22 Az 10/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: O. R., zastoupen obecným zmocněncem Z. P., bytem F. 1019/43, B., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2016, č. j. OAM-320/ZA-ZA11-K08-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 5. 2016, č. j. OAM-320/ZA-ZA11-K08-2016 rozhodl žalovaný o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že žádost je nepřípustná podle ust. § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Řízení o udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu bylo zastaveno. Žalobce v žalobních námitkách doručených zdejšímu soudu dne 15. 6. 2016 nesouhlasil s argumentací žalovaného, na základě které jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zhodnocená jako nepřípustná podle ust. § 10a písm. e) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle ust. § 25 písm. i) citovaného zákona zastaveno. Zpochybnil postup správního orgánu při posuzování skutečností na jeho straně, např. že je stoupencem politiky bývalého prezidenta Janukovyče. Je pravdou, že žalobce tuto skutečnost uvedl až při druhé žádosti, což je ale důsledkem jeho špatných zkušeností jednak s pronásledováním politických odpůrců a dále i z obavy, aby správní orgán tuto skutečnost nesdělil orgánům Ukrajiny, čímž by se ještě zhoršilo jeho postavení. Jeho údaje jsou uváděny jako málo konkrétní, přičemž obecné informace získané z doložených materiálů pokládal žalovaný za naprosto objektivní. Nesouhlasil s konstatováním správního orgánu, že žadatelem doložené písemnosti, tj. písemná vyjádření jeho zmocněného zástupce přijal jako dokument dokladující skutečnosti o žadatelově působení v ČR a na Ukrajině, současně však konstatuje, že doložené materiály nesvědčí o žádných konkrétních azylově relevantních problémech, které by jmenovaný ve své vlasti měl a nemají také vliv na samotné posouzení jeho druhé žádosti o mezinárodní ochranu. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil jako nezákonné a vrátil věc správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaný se vyjádřil k žalobnímu návrhu dne 26. 7. 2016, popřel oprávněnost žalobních námitek, nesouhlasil s nimi, neboť neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu a následně vydal nezákonné rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, výpověď žalobce, na vydaná rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky jako správního orgánu, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Žalovaný se zabýval všemi fakty, které žalobce v průběhu řízení uvedl, a v této souvislosti zjistil, že žalobce nesdělil takové skutečnosti, které by odporovaly užití ust. § 25 písm. i) ve vztahu k ust. § 10a písm. e) zákona o azylu. Předně je třeba konstatovat, že se jedná v pořadí o druhou žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Pokud se jedná o nově sdělené skutečnosti, v tomto řízení žalovaný je považuje za účelové, neboť v předchozím řízení se ani náznakem o sympatiích k bývalému prezidentu Janukovyčovi nezmínil, ačkoliv mu nic nebránilo v tom, aby je uvedl již tehdy. Z jakého důvodu tak neučinil, považuje žalovaný za značně účelové vysvětlení sepsané v žalobě. O účelovosti jeho žádosti svědčí také fakt, že v předchozí žádosti výslovně uvedl, že mu kamarádi a příbuzní poradili, že jediná možnost jak zde zůstat, je požádat o mezinárodní ochranu, přičemž když do ČR přicestoval, měl platné vízum pouze na 30 dní. Na výslovně položený dotaz během konaného pohovoru, zda byl v zemi původu veřejně či politicky aktivní, odpověděl, že byl pouze dobrovolníkem Červeného kříže. Jedná se tedy o typickou žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR z důvodu legalizace pobytu. Postupem žalovaného nedošlo tak k porušení některých ustanovení zákona o azylu či správního řádu, žalobce nebyl žádným způsobem zkrácen na svých právech, napadené rozhodnutí je proto zákonné. Žalovaný navrhl, aby žaloba jako nedůvodná v plném rozsahu byla zamítnuta. Usnesením zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2016, č. j. 22 Az 10/2016-24, na základě návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobce bylo rozhodnuto tak, že se žalobě nepřiznává odkladný účinek. Ve správním spise se nachází žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 4. 2016, z níž vyplynulo, že je ukrajinské národnosti a státní příslušnosti, vyznává řeckokatolické křesťanství. Je ženatý, jeho manželka je v ČR žadatelkou o mezinárodní ochranu, na Ukrajině žil v Zakarpatské oblasti. O azyl žádal již v únoru roku 2015, azyl mu udělen nebyl. O mezinárodní ochranu žádal, jelikož je pronásledován kvůli dluhu bývalého manžela jeho manželky, toto pronásledování začalo v březnu roku 2016. Z pohovoru k žádosti, který byl proveden dne 7. 4. 2016, byly zjištěny uvedené skutečnosti s tím, že trvají i další překážky, které mu brání k návratu na Ukrajinu, a sice obava z povolání do ukrajinské armády. V písemném podání ze dne 16. 5. 2016 uvedl, že se obává návratu na Ukrajinu pro svoje politické názory, neboť byl a nadále je stoupencem politiky prezidenta Viktora Janukovyče. Obával se proto případné perzekuce kvůli jeho politickému přesvědčení a podpoře jmenovaného prezidenta. Správní orgán při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany jmenovaného vycházel i z doložených materiálů a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Materiály, z nichž vycházel, specifikoval v odůvodnění rozhodnutí, soud na ně v plném rozsahu poukazuje. Vzhledem ke splnění zákonných podmínek soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Posouzení věci krajským soudem v Brně: Krajský soud v Brně zdůrazňuje, že řízení o udělení mezinárodní ochrany je zcela mimořádný institut, jehož smyslem je ochrana cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi původu nebo případně pociťují důvodnou obavu z hrozby nebezpečí vážné újmy ve věci jejich potenciálního návratu do země původu. Správní orgán tak v případě opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledal naplnění podmínek pro zastavení řízení s tím, že se jedná o žádost nepřípustnou ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu, dle kterého: „žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podá-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodu pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ Výklad citovaného ustanovení a jeho aplikace ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem je přitom předmětem sporu projednávané věci. V této souvislosti soud předesílá, že citované ustanovení bylo do zákona o azylu nově doplněno zákonem č. 379/2007 Sb. (s účinností ode dne 21. 12. 2007), a to v souladu se směrnicí Rady 2005/85/Es ze dne 1. 12. 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“); jedná se tedy o důsledek transpozice procedurální směrnice, kterou Česká republika provedla právě výše uvedeným zákonem s cílem postihnout případy opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany podávaných ze stejných důvodů jako žádosti předchozí. Článek 25 odst. 2 procedurální směrnice totiž stanoví konkrétní případy, kdy členské státy mohou považovat žádost za nepřípustnou s tím, že pod písmenem f) je stanoven případ, kdy žadatel po pravomocném rozhodnutí podal stejnou žádost. Tato výchozí pozice pro posouzení žádosti jako nepřípustné je pak dále rozvinuta v článku 32 procedurální směrnice, který blíže řeší případy opakovaných (následných) žádostí o udělení mezinárodní ochrany v témže členském státě s tím, že tyto žádosti nejprve podléhají předběžnému posouzení. V jeho rámci je pak posuzováno, zda opakovaná žádost obsahuje nové skutečnosti či zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za uprchlíka podle směrnice Rady 2004/83/Es ze dne 29. 4. 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohly žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (článek 32 odst. 4). Pokud tomu tak je, mohou členské státy rozhodnout o dalším posuzování žádosti, a to za předpokladu, že dotyčný žadatel nemohl v předchozím řízení bez vlastního zavinění uvést tyto nové skutečnosti či zjištění, zejména při využití svého práva na účinný opravný prostředek (článek 32 odst. 6). Ust. § 10a písm. e) zákona o azylu je tedy jakousi transpoziční syntézou problematiky podání opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany tak, jak je upravena v procedurální směrnici. Z dikce citovaného ustanovení zákona o azylu lze přitom dovodit nutnost kumulativního splnění dvou podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně projednat: 1) je nutno uvést nové skutečnosti nebo zjištění; 2) musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. Ad 1) Za nové skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurálních směrnic nutno považovat nikoliv jakékoliv nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoliv smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady. Ad 2) Ve vztahu k druhé z uvedených podmínek je třeba vyjít z toho, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 2. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005- 86, www.nssoud.cz „Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Pro úplnost lze ještě odkázat na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003-42, www.nssoud.cz, v němž bylo uvedeno, že: „Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá.“ Proto pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomoci podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele, a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008-57, www.nssoud.cz, dle kterého: „…byla-li by matka nezletilé stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná, tj. bylo-li by shledáno, že je v zemi původu pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu nebo hrozba nebezpečí vážné újmy, mohla by v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany uspět i její nezletilá dcera.“ Lze tedy uzavřít, že ust. § 10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jako tomu svědčí skutkové okolnosti projednávané věci. Soud zjistil ze správního spisu, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno na základě žádosti žalobce ze dne 6. 4. 2016, jedná se v pořadí již o druhou žádost. Z průběhu správního řízení bylo zjištěno, že žalobce je státním občanem Ukrajiny, s ukrajinskou národností, je rozvedený, jeho manželka je v ČR žadatelkou o mezinárodní ochranu, na Ukrajině žil v Zakarpatské oblasti. Nemá žádné politické přesvědčení. O azyl v ČR žádal už v únoru roku 2015, rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 5. 2015, č. j. OAM- 141/ZA-ZA14-K08-2015 mu nebyla udělena mezinárodní ochrana. Proti rozhodnutí podal žalobu, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2015, č. j. 22 Az 16/2015-35 byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku podal kasační stížnost, usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2015, č. j. 7 Azs 242/2015-23 byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost. Ze správního řízení v rámci jeho první žádosti bylo zjištěno, že nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, návratu do vlasti se obával z důvodu mobilizace do ukrajinské armády, k odjezdu z vlasti neměl jiné důvody než strach o jeho život a jeho svobodu. Stěžejní skutečností proto jeho žádosti byla obava z nutnosti nástupu vojenské služby a zapojení se do bojů v souvislosti se současnou bezpečnostní situací na Ukrajině. Teprve v žalobě namítl, že účast ve vojenských akcích je v rozporu s jeho skutečným politickým náboženským nebo morálním přesvědčením či pohnutkami svědomí. V průběhu správního řízení však uváděné skutečnosti nesdělil. V rámci druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany v rámci pohovoru, který byl proveden dne 7. 4. 2016 uvedl, že na Ukrajině je pronásledován kvůli dluhům bývalého manžela jeho manželky. Tuto okolnost označil jako novou skutečnost, která se přidala k již existujícímu problému, tj. obava z mobilizace do ukrajinské armády. Pokud se týká situace ve městě Užhorod v Zakarpatské oblasti na Ukrajině, kde žil do začátku roku 2015, situaci žadatele správní orgán posuzoval z dostupných informací, které byly citovány v odůvodnění napadeného rozhodnutí a na které soud v plném rozsahu odkazuje. V odůvodnění použil informace popisující situaci od druhé poloviny roku 2013, čímž byl postižen celý vývoj událostí na Ukrajině, které vyústily v současnou situaci. Lze připustit, že bezpečnostní situace na jihu a východě Ukrajiny je složitá, místo trvalého pobytu žalobce však není v současnosti střety ukrajinských vládních vojsk a povstalců ze stran separatistů nijak zasaženo a s Doněckou a Luhanskou oblastí ani nesousedí. V této souvislosti soud odkazuje na ustálenou a vnitřně jednotnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v žalobě, tím má soud na mysli obavy žalobce z bezpečnostní situace na Ukrajině. Na tomto místě je třeba citovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, www.nssoud.cz, v němž je vysloven závěr, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu, musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven hrozbám, způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ Na Ukrajině nelze ani dříve ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že místem pobytu žalobce na území Ukrajiny byla Zakarpatská oblast, která nebyla ozbrojeným konfliktem dotčena. Zdejší soud proto nepovažuje poukaz žalobce týkající se vnitřních nepokojů za přiléhavý, neboť je obecně známo, že tato část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi nijak zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde jmenovanému hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu. Ve světle výše uvedených zásad a nastoleného právního režimu soud ve shodě s právním názorem žalovaného uzavírá, že ve věci byly naplněny zákonné podmínky stanovené ust. § 10a písm. e) zákona o azylu, neboť žadatel neuvedl a ani žalovaný nezjistil k obecné bezpečnostní situaci v zemi jeho původu, taktéž i případně nové skutečnosti odůvodňující opětovné hodnocení jeho žádosti, tedy skutečnost, která by vyžadovala nutnost vydání nového meritorního rozhodnutí v jeho věci. Vzhledem k tomu, že ve věci byly naplněny podmínky stanovené v ust. § 10a písm. e) zákona o azylu, žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná žalobcem na území ČR byla správně shledána nepřípustnou, a proto řízení bylo zastaveno (ust. § 25 písm. i) zákona o azylu). Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. byla zamítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Brně dne 21. října 2016 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová