22 Ad 9/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobkyně: K. J., zast. JUDr. Karlem Sigmundem, advokátem se sídlem Berkova 9, 612 00 Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 12. 2014, č. j. ………., takto:

Výrok

I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 12. 2014, č. j. …………, s e z r u š u j e a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3.146 Kč k rukám JUDr. Karla Sigmunda, advokáta se sídlem advokátní kanceláře Berkova 9, 612 00 Brno, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 12. 2014, č. j. …………. (dále též „žalovaná“ a „napadené rozhodnutí“) bylo změněno rozhodnutí žalované č. II č. j. 305 427 410 ze dne 12. 11. 2012, a to tak, že podle ust. § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, se žalobkyni ukládá povinnost vrátit žalované vyplacené částky na starobním důchodu za období ode dne 15. 11. 2007 do 31. 7. 2011, které jí nenáležely, v celkové výši 132.861 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Žalobní body Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí žalobu, namítla, že starobní důchod přijímala v dobré víře, neboť v žádosti o starobní důchod podané dne 13. 3. 2000 výslovně uvedla, že pobírá vdovský důchod od Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha. Tuto skutečnost také uvedla i žalovaná ve svém rozhodnutí ze dne 19. 12. 2012, č. j. ……………. Z tohoto vyplývá, že splnila svoji uloženou ohlašovací povinnost. Ode dne 13. 3. 1997 jí byl přiznán starobní důchod v částce 1935 Kč. Ode dne 13. 3. 1997 do 31. 7. 2011 pobírala vedle vdovského důchodu od Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha i starobní důchod od žalované v dobré víře, že jí v takto stanovené výši právem náleží. Rozhodnutím Ministerstva obrany Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha č. j. 62607/2011/VD ze dne 21. 7. 2011 jí byla zastavena výplata vdovského důchodu s účinností ode dne 1. 8. 2011 a rozhodnutím žalované ze dne 31. 8. 2011 jí byla stanovena výplata vdovského důchodu ve výši 7.567 Kč měsíčně a výplata starobního důchodu ve výši 959 Kč měsíčně s účinností ode dne 1. 8. 2011. Následně rozhodnutím žalované č. II ze dne 12. 11. 2012 jí byla uložena povinnost vrátit přeplatek na dávce důchodového pojištění ve výši 132.861 Kč za období ode dne 15. 11. 2007 do 31. 7. 2011 vzhledem k tomu, že jí byl starobní důchod vyplácen ve vyšší částce, než jí náležel. Proti uvedenému rozhodnutí podala námitky, které žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 19. 12. 2012. Žalobkyně podala tomuto rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 22 Ad 10/2013-26 napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Proti rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, kterou podáním ze dne 3. 7. 2014 vzala zpět, Nejvyšší správní soud řízení usnesením ze dne 10. 7. 2014, č. j. 7 Ads 98/2014-13 zastavil. Následně poté vydala žalovaná rozhodnutí ze dne 22. 12. 2014 (citováno shora), jímž nerespektovala právní názor Krajského soudu v Brně a opakovaně rozhodla o tom, že žalobkyně má povinnost vrátit žalované vyplacené částky na starobním důchodu ve výši 132.861 Kč. Napadené rozhodnutí považovala za nesprávné a nezákonné, neboť právní odpovědnost v důchodovém pojištění je založena na principu subjektivní odpovědnosti, což znamená, že za přeplatek na důchodové dávce nese odpovědnost pouze ten, kdo vznik tohoto přeplatku zavinil. Žalobkyně splnila svou uloženou ohlašovací povinnost, tj. ohlásila dne 13. 3. 2000 žalované v souvislosti s žádostí o starobní důchod, že pobírá vdovský důchod od Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha. Dále poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 8 Ads 17/2014, který řešil obdobnou právní záležitost a jímž byl vysloven právní názor, kterým, jak je zřejmo, se řídila i žalovaná, jestliže bezprostředně po vydání citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vzala zpět dne 3. 7. 2014 kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 22 Ad 10/2013-26, vyhlášeného dne 15. 5. 2014. Z výše uvedených skutečností navrhla, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. III. Stanovisko žalované Žalovaná v písemném vyjádření ze dne 15. 5. 2015 odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, na kterém i nadále setrvala a navrhla zamítnutí žaloby. IV. Obsah správního spisu Ze spisové dokumentace soud zjistil, že žádost o starobní důchod podala žalobkyně dne 13. 3. 2000 s požadavkem data přiznání od data vzniku nároku na starobní důchod. V žádosti na první straně tiskopisu uvedla, že pobírá vdovský důchod od VÚ Praha. Ve spise je založeno rozhodnutí Ministerstva obrany ČR ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 62607/2011/VD, jímž byla žalobkyni zastavena s účinností ode dne 1. 8. 2011 výplata jejího vdovského důchodu ve výši 7.315 Kč s odůvodněním, že na základě kontroly výplaty dávek důchodového pojištění bylo zjištěno, že Česká správa sociálního zabezpečení jí vyplácí ode dne 1. 4. 1995 starobní důchod. S odkazem na § 115 zákona č. 582/1991 Sb. a § 59 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., úpravu obou důchodů provede Česká správa sociálního zabezpečení, která bude uvedené důchody vyplácet. Ode dne přiznání starobního důchodu, tj. ode dne 1. 4. 1995 do 31. 7. 2011 byl vdovský důchod vyplacen v celkové částce 995.434 Kč. Tato částka bude zúčtována plátcem starobního důchodu. Rozhodnutím žalované ze dne 31. 8. 2011, č. j. ……………. byla provedena podle § 115 zákona č. 582/1991 Sb. a § 59 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, s účinností ode dne 1. 8. 2011 žalovanou výplata vdovského důchodu spolu s důchodem starobním. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že ode dne 13. 3. 1997, tj. dnem přiznání starobního důchodu, došlo k souběhu nároku na výplatu tohoto důchodu s důchodem vdovským. Dalším rozhodnutím ze dne 21. 11. 2011, č. j. ………. byl podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995Sb., v platném znění, snížen starobní a vdovský důchod ode dne 14. 12. 2011, neboť provedenou kontrolou bylo zjištěno, že výše poměrného starobního důchodu žalobkyně, který byl přiznán ode dne 13. 3. 1997, byla rozhodnutím žalované ze dne 11. 5. 2000 nesprávně stanovena. Dalším rozhodnutím č. I ze dne 12. 11. 2012, č. j. ……… byl podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., zvýšen ode dne 14. 12. 2011 starobní důchod upravený v souběhu s vdovským důchodem. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí plyne, že rozhodnutím ze dne 21. 11. 2011 byla žalobkyni snížena výše starobního důchodu, neboť byla nově vypočtena jeho výše ke dni 13. 3. 1997, který byl rozhodnutím ze dne 11. 5. 2000 uveden jako datum přiznání starobního důchodu. Pro toto snížení výše starobního důchodu však nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož původní výše starobního důchodu byla správná, když byla vypočtena ke dni vzniku nároku, tj. ke dni 27. 4. 1995, k němuž měl být starobní důchod přiznán s tím, že jeho výplata náleží ode dne 13. 3. 1997. Téhož dne, tj. 12. 11. 2012, bylo vydáno žalovanou rozhodnutí II, jímž žalovaná podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, uložila žalobkyni povinnost vrátit žalované vyplacené částky na starobním důchodu, které jí nenáležely, celkem ve výši 132.861 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Jednalo se o přeplatek za dobu od 15. 11. 2007 do 31. 7. 2011. Žalobkyně proti citovanému rozhodnutí podala námitky ze dne 20. 11. 2012, o nichž žalovaná rozhodla rozhodnutím ze dne 19. 12. 2012, č. j. ………………... Žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí podala žalobu, Krajský soud v Brně citované zrušil rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 22 Ad 10/2013-26. Proti rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, kterou poté vzala zpět, usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014 bylo řízení zastaveno. Následně poté žalovaná ve věci rozhodla dne 22. 12. 2014, uvedené rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. V. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je důvodná. Zdejší soud v návaznosti na vyslovený závazný právní názor uvedený v rozsudku ze dne 15. 5. 2014, č. j. 22 Ad 10/2013-26, vycházel při posouzení věci i z právního názoru Nejvyššího správního soudu uvedeného v rozsudku ze dne 18. 6. 2014, č. j. 8 Ads 17/2014- 33, www.nssoud.cz a posuzovanou zvážil následovně: Podle ust. § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, jestliže důchod byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce než náležel, má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení popř. náhradu nesprávně vyplacené částky. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je schéma odpovědnostního vztahu podle ust. § 118a zákona tvořeno třemi alternativními skutkovými podstatami: 1) nesplnění uložené povinnosti, 2) přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného vyplacení, 3) jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku. Pro vznik odpovědnosti za přeplatek musí být naplněna alespoň jedna z nich (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010-54, www.nssoud.cz). U prvně uvedené skutkové podstaty (nesplnění uložené povinnosti) se přitom jedná o odpovědnost objektivní, u které se nezkoumá zavinění (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 Ads 58/2013-21, www.nssoud.cz). Další dvě skutkové podstaty (vědomé přijetí důchodu ve vyšší částce, jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku) jsou založeny na principu subjektivní odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Ads 95/2012-20, www.nssoud.cz). V projednávané věci nenastaly podmínky předvídané první a třetí hypotézou citovaného ustanovení. Bylo třeba posoudit, zda žalobkyně přijala důchod nebo jeho část, ačkoliv musela z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce než náležel. Ke vzniku subjektivní odpovědnosti za přeplatek na důchodu je třeba naplnit čtyři kumulativní předpoklady. Prvním z nich je protiprávní jednání, kterým se rozumí přijetí neoprávněně vyplacených částek. Druhým je škodlivý následek – vznik přeplatku. Třetím je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem – tedy, že přeplatek vznikl v důsledku přijetí neoprávněně vyplacené částky. Čtvrtým předpokladem je zavinění, kterým se rozumí vnitřní psychický stav příjemce důchodu k přijetí neoprávněně vyplacené dávky. Zavinění má dvě složky – rozumovou (vědomostní) a volní. Obě tyto složky musí být naplněny kumulativně. Žalovaná uznala žalobkyni odpovědnou za naplnění skutkové podstaty ad 2) přijetí důchodu při vědomí jeho neoprávněného vyplacení. Tato skutková podstata je vyjádřena v ust. § 118a odst. 1 citovaného zákona slovy „přijal důchod (…), ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem (…)“. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že k naplnění této skutkové podstaty postačí již nejmírnější forma zavinění, a to nevědomá nedbalost. Vědomostní složka této formy zavinění spočívá v tom, že příjemce důchodu nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. O naplnění této složky není mezi stranami sporu. Volní složka je založena na tom, zda příjemce důchodu vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že porušuje zákonem stanovenou povinnost, tedy přijímá neprávem vyplacenou důchodovou dávku. Zároveň je třeba posoudit, zda příjemce důchodu zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem (srov. obdobně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 183-184 a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 34/2012-35, www.nssoud.cz). Žalobkyni nelze vytýkat, že by vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nezachovala potřebnou míru opatrnosti. Ze správního spisu plyne, že v žádosti o starobní důchod výslovně uvedla, že pobírá vdovský důchod od Vojenského úřadu Praha. Splnila tak svou oznamovací povinnost, neboť nezamlčela žádnou podstatnou skutečnost pro správnou výměru starobního důchodu. Starobní důchod pobírala na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu. U správních rozhodnutí se uplatňuje zásada presumpce správnosti, podle níž se pravomocný správní akt považuje za zákonný a správný, dokud není autoritativně zrušen. Nelze předpokládat, že běžnému příjemci důchodu je znám přesný algoritmus výpočtu starobního důchodu, resp. algoritmus výpočtu starobního důchodu v souběhu s vdovským důchodem. Tím, že žalobkyně řádně splnila oznamovací povinnost, spoléhala se tak na profesionalitu správního orgánu při výpočtu starobního důchodu a zachovala při přijímání důchodu potřebnou míru opatrnosti. Nelze rovněž odhlédnout od faktu, že byla-li poučena o případném souběhu nároků na důchod v rozhodnutí Krajské vojenské správy Brno o přiznání vdovského důchodu ze dne 13. 11. 1985, č. j. 062607/15, nelze v souvislosti s věkem žalobkyně – 84 let k datu napadeného rozhodnutí - rozumně požadovat, aby měla na paměti poučení vyplývající z rozhodnutí vydaného téměř před 30 lety. Optikou shora uvedeného dospěl soud k závěru, že v nyní projednávané věci žalovaná vypočetla dávku důchodového pojištění nesprávně, ačkoliv ji žalobkyně poskytla všechny podstatné informace. Požadovat za této situace vrácení přeplatku na důchodu by bylo v rozporu s principy dobré správy, zejména pak se zásadou ochranu legitimního očekávání ochrany práv nabytých v dobré víře a zásadou presumpce správnosti pravomocných správních aktů. S poukazem na shora uvedené na základě nastoleného právního režimu shledal zdejší soud, že žaloba je důvodná, a proto dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že v dalším postupu bude vázán právním názorem soudu vyplývající z tohoto rozsudku (ust. § 78 odst. 4 a 5 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, 2 s.ř.s. Žalobkyně byla v řízení úspěšná, neboť dosáhla zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, proto má podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. Náklady řízení představuje v dané věci odměna zástupce, jeho hotové výdaje a daň z přidané hodnoty, neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně (ust. § 57 s.ř.s.). Náklady řízení byly vyčísleny v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., v platném znění. Odměna zástupce náleží za 2 úkony právní služby podle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) citované vyhlášky v sazbě 1.000 Kč za 1 úkon (ust. § 6, 7 a 9 citované vyhlášky), tj. celkem 2.000 Kč, náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky činí 300 Kč na 1 úkon právní služby, tj. celkem 600 Kč plus DPH z celkové částky 2.600 Kč, tj. 546 Kč, takže celkové náklady řízení včetně DPH činí 3.146 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Brně dne 25. ledna 2017 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová