22 Az 17/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobce: M. A. (X), nar. X státní příslušnost X t. č. bytem v X zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem P. O. Box 21/OAM, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2026, č. j. OAM-594/ZA-ZA15- ZA18-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Předmětem sporu je zákonnost výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť žádost posoudil jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí posuzoval žalovaný opakovanou žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany.

II. Žaloba a vyjádření žalovaného

2. Žalobce shrnul skutečnosti, které uváděl ve správním řízení. Zdůraznil, že v domovském státě má problémy s věřiteli, přičemž neuhrazení pohledávky je v Uzbekistánu trestné, na rozdíl od ČR. Možnost uvěznění ho staví do konfliktu se státní mocí. V řízení podle něj neproběhlo řádné hodnocení činnosti policie a možnosti žalobce domáhat se ochrany v Uzbekistánu. S ohledem na legislativu je žalobce přesvědčen, že jeho dříve soukromý spor přerůstá do pronásledování jeho osoby státem. Rozhodnutí se nijak nezabývá otázkou, zda je jeho domovský stát schopen ho ochránit. Podle něj nedošlo k dostatečnému zjištění skutkového stavu, nebyla zvážena možnost udělení doplňkové ochrany; poukázal též na nutnost zabývat se i pouze potenciálním hrozícím nebezpečím. Závěrem namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce uvedl v nové žádosti shodné důvody jako v předešlé. Žádné nové skutečnost nedoložil ani neuvedl. Použitá zpráva je řádně ozdrojována a je věrohodná. Bezpečností situací v Uzbekistánu se zabýval v rámci prvního řízení a v tom dospěl k závěru, že žalobci nehrozí nebezpečí pronásledování v případě návratu. Žalovaný zpochybnil i závěry o netrestnosti vytváření dluhů v ČR (skutková podstata podvodu) s tím, že z vyjádření žalobce není nijak patrné, proč a jak je nesplácení dluhů trestné v Uzbekistánu.

III. Hodnocení věci soudem

4. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná, ale nedůvodná.

5. Z obsahu správního spisu vyplývá, že, první žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal dne 10. 9. 2025. Žalovaný první žádost žalobce zamítl rozhodnutím ze dne 15. 12. 2025 č. j. OAM-1022/ZA-ZA15-ZA13-2025.

6. Dne 13. 5. 2026 žalobce podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany.

7. V rámci poskytnutí údajů v žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že je uzbecké národnosti, st. příslušník Republiky Uzbekistán, sunnitský muslim, bez politických aktivit. Je svobodný, bezdětný. V Uzbekistánu naposledy bydlel v obci X, od roku 2023 je v ČR na základě turistického víza, v roce 2023 asi týden pobýval v Maďarsku. Jeho žádost o mezinárodní ochranu byla v roce 2025 zamítnuta s odůvodněním, že ji podal pouze z ekonomických důvodů. Je zdráv, nebyl stíhaný. Důvodem žádosti jsou dluhy věřitelům, kteří mají kriminální zkušenosti, kvůli dluhům se nemůže vrátit do vlasti a kvůli hádce s otcem ani do rodného domu. Na dotaz žalovaného výslovně uvedl, že se jedná o důvody, které uváděl v minulé žádosti, vč. hádky s rodiči. Věřitelé ho v Uzbekistánu hledají od roku 2022.

8. V rámci seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany se s ničím seznámit nechtěl a jen uvedl, že se do Uzbekistánu nevrátí a zůstane zde.

9. Napadeným rozhodnutím žalovaný posoudil opakovanou žádost žalobce jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Neshledal důvody pro nové posouzení žádosti žalobce.

10. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. 5. 2026, rozhodoval soud podle právní úpravy platné v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

11. Podmínky přípustnosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu stanovuje § 11a odst. 1 zákona o azylu. Při hodnocení, zda je opakovaná žádost přípustná, musí žalovaný posoudit, zda (a) cizinec uvedl (nebo se objevily) nové skutečnosti nebo zjištění, které (b) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a (c) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

12. Podle § 10a odst. 2 zákona o azylu pak platí, že se v případě nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

13. Unijní základ tohoto ustanovení představuje čl. 40 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále též „procedurální směrnice“), který upravuje tzv. následné žádosti. V odst. 2 umožňuje členským státům nejprve provést předběžné posouzení, zda se objevily nebo zda žadatel předložil nové skutečnosti nebo zjištění týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany podle kvalifikační směrnice. Musí se jednat o nové skutečnosti nebo zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za osobu požívající mezinárodní ochrany (odst. 3). Zároveň podle odst. 4 tohoto ustanovení mohou členské státy rozhodnout o dalším posuzování žádosti, pouze pokud dotyčný žadatel nemohl v předchozím řízení bez vlastního zavinění uvést skutečnosti uvedené v odstavcích 2 a 3 tohoto článku, zejména při využití svého práva na účinný opravný prostředek podle článku 46.

14. Podle čl. 42 odst. 2 procedurální směrnice mohou členské státy ve vnitrostátním právu stanovit pravidla pro předběžné posouzení podle článku 40. Tato pravidla mohou, mimo jiné (a) uložit dotyčnému žadateli povinnost, aby uvedl skutečnosti a předložil důkazy, které odůvodňují nové řízení, a (b) povolit, aby proběhlo předběžné posouzení pouze na základě písemného podání bez osobního pohovoru.

15. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí obsahovat odůvodnění o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, bod 19).

16. Napadené rozhodnutí všem těmto požadavkům vyhovuje.

17. Žalobce totiž, jak plyne z prvního rozhodnutí žalovaného, které je součástí správního spisu, opravdu oproti své žádosti z roku 2025 netvrdí nic nového, co by mělo relevanci z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany. Při poskytnutí údajů k opakované žádosti žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost, což sám konečně i vlastním prohlášením potvrdil. Žalovaný tedy nemohl postupovat jinak, než dospět k závěru, že žalobce neuvedl (a soud doplňuje, že ani nedoložil) žádnou novou skutečnost. S tímto hodnocením se soud ztotožňuje.

18. Nyní uváděné žalobní námitky nejsou důvodné.

19. Veškeré žalobní námitky se fakticky vůbec netýkají otázky přípustnosti přezkumu opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Pokud chtěl žalobce brojit proti důvodům zamítnutí své žádosti s ohledem na to, že tvrdil pouze ekonomické důvody, měl tak učinit v obraně proti rozhodnutí o první žádosti. Takové námitky v nyní podané žalobě jsou beznadějně zpozdilé. Nepodstatná je nyní otázka, zda si žalobce v ČR vytvořil funkční zázemí, stejně tak se soud nyní nemůže zabývat otázkou samotného sporu žalobce s věřiteli, resp. tím, jakým způsobem vznikl jeho dluh (na okraj soud poznamenává, že vymáhání národního práva ze strany státu i v případě trestnosti dluhů nelze považovat za pronásledování ze strany státu, pokud není nijak excesivní nebo namířené proti určité skupině obyvatel; jinými slovy žalobce je povinen nést důsledky svého chování v podobě sankcí, které jsou stanoveny národním právem jako způsob ochrany osob, kterým sám svým jednáním způsobil škodu; soud nevidí žádný důvod, proč by měl obecně poskytovat ochranu dlužníkům, kteří se snaží vyhnout své odpovědnosti žádostí o mezinárodní ochranu). Odůvodnění napadeného rozhodnutí není nijak účelové nebo nepřezkoumatelné. Žalovaný se zabýval podmínkami přípustnosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu, dospěl k závěru (správnému), že žádost není přípustná, tento závěr odůvodnil a nebyl dále prostor pro meritorní přezkum žádosti. V tomto směru se žaloba zcela míjí předmětem řízení před žalovaným.

20. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že žalovaný ověřil z Informace OAMP – Uzbekistán, bezpečností a politická situace v zemi, stav: březen 2025, že v zemi původu nedošlo k zásadním změnám oproti minulému řízení. Jakékoliv změny netvrdil ani žalobce. Tento podklad považuje soud za přípustný a dostatečný. Soud odkazuje na § 23c písm. a) až d) zákona o azylu, který upravuje podklady pro vydání rozhodnutí. Rozsah a obsah informací zjišťovaných o zemi původu se odvíjí od sdělení žadatele o mezinárodní ochranu (viz např. usnesení NSS ze dne 16. 12. 2021, čj. 3 Azs 118/2021-39, bod 11). Pokud jde o kvalitativní nároky na informace o zemi původu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS, dle kterého „informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“. Ministerstvo vnitra ČR tak ve věcech azylu nese odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi původu (viz rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 Azs 116/2005-58, či ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS). Tyto podklady zajišťuje prostřednictvím svého Odboru azylové a migrační politiky, resp. Oddělení zahraničních a evropských záležitostí, do jehož působnosti tato oblast spadá. Tato situace je dána dlouhodobě a soudu je z úřední činnosti známo, že v rámci žalovaného jsou jednotky rozhodující ve správních řízeních a zjišťující informace o zemích původu personálně a organizačně odděleny. Jakkoliv si lze představit i jiné organizační řešení, podstatný je obsah těchto podkladů, který v nyní projednávané věci soud považuje za dostatečný.

21. Lze tedy uzavřít, že žalobce nesplnil podmínky pro opětovné meritorní posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Neuvedl a ani se neobjevily takové nové skutečnosti, které bez jeho zavinění nebyly předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které by zároveň svědčily o tom, že by žalobce mohl čelit pronásledování nebo vážné újmě. Zároveň v Republice Uzbekistán nedošlo od posledního posouzení jeho žádosti k takové významné změně situace, že by sama o sobě byla důvodem pro meritorní posouzení opakované žádosti žalobce. Žalovaný proto postupoval správně, když opakovanou žádost posoudil jako nepřípustnou a řízení o ní zastavil.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

22. Krajský soud posoudil žalobní námitky jako nedůvodné, a proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

23. S ohledem na to, že o žalobě bylo meritorně rozhodnuto ve lhůtě pro rozhodnutí o návrhu na přiznáni odkladného účinku žalobě, soud již o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.

24. Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (§ 60 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 27. července 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce