22 Az 11/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: M. M., zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem poštovní schránka 21/OAM, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2016. 2016, č. j. OAM-542/ZA-ZA11-ZA02-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 6. 2016, č. j. OAM-542/ZA-ZA11-ZA02-2016 rozhodl žalovaný o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že žádost je nepřípustná dle ust. § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle ust. § 25 písm. j) zákona o azylu zastavuje. Žalobce v žalobních námitkách doručených zdejšímu soudu dne 29. 6. 2016 uvedl, že je státním příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti a pravoslavného vyznání. V letech 2000 až 2006 byl řadovým členem politické strany. Do dne 19. 5. 2015 žil v ……., poté …… opustil. Do ČR přicestoval přes Polsko. Namítl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný nezabýval možností udělení doplňkové ochrany. Pokládal proto rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro jeho obecnost a zároveň z důvodu rozporu se současnou judikaturou. Navrhl proto, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 4. 8. 2016 vyslovil nesouhlas s žalobou, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany a napadené rozhodnutí. Ohledně údajně nové skutečnosti, a sice problému s jeho věřitelem, konstatoval žalovaný, že z výpovědi jmenovaného v rámci současného řízení jednoznačně vyplynulo, že tato záležitost mu byla objektivně známa již v průběhu správního řízení o jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany a měl tak možnost i povinnost uvést ji za účelem jejího posouzení již v řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, pokud ji považoval za natolik závažnou pro jeho důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Je tedy důsledkem pouze jeho vlastního zavinění, že tato údajná nová skutečnost nebyla předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Z jeho výpovědi nevyplynulo, že by nastaly nové relevantní skutečnosti týkající se tvrzeného důvodu jeho první žádosti, tj. neochoty nastoupit do ukrajinské armády. Správní orgán tak neshledal důvody pro opakované posuzování jeho žádosti, neboť nevyšly najevo žádné nové skutečnosti ve smyslu citovaného zákona, které by odůvodňovaly opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodu jeho odchodu z vlasti a obav z návratu do vlasti. Žalobce neuvedl a ani správní orgán nezjistil ve vztahu k obecné bezpečnostní situaci na ….. žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné hodnocení žádosti o udělení mezinárodní ochrany jmenovaného a jeho obav z návratu na ….., a která by si vyžadovala nutnost vydání nového meritorního rozhodnutí v jeho věci. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem se žalovaný nedomníval, že by při svém postupu porušil některé ustanovení zákona o azylu, správního řádu či Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod či Listinu základních práv a svobod a nedomníval se, že by v této souvislosti bylo napadené rozhodnutí nezákonné, nebo že by žalobce byl nějakým způsobem zkrácen na svých právech. Žalobní námitky proto shledal zcela nedůvodnými a navrhl, aby žaloba v plném rozsahu byla zamítnuta. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR dne 9. 6. 2016. Dne 14. 6. 2016 byl s ním sepsán protokol o pohovoru, v němž uvedl, že je státním příslušníkem ….., ….. národnosti, ženatý, jeho manželka M. M., nar. ….., rovněž zažádal o udělení mezinárodní ochrany. Na ….. žijí jeho tři vlastní a dvě nevlastní děti. ….. opustil dne 19. 5. 2015, o udělení mezinárodní ochrany žádal v ČR podruhé, jeho první žádosti vyhověno nebylo. Důvody, o něž žádost opřel, byly finanční potíže v rámci soukromopodnikatelské činnosti, kterou provozoval, kdy si půjčil větší částku peněz, podnikatelský záměr nevyšel, věřitel nárokoval vrácení peněz zpět. Věřitel mu vyhrožuje, že jakmile jej najde, zabije jej. Z těchto důvodů se proto nemůže vrátit zpět, navíc jej stále hledá vojenská správa, domů chodí obvodní policista s povolávacími rozkazy na vojenskou správu. Potvrdil, že během pobytu v ČR nebyl v kontaktu s věřitelem, ten jej hledá na ….., jezdí k jeho dětem a matce. Na policii s řešením dané věci se neobrátil, policie se jimi nezabývala. Dále bylo zjištěno, že žalobce již dne 17. 6. 2015 podal první žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž bylo rozhodnuto dne 2. 9. 2015, mezinárodní ochrana udělena jmenovanému nebyla. Proti rozhodnutí podal žalobu, rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Az 21/2015 byla žaloba zamítnuta. O kasační stížnosti žalobce bylo rozhodnuto Nejvyšším správním soudem dne 28. 4. 2016, kasační stížnost byla pro nepřijatelnost odmítnuta. Důvodem, který označil žalobce k podání první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, byla skutečnost, že je proti válce, nechce jít do války z důvodu, že nechce vzít do ruky zbraně, nechce jít do vězení. Snaha vyhnout se nástupu do armády nebyla shledána důvodem k udělení azylu podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany jmenovaného vycházel dále i z doložených materiálů a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Materiály, z nichž vycházel, specifikoval v odůvodnění rozhodnutí, soud proto na ně poukazuje. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud v Brně zdůrazňuje, že řízení o udělení mezinárodní ochrany je zcela mimořádný institut, jehož smyslem je ochrana cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi původu nebo případně pociťují důvodnou obavu z hrozby nebezpečí vážné újmy ve věci jejich potenciálního návratu do země původu. Správní orgán tak v případě opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledal naplnění podmínek pro zastavení řízení s tím, že se jedná o žádost nepřípustnou ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu, dle kterého: „žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podá-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodu pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ Výklad citovaného ustanovení a jeho aplikace ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem je přitom předmětem sporu projednávané věci. V této souvislosti soud předesílá, že citované ustanovení bylo do zákona o azylu nově doplněno zákonem č. 379/2007 Sb. (s účinností ode dne 21. 12. 2007), a to v souladu se směrnicí Rady 2005/85/Es ze dne 1. 12. 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“); jedná se tedy o důsledek transpozice procedurální směrnice, kterou Česká republika provedla právě výše uvedeným zákonem s cílem postihnout případy opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany podávaných ze stejných důvodů jako žádosti předchozí. Článek 25 odst. 2 procedurální směrnice totiž stanoví konkrétní případy, kdy členské státy mohou považovat žádost za nepřípustnou s tím, že pod písmenem f) je stanoven případ, kdy žadatel po pravomocném rozhodnutí podal stejnou žádost. Tato výchozí pozice pro posouzení žádosti jako nepřípustné je pak dále rozvinuta v článku 32 procedurální směrnice, který blíže řeší případy opakovaných (následných) žádostí o udělení mezinárodní ochrany v témže členském státě s tím, že tyto žádosti nejprve podléhají předběžnému posouzení. V jeho rámci je pak posuzováno, zda opakovaná žádost obsahuje nové skutečnosti či zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za uprchlíka podle směrnice Rady 2004/83/Es ze dne 29. 4. 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohly žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (článek 32 odst. 4). Pokud tomu tak je, mohou členské státy rozhodnout o dalším posuzování žádosti, a to za předpokladu, že dotyčný žadatel nemohl v předchozím řízení bez vlastního zavinění uvést tyto nové skutečnosti či zjištění, zejména při využití svého práva na účinný opravný prostředek (článek 32 odst. 6). Ust. § 10a písm. e) zákona o azylu je tedy jakousi transpoziční syntézou problematiky podání opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany tak, jak je upravena v procedurální směrnici. Z dikce citovaného ustanovení zákona o azylu lze přitom dovodit nutnost kumulativního splnění dvou podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně projednat: 1) je nutno uvést nové skutečnosti nebo zjištění; 2) musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. Ad 1) Za nové skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurálních směrnic nutno považovat nikoliv jakékoliv nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoliv smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady. Ad 2) Ve vztahu k druhé z uvedených podmínek je třeba vyjít z toho, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 2. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005- 86, www.nssoud.cz „Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Pro úplnost lze ještě odkázat na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003-42, www.nssoud.cz, v němž bylo uvedeno, že: „Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá.“ Proto pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomoci podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele, a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008-57, www.nssoud.cz, dle kterého: „…byla-li by matka nezletilé stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná, tj. bylo-li by shledáno, že je v zemi původu pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu nebo hrozba nebezpečí vážné újmy, mohla by v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany uspět i její nezletilá dcera.“ Lze tedy uzavřít, že ust. § 10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jako tomu svědčí skutkové okolnosti projednávané věci. Soud zjistil ze správního spisu, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky již druhou v pořadí, první byla podána dne 17. 6. 2015, správní orgán rozhodl dne 2. 9. 2015 (č. j. OAM-547/ZA-ZA02-2015), proti rozhodnutí podal žalobce žalobu, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2016, č. j. 22 Az 21/2015-31 byla žaloba zamítnuta. Kasační stížnost podaná žalobcem byla rozhodnutím Nejvyššího správního soudu dne 28. 4. 2016 odmítnuta pro nepřijatelnost. Z průběhu správního řízení bylo zjištěno, že ohledně údajné nové skutečnosti uvedené žadatelem – výhrůžky ze strany věřitele z důvodů nevrácení finanční částky 35.000 Kč UZD poskytnuté pro soukromopodnikatelskou činnost, mu musely být známy již v průběhu předchozího správního řízení, neboť z pohovoru s ním provedeným dne 14. 6. 2016 bylo zjištěno, že uvedenou finanční částku si půjčil již začátkem roku 2014. Jestliže tedy první žádost o udělení mezinárodní ochrany podal dne 17. 6. 2015, nebránily mu žádné okolnosti zmínit se o této skutečnosti, byla-li by natolik závažná pro jeho důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Je tedy důsledkem pouze jeho vlastní zavinění, že tato údajná nová skutečnost nebyla předmětem zkoumání důvodu pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Dle názoru žalovaného, s nímž se ztotožnil i zdejší soud, je zřejmo, že na straně žalobce nebyly prokázány tak závažné nové skutečnosti ve smyslu zákona o azylu, které by odůvodňovaly opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodu jeho odchodu o udělení mezinárodní ochrany z vlasti a obav z návratu do vlasti. Z dostupných informací o situaci na ……. je prokázáno, že nedošlo v jeho zemi k takové zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by mohla založit opodstatněnost jeho nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dále rovněž bylo zjištěno, že jeho manželka M. M., nar….., žalobu podanou ze dne 17. 9. 2015 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2015, č. j. OAM-543/ZA-ZA02-ZA02-2015, jímž bylo rozhodnuto, že jí nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, vzala zpět, proto usnesením zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2016, č. j. 33 Az 20/2015-33 bylo zastaveno. Ve světle výše uvedených zásad a nastoleného právního režimu soud ve shodě s právním názorem žalovaného uzavírá, že ve věci byly naplněny zákonné podmínky stanovené ust. § 10a písm. e) zákona o azylu, neboť žadatel neuvedl a ani žalovaný nezjistil ve vztahu k obecné bezpečnostní situaci v zemi jeho původu žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné hodnocení žádosti o udělení mezinárodní ochrany výše jmenovaného a jeho obav z návratu na ….. a která by si vyžadovala nutnost vydání nového meritorního rozhodnutí v jeho věci. Vzhledem k tomu, že ve věci byly naplněny podmínky stanovené v ust. § 10a písm. e) zákona o azylu, žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná žalobcem na území ČR byla správně shledána nepřípustnou. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná a proto dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. byla zamítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Brně dne 13. října 2016 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová