22 Ad 7/2026

Plný text

22 Ad 7/2026-53 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobce: Ing. E. O., CSc., nar. X bytem X proti žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 3. 2026, č. j. X, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobou napadeným rozhodnutím zamítla žalovaná námitky žalobce proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 1. 2026, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu o částku za vychované děti pro nesplnění podmínek čl. II zákona č. 323/2021 Sb.

II. Vyjádření účastníků 2 22 Ad 7/2026

2. V podané žalobě namítl žalobce, že napadené rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že zmeškal zákonnou lhůtu pro podání odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a dále tím, že správní orgán neshledal důvody pro přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení.

3. Pokud jde o odmítnutí jeho odvolání pro opožděnost, žalobce namítl, že nikdy neobdržel informaci o desetidenní lhůtě k vyzvednutí rozhodnutí, které bylo uloženo na poště, a že ani oznámení o uložení listovní zásilky na poště takovou informaci neobsahuje. Dále namítl, že se řídil sdělením Územní správy sociálního zabezpečení, která mu emailem sdělila, že v jeho případě končí lhůta pro podání odvolání dne 6. 11. 2025.

4. V další části žaloby (a dalších navazujících podáních) brojil věcně proti napadenému rozhodnutí s tím, že toto vychází z neúplně zjištěného stavu věci, nebere v úvahu skutečnosti, které byly zjištěny v předchozí fázi správního řízení. Ze správního spisu je podle něj zřejmé, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, které upravují jeho vydání jak procesně, tak hmotněprávně.

5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno fikcí 16. 10. 2025 a zákonná lhůta pro podání odvolání uplynula 31. 10. 2025. Žalobce podal odvolání až dne 5. 11. 2025, tudíž opožděně. Uznal, že žalobce byl chybně informován emailem pracovnicí ÚSSZ o běhu lhůty, to ale nepředstavuje zákonný důvod pro prominutí zmeškání úkonu. K zamítnutí odvolání došlo na základě kogentních ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalobce byl řádně poučen o odvolací lhůtě i o tom, do kdy si musí zásilku vyzvednout na poště. Měl proto dostatek informací k tomu, aby důvodně předpokládal, že informace pracovnice ÚSSZ není správná. Věcně se podaným odvoláním zabýval pouze z hlediska možnosti uplatnění mimořádných opravných prostředků, kterou ale neshledal.

III. Posouzení věci krajským soudem

6. Při splnění podmínek řízení soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

7. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že u rozhodnutí Územní správy sociálního zabezpečení pro Kraj Vysočina ze dne 2. 10. 2025, č. j. 47003/178657/25/120/ŽL, je přiložena doručenka adresátu Ing. E. O., CSc., ze které plyne, že toto rozhodnutí bylo doručováno žalobci dne 6. 10. 2025, kdy žalobce nebyl zastižen v místě bydliště, na místě mu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a bylo mu zanecháno poučení o následcích nevyzvednutí zásilky. Zásilku si žalobce vyzvedl 21. 10. 2025.

8. Dále je ve správním spise založeno odvolání žalobce, které bylo správnímu orgánu doručeno 5. 11. 2025, ve kterém žalobce věcně brojil proti prvostupňovému rozhodnutí. Pro účely tohoto řízení soud konstatuje, že podané odvolání neobsahuje žádost o prominutí zmeškání úkonu. Tuto žádost neobsahuje ani obsahově bohaté doplnění odvolání ze dne 13. 11. 2025 ani další doplnění odvolání ze dne 24. 11. 2025.

9. Součástí správního spisu je i emailová konverzace žalobce se správním orgánem prvního stupně, ze které plyne, že se žalobce 29. 10. 2025 dotazoval na možnost prodloužení lhůty pro podání odvolání o 15 dnů a že správní orgán ho informoval, že lhůtu prodloužit nelze, 3 22 Ad 7/2026 poučil ho o možnosti podání blanketního odvolání a jako konec lhůty pro podání odvolání uvedl den 6. 11. 2025.

10. Ačkoliv soud rozumí rozčarování a nespokojenosti žalobce s ohledem na postup správního orgánu prvního stupně, ve věci nelze shledat porušení zákona při zamítnutí odvolání žalobce pro opožděnost.

11. Podle § 39 odst. 2 správního řádu lze prodloužit lhůtu určenou správním orgánem na žádost účastníka. À contrario lhůtu stanovenou zákonem správní orgán prodloužit nemůže.

12. Lhůtu pro podání odvolání stanovuje správní řád explicitně v § 83 odst. 1, dle kterého činí odvolací lhůta 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

13. Jediná výjimka pro běh odvolací lhůty je stanovena v § 83 odst. 2 správního řádu tak, že v případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení podle § 68 odst. 5 lze odvolání podat do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení podle § 70 věty první, bylo-li vydáno, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí.

14. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že toto obsahuje poučení, které je v souladu se zákonem, není neúplné ani nesprávné. Pro podání odvolání měl proto žalobce lhůtu 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí.

15. Pokud jde o oznámení rozhodnutí, tak podle § 72 odst. 1 věty první správního řádu se rozhodnutí účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením.

16. Podle § 19 odst. 2 věty první správního řádu není-li možné písemnost doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, lze ji doručit také prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

17. Podle § 19 odst. 7 věty první správního řádu je-li pro řízení třeba, aby bylo doručení doloženo, musí být zajištěn písemný doklad stvrzující, že písemnost byla doručena nebo že poštovní zásilka obsahující písemnost byla dodána, včetně dne, kdy se tak stalo.

18. Podle § 20 odst. 1 věty první správního řádu se fyzické osobě písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 4), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu.

19. Podle § 23 odst. 1 správního řádu nebyl-li v případě doručování podle § 20 adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží.

20. Podle § 23 odst. 3 písm. b) správního řádu se písemnost uloží u obecního úřadu nebo v provozovně provozovatele poštovních služeb, pokud se doručuje jejich prostřednictvím.

21. Podle § 23 odst. 4 správního řádu se adresát vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po 4 22 Ad 7/2026 uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.

22. Podle § 23 odst. 5 správního řádu se zároveň s oznámením podle odstavce 4 adresát písemně poučí o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1, 3 a 4 vyvolalo nebo o možnosti postupu podle § 24 odst.

2. Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu.

23. Podle § 24 odst. 1 správního řádu platí, jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.

24. Podle § 24 odst. 2 správního řádu prokáže-li adresát, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek ustanovení § 41 požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena.

25. Podle § 41 odst. 1 správního řádu se navrácením v předešlý stav rozumí prominutí zmeškání úkonu, který je třeba provést nejpozději při ústním jednání nebo v určité lhůtě, nebo povolení zpětvzetí nebo změny obsahu podání, kterou by jinak nebylo možno učinit.

26. Podle § 41 odst. 2 správního řádu požádat o prominutí zmeškání úkonu účastník může do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit. S požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá. Zmeškání úkonu nelze prominout, jestliže ode dne, kdy měl být úkon učiněn, uplynul jeden rok.

27. Pokud jde o doručování správních rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2016, č. j. 6 As 148/2015-30, uvedl: „doručení fikcí podle § 24 odst. 1 správního řádu prokazuje správní orgán tím, že založí do spisu vrácenou obálku s nevyzvednutou písemností, včetně předtištěné doručenky, na níž je zaznamenáno a stvrzeno podpisem doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě doručování zanecháno oznámení o tomto uložení a poučení o následcích nevyzvednutí zásilky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 26/2009-67, nebo ze dne 13. 6. 2013, č. j. 9 As 159/2012-28). Pokud si adresát zásilku úmyslně nebo z nedbalosti nevyzvedl, ač tak učinit mohl, nemůže se následně dovolávat své nečinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 2/2010- 80). Doručení správního rozhodnutí podle § 24 odst. 1 správního řádu nastává marným uplynutím desetidenní lhůty; pozdější faktické převzetí rozhodnutí nemá na právní účinky doručení již žádný vliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2008, č. j. 5 As 44/2007-93).

15. Účinky fikce doručení je možné z iniciativy adresáta v některých případech zvrátit, a to postupem dle § 24 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 41 správního řádu, podle kterých může adresát požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Přechází však na něj důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 As 35/2011-54).“ 28. Obsahem správního spisu je doručenka k rozhodnutí ze dne 2. 10. 2025, ze které vyplývá, že zásilka s citovaným rozhodnutím byla připravena k vyzvednutí od 6. 10. 2025, neboť žalobce nebyl zastižen v místě doručování. Z doručenky dále vyplývá, že „Adresát byl vyzván 5 22 Ad 7/2026 k vyzvednutí zásilky a bylo mu zanecháno poučení o následcích nevyzvednutí.“ Podle této doručenky byla uložená písemnost vyzvednuta dne 21. 10. 2025.

29. V říjnu 2025 bylo 16. 10. 2025 ve čtvrtek a 21. 10. 2025 bylo úterý.

30. K charakteru doručenky Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2018, č. j. 10 As 69/2017-33, konstatoval, že „Doručenka je považována za obvyklý důkazní prostředek, který prokazuje doručení jakékoliv písemnosti účastníkům řízení, jejich zástupcům, svědkům či jiným adresátům. Podle ustálené judikatury NSS doručenka nemá ve správním řízení (kromě řízení daňového) povahu veřejné listiny. K jejímu zpochybnění tedy není potřeba prokázat opak toho, co z ní plyne. Přesto ale adresát musí při jejím zpochybňování vyvinout určitou míru aktivity tím, že předestře jinou, avšak srovnatelně pravděpodobnou verzi reality (viz např. rozsudek ze dne 8. 9. 2014, čj. 8 As 56/2014-24).“ 31. Pokud jde o námitku žalobce, že mu nebyla zanechána informace o desetidenní lhůtě k vyzvednutí uložené zásilky a že ani oznámení o uložení zásilky takovou informaci neobsahovalo, soud konstatuje, že se jedná o námitku právně významnou. Řádné poučení adresáta o právních důsledcích nevyzvednutí uložené písemnosti je jednou z podmínek doručení fikcí podle § 23 odst. 5 správního řádu a § 24 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil, že při konkrétní námitce směřující proti obsahu poučení nemusí vždy postačovat pouhý formální údaj na doručence a je třeba zabývat se i tím, zda bylo adresátovi skutečně poskytnuto poučení odpovídající zákonným požadavkům (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 4 As 85/2024-35).

32. Současně však platí, že doručenka představuje ve správním řízení obvyklý důkazní prostředek o průběhu doručování. Ačkoli ve správním řízení mimo řízení daňové nemá povahu veřejné listiny, nelze její obsah bez dalšího pominout. K jejímu zpochybnění musí adresát předestřít jinou, srovnatelně pravděpodobnou verzi reality, jak soud uvedl výše odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 10 As 69/2017. V nyní posuzované věci z doručenky plyne, že zásilka byla dne 6. 10. 2025 uložena a že žalobci byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky i poučení o následcích nevyzvednutí. Tato skutečnost je dále podporována tím, že žalobce si zásilku dne 21. 10. 2025 skutečně vyzvedl.

33. Žalobce svou námitku o absenci informace o desetidenní lhůtě ponechal v obecné rovině. Neuvedl, jaké konkrétní znění oznámení mu bylo zanecháno, nepředložil obálku, její oddělitelnou část ani jiný podklad, z něhož by bylo možno dovodit, že zanechané poučení zákonné požadavky skutečně nesplňovalo (ačkoliv je to právě on, kdo má nyní k dispozici celou obálku napadeného rozhodnutí, nikoliv Česká pošta). Neoznačil ani další konkrétní okolnosti, které by činily jeho verzi skutkového stavu srovnatelně pravděpodobnou s údaji zachycenými na doručence. Za této procesní situace soud neshledal dostatečný podklad pro závěr, že při doručování nebylo žalobci poskytnuto poučení odpovídající § 23 odst. 5 správního řádu.

34. K tomu soud navíc zdůrazňuje, že doručování listin ve správním řízení se řídí metodikou Ministerstva vnitra obsahující i vzory obálek pro doručování rozhodnutí do vlastních rukou. Tato vzorová obálka obsahuje poučení o doručování, vč. desetidenní lhůty pro nástup fikce doručení a určení neplatnosti doručení rozhodnutí. K doručování tedy dochází standardizovanými obálkami, u kterých lze očekávat jejich setrvale stejný obsah. Nad rámec uvedeného soud poukazuje i na to, že žalobci byly obvykle veškeré do vlastních rukou doručované zásilky ukládány na poště a u žádné z nich proti obsahu výzvy nebo poučení 6 22 Ad 7/2026 nebrojil, ačkoliv se dle formátu doručenky jedná o shodný typ obálek. Žalobci tak musely být otázky běhu lhůt známé již z předchozích doručování listin správního orgánu.

35. Ani skutečnost, že na doručence či souvisejících poštovních údajích není některá kolonka vyplněna zcela bezvadně, sama o sobě neprokazuje, že poučení zanecháno nebylo. Nejvyšší správní soud již dříve dovodil, že pouhé opomenutí zaškrtnutí kolonky na poštovní výzvě sice může důkazní situaci oslabit, samo o sobě ji však nevyvrací; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2020, č. j. 6 Afs 200/2020-33. V projednávané věci proto soud uzavírá, že žalobce neunesl své procesní břemeno tvrzení a důkazní břemeno natolik, aby bylo možno dovodit neúčinnost doručení z důvodu absence zákonem požadovaného poučení.

36. K otázce zpochybňování obdržení výzvy uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 7. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 1554/13, že „zanechal-li doručující orgán v místě doručování výzvu k vyzvednutí uložené zásilky v souladu se zákonem, nemá žádný právní význam okolnost, že výzva se případně nedostala k adresátu (např. proto, že domovní nebo jiná adresátem užívaná schránka byla poškozena nebo že výzvu vyzvedla jiná osoba, která ji adresátu včas nebo vůbec nepředala) a že se tedy adresát o výzvě vůbec nedozvěděl.“ 37. Pokud jde o druhou část tohoto žalobního bodu, tj. otázku odpovědi správního orgánu na email žalobce ze dne 29. 10. 2025, soud v tomto bodě musí dát za pravdu žalovanému. Doručení správních rozhodnutí je ovládáno kogentní právní úpravou a běh lhůty pro podání odvolání se v případě žalobce řídil fikcí doručení dle § 24 odst. 1 správního řádu. Fikce doručení v tomto konkrétním případě nastala 16. 10. 2025 a poslední den odvolací lhůty tak připadl na 31. 10. 2025.

38. Na kogentní právní úpravě nemohla nic změnit informace, kterou žalobci poskytla úřednice správního orgánu, jakkoliv se jednalo o zjevně chybnou informaci, neboť zákonnou lhůtu k podání odvolání nelze prodloužit, natož aby se tak stalo pouhým emailem.

39. V případě žalobce navíc k dotazu došlo ještě v průběhu odvolací lhůty na jejím samotném konci a z obsahu emailu žalobce plyne, že si žalobce byl vědom konce běhu odvolací lhůty a žádal o její prodloužení, nikoliv, že by se dotazoval, kdy samotná lhůta uplyne, přičemž o prodloužení žádal ze zdravotních důvodů.

40. Jak již soud uvedl výše, doručení správního rozhodnutí podle § 24 odst. 1 správního řádu nastává marným uplynutím desetidenní lhůty; pozdější faktické převzetí rozhodnutí nemá na právní účinky doručení již žádný vliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2008, č. j. 5 As 44/2007-93).

41. V případě žalobce by bylo bývalo řešením využití § 41 správního řádu, nicméně správní soudy opakovaně uvedly, že pro použití uvedeného ustanovení je nutné kumulativní splnění všech podmínek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 7 Azs 13/2015-28, a ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 Azs 335/2016-35), přičemž k žádosti o prominutí lhůty musí dojít do 15 dnů od odpadnutí překážky.

42. Žalobce však o prominutí zmeškání úkonu podle § 41 správního řádu nepožádal, a proto nebyl dán procesní prostor pro posouzení splnění podmínek tohoto ustanovení.

43. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že zamítnutí odvolání žalobce pro opožděnost bylo v souladu se zákonem. 7 22 Ad 7/2026 44. Pokud jde o obsáhlé věcné námitky, které žalobce uvedl v žalobě a v jejích doplněních, soud konstatuje, že k nim nemohl přihlížet, neboť odvolání žalobce bylo zamítnuto pro opožděnost a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo podrobeno věcnému přezkumu.

45. V této souvislosti soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 As 149/2015-35, dle kterého „rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle § 92 odst. 1 správního řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit, proto také není odvoláním napadené rozhodnutí na základě opožděného či nepřípustného odvolání současně potvrzováno. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu“.

46. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný v souladu s § 92 odst. 1 správního řádu posoudil možnost uplatnění některého z mimořádných opravných prostředků a neshledal pro ně důvod. Pokud jde o odůvodnění a přezkum této části žalobou napadeného rozhodnutí, soud konstatuje, že i k této otázce je již ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. Z poslední doby lze odkázat např. na rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2023, č. j. 2 As 250/2022-39, dle kterého „K námitce, že žalovaný neshledal důvody pro přezkumné řízení, obnovu řízení ani vydání nového rozhodnutí, Nejvyšší správní soud uvádí, že v takovém případě odvolací orgán není povinen tuto skutečnost sdělovat odvolateli či postoupit žádost o obnovu řízení správnímu orgánu prvního stupně k zamítnutí.“ 47. Zdejší soud k tomu konstatuje, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný obecně zabýval dostatečností skutkových zjištění i případnou existencí procesních vad. Zdůraznil, že správní orgán prvního stupně se věci zabýval podruhé poté, co bylo jeho první rozhodnutí zrušeno s pokynem k doplnění skutkových zjištění. Žalovaný doplněná zjištění zrekapituloval a dospěl k závěru, že procesní vady byly v opakovaném řízení odstraněny, skutkový stav byl zjištěn v maximální míře a své závěry správní orgán prvního stupně srozumitelně a logicky odůvodnil.

48. Odůvodnění této části napadeného rozhodnutí je velmi podrobné a plně dostačující. K jeho věcnému přezkumu soud není povolán, neboť v případě zamítnutí odvolání pro opožděnost je zde pouze zkoumáno posouzení, že odvolání bylo opožděné. I pokud by správní orgán blíže nerozvedl, proč má za to, že nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, nevedlo by to k závěru o nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí. Zhodnocení této otázky totiž nemá význam pro zamítnutí odvolání pro opožděnost, ale je rozhodné až pro následný postup správních orgánů po zamítnutí odvolání pro opožděnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2013, č. j. 9 As 172/2012-32).

IV. Závěr a náklady řízení

49. Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Výroky o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení 8 22 Ad 7/2026 úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení ex lege (§ 60 odst. 2 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 25. května 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce