22 Ad 8/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobce: J. N. M., nar. X bytem X zastoupený advokátkou Mgr. et Mgr. Anežkou Švaňhalovou sídlem Průchodní 377/2, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2026, č. j. MPSV-2026/2926-913, sp. zn. SZ/MPSV-2025/150642-913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 6. 1. 2026, č. j. MPSV- 2026/2926-913, sp. zn. SZ/MPSV-2025/150642-913, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. et Mgr. Anežky Švaňhalové, advokátky se sídlem Průchodní 377/2, 602 00 Brno.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně brojí žalobce proti shora označenému rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Jihlavě (dále též „úřad práce“) ze dne 27. 5. 2025, č. j. 4976/2025/NMM, sp. zn. SZ/58868/2012/AIS-SSL (jímž byl původně žalobci přiznán příspěvek na péči od měsíce června 2025 ve výši 4 900 Kč), a to tak, že žalobci bude poskytován příspěvek na péči ve výši 14 800 Kč měsíčně.

2. Žalovaný na základě posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „PK MPSV“) ze dne 1. 10. 2025, ev. č. SZ/2025/1805-BR-14 (dále též „posudek“), ve spojení s posudky ze dne 22. 10. 2025, ev. č. SZ/2025/2720-BR-9 (dále též „doplňující posudek č. 1“) a ze dne 26. 11. 2025, ev. č. SZ/2025/2976-BR-8 (dále též „doplňující posudek č. 2“) dospěl k závěru, že žalobce je osobou starší 18 let věku, která se podle § 8 odst. 2 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o sociálních službách“) považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III (těžká závislost). Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (dále též „DNZS“) totiž vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby a není schopen zvládat sedm základních životních potřeb, konkrétně orientaci, komunikaci, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby, péči o zdraví, osobní aktivity ani péči o domácnost. Nejedná se ovšem o osobu, která se podle § 8 odst. 2 písm. d) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni IV, neboť zvládá tři základní životní potřeby, konkrétně mobilitu, stravování a také oblékání a obouvání.

II. Žaloba

3. Žalobce uvádí, že žalovaný při hodnocení jeho schopnosti zvládat základní životní potřeby nedostatečně zohlednil hloubku jeho mentálního postižení, zejména neschopnost zkontrolovat správnost jejich provedení. Trpí středně těžkou mentální retardací (Pettigrew syndrom) s výrazným omezením úsudku a hodnocení reality. Ačkoliv je fyzicky dospělým mužem, nachází na úrovni 56letého dítěte; nezvládá číst, neumí počítat ani do dvaceti, nedokáže si zavázat tkaničky u obuvi. Hodnotit u osoby s mentalitou šestiletého dítěte schopnost samostatně zvládat mobilitu v hromadné dopravě, stravování dle denního režimu či adekvátní oblékání bez každodenní pomoci jiné osoby je dle žalobce v přímém rozporu s principy lidské důstojnosti.

4. K mobilitě žalobce zdůrazňuje, že tato potřeba v sobě zahrnuje i schopnost používat dopravní prostředky. On si však kvůli svému mentálnímu postižení sám nekoupí jízdenku, nevybere si správný spoj ani z něj včas nevystoupí. Žalovaný tuto neschopnost připouští, ale chybně ji podřazuje pod orientaci. Pokud jde o stravování, žalobce poukazuje na to, že nezvládá samostatně otevřít PET láhve, není schopen si přečíst popisky na obalu ani rozlišit zabalené potraviny v lednici. Impulzivně volí nevhodné potraviny, nezvládá konzumovat stravu v obvyklém denním režimu ani dodržovat dietní režim. Dále žalobce konstatuje, že při jednání komise nebylo provedeno prověření jeho dovedností; vyjádření, že si uvaří čaj a sám nakrájí chleba, nelze brát jako objektivní důkaz popírající závěry sociálního šetření, neboť osoba s mentálním postižením tradičně (neúmyslně) fabuluje zvládání svých potřeb. Co se týče oblékání a obouvání, žalobce uvádí, že i přes nácvik nadále obléká věci naruby nebo předním dílem dozadu a není schopen manipulovat s tkaničkami či drobnými knoflíky. Žalovaný nevysvětlil, k jakému reálnému zlepšení zdravotního stavu mělo dojít od posledního uznání neschopnosti zvládat tuto potřebu.

5. Žalobce dále namítá zmatečnost a nepřesvědčivost stanovení délky platnosti posudku. Předcházející posudek uváděl platnost „trvale“; nyní je bez dalšího určeno, že posudek platí do 23. 9. 2029. Vývoj žalobce je však již zastavený, je výrazně omezen v učení se a jeho zdravotní stav se za posledních 14 let nezlepšil.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný uvádí, že závěry PK MPSV jsou náležitě odůvodněny v posudku, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Námitkám týkajícím se nezvládání základních životních potřeb nemohl přisvědčit, neboť PK MPSV neshledala ve zdravotním stavu žalobce objektivní medicinský podklad pro jejich uznání. Komise měla k dispozici všechny žalobcem odkazované podklady, jejichž obsah zhodnotila. Žalovaný zdůraznil, že se nevyžaduje, aby posuzovaný zvládal základní životní potřebu ve stoprocentní kvalitě, ale pouze v přijatelném standardu. Ke změně hodnocení u oblékání a obouvání došlo v důsledku celkového psychosociálního vývoje u žalobce. Posudková komise navíc neshledala důvod pro nezvládání této potřeby s využitím facilitátorů jako jsou suché zipy. Sociální šetření bylo dle žalovaného zohledněno; navíc je prováděno pracovníkem bez medicínských znalostí. Ústní jednání PK MPSV je pouze jedním z podkladů, vyjádření žalobce při něm navíc doplňoval a upřesňoval jeho opatrovník. K námitce časového omezení platnosti posudku žalovaný uvádí, že do budoucna nelze vyloučit změnu ve zvládání některých dílčích aktivit, zejména holení, které je relativně nově posuzovaným úkonem; právě proto byla stanovena platnost posudku konkrétním datem. Žalovaný uzavřel, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by závěry PK MPSV zpochybňovaly.

IV. Posouzení věci krajským soudem

7. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) a je přípustná. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

8. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.); současně ověřil, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

9. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. IV.1 Obecně k poskytování příspěvku na péči 10. Úpravu poskytování příspěvku na péči obsahuje zákon o sociálních službách a na něj navazující vyhláška č. 505/2006 Sb. (dále též „vyhláška“). Podle § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že nárok na příspěvek na péči má osoba uvedená v § 4 odst. 1 zákona o sociálních službách, která „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8.“ 11. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby (§ 1 odst. 4 zákona o sociálních službách).

12. Zákon rozlišuje čtyři stupně závislosti. Osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v (a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby; (b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb; (c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb; (d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby (§ 8 odst. 2 zákona o sociálních službách).

13. Jednotlivé stupně závislosti se určují podle toho, kolik tzv. základních životních potřeb člověk nezvládne bez pomoci. Těchto potřeb je celkem deset: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost (§ 9 odst. 1 zákona o sociálních službách). Příloha č. 1 k vyhlášce ke každé základní životní potřebě stanoví několik aktivit, které by měl zdravý člověk všechny zvládat.

14. Z § 2a vyhlášky vyplývá, že pokud osoba není schopna z důvodu DNZS zvládat alespoň jednu z aktivit, které pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezuje příloha č. 1 k vyhlášce, pak není schopna základní životní potřebu zvládat celkově.

15. Na základě § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách se při posuzování stupně závislosti vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

16. Posuzování závislosti na pomoci jiné fyzické osoby provádí posudkový lékař Institutu posuzování zdravotního stavu (dále též „IPZS“) a PK MPSV. Posudek je pro správní orgány stěžejním důkazem. Musí být jednoznačný, určitý, úplný a přesvědčivý. Tyto náležitosti splňuje, pokud se v něm posudkový orgán vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám.

17. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav musí poté popsat dostatečně jasně a přesně, aby nevyvstávaly žádné další pochybnosti [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 5. 3. 2015, č. j. 6 Ads 299/2014-25, či ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 Ads 34/2018-17]. Schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby (§ 1 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb.). To znamená, že při posouzení je kladen důraz na faktickou (skutečnou) schopnost osoby základní aktivity samostatně provádět, nikoliv primárně na určenou diagnózu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2021, č. j. 6 Ads 257/2019-26).

18. Nejvyšší správní soud ve vztahu k nakládání s posudkem v řízení dovodil, že se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti. (viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009- 50, a ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009-104). IV.2 Posouzení konkrétních základních životních potřeb 19. Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným je hodnocení zvládání základních životních potřeb mobility, stravování, oblékání a obouvání. Mobilita 20. Podle přílohy č. 1 písm. a) k vyhlášce č. 505/2006 Sb. se za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu považuje stav, kdy osoba je schopna (1) vstávání a usedání; (2) stoje; (3) zaujímat a měnit polohy; (4) pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu; (5) otevírat a zavírat dveře; (6) chůze po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů; (7) nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je.

21. PK MPSV v posudku uvedla, že u žalobce nejsou prokázány těžké poruchy funkce páteře, nosných kloubů, nejsou přítomny parézy ani jiné těžké funkční poruchy, které by objektivně bránily zvládat základní životní potřebu mobility. Žalobce při chůzi nepoužívá kompenzační pomůcky. Polohy je schopen měnit samostatně. Chůzi po schodech zvládá, většinou střídá nohy, 200 metrů ujde. Je schopen cestovat osobním autem jako spolujezdec. Má k dispozici tříkolku, na kole neudrží stabilitu. V doplňujícím posudku č. 1 posudková komise zopakovala, že žalobce je schopen samostatné chůze, měnit polohy, ujde 200 metrů, otevře a zavře dveře, je schopen cestovat autem jako spolujezdec. Navíc PK MPSV konstatovala, že zakoupení jízdenky či zvolení správné trasy při cestování prostředky hromadné dopravy je součástí přiznané základní životní potřeby orientace. V doplňujícím posudku č. 2 se komise mobilitou žalobce nezabývala. Závěry posudkové komise shodně zopakoval žalovaný v napadeném rozhodnutí.

22. Z hlediska základní životní potřeby mobility je mezi účastníky řízení sporné hodnocení zvládání dílčí aktivity obsažené v bodě č. 7, tj. „schopnosti nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je“. Žalobce namítá, že mobilita zahrnuje i schopnost používat dopravní prostředky. On si však kvůli svému mentálnímu postižení nekoupí jízdenku, nevybere si správný spoj ani do něj včas nenastoupí. Podřazení těchto obtíží pod základní životní potřebu orientace je dle žalobce nesprávné, neboť tím dochází k duplicitnímu vyřazení dané aktivity.

23. Krajský soud připouští, že platná právní úprava mobility a orientace obsažená v prováděcí vyhlášce žádné bližší obsahové vymezení ani interpretační vodítko užitelné při výkladu těchto pojmů (vyjma jejich rozčlenění na jednotlivé dílčí aktivity) neposkytuje. Proto je třeba vycházet z ustálené judikatury správních soudů. Za klíčový lze v tomto směru označit zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Ads 69/2014-50, v němž tento soud dovodil, že „do pojmu mobilita jsou vtěleny výhradně aktivity fyzického rázu, které postižené osobě umožňují pohybovat se vlastními silami“. Na tento výklad poté Nejvyšší správní soud navázal i ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2015, č. j. 3 Ads 238/2014- 21, v němž ve vztahu ke schopnosti používat dopravní prostředky vyslovil, že při posouzení této schopnosti se hodnotí, zda má žadatel o příspěvek dostatečnou fyzickou kapacitu k tomu, aby se bariérovým dopravním prostředkem přepravil. Naopak schopností orientace ve smyslu písm. b) přílohy č. 1 k prováděcí vyhlášce je podle závěrů Nejvyššího správního soudu třeba rozumět orientaci v situacích pomocí smyslů (zraku a sluchu) s dostatečnou duševní kompetencí (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Ads 69/2014-50).

24. S ohledem na shora uvedené shledal krajský soud námitku žalobce nedůvodnou. V posuzované věci totiž není sporu o tom, že hlavní příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce a současně i důvodem, proč není schopen samostatně se přepravovat prostředky hromadné dopravy, je jeho mentální postižení (zejména středně těžká mentální retardace a další diagnózy psychického charakteru). Krajský soud uvádí, že ve smyslu citované judikatury jsou nedostatečně vyvinuté či podstatně narušené mentální kompetence předpokladem pro uznání nezvládání základní životní potřeby orientace. Schopností orientace se totiž dle písm. b) přílohy č. 1 k prováděcí vyhlášce rozumí stav, kdy je osoba schopna mimo jiné se orientovat v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat. Z posudkových zhodnocení přitom jasně plyne, že orgány posudkové služby u žalobce schopnost orientace uznaly jako nezvládanou; zároveň není pochyb o tom, že tak učinily právě s ohledem na jeho mentální postižení.

25. Onemocnění kognitivní povahy naopak dle citované judikatury není definičním znakem v oblasti životní potřeby mobility, jež je spojena se schopností posuzované osoby pohybovat se vlastními silami. Proto nebylo povinností posudkových orgánů při hodnocení schopnosti žalobce samostatně zvládat základní životní potřebu mobility posuzovat a zohledňovat namítané mentální potíže. Ty lze promítnout výhradně v intencích životní potřeby orientace. V případě potřeby mobility jsou relevantní pouze fyzické schopnosti žalobce samostatně se pohybovat. Z posudků PK MPSV přitom jednoznačně vyplývá, že komise v případě žalobce shledala tyto jeho schopnosti za zachované; v oblasti pohybového aparátu žádná postižení či omezení prokázána nebyla. Pokud žalobce poukazuje na to, že není schopen dopravními prostředky cestovat, jelikož si nekoupí jízdenku, nevybere si správný spoj ani do něj včas nenastoupí, je zcela zřejmé, že všechny tyto činnosti žalobce nezvládá výhradně z důvodu svého mentálního postižení, které již bylo posudkově zohledněno v rámci základní potřeby orientace (shodně srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2023, č. j. 33 A 32/2022-34, který byl vydán ve skutkově a právně obdobné věci).

26. Nelze přisvědčit ani námitce žalobce, že podřazením jeho obtíží toliko pod orientaci dochází k „duplicitnímu vyřazení dané aktivity“. Neschopnost cestovat městskou hromadnou dopravou z důvodů mentálního postižení byla žalobci uznána, a to v rámci orientace. Nedošlo tedy k žádnému žalobcem tvrzenému opakovanému neuznání jeho konkrétní funkční neschopnosti. Naopak platí, že posudkové orgány by měly schopnosti žadatelů o dávku hodnotit tak, aby již jednou hodnocené aktivity nebyly opětovně posuzovány a následně uznávány v rámci jiných základních životních potřeb. Duplicitní zohlednění stejné aktivity vede k nežádoucímu nadhodnocení, které v konečném důsledku posouzení závislosti zkresluje a může vést v nesprávnou úvahu o stupni závislosti posuzované osoby (srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Ads 75/2014-20).

27. Na základě shora uvedeného tak krajský soud uzavírá, že žalovaný nepochybil, pokud neakceptoval žalobcem uváděné obtíže při cestování hromadnou dopravou v rámci základní životní potřeby mobilita. Stravování 28. Podle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. se za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu považuje stav, kdy osoba je schopna (1) vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny; (2) nalít nápoj; (3) rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji; (4) najíst se a napít; (5) dodržovat stanovený dietní režim; (6) konzumovat stravu v obvyklém denním režimu; (7) přemístit nápoj a stravu na místo konzumace.

29. PK MPSV v posudku uvedla, že u žalobce nejsou prokázány anatomické nebo funkční ztráty obou horních končetin ani jejich podstatných částí, není ztráta úchopové schopnosti obou rukou, praktická a úplná nevidomost obou očí ani těžké duševní poruchy spojené se sociální dezintegrací, kdy by byly narušeny stravovací stereotypy. Dle sociálního šetření veškerou stravu žalobci připravují a servírují rodiče. Talíř s tuhou stravou si žalobce zvládne přenést. K přenášení sklenice s tekutinou lze využít servírovací stolek či nést poloprázdnou nádobu. Žalobce se nají samostatně. Pokud má hlad, tak si vezme sušenku; byl by jistě schopen si vzít i pečivo či koláč. Dietní omezení nemá. Tekutiny si naleje, napije se samostatně. Všechny aktivity v rámci stravování lze provést vsedě, kde je místo servírování sloučeno s místem stravování. Příprava a nákup stravy jsou hodnoceny v rámci péče o domácnost, která byla přiznána.

30. V doplňujícím posudku č. 1 komise na základě rozhovoru s žalobcem a jeho opatrovníkem (otcem) konstatovala, že žalobce je schopen zvládnout základní životní potřebu stravování, neboť si chystá snídani, vybere si suroviny vhodné ke snídani a dá je na chléb, který je předkrájený; je schopen se sám najíst, napít, ve škole jí oběd společně se spolužáky a nemá žádná dietní opatření. Dle protokolu o jednání PK MPSV dne 22. 10. 2025 opatrovník upřesňoval, že žalobce si chleba sám nekrájí, neboť je již předem nakrájený.

31. Dále posudková komise v doplňujícím posudku č. 2 znova zopakovala, že k neschopnosti zvládat stravování může dojít při anatomické nebo funkční ztrátě obou horních končetin či jejich podstatné části s nemožností využít protézu k uchopení věcí, dále při ztrátě úchopové schopnosti rukou, při praktické a úplné nevidomosti obou očí a také při těžkých duševních poruchách spojených se sociální dezintegrací, kdy jsou narušeny stravovací stereotypy. Schopnost uvařit si teplé jídlo a nápoj se hodnotí v rámci péče o domácnost a nelze zde tuto aktivitu zohledňovat. U žalobce je prokázána středně těžká mentální retardace, nikoliv těžká duševní porucha spojená se sociální dezintegrací. Není proto medicínský důvod, aby žalobce nebyl schopen v přijatelném standardu zvládnout všechny dílčí aktivity spojené s touto životní potřebou.

32. Podle záznamu ze sociálního šetření žalobci veškerou stravu připravují a servírují rodiče. Talíř s tuhou stravou si zvládne přenést, na talíři si stravu naporcuje. Tekutou stravu vylévá. Nají se samostatně, zvládne sníst připravenou stravu. Pokud má hlad, tak si nikdy nejde namazat chléb, nerozkrojí si rohlík, vezme si pouze určitou suchou stravu jako sušenku. Dietně není omezen. Tekutiny si nalije, často je však přelévá. Napije se samostatně. Potraviny si nerozbalí a pečivo nenaporcuje.

33. Žalobce v žalobě předně poukazuje na to, že není schopen si přečíst popisky (etikety) na obalu, pročež není schopen si v obchodě vybrat potraviny; zdravý člověk si běžně objednává jídlo přes aplikace „dovoz domů“, což on nezvládá. K tomu ovšem krajský soud zdůrazňuje, že dílčí aktivita „vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny“ se v judikatuře správních soudů vykládá úzce jako součást samotného stravování, tedy jako schopnost zvolit si z hotových, již dostupných nápojů a potravin to, co osoba bude konzumovat. Do základní životní potřeby stravování vůbec nepatří nákup potravin, jejich výběr v obchodě či obstarávání nákupu; tyto aktivity patří do položky péče o domácnost dle písm. j) bodu 3 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2017, č. j. 41 A 57/2015-33, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2022, č. j. 16 Ad 36/2020-31, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2024, č. j. 46 Ad 10/2024-37). Námitka, že žalobce není schopen si v obchodě vybrat (popřípadě online objednat) potraviny, proto není ve vztahu k hodnocení stravování důvodná.

34. Tvrzení, že žalobce nezvládá samostatně otevřít PET láhve, bylo poprvé formulováno až v žalobě; v žádném z vyjádření k jednotlivým posudkových hodnocením nebylo uvedeno. Stejně tak tato skutečnost nemá oporu ani v záznamu o provedeném sociálním šetření. Žalovanému, resp. PK MPSV proto nelze vyčítat, že se tímto aspektem nezabývali.

35. Posudkové komisi je dále vytýkáno, že vycházela ze sdělení žalobce učiněného při jejím jednání, přestože jde o osobu s mentálním postižením, které tradičně (neúmyslně) fabulují zvládání svých potřeb. Tomu soud v obecné rovině přisvědčuje, neboť považuje ze strany posudkového orgánu za nepřesvědčivé, pokud bez jakéhokoli dalšího vysvětlení nekriticky vyjde z konstatování osoby stižené těžkou psychickou poruchou, aniž by vysvětlil rozpory s jinými podklady. V projednávané věci žalobce při jednání PK MPSV ke svému stravování uvedl, že si ve varné konvici sám uvaří čaj, sám si nakrájí chleba a dá na něj pomazánku a šunku. Tato konstatování žalobce jsou v žalobě sporována.

36. Soud upozorňuje, že schopnost uvařit si čaj je dílčí aktivitou základní životní potřeby péče o domácnost dle písm. j) bodu 5 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb.), nikoliv součástí stravování. Z hlediska hodnocení zvládání základní životní potřeby stravování je proto nepodstatné, co žalobce při jednání komise uvedl o své dovednosti připravovat si horký nápoj.

37. Pokud jde o krájení chleba, je třeba zdůraznit, že PK MPSV ve svém posudku nevyšla z tvrzení žalobce, že si chleba krájí sám, nýbrž naopak z upřesňujícího dodatku otce, že chléb mívá žalobce již předkrájený. Nadto soud k tvrzené neschopnosti žalobce nakrájet si chléb dodává, že se plně ztotožňuje s názorem již vysloveným v judikatuře, že „v současnosti je v prodeji běžně dostupný krájený chléb, přičemž při užívání této běžně dostupné potraviny nelze uvažovat o tom, že by žalobkyně nezvládala základní životní potřebu stran stravování v přijatelném standardu dle § 1 odst. 4 vyhlášky“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2023, č. j. 42 Ad 8/2021-37; obdobně též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 29. 6. 2017, č. j. 18 Ad 29/2016-99).

38. Přisvědčit je však žalobci třeba v tom, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné ohledně posouzení jeho funkční schopnosti kvůli svému psychickému postižení zvládat výběr vhodného jídla a nápoje, včetně jeho konzumace ve vhodný čas. Z judikatury vyplývá, že „u osob s mentálním postižením je potřeba posuzovat, zda jsou schopny dodržovat stravování v obvyklém denním režimu a pitný režim, neboť nemají běžný náhled na stravovací a pitný režim a nemají potřebu jejich dodržování. Při mentálních poruchách mohou být narušeny stravovací stereotypy“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 32 Ad 6/2024-56). U posuzovaného, který je „intelektově v pásmu středně těžké mentální retardace s IQ 47, jsou důvodné pochybnosti, zda je schopen si ke konzumaci vybrat hotový nápoj a potraviny tak, aby to odpovídalo zcela běžnému přiměřeně vhodnému způsobu stravování a dodržování pitného režimu. Schopnost dodržovat, resp. vůbec si stanovit racionální stravovací režim zcela jistě nelze předpokládat ani u 8-9letého dítěte, a už vůbec ne u dítěte předškolního věku“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2024, č. j. 19 Ad 43/2023- 40).

39. V projednávané věci žalobce namítá, že impulzivně volí nevhodné potraviny a nezvládá konzumovat stravu v obvyklém denním režimu. To potvrzuje sociální šetření, dle nějž, pokud má žalobce hlad, tak si nikdy nejde namazat chléb nebo rohlík, vezme si pouze sušenku. Ze zprávy z psychologického vyšetření ze dne 27. 10. 2025 vyhotovené PhDr. K. vyplývá závěr, že žalobce má středně těžkou retardaci s IQ 47, úroveň jeho celkového vývoje a rozumových schopností odpovídá věku 5-6 let (tj. předškolák, což potvrzují i testy). Soud nepovažuje za přesvědčivé odůvodnění závěru posudkové komise, že žalobce s tímto mentálním věkem je schopen si samostatně vybírat ke konzumaci vhodné potraviny.

40. Argumentace PK MPSV se týká toliko jeho fyzické schopnosti tak učinit; uvádí, že pokud si žalobce neumí ukrojit chleba, může si vzít rohlík či koláč. Ani sám žalobce nezpochybňuje, že je schopen (po upozornění rodiče) tento úkon „technicky“ provést. Rozhodujícím aspektem je však samostatnost při výběru vhodné potraviny. To, že si žalobce dovede vzít sušenku či nějakou sladkost pokaždé, když má hlad, nelze automaticky považovat za zvládnutí základní životní potřeby stravování. Stěžejní je zodpovězení otázky, zda žalobci jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav spočívající v podstatně sníženém intelektu umožňuje učinit úvahu, kterou (z rodiči předem připravených) potravin je vhodné, aby si v konkrétní denní dobu vybral ke konzumaci. Soud nedisponuje odbornou kompetencí k tomu, aby tuto otázku sám definitivně zodpověděl. Považuje však za všeobecně známou skutečnost, že dětem předškolního i ranně školního věku jejich stravovací režim (do jisté míry) běžně stanovují rodiče, případně školní jídelna vázaná předpisy o zdravé výživě. Je proto třeba posoudit, do jaké míry je obvyklé, že by zdravé dítě ve věku 5-6 let (což je mentální úroveň žalobce) bylo zcela samostatné při výběru vhodných potravin. Žádné z posudkových zhodnocení PK MPSV se touto problematikou blíže nezabývá. Komise toliko lakonicky uvádí, že u žalobce není prokázána těžká duševní porucha spojená se sociální dezintegrací; takové odůvodnění ovšem nelze považovat za dostatečné a přesvědčivé.

41. Rozhodnutí žalovaného je tudíž nepřezkoumatelné, pokud jde o posouzení funkční schopnosti žalobce zvládat výběr vhodného jídla a pití ke konzumaci, a to nejen po stránce fyzické (jak to akcentuje PK MPSV), ale v důsledku mentálního postižení žalobce také z hlediska jeho kognitivních kompetencí. Oblékání a obouvání 42. Podle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. se za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu považuje stav, kdy osoba je schopna (1) vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem; (2) rozeznat rub a líc oblečení a správně je vrstvit; (3) oblékat se a obouvat se; (4) svlékat se a zouvat se; (5) manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem.

43. PK MPSV v posudku uvedla, že u žalobce nebyla zjištěna anatomická nebo funkční ztráta dolních končetin ani jejich podstatných částí, těžké postižení páteře s celkovým ztuhnutím a omezením exkurzí hrudníku, praktická či úplná nevidomost obou očí nebo těžká duševní porucha spojená se sociální dezintegrací. V úvahu se berou facilitační pomůcky – nazouváky obuvi, navlékače ponožek, suché zipy, volný oděv, nazouvací obuv apod. Dle sociálního šetření veškerý oděv žalobci připravují rodiče. Není tedy důvod, aby nebyl schopen si v případě chladu obléct mikinu či na noc si vzít pyžamo. Je schopen jednotlivé části oděvu rozlišit. Oblékat se snaží samostatně, nazouvací obuv si nazuje samostatně, tkaničky zavazovat neumí, knoflíky zapne s obtížemi. PK MPSV neshledala důvod, proč by žalobce nebyl schopen s facilitátory si obléct a vysvléct jednoduché oblečení a obuv.

44. V doplňujícím posudku č. 1 komise na základě rozhovoru s žalobcem konstatovala, žalobce uvedl správný výběr oblečení pro dané roční období, všechny části oblečení je schopen si obléct a svléct sám, je schopen používat boty nazouvací a na suchý zip.

45. Dále posudková komise v doplňujícím posudku č. 2 znova zopakovala, že k neschopnosti zvládat oblékání a obouvání může dojít při anatomické nebo funkční ztrátě dolních končetin nebo jejich podstatných částí, těžkém funkčním postižení páteře s celkovým ztuhnutím a omezením exkurzí hrudníku, při praktické nebo úplné nevidomosti obou očí a také při těžkých duševních poruchách spojených se sociální dezintegrací, kdy jsou narušeny tyto stereotypy. U žalobce je prokázána středně těžká mentální retardace, nikoliv těžká duševní porucha spojená se sociální dezintegrací. Není proto medicínský důvod, aby žalobce nebyl schopen v přijatelném standardu zvládnout všechny dílčí aktivity spojené s touto životní potřebou. Závěrem PK MPSV dodala, že u oblékání a obouvání došlo oproti minulým posouzením k adaptaci na zdravotní postižení, a to vlivem celkového psychosociálního vývoje věkem, vlivem sociálním prostředí, v němž osoba se středně těžkou retardací vyrůstá, a vlivem školního vzdělávání.

46. Podle záznamu ze sociálního šetření žalobci veškerý oděv každodenně připravují rodiče, neboť neodhadne vhodnost oděvu s ohledem na klimatické podmínky a situace, pročež je nutný dohled rodičů. Jednotlivé části oděvu žalobce rozliší, oblékat se snaží samostatně, ale někdy si oděv oblékne obráceně, naruby, nezvládá si upravit oděv, zde je nutný dohled. Pokud mu rodiče řeknou, že má triko obráceně, tak si jej převátí, dříve se kvůli tomu rozčiloval. Je nutné mu připomínat čistotu oděvu, tuto sám neřeší, nenapadne jej si špinavý oděv převléct. Nazouvací obuv si nazuje samostatně, tkaničky doposud zavazovat neumí, s tím je třeba mu pomoci. Problém mu dělá zapínání zipu a knoflíků, spodní knoflíky si s obtížemi zapne, ale vrchní již kvůli špatné motorice nikoliv.

47. Žalobce v žalobě předně namítá, že žalovaný nevysvětlil, k jakému reálnému zlepšení jeho zdravotního stavu mělo dojít od posledního uznání neschopnosti zvládat tuto potřebu. Ze správního spisu vyplývá, že předcházejícím rozhodnutím úřadu práce ze dne 29. 11. 2021, č. j. 9580/2021/NMM, sp. zn. SZ/58868/2012/AIS-SSL, které bylo vydáno s platností do 23. 9. 2024, bylo žalobci z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu uznáno nezvládání mimo jiné také základní životní potřeby oblékání a obouvání. Stalo se tak na základě posudku vypracovaného lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 11. 2021, č. j. LPS/2021/3456-ZR_CSSZ. Nyní posudkové orgány (IPZS a také PK MPSV) tuto potřebu shodně považují ze strany žalobce za samostatně zvládanou.

48. Došlo tedy ke změně posudkového zhodnocení ohledně základní životní potřeby oblékání a obouvání, a to v neprospěch žalobce. V takovém případě bylo povinností žalovaného (resp. PK MPSV) takový odlišný posudkový závěr řádně a konkrétně vysvětlit. Judikatura správních soudů soustavně zdůrazňuje, že jestliže nový závěr o nezvládání základní životní potřeby je v rozporu se závěrem vysloveným v předchozím posudku, pak je povinností PK MPSV řádně vysvětlit, v čem a jakým způsobem se změnila předmětná schopnost posuzovaného (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Ads 284/2014-32). Je přitom třeba popsat, z jakých konkrétních důvodů posuzovaná osoba dříve nezvládala danou základní životní potřeby, co se ve vztahu ke zvládání této životní potřeby změnilo a proč nadále není dána příčinná souvislost mezi jejím zdravotním stavem a neschopností konat samostatně úkony v té které oblasti (srov. rozsudky NSS ze dne 19. 10. 2023, č. j. 9 Ads 84/2022-18, či ze dne 29. 3. 2018, č. j. 1 Ads 124/2017-49). Za situace, kdy v posudku PK MPSV scházejí důvody, jež vedly k přehodnocení zvládání konkrétní základní životní potřeby oproti dřívějšího posouzení, nesplňuje takový posudek požadavek úplnosti a přesvědčivosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2023, č. j. 19 Ad 15/2022-50).

49. V řešené věci se sice PK MPSV v doplňujícím posudku č. 2 k této problematice vyjádřila, ovšem dle názoru soudu zcela obecným a nedostatečným způsobem. Konstatování, že vlivem psychosociálního vývoje, sociálního prostředí a školního vzdělávání došlo k adaptaci na zdravotní postižení, by v této míře nekonkrétnosti bylo možné vztáhnout v zásadě na jakoukoli základní životní potřebu a tvrdit zlepšení jejího zvládání. PK MPSV v posudku neuvádí, z jakých podkladů (lékařských zpráv, vyšetření či nálezů) k tomuto závěru dospěla, ani jak a proč se tvrzená adaptace žalobce týká zrovna právě schopnosti oblékání a obouvání. Aktuální zvládání této životní potřeby nadto nemá oporu ani v (nově) provedeném sociálním šetření; to nepoukazuje na jakýkoli progres v této oblasti, naopak z něj vyplývá, že žalobce i nadále má problémy zvládat některé činnosti v rámci této aktivity. Odůvodnění změny posudkového zhodnocení ohledně zvládání této základní životní potřeby je proto dle soudu nepřesvědčivé.

50. Dále žalobce namítá, že si i přes nácvik stále obléká věci naruby nebo předním dílem dozadu, což PK MPSV neodůvodněně přešla. Krajský soud konstatuje, že toto tvrzení podporuje také zpráva ze sociálního šetření, dle níž si žalobce někdy oděv oblékne obráceně a nezvládá si jej upravit. Posudková komise ovšem v doplňujícím posudku č. 1 vyšla ze sdělení samotného žalobce, že si všechny části oblečení je schopen obléct a svléct sám. K nepřesvědčivosti postupu komise, která bez jakéhokoli dalšího vysvětlení nekriticky vycházela z konstatování osoby stižené těžkou psychickou poruchou, se již soud vyjádřil výše. Zdůraznit je též třeba, že PK MPSV se nezabývala ani otázkou, zda je žalobce s mentálním věkem pěti až šesti letého dítěte s ohledem na své kognitivní kompetence vůbec schopen si samostatně vybrat vhodné oblečení a správně si jej obléct; argumentace PK MPSV se týká toliko jeho fyzické schopnosti tak učinit a absence konkrétní diagnózy. Nadto sama posudková komise se v posudku odvolává na skutečnost, že veškerý oděv žalobci připravují jeho rodiče; pak ovšem dle soudu není srozumitelné, jak je toto skutkové zjištění slučitelné se závěrem, že žalobce je sám v přijatelné kvalitě schopen si vybrat oblečení přiměřené okolnostem. Také v tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

51. Konečně žalobce tvrdí, že není schopen manipulovat s tkaničkami, drobnými knoflíky a problémy mu činí i zipy. PK MPSV k těmto obtížím žalobce v posudku toliko poukázala na facilitátory jako např. suché zipy, volný oděv či nazouvací obuv. Nijak blíže se však nezabývala tím, zda vyřazení veškerého oblečení a obuvi s tkaničkami, knoflíky a zipy a jejich nucené nahrazení jiným oblečením a obuví (což představuje naprosto zásadní omezení žalobce v jeho možnosti volby, co bude nosit), skutečně naplňuje zvládání této základní životní potřeby v přijatelném standardu.

52. Krajský soud v Brně již ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2024, č. j. 32 Ad 18/2023-59, zdůraznil, že „obsluha knoflíků (příp. zipů) je důležitou součástí životní potřeby oblékání a obouvání. Nelze pominout, že notná část běžně dostupných oděvů či obuvi (zejména v zimním období) je opatřena právě knoflíky či zipy, přičemž aby bylo možné tyto druhy oděvu plnohodnotně užívat a nosit je, je z povahy věci nezbytné, aby osoba sama dokázala knoflíky a zipy jak zapínat, tak i rozepínat. Jinými slovy řečeno, neschopnost manipulovat s knoflíky a zipy osobu de facto zbavuje schopnosti šatit se a obouvat dle své vlastní volby. Jako taková tudíž může mít přesah a ovlivnit zvládání nejen aktivit dle písm. e) bodu 3 a 4 přílohy č. 1 k prováděcí vyhlášce (tj. schopnosti oblékat se a obouvat se, resp. svlékat se a zouvat se), ale má podstatný význam i z hlediska zvládání manipulace s oblečením v souvislosti s denním režimem ve smyslu bodu 5 téhož ustanovení.“ Skutečnost, že schopnost manipulovat s knoflíky a zipy představuje posudkově rozhodné kritérium z hlediska určení stupně závislosti osoby, opakovaně potvrdila i další judikatura správních soudů (srov. zde např. rozsudek NSS ze dne 17. 5. 2023, č. j. 6 Ads 100/2022-26, nebo rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 58 Ad 15/2021- 27, či ze dne 23. 8. 2023, č. j. 47 Ad 31/2022-30).

53. Rozhodnutí žalovaného je tudíž nepřezkoumatelné také proto, že se dostatečně nevypořádalo se zjištěním sociálního šetření, že žalobce si neumí zavazovat tkaničky a dělá mu problém zapínání zipu a knoflíků. Pouhý odkaz na facilitátory není v tomto ohledu dostatečný. IV.3 Délka platnosti posudku 54. Žalobce namítá také nepřesvědčivost stanovení délky platnosti posudku. Předcházející posudek uváděl platnost „trvale“; nyní je určeno, že posudek platí do konkrétního data.

55. Ze správního spisu vyplývá, že v prvním posudku PK MPSV původně stanovila dobu jeho platnosti jako „trvale“ (v tomto posudkovém zhodnocení však ještě neuznala jako nezvládnuté potřeby tělesná hygiena a výkon fyziologické potřeby). Následně v doplňujícím posudku č. 1 posudková komise uznala, že žalobce nezvládá ani tyto dvě základní životní potřeby. V návaznosti na to vyslovila, že do budoucna nelze vyloučit zvládání dílčích úkonů u těchto základních životních potřeb, pročež stanovila povinnost ještě dalšího vyhotovení kontrolního lékařského posouzení za tři roky a platnost posudku určila do 31. 10. 2028. V doplňujícím posudku č. 2 se PK MPSV platností posudku nijak nezabývala.

56. Krajský soud připouští, že stanovení platnosti posudkového zhodnocení žalobce mohlo být ze strany posudkové komise bezpochyby odůvodněno pregnantněji. Změnu z původního „trvale“ na konkrétní dobu platnosti „do 31. 10. 2028“ však soud nepovažuje za bezdůvodnou či nesmyslnou, jak tvrdí žalobce. Udála se totiž v důsledku nového uznání nezvládání dalších základních životních potřeb; původní neomezená platnost posudku se týkala jiného posudkového závěru. Argument žalovaného (byť uvedený až ve vyjádření k žalobě), že do budoucna u žalobce nelze vyloučit změnu zejména ve zvládání dílčí aktivity holení, která je u něj relativně nově posuzovaným úkonem, považuje soud za logickou a přesvědčivou. Navíc žalobce v žalobě neuvádí, jak stanovené omezení platnosti posudku konkrétně zasáhne do jeho veřejných subjektivních práv (obdobně srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2024, č. j. 20 Ad 7/2024-20). Námitce o nezákonnosti délky platnosti posudku stanovené posudkovou komisí proto krajský soud nepřisvědčil.

V. Závěr a náklady řízení

57. S ohledem na shora uvedené krajský soud dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

58. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzené věci byl žalobce úspěšný a má tak právo na náhradu nákladů řízení.

59. Za účelně vynaložené náklady žalobce v tomto řízení považoval krajský soud mimosmluvní odměnu jeho zástupkyně. Ta sestává z celkem dvou úkonů právní služby: 1/ převzetí a příprava zastoupení, 2/ sepis žaloby. Za oba tyto úkony činí odměna 4 620 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“)]. K tomu je nutné připočíst paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč [§ 13 odst. 4 AT]. Odměna zástupkyně žalobce v souhrnu činí 10 140 Kč. Advokátka není plátcem DPH. Soudní poplatek žalobce nehradil. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno, 22. června 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce