyla prokázána posudkově závažná porucha smyslových funkcí, žalobce je schopen poznávat a rozeznávat sluchem i zrakem, orientovaný je částečně v přirozeném prostředí, rodiče pozná; nebyly u něj zjištěny poruchy chování, které by bylo nutné medikovat, těžká dezorientace a ztráta duševních kompetencí nebyla prokázána. Nezpochybňuje se dopomoc, ale nejedná se o mimořádnou péči. Ke stravování komise konstatovala, že nebylo prokázáno závažné postižení kloubní hybnosti horních končetin ani těžké parézy, není úplná ztráta úchopu, což by bylo objektivním důvodem k nezvládnutí této potřeby. Žalobce nemá těžkou mentální retardaci ani těžkou formu autismu, která by bránila nácviku stravování. Nelze vyloučit dopomoc, z hlediska posudkového se ale nejedná o mimořádnou péči (není malnutrice, krmení sondou). K oblékání a obouvání komise sdělila, že žalobce nemá těžkou mentální retardaci ani těžkou formu autismu, která by bránila nácviku této potřeby. Nevylučuje se dopomoc, ale nejedná se o mimořádnou péči. K výkonu fyziologické potřeby komise uvedla, že není prokázána inkontinence, zjištěný zdravotní stav dovoluje nácvik. Opět nevyloučila dopomoc, ovšem nejedná se o mimořádnou péči (ošetřování stomie, vybavování stolice). K tělesné hygieně komise konstatovala, že žalobce má přiměřené duševní, smyslové i fyzické schopnosti vykonávat hygienu; nemá těžkou mentální retardaci ani těžkou formu autismu, která by bránila nácviku. Nevylučuje se dopomoc, která ale z posudkového hlediska nepředstavuje mimořádnou péči.

27. PK MPSV učinila posudkový závěr, že žalobce nebyl od 31. 3. 2025 z důvodu DNZS schopen zvládat 3 základní životní potřeby (komunikace, péče o zdraví, a osobní aktivity), pročež potřeboval každodenní pomoc nebo dohled jiné fyzické osoby. Z toho důvodu se považoval za osobu závislou na pomoci jiné osoby ve stupni I (lehká závislost).

28. Žalobce se k posudku PK MPSV vyjádřil dne 27. 10. 2025. Za rozhodné považuje to, zda v přijatelném standardu umí základní životní potřebu rozpoznat, provést a zkontrolovat. Pokud nezvládne (byť jedinou) dílčí aktivitu, pohlíží se na potřebu jako nezvládanou, a to bez ohledu na příčinu zdravotního stavu. U dětí se navíc posuzovaný vždy srovnává se stejně starými dětmi a přihlíží se k jejich vývoji. Nejde o to, zda by úkon „šel natrénovat“ či zda nejsou postiženy končetiny, ale zda dítě fakticky zvládá příslušné činnosti bez mimořádné pomoci oproti svým vrstevníkům. PK MPSV zredukovala své hodnocení v zásadě všech základních životních potřeb na to, že žalobce má zachovánu hybnost končetin a nemá těžkou mentální retardaci; měla však hodnotit funkční schopnost provést jednotlivé úkony v přijatelném standardu.

29. V reakci na vyjádření žalobce požádal žalovaný PK MPSV dne 31. 10. 2025 o doplňující posouzení. Shrnul námitky žalobce a dodal, že jednotlivé základní životní potřeby je nezbytné posoudit skrze dílčí aktivity vymezené ve vyhlášce. Pokud jsou posudkovými lékaři základní životní potřeby vyhodnoceny jako zvládnuté, je toto zapotřebí řádně a jasně zdůvodnit. Následně dne 7. 11. 2025 zaslal žalobce žalovanému doplnění svého vyjádření. Přiložil zprávu kliniky LOGO ze dne 4. 11. 2025, která vznikla na základě vyšetření žalobce dětským psychiatrem, psychologem, neurologem, logopedem, ergoterapeutem a fyzioterapeutem; ta krom stávající diagnózy dětský autismus nově stanoví i mentální retardaci. Dle zprávy jde o zvlášť těžké postižení s nutností celodenní intenzivní péče, žalobce samostatně nezvládá žádné potřeby adekvátně svému věku.

30. PK MPSV dne 13. 11. 2025 vyhotovila doplnění posudku. Její jednání proběhlo ve stejném složení, opět bez přítomnosti žalobce a jeho zákonného zástupce. Komise shrnula námitky žalobce a průběh předcházejícího řízení. Mezi podkladovou dokumentací, ze které vycházela, výslovně uvedla také zprávu ze dne 4. 11. 2025. V rámci posudkového zhodnocení konstatovala, že základní životní potřeby vysvětlila dostatečně, a to i bez opisování dílčích aktivit. Doložený zdravotní stav žalobce jistě vyžaduje dopomoc, z posudkového hlediska však žádná z dílčích aktivit nevyžaduje s ohledem na věk a postižení žalobce mimořádnou péči, je zde dán prostor k nácviku. Komise připustila, že ve zprávě ze dne 4. 11. 2025 je u žalobce sice konstatováno zjevné opoždění vývoje, jeho tíže však není zhodnocena. Nebyla prokázána závažná mentální retardace, autismus byl již hodnocen v předchozím posudku. Posudkový závěr PK MPSV zněl, že neshledala důvody pro změnu již přijatého posudkového závěru.

31. Ve vyjádření ze dne 21. 11. 2025 žalobce poukázal na to, že jím doložené lékařské podklady vycházející z osobního vyšetření žalobce se ve svých závěrech shodují na tom, že se u něj jedná o zvlášť závažné postižení s nutností celodenní intenzivní péče a že samostatně nezvládá plnit potřeby adekvátně svému věku. Právní předpisy nepodmiňují nezvládání kterékoliv základní životní potřeby existencí závažné mentální retardace. IV.3 Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí 32. Krajský soud předesílá, že nebude samostatně podrobně pojednávat o všech základních životních potřebách, jejichž nezvládání nebylo žalobci uznáno. Žalovaný (resp. PK MPSV, jejíž závěry odvolací správní orgán bez dalšího převzal) se totiž dopustil dvou zásadních pochybení při posuzování schopnosti žalobce zvládat jednotlivé základní životní potřeby, které prostupují celým napadeným rozhodnutím (stejně tak posudkem PK MPSV ze dne 2. 10. 2025 i doplňujícím posouzením ze dne 13. 11. 2025).

33. První pochybení se týká nepřezkoumatelného vypořádání se s žalobcem předloženými lékařskými zprávami a v nich popsaných funkčních obtíží při zvládání základních životních potřeb.

34. Ze zprávy Ambulance klinické logopedie ze dne 16. 4. 2025 vyplývá závěr, že žalobce má těžkou vývojovou poruchu řeči na podkladě primární diagnózy spočívající v poruše autistického spektra. Neobjevuje se u něj slovní imperativ, neklade otázky, nemá schopnost utváření pravidel hry či dekontextové řeči; neumí se orientovat místem, časem ani konkrétní situací, ve které se nachází. Pragmatická rovina dítěte je velmi těžce narušená, neobejde se bez pomoci druhé osoby. Ve zprávě o ambulantním vyšetření na Psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Brno ze dne 30. 7. 2025 se uvádí závěr, že sebepéče žalobce je výrazně omezena, diagnóza pacienta představuje výraznou zátěž pro rodinu. Žalobce není schopen komunikace, nezajistí si osobní hygienu a vykonání fyziologické potřeby, stravování, oblékání ani péči o vlastní zdraví a osobní aktivity bez pomoci druhé osoby. Konečně ve zprávě kliniky LOGO ze dne 4. 11. 2025 je konstatováno, že se u žalobce jedná o těžkou kombinovanou neurovývojovou poruchu, doporučuje se mu intenzivní přístup a terapie při autismu; postižení žalobce bylo zhodnoceno jako zvlášť těžké s nutností celodenní intenzivní péče, odborné terapie a dopomoci.

35. PK MPSV však jako odůvodnění neuznání zbývajících základních životních potřeb v zásadě souhrnně uváděla, že žalobce buďto nemá příslušné fyzické postižení (např. u orientace – není ztráta zraku a sluchu, u stravování – absentuje závažné postižení horních končetin či ztráta schopnosti úchopu), nebo zdůrazňovala, že se u žalobce nejedná o diagnózu těžké mentální retardace či těžkou formu autismu. Nevypořádala se však s tím, jaké funkční obtíže při žalobcově výkonu základních životních potřeb jsou popsány v lékařských zprávách (např. že se neumí orientovat místem, časem ani konkrétní situací), stejně tak není zřejmé, že by komise jakkoli reflektovala celkové zhodnocení zdravotního stavu žalobce odbornými lékaři (jako zvlášť těžké postižení s nutností celodenní intenzivní péče).

36. Je tedy zjevné, že PK MPSV vycházela primárně z diagnóz uvedených ve zdravotnické dokumentaci, nikoliv z konkrétních obtíží popisovaných opakovaně v lékařských zprávách. Uvádí totiž, že žalobce sice trpí dětským autismem, ale jelikož se nejedná o jeho těžkou formu (stupeň postižení nebyl doposud stanoven), nelze uznat nezvládání zbylých základních životních potřeb. V rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu tedy posudková komise nekladla důraz na faktickou (skutečnou) schopnost žalobce provádět základní aktivity, nýbrž primárně formalisticky hleděla na určenou diagnózu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2021, č. j. 6 Ads 257/2019-26). Rozhodující ovšem není pouze konkrétní zdravotní postižení posuzované osoby, nýbrž zejména jeho funkční dopad na zvládání základních životních potřeb. Odůvodnění posudku posudkové komise proto musí být opřeno o zcela individuální poznatky týkající se funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého stavu posuzovaného na jeho schopnost zvládat základní životní potřeby, nikoliv pouze o obecné negativní vymezení, že netrpí konkrétními závažnějšími zdravotními postiženími, která by implikovala nezvládání uvedených základních životních potřeb (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2022, č. j. 1 Ads 482/2020- 33).

37. PK MPSV se adresně nijak nevypořádala se závěry formulovanými ve shora specifikovaných lékařských zprávách. Nevysvětluje, proč nelze uznat nezvládání základních životních potřeb orientace, stravování, oblékání a obouvání, výkon fyziologické potřeby a tělesná hygiena, když z podkladů formulovaných odbornými lékaři vyplývá něco jiného. Odůvodnění, že nebyly prokázány konkrétní komisí uvedené diagnózy, nelze samo o sobě považovat za dostatečné. Z tohoto důvodu není posudek PK MPSV přezkoumatelný, a to ani ve spojení s jeho doplněním.

38. Druhé pochybení při posuzování nároku žalobce na příspěvek na péči se týká nesprávného hodnocení tzv. mimořádné péče. Také tato vada přitom zasahuje všechny neuznané základní životní potřeby.

39. PK MPSV v posudku v rámci hodnocení orientace, stravování, oblékání a obouvání, výkonu fyziologické potřeby i tělesné hygieny shodně uvádí, že nezpochybňuje to, že žalobce v důsledku svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu k provedení neuznaných základních životních potřeb vyžaduje „dopomoc“ třetí osoby (rodičů). Dle komise se ovšem nejedná o „mimořádnou péči“, ten svůj závěr ovšem nijak blíže neodůvodňuje. Souhrnně pak PK MPSV zopakovala, že na základě hodnocení doloženého zdravotního stavu všechny základní životní potřeby „jistě vyžadují dopomoc, z posudkového hlediska však žádná z dílčích aktivit není hodnocena s ohledem na věk a postižení jako mimořádná péče a je dán prostor k nácviku“ (srov. str. 3 doplnění posudku).

40. Krajský soud konstatuje, že posudková komise ignoruje to, jak je termín „mimořádná péče“ definován v § 10 zákona o sociálních službách; ten jednoznačně stanoví, že „při hodnocení potřeby mimořádné péče se porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. (…) Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku.“ Osobám nízkého věku je totiž z důvodu jejich postupného vývoje vždy zajišťována určitá běžná péče. Nad její rámec ovšem existuje péče, která může běžnou péči přesahovat; právě tato mimořádná péče je poté předmětem zkoumání a hodnocení v rámci posuzování stupně závislosti dítěte (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2025, č. j. 17 Ad 33/2024-64).

41. Touto problematikou se však PK MPSV v posudku nikde nezabývá. Nejinak je tomu také u jeho doplňku, a to přestože výtka nesprávného posouzení mimořádné péče byla podstatou podání žalobce, které vedlo k žádosti o doplňující posouzení. Komise toliko velmi lakonicky konstatovala, že žalobce sice vyžaduje dopomoc, ale nejedná se o mimořádnou péči. Ve svém vyjádření k žalobě poukazuje žalovaný zcela správně na to, co se rozumí mimořádnou péčí a jak se tato má posuzovat; nadto odkazuje na instrukci náměstkyně pro řízení sekce č. 15/2016, podle níž se má dle vymezených aktivit hodnotit, zda se u dítěte konkrétního věku jedná ještě o běžnou nebo již mimořádnou péči. V napadeném rozhodnutí však žalovaný s těmito kritérii ani odkazovanou instrukcí sám vůbec nepracuje a toliko bez dalšího přebírá blíže neodůvodněné závěry PK MPSV, že veškerá dopomoc nezbytná u žalobce ke zvládání neuznaných základních životních potřeb nepředstavuje mimořádnou péči.

42. V žádném z doposud učiněných posouzení zdravotního stavu žalobce (posudku IPZS, posudku PK MPSV ani v doplňujícím posudku) tudíž není nikde pojednáno o tom, jaké činnosti běžně samostatně zvládá zdravé dítě ve věku žalobce, a naopak k jakým aktivitám takové dítě s ohledem na svůj věk a jemu odpovídající stupeň biopsychosociálního vývoje přirozeně vyžaduje péči (dopomoc) rodiče. Bez učinění této úvahy však není možné péči vyžadovanou konkrétně žalobcem porovnat s rozsahem, intenzitou nebo náročností péče o jiné děti jeho věku. Ze shora citované rozhodné právní úpravy přitom jasně vyplývá, že u osob mladších 18 let nelze hodnocení jejich schopnosti zvládat základní životní potřeby činit izolovaně, nýbrž toliko jako komparaci míry a náročnosti péče o zdravé dítě versus dítě stižené dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem.

43. Metodologické pochybení v nyní projednávané věci tedy spočívá v tom, že se v dosavadním průběhu řízení vůbec nepracovalo s posouzením toho, zda péče o žalobce (jakožto dítě s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem) svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou zdravé osobě téhož věku. Na vyhodnocení tohoto hlediska vyplývajícího z § 10 zákona o sociálních službách, ve spojení s § 2b prováděcí vyhlášky, správní orgány (resp. spíše PK MPSV) rezignovaly. Soud přitom takovou úvahu nemůže učinit sám, pročež mu také z tohoto důvodu nezbývá než věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

44. Krajský soud zdůrazňuje, že nezavazuje správní orgán ohledně toho, zda dítě věku žalobce určitou konkrétní dílčí aktivitu běžně zvládá nebo nikoliv. K posouzení toho, zda je tříleté dítě bez zdravotního postižení standardně schopné si například samo nakrájet pokrm, obléct si odpovídající oblečení či po vykonání potřeby bez upomínání provést hygienu, není soud kompetentní. Taková úvaha je však nezbytná v případě, pokud bude posudková komise chtít uzavřít, že se jedná toliko o běžnou péči související s jeho přirozeným vývojem.

45. Nadto soud upozorňuje, že PK MPSV v posudku jako argument ve prospěch toliko běžné péče o žalobce v případě stravování uváděla to, že u posuzovaného není malnutrice či krmení sondou; u výkonu fyziologické potřeby konstatovala, že nedochází k ošetřování stomie či vybavování stolice (srov. str. 4 posudku). Z uvedeného je dle soudu zřejmé, že posudková komise mimořádnou péči chápala nesprávně jako péči poskytovanou osobě s nějakým objektivně těžce závažným zdravotním postižením. Taková interpretace pojmu „mimořádná péče“ však neodpovídá shora prezentované zákonné definici založené na srovnání zvládání základních životních potřeb zdravou osobou do 18 let věku a osobou téhož věku se zdravotním postižením. V dalším řízení bude posudková komise vycházet z koncepce mimořádné péče upravené v § 10 zákona o sociálních službách.

V. Závěr a náklady řízení

46. S ohledem na shora uvedené krajský soud dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V navazujícím řízení bude na žalovaném, aby se s pomocí PK MPSV vypořádal s obsahem lékařských zpráv předložených žalobcem; dále posoudí, zda se u žalobce jedná o mimořádnou péči ve smyslu § 10 zákona o sociálních službách.

47. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzené věci byl žalobce úspěšný a má tak právo na náhradu nákladů řízení.

48. Za účelně vynaložené náklady žalobce v tomto řízení považoval krajský soud mimosmluvní odměnu jeho zástupce. Ta sestává z celkem dvou úkonů právní služby: 1/ převzetí a příprava zastoupení, 2/ sepis žaloby. Za oba tyto úkony činí odměna 4 620 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“)]. K tomu je nutné připočíst paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč [§ 13 odst. 4 AT]. Zaslání doplnění žaloby ze dne 17. 3. 2026 soud nepovažoval za samostatný úkon právní služby. Podání repliky pak soud neshledal účelně vynaloženým nákladem, neboť v replice byl v zásadě pouze opakován obsah žaloby. Odměna zástupce žalobce v souhrnu činí 10 140 Kč. Advokát je plátcem DPH, pročež se odměna navyšuje o daň ve výši 21 %. Soudní poplatek žalobce nehradil. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno, 25. května 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce