22 Az 13/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: I. B. H. A., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, doručovací adresa: Leitnerova 9, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem poštovní schránka 21/OAM, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2016, č. j. OAM-639/ZA-ZA11-P18-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 8. 2016, č. j. OAM-639/ZA-ZA11- rozhodl žalovaný o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že žádost je nepřípustná podle ust. § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle ust. § 25 písm. i) citovaného zákona. Státem příslušným k posouzení podané žádosti podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též „Nařízení Evropského parlamentu a Rady“), je Rakouská republika. Žalobou ze dne 24. 8. 2016, doručenou zdejšímu soudu dne 26. 8. 2016, se žalobce domnívá, že byl v předcházejícím řízení jako jeho účastník zkrácen na svých právech. Za žalobní body označuje nerespektování § 3 a § 68 správního řádu a dále článek 17 Dublinského nařízení. Žalobce si je vědom, že v případě článku 17 Dublinského nařízení se jedná o diskreční oprávnění a že na postup podle tohoto ustanovení neexistuje právní nárok. Má ale za to, že správní orgán měl zdůvodnit, proč v konkrétním případě není tento článek Dublinského nařízení aplikován. Žalobce analogicky poukazuje na rozhodování správního orgánu o neudělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu, kdy je správní orgán povinen v rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany přezkoumatelným způsobem a s ohledem na specifické okolnosti případu daného cizince zdůvodnit, proč se v jeho případě azyl z humanitárních důvodů neuděluje. Tato povinnost správního orgánu vyplývá ze zákazu libovůle. Pokud by správní orgán nebyl povinen zabývat se možností aplikace článku 17 Dublinského nařízení, vyvstává nebezpečí zneužití správního uvážení a riziko, že správní orgán bude postupovat svévolně. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016-34, který je žalobci znám, by se na první pohled mohlo zdát, že článek 17 Dublinského nařízení by neměl být vůči žalobci vůbec aplikovatelný, protože z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Rakousko bylo určené jako příslušný stát na základě článku 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalobce se však domnívá, že článek 3 odst. 2 Dublinského nařízení v jeho případě neměl být vůbec aplikován, neboť správní orgán měl v případě žalobce postupovat podle článku 12 odst. 4 a nikoli podle článku 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalobce požádal v Rakousku o mezinárodní ochranu dne 8. 5. 2015 a do České republiky přijel dne 22. 7. 2016, tedy více než rok po podání žádosti v Rakousku. Impulsem pro jeho rozhodnutí opustit Rakousko byla informace, že v Rakousku mezinárodní ochranu s největší pravděpodobností nedostane. S ohledem na obavy žalobce z možného nuceného navrácení do Iráku je pak pochopitelné i jeho rozhodnutí Rakousko opustit. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 6. 9. 2016 popřel oprávněnost námitek uváděných žalobcem, nesouhlasil s nimi, neboť neprokazují, že by žalovaný v průběhu správního řízení porušil příslušné právní předpisy. Odkázal na obsah správního spisu a na vydané rozhodnutí žalovaného. Dále uvedl, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v Rakouské republice dne 8. 5. 2015, proto Rakouská republika je příslušná k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinna přijmout jmenovaného na své území v souladu s postupem dle článku 18 Dublinského nařízení. Žalovaný proto požádal dne 29. 7. 2016 Rakouskou republiku o přijetí žalobce zpět na své území. Dne 3. 8. 2016 pak obdržel informaci, že Rakouská republika uznala podle článku 18 odst. 1 písm. b) Dublinského nařízení svou příslušnost k posouzení předmětné žádosti, tzn., že je povinna přijmout žalobce zpět na své území a posoudit jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán si je vědom, že žalobce byl v době podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v Rakouské republice držitelem platného víza vydaného Českou republikou. Rakouská strana měla v té době možnost v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána ve smyslu článku 20 odst. 2 tak, jak je stanovena v článku 21 odst. 1 Dublinského nařízení, požádat Českou republiku o převzetí jmenovaného ve smyslu článku 12 odst. 2 Dublinského nařízení. Tuto žádost však ve stanovené lhůtě nepředložila. Žalovaný byl toho názoru, že žalobci nelidské či ponižující zacházení ve smyslu zákona o azylu v Rakouské republice nehrozí. Rakouská republika je považována za bezpečnou zemi, původu, nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie. Ostatně ani sám žalobce v žalobě nevyjadřuje žádné své obavy z toho, že by mu snad jakékoliv riziko nelidského či ponižujícího zacházení mělo v Rakouské republice hrozit, když se v žalobě pouze dovolává využití diskrečního oprávnění, které je upraveno v článku 17 Dublinského nařízení. K aplikaci článku 17 se již opakovaně vyjadřoval i Nejvyšší správní soud, když např. ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016-26, www.nssoud.cz, konstatoval: „je skutečně na uvážení toho kterého členského státu, zda neuplatní v nařízení stanovená standardní pravidla a výjimečně rozhodne sám o žádosti žadatele, k níž není podle standardních pravidel příslušný. Nejvyšší správní soud upozorňuje také na skutečnost, že není povinností správního orgánu v azylovém řízení odůvodňovat skutečnost, že podle článku 17 nepostupoval, neboť jak již bylo uvedeno, nejedná se o oprávnění žadatele, aby byla jeho žádost projednávána ve státě, ve kterém o mezinárodní ochranu požádal, ale o oprávnění členského státu ponechat si žadatele ve své jurisdikci.“ Na případ žalobce dopadá ta část citovaného rozsudku, v němž Nejvyšší správní soud uvádí: „cíli tohoto nařízení jsou nejen racionalizace posuzování žádosti o azyl a zabránění zahlcení systému povinností státních orgánů zabývat se několikanásobnými žádostmi podanými stejným žadatelem, ale také zvýšení právní jistoty, pokud jde o určování státu odpovědného za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Tím nařízením směřuje k eliminaci tzv. forum shopping, resp. asylum shopping. Okolnosti projednávané věci svědčí o tom, že stěžovatel se snažil dosáhnout posouzení své žádosti v České republice právě proto, že se domnívá, že rozhodnutí zdejšího orgánu by pro něj mohlo být příznivější. Požaduje tedy postup, kterému má existence nařízení Dublin III zabránit. Jakkoliv může být tato snaha lidsky pochopitelná, z výše uvedených důvodů jí nelze vyhovět.“ Na základě výše uvedeného žalovaný doznal, že se nedopustil žádné nezákonnosti, a proto navrhl, aby v plném rozsahu byla žaloba zamítnuta. Ze správního spisu soud zjistil, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce ze dne 22. 7. 2016, pohovor s ním byl uskutečněn dne 27. 7. 2016. Bylo zjištěno, že si vyřídil schengenské vízum vydané Českou republikou, jelikož neznal azylové procedury v ČR, měl strach, že by byl vrácen zpět do Iráku, rozhodl se proto odjet do Rakouska. V Rakousku šel na policii, chtěl si co nejdříve požádat o azyl. Byl zaslán do nějakého tábora, byl mu přidělen průkaz k oprávněnosti pohybu po městě, následně odjel zpět do České republiky. Dále bylo zjištěno, že žalobci bylo vydáno vstupní vízum č. CZE006937660 platné ode dne 3. 5. 2015 do dne 16. 5. 2015, které dne 30. 4. 2015 bylo anulováno. Následně bylo vydáno nové vízum č. CZE 900006834 platné ode dne 6. 5. 2015 do dne 16. 5. 2015. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání vzhledem ke splnění zákonných podmínek dle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Právní posouzení: V řízení podle části třetí, Hlavy druhé, dílu I. s.ř.s. přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 odst. 1 a 2, věta první s.ř.s.). Pokud jde o žalobní body, jimiž bylo vytýkáno žalovanému porušení vyjmenovaných právních ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v platném znění (dále též „správní řád“), nemůže soud žalobci přisvědčit. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobci byl poskytnut dostatečný prostor, aby uvedl vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti, otázky na které odpovídal v rámci žádosti, mu byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny všechny relevantní skutečnosti. Žalovaný ve věci provedl dostatečné dokazování, jehož rozsah byl určen skutečnostmi tvrzenými žalobcem. Rozhodnutí bylo srozumitelně a přesvědčivě odůvodněné, žalovaný se zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, vyhodnotil všechna tvrzení žalobce, relevantní z hlediska použitých ustanovení zákona o azylu, dále s přihlédnutím k čl. 3 odst. 1, odst. 2, čl. 8, čl. 9, čl. 10, čl. 11 a čl. 12 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013. Soud zjistil, že na základě provedené lustrace v databázi EURODAC je zřejmé, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany na území Rakouské republiky jako prvním členském státě Evropské unie a dále Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska, a proto je Rakouská republika příslušná k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinna přijmout výše jmenovaného zpět na své území v souladu s postupem dle článku 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Je pravda, že žalobce v době podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v rakouské republice byl držitelem platného víza vydaného Českou republikou, rakouská strana měla proto požádat Českou republiku o převzetí jmenovaného ve smyslu článku 12 odst. 2 uvedeného Nařízení ve lhůtě 3 měsíců, která je stanovena v článku 21 odst. 1 tohoto Nařízení. Rakouská republika nepředložila České republice ve stanovené lhůtě žádost o převzetí jmenovaného. V témže článku je rovněž uvedeno, že pokud není žádost předložena ve stanovených lhůtách, je k posouzení žádosti příslušný členský stát, ve kterém byla žádost podána. Ve smyslu článku 18 a článku 21 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady byla Rakouská republika příslušným členským státem k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané jmenovaným v ČR. Žalovaný správně ve věci postupoval v souladu s článkem 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, tzn. přistoupil k hodnocení kritérií k určení příslušného členského státu pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. Podle článku 7 odst. 1 citovaného nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatní v pořadí, v jakém jsou uvedena. Žalovaný proto zkoumal, zda vůbec ve smyslu uvedeného nařízení je dána příslušnost ČR k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žadatele. Z odůvodnění rozhodnutí je patrno jakými právními úvahami se při rozhodování správní orgán řídil, pokud řízení zastavil dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu a žádost o udělení mezinárodní ochrany uznal jako nepřípustnou podle ust. § 10a písm. b) citovaného zákona. Bylo zjištěno, že žalovanému bylo Českou republikou vydáno vstupní vízum č. CZE 006937660 platné od 3. 5. 2015 do 16. 5. 2015, dne 30. 4. 2015 bylo anulováno, následně bylo vydáno nové vízum č. CZE 900006834 platné od 6. 5. 2015 do 16. 5. 2015. Dále bylo zjištěno, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v Rakouské republice dne 8. 5. 2015. Rakouská republika oznámila dne 3. 8. 2016, že uznává podle článku 18 odst. 1 písm. b) Dublinského nařízení svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. Je proto povinna přijmout žalobce zpět na své území a posoudit jeho žádost. Jak uvedeno již výše, rakouská republika je považována za bezpečnou zemi původu, nejsou proto dány opodstatněné důvody k obavám z vycestování žalobce do této země. Správní orgán zdůrazňuje, že na úrovni Evropské unie či Evropského soudního dvora ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Rakouské republice, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 Newyorského protokolu z roku 1967 nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Rakouské republiky. Nelze opomenout, že ani žalobce nevyslovil obavy, že by mu nějaké riziko nelidského či ponižujícího zacházení v Rakouské republice mělo hrozit. Dle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Zcela oprávněně tak byly naplněny podmínky stanovené v ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a žádost o udělení mezinárodní ochrany podanou jmenovaným v České republice, tato byla uznána nepřípustnou. Dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Optikou shora uvedeného a na základě nastoleného právního režimu lze tedy uzavřít, že žalovaný se nedopustil po stránce právní i skutkové závažného pochybení, jestliže doznal dle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k posuzování žádosti příslušný jiný členský stát Evropské unie. V daném případě dokončí posouzení předmětné žádosti Rakouská republika, která je povinna zároveň i převzít žalobce na své území. Přesun žalobce z členského státu, kde byla žádost o azyl podána do příslušného členského státu, se provádí po konzultaci dotčených členských států v souladu s národními právními předpisy žádajícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, nejpozději do 6 měsíců po vyslovení souhlasu s převzetím druhým členským státem, nebo po rozhodnutí o odvolání nebo přezkumu, pokud jím byl přiznán odkladný účinek (článek 19 odst. 3 Nařízení). S ohledem na výše uvedené tedy nezbylo než žalobu dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Brně dne 14. října 2016 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová