22 Az 13/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobce: A. G., nar. X státní příslušnost X t. č. bytem v X zastoupen G. A. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem PO Box 21/OAM, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2026, č. j. OAM-496/ZA-ZA11- ZA01-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Předmětem sporu je zákonnost výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť žádost posoudil jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí posuzoval žalovaný opakovanou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany.

II. Žaloba a vyjádření žalovaného

2. Žalobce namítl, že žalovaný pominul zásadní změny v zemi původu žalobce od rozhodování o jeho první žádosti a nevypořádal se s individuální situací žalobce. Shrnul časovou osu rozhodování o jeho první žádosti a její důvody s tím, že posléze podal druhou žádost se stejnými důvody. Namítl, že žalovaný své rozhodnutí opírá výhradně o informaci OAMP ze dne 16. 1. 2026, ale nevypořádal se s aktuálním vývojem ve vztahu k tzv. „doporučeným návratům“ a se soudní judikaturou k dodržování zásady non-refoulement. Dostatečně se nezabýval ani otázkou, zda v případě žalobce, který opustil Moldavsko v roce 2019, nedošlo k natolik významné změně společenských a bezpečnostních poměrů, že by jeho návrat představoval reálné riziko nelidského či ponižujícího zacházení podle čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech a 14a zákona o azylu. Žalovaný pochybil i proto, že za „novou skutečnost“ neuznal uplynutí času a změnu osobních poměrů. Žalobce je na území České republiky nepřetržitě od roku 2019. Během této doby si zde vybudoval takové vazby (soukromý a rodinný život), že jeho vyhoštění by bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Dále ignoroval, že žalobce je v Moldavsku vystaven hrozbám ze strany soukromých osob, které mu znemožňují bezpečný návrat. Skutečnost, že žalobce v opakované žádosti zopakoval stejné důvody, neznamená, že tyto důvody pominuly. Nesprávně posoudil i možnost vnitřní ochrany žalobce a zastavení řízení je podle něj v rozporu s právem na účinný prostředek nápravy.

3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce měl k podání nové žádosti shodné důvody jako k předešlé. V Moldavsku od jeho předchozí meritorně posouzené žádosti nedošlo k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu. V podrobnostech odkázal na obsah správního spisu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009, či ze dne 22. 1. 2018, č. j. 3 Azs 323/2017.

4. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které setrval na svých námitkách, které dále rozvíjel. Zejména zdůraznil svůj sedmiletý pobyt na území ČR a vytvoření sociálních vazeb a funkčního zázemí. Dále považoval za nedostatečně vypořádané obavy, které má z návratu do Moldavska, nedostatečnou individualizaci hodnocení situace v Moldavsku a přetrvávající problémy země v oblasti korupce, fungování justice a efektivity státních institucí.

III. Hodnocení věci soudem

5. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná a důvodná.

6. Z obsahu správního spisu a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2026, č. j. 19 Az 37/2025–41, vyplývá, že, první žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal dne 14. 7. 2025. Žalovaný první žádost žalobce zamítl rozhodnutím ze dne 3. 9. 2025 č. j. OAM- 781/BA-BA01-ZA03-2025. Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, o níž bylo definitivně rozhodnuto označeným rozsudkem tak, že tato byla zamítnuta.

7. Dne 24. 4. 2026 žalobce podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany.

8. V rámci poskytnutí údajů v žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že moldavské národnosti, st. příslušník Moldavské republiky, pravoslavný. V roce 2014 se za peníze účastnil protestů, jinou politickou aktivitu nevyvíjel. Je svobodný, bezdětný. V Moldavsku naposled bydlel v X, od roku 2019 je v ČR, jinde v EU nepobýval. Je zdráv, nebyl stíhaný. Důvodem žádosti jsou výhrůžky spolupracovníků, kterým nezaplatil mafián, který jim zprostředkovával práci a on se na zprostředkování podílel. Výslovně uvedl, že jsou to stejné důvody jako v první žádosti.

9. V rámci seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany se s ničím seznámit nechtěl a nic neuvedl.

10. Napadeným rozhodnutím žalovaný posoudil opakovanou žádost žalobce jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Neshledal důvody pro nové posouzení žádosti žalobce.

11. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. 5. 2026, rozhodoval soud podle právní úpravy platné v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

12. Podmínky přípustnosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu stanovuje § 11a odst. 1 zákona o azylu. Při hodnocení, zda je opakovaná žádost přípustná, musí žalovaný posoudit, zda (a) cizinec uvedl (nebo se objevily) nové skutečnosti nebo zjištění, které (b) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a (c) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

13. Podle § 10a odst. 2 zákona o azylu pak platí, že se v případě nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

14. Unijní základ tohoto ustanovení představuje čl. 40 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále též „procedurální směrnice“), který upravuje tzv. následné žádosti. V odst. 2 umožňuje členským státům nejprve provést předběžné posouzení, zda se objevily nebo zda žadatel předložil nové skutečnosti nebo zjištění týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany podle kvalifikační směrnice. Musí se jednat o nové skutečnosti nebo zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za osobu požívající mezinárodní ochrany (odst. 3). Zároveň podle odst. 4 tohoto ustanovení mohou členské státy rozhodnout o dalším posuzování žádosti, pouze pokud dotyčný žadatel nemohl v předchozím řízení bez vlastního zavinění uvést skutečnosti uvedené v odstavcích 2 a 3 tohoto článku, zejména při využití svého práva na účinný opravný prostředek podle článku 46.

15. Podle čl. 42 odst. 2 procedurální směrnice mohou členské státy ve vnitrostátním právu stanovit pravidla pro předběžné posouzení podle článku 40. Tato pravidla mohou, mimo jiné (a) uložit dotyčnému žadateli povinnost, aby uvedl skutečnosti a předložil důkazy, které odůvodňují nové řízení, a (b) povolit, aby proběhlo předběžné posouzení pouze na základě písemného podání bez osobního pohovoru.

16. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí obsahovat odůvodnění o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, bod 19).

17. Napadené rozhodnutí všem těmto požadavkům vyhovuje.

18. Žalobce totiž (jak plyne z prvního rozhodnutí žalovaného i z rozsudku Krajského soudu v Ostravě) opravdu oproti své žádosti z roku 2025 netvrdí nic nového, co by mělo relevanci z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany. Při poskytnutí údajů k opakované žádosti žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost, což sám konečně i vlastním prohlášením potvrdil. Žalovaný tedy nemohl postupovat jinak, než dospět k závěru, že žalobce neuvedl (a soud doplňuje, že ani nedoložil) žádnou novou skutečnost. S tímto hodnocením se soud ztotožňuje.

19. Nyní uváděné žalobní námitky nejsou důvodné.

20. Pokud jde o dostatečnost podkladů ohledně aktuální situace v zemi původu žalobce, žalobce tvrdí, že se žalovaný nevypořádal s aktuálním vývojem ve vztahu k tzv. „doporučeným návratům“ a se soudní judikaturou k dodržování zásady non-refoulement. Tato námitka je zcela obecná a soud neshledává žádnou relevanci k azylovému příběhu žalobce. Ten pod pojmem „doporučené návraty“ pravděpodobně myslí tzv. dobrovolné návraty zajišťované prostřednictvím OAMP; v těch nicméně nespatřuje soud nic, co by mělo být vztaženo ke změně situace žalobce jako podmínky opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Jedná se toliko o určitou formu zvýhodněného opuštění ČR, nicméně žalobce ji jistě není povinen využít.

21. Obdobně zcela obecně tvrdí žalobce nezohlednění soudní judikatury k dodržování zásady non-refoulement, nicméně nijak nekonkretizuje, jak by tato judikatura měla dopadat na něj. Citovaná zásada zabraňuje státu vyhostit, deportovat nebo vydat (extradovat) osobu do země, kde by jí hrozilo vážné nebezpečí, mučení, nelidské zacházení nebo ohrožení života či svobody (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007-64). Žádné konkrétní důvody, proč by měl být vystaven hrozbě vážného nebezpečí, mučení, nelidského zacházení nebo ohrožení života či svobody žalobce neuvedl.

22. Jediná tvrzená hrozba pronásledování vyplývá z tvrzených výhrůžek soukromých osob a k tomu soud musí zopakovat to, co již uvedl ve věci žalobce Krajský soud v Ostravě, s jehož názorem se zdejší soud zcela ztotožňuje: „Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje soud i závěry žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je obava z výhrůžek ze strany jeho bývalých spolupracovníků, které najal v Moldavsku na práci v České republice, přičemž pracoval pro mafiána, který ani jemu, ani dalším pracovníkům za práci nezaplatil. Z tohoto důvodu však pracovníci začali vyhrožovat jemu smrtí i smrtí jeho otce a nyní po něm požadují peníze. Jednou jej v České republice zbili. Telefonicky mu vyhrožují fyzickým útokem, až se vrátí do Moldavska. Vyhrožují mu i prostřednictvím přítelkyně. Zde soud poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004 sp. zn. 3 Azs 22/2004), z níž plyne, že vyhrožování ze strany soukromé osoby, pokud není podporováno státem, nelze charakterizovat jako azylově relevantní pronásledování. Původcem pronásledování podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu může být soukromá osoba jen za určitých okolností, kdy lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Soud sdílí závěr žalovaného, že situace žalobce není natolik závažná, neboť k výhrůžkám začalo docházet již na území České republiky, avšak žalobce s některými spolupracovníky nadále bydlel na stejné ubytovně a situaci žádným způsobem neřešil ani s policií na území České republiky, a to ani tehdy, když jej zbili. I dle názoru soudu není logické, aby žalobci bylo vyhrožováno v souvislosti s jeho návratem do Moldavska, když spolupracovníci měli možnost celou situaci vyřídit již na území České republiky. Uvedený závěr je podpořen protokolem o podání vysvětlení žalobcem ze dne 10. 7. 2025, kterýžto byl sepsán cizineckou policií. Žalobce tehdy výslovně uvedl, že mu při návratu do vlasti nehrozí žádné mučení, ani vážné nebezpečí, pouze by přišel o zdroj svého příjmu. Také soud zastává názor, že bude-li žalobci i po návratu do vlasti vyhrožováno či bude čelit jakýmkoliv fyzickým útokům, může využít ochrany moldavských bezpečnostních složek, s nimiž ve vlasti před svým odchodem žádné potíže neměl, a ani neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno se domnívat, že by mu pomoc bezpečnostních složek nebyla dostupná nebo by mu nebyla poskytnuta. Tvrdil-li žalobce, že některý ze spolupracovníků má u policie kontakty a z tohoto důvodu by mu moldavská policie nepomohla, pak z Informace MZV ČR: Moldavsko - Činnost policie, ze dne 20. 5. 2025 vyplývá, že v případě nečinnosti nebo protiprávního jednání policie, má občan možnost podat podnět Službě vnitřní ochrany a boje s korupcí při Ministerstvu vnitra, Generální inspekci policie při Ministerstvu vnitra, má možnost se obrátit také na státní zastupitelství nebo u závažných případů na Úřad prokurátora pro boj proti organizovanému zločinu a zvláštním případům. Ti mají zákonnou povinnost na každý podnět reagovat a situaci řešit. V daném kontextu lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 151/2015-36 ze dne 30. 9. 2015, podle něhož u soukromých osob jako původců pronásledování musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování. V rozsudku č. j. 7 Azs 65/2007-47 Nejvyšší správní soud uvedl, že tvrzené obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob, třeba i odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země původu takové ohrožení podporovaly, organizovaly, záměrně, trpěly, apod. Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách v dané zemi však ještě nečiní z takového ohrožení pronásledování, a tedy ani azylový důvod, konec citace. Obecná nedůvěra žadatele ve státní orgány není důvodem, aby jejich ochranu vůbec nevyhledal, ledaže zprávy o zemi původu tuto nedůvěru potvrzují (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 66/2008-70). Nic takového ovšem ze správního spisu neplyne. … Tvrzené obavy žalobce z pronásledování soud neshledává opodstatněnými ani z hlediska podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle § 14a zákona o azylu, tedy doplňkové ochrany. Ta se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (§ 14a odst. 2 zákona o azylu). Při hodnocení této otázky je nutno hodnotit stav současný, respektive stav k návratu žalobce do země původu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 80/2007-87, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. Soud má za to, že správní orgán posoudil individuálně situaci žalobce na základě jeho tvrzení a tyto konfrontoval s informacemi získanými z různých zdrojů, které jsou součástí správního spisu a soudce s jeho závěry, na které v podrobnostech odkazuje, ztotožňuje. Jak výše uvedeno, tvrzené vyhrožování ze strany spolupracovníků a fyzické napadení měl žalobce možnost řešit již na území České republiky, což neučinil a soud opakuje, že není logické, aby žalobci bylo vyhrožováno v souvislosti s jeho návratem do Moldavska, když spolupracovníci měli možnost celou situaci vyřídit již na území České republiky. Soud rovněž opakuje, že žalobce má možnost obrátit se v Moldavsku na bezpečnostní složky a pokud by mu moldavská policie nepomohla, pak z již citované zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 20. 5. 2025 plyne vše. V případě nečinnosti nebo protiprávního jednání má možnost podat podnět na Službu vnitřní ochrany a boje s korupcí při Ministerstvu vnitra, na Generální inspekci policie, při Ministerstvu vnitra, má možnost se také obrátit na státní zastupitelství nebo na Úřad prokurátora pro boj proti organizovanému zločinu a zvláštním případům. Tyto orgány mají zákonnou povinnost na každý podnět reagovat a danou situaci řešit.“ 23. Nad rámec skutečností hodnocených žalovaným před 10 měsíci a soudem před 4 měsíci žalobce neuvedl. Důsledky absence věrohodných konkrétních tvrzení platí pro všechny části žalobou uplatněné argumentace, kterou ale spojuje žalobce se stále stejnou újmou hrozící mu od soukromých osob.

24. Při posuzování opakované žádosti o mezinárodní ochranu se žalovaný musí zabývat i tím, zda se od posledního posouzení žádosti nezměnila situace v zemi původu cizince do té míry, že by zvyšovala pravděpodobnost udělení mezinárodní ochrany v případě nového meritorního posouzení této žádosti. Muselo by se jednat o takovou změnu, která buď ve vztahu k individuálním důvodům, pro které cizinec žádá o mezinárodní ochranu, zvýší pravděpodobnost, že bude čelit pronásledování nebo vážné újmě (např. změna politického režimu), anebo o takovou změnu obecné situace, která by takovému nebezpečí vystavila v podstatě kohokoliv (typicky vypuknutí intenzivního ozbrojeného konfliktu). Z odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti by pak mělo být zřejmé, že se žalovaný situací v zemi původu a jejím případným vývojem zabýval.

25. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí situací v Moldavsku zabýval a uvedl, že k žádné zásadní změně, která by mohla představovat novou relevantní skutečnost ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Tento závěr má oporu ve správním spisu, jehož součástí je aktuální zpráva o stavu země, a to Informace OAMP – Moldavsko, ze dne 16. 1. 2026 – Situace moldavských občanů vracejících se do země po dlouhodobém pobytu v zahraničí.

26. Žalobce neuvedl nic, co by zpochybnilo skutková zjištění žalovaného a závěr, že v Moldavsku od posouzení první žádosti nedošlo ke změně, která by mohla představovat novou relevantní skutečnost ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Fakt, že ČR umožňuje moldavským občanům dobrovolné návraty prostřednictví OAMP není skutečnost na moldavské straně.

27. Soud nad rámec uvedeného konstatuje, že se aktuální situací v Moldavsku zabýval v rozsudku ze dne 30. 3. 2026, č. j. 22 Az 29/2025-51, ve kterém dospěl k závěru, že „v Moldavsku existuje separatistický region X a autonomní X (oba regiony orientovány prorusky). Samotné Moldavsko podepsalo asociační dohodu s EU a získalo status kandidátské země. Pokud jde o mezinárodní nebo vnitřní ozbrojené konflikty, tak v současnosti se země nenachází v situaci žádného konfliktu, bezpečnostní situace i po ruské invazi na Ukrajinu zůstává stabilní, vč. situace na hranici s Podněstřím, v Podněstří nadále působí ruský „mírový“ kontingent o síle asi 1500 vojáků. Ve vztahu mezi oběma regiony existuje volný pohyb osob, přičemž v důsledku války na Ukrajině je jediný možný pohyb skrze území ovládané centrální vládou. V důsledku ruské invaze na Ukrajinu je upozaděn ekonomický kontakt Podněstří a Ruska a obchod je více orientován na centrální oblasti a EU. Policie i bezpečností složky vykonávají nadále v Moldavsku svou službu, lidská práva jsou garantována jejich činností i zákony. Z listin je dále patrná snaha Moldavska izolovat se od ruského vlivu, vč. opatření v proruských regionech. (Případně v tomto směru žalovaný ve vyjádření na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2025, č. j. 7 Azs 202/2025–28.)“ 28. Jinými slovy, aktuální situace v Moldavské republice nesměřuje k tomu, že by byl žalobce v případě návratu do země původu ohrožen na životě, příp. že by se zvýšila pravděpodobnost, že bude čelit pronásledování nebo vážné újmě. Podle názoru soudu se tedy nijak nezměnila situace v zemi původu cizince do té míry, že by zvyšovala pravděpodobnost udělení mezinárodní ochrany v případě nového meritorního posouzení této žádosti.

29. Pokud žalobce tvrdí, že žalovaný pochybil i proto, že za "novou skutečnost” neuznal uplynutí času a změnu osobních poměrů; že je na území České republiky nepřetržitě od roku 2019 a během této doby si zde vybudoval takové vazby (soukromý a rodinný život), že jeho vyhoštění by bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy; zapomíná na to, že sám uvedl, že po svém příjezdu v roce 2019 pobýval v ČR legálně pouze tři měsíce (!!!), pak začal pracovat na stavbách s vědomím toho, že může být vyhoštěn a byl si vědom nelegálního pobytu. Samotná žádost o mezinárodní ochranu nemůže napravit to, že žalobce pobýval v ČR řadu let nelegálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 2 Azs 423/2004 a 2 Azs 137/2005, které dopadají na žádosti o mezinárodní ochranu podané až po několikaletém nelegálním pobytu poté, co skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu). V žádném případě nelze akceptovat to, že by vědomý nelegální pobyt bez snahy o nápravu situace měl představovat skutečnost, která by měla být brána v potaz. Jedná se o otázku opakovaně řešenou judikaturou správními soudy s tím, že zásah do soukromého života cizince vzniklého v době nelegálního pobytu je třeba zvažovat, ale ochrana takového života může převážit nad veřejným zájmem jen zcela výjimečně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2017 ve věci sp. zn. 2 Azs 39/2017, resp. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2021 ve věci sp. zn. 20 Az 2/2020). Tvrzení o zásahu do soukromého života na území ČR uvedl žalobce až v podané žalobě, nic bližšího k nim neuvedl a tím méně prokázal. Zdejší soud proto nevidí žádný prostor, proč by měl umožnit žalobci pokračování jeho dříve nelegálního pobytu, resp. v čem by ochrana jeho soukromého života měla převážit nad veřejným zájmem ČR. Je až úsměvné, že žalobce se po několika letech nelegálního pobytu, kdy (jak sám uvedl) spolupracoval na mafiánském zaměstnávaní dalších osob, dovolává ochrany svého soukromého života v ČR. Soud mu v tomto směru nemíní nijak v těchto snahách asistovat.

30. Lze tedy uzavřít, že žalobce nesplnil podmínky pro opětovné meritorní posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Neuvedl a ani se neobjevily takové nové skutečnosti, které bez jeho zavinění nebyly předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které by zároveň svědčily o tom, že by žalobce mohl čelit pronásledování nebo vážné újmě. Zároveň v Moldavské republice nedošlo od posledního posouzení jeho žádosti k takové významné změně situace, že by sama o sobě byla důvodem pro meritorní posouzení opakované žádosti žalobce. Žalovaný proto postupoval správně, když opakovanou žádost posoudil jako nepřípustnou a řízení o ní zastavil.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

31. Krajský soud posoudil žalobní námitky jako nedůvodné, a proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

32. S ohledem na to, že o žalobě bylo meritorně rozhodnuto ve lhůtě pro rozhodnutí o návrhu na přiznáni odkladného účinku žalobě, soud již o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.

33. Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (§ 60 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 26. června 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce