23 C 77/2018

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem JUDr. Borisem Filemonem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , PSČ obec proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa , PSČ obec zastoupené advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 189 025 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 189 025 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 189 025 Kč od 7. 4. 2018 do zaplacení.

II. V téže lhůtě je žalovaná povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 23 600,72 Kč.

1. Žalobou ze dne 7. 8. 2018 se žalobce domáhal zaplacení částky 189 025 Kč s příslušenstvím z titulu odměny za opětovný prodej originálů autorských děl [anonymizováno] a [anonymizována tři slova] [jméno] malíře [jméno] [příjmení] (dále jen předmětná díla), který žalovaná dne 5. 6. 2018 zprostředkovala za prodejní ceny 2 100 000 Kč a 3 300 000 Kč, aniž by tento prodej dle § 24 odst. 6 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, (dále jen AZ) ohlásila žalobci, a aniž by zaplatila povinný podíl 189 025 Kč za opětovný prodej autorských děl.

2. Žalovaná ve sporu především popírala, že by se mělo jednat o opětovný prodej. Tvrdila, že obě autorská díla přešla na prodávající [jméno] [příjmení] děděním po autorovi [jméno] [příjmení] ve prospěch jejího manžela [jméno] [příjmení] a následně děděním po něm. V takovém případě by se jednalo o přechody vlastnického práva, nikoliv o jeho převod, žalobci by proto odměna za opětovný prodej autorských děl nenáležela.

3. Účastníci řízení učinili nespornou aktivní legitimaci žalobce jako kolektivního správce, pasivní legitimaci žalované jako obchodní společnosti zabývající se nákupem, prodejem a zprostředkováním prodeje uměleckých děl a také skutečnost, že žalovaný zprostředkoval prodej předmětných děl za prodejní cenu 2 100 000 Kč pro dílo [anonymizováno] a 3 300 000 Kč pro dílo [anonymizována tři slova] [jméno]. Zásadní a mezi účastníky spornou skutečností zůstalo, zda prodávající [jméno] [příjmení] nabyla vlastnické právo k předmětným dílům výhradně přechody vlastnického práva od autora až k ní, nebo zda v minulosti již došlo k převodu vlastnického práva. Touto klíčovou otázkou se prvostupňový soud především zabýval i při dokazování, včetně výslechu prodávající paní [jméno] [příjmení] a vyžádaných notářských rozhodnutí. Soud shledal, že nebylo prokázáno souvislé dědění předmětných děl na prodávající a že tudíž žalobci náležel vymáhaný zákonný podíl 189 025 Kč za opětovný prodej autorských děl.

4. Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí potvrdil rozsudkem č. j. 4 Co 21/2019-108 z 3. 10. 2019, který žalovaná napadla dovoláním. Nejvyšší soud dovolání rozsudkem č. j. 27 Cdo 277/2020-135 ze dne 9. 8. 2021 vyhověl. Po provedené komparaci s mezinárodními smlouvami, komunitárním právem i jemu odpovídající právní úpravou řady zemí Evropské unie, oba předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s tím, že jako předpoklad pro vznik práva na odměnu při opětném prodeji předmětných originálů je nutno postavit najisto případný převod děl autorem na jiné osoby. Zdůraznil, že důkazní břemeno leží na tom účastníku řízení, pro nějž by přineslo příznivé právní následky.

5. Kontinuální přechod děl z autora na prodávající by byl ve prospěch žalované, převod děl v kterékoli fázi před prodejem v aukční síni by naopak vyzněl ve prospěch žalobce.

6. V tomto směru žalobce podáním z 12. 10. 2021 argumentoval tím, že by žalovaná musela prokázat (a tvrdit) nepřetržitou řadu přechodů obrazů z malíře až na prodávající.

7. Žalovaná přes obdržení rozsudku NS a úkonu žalobce zůstala nečinná. Přitom možnost tvrzení a prokázání přechodů leží na žalované i na prodávající osobě, neboť oni na rozdíl od žalobce mají možnost toto tvrdit, dohledat, prokázat. Soud má za to, že důkazní břemeno (a břemeno tvrzení) leží na tom účastníku řízení, pro nějž by přineslo příznivé právní následky – tedy na žalované. Proto soud usnesením ze 17. 2. 2022 vyzval žalovanou k doplnění tvrzení a návrhu důkazů o tom, jak prodávající a její předchůdce obrazy nabyli. Přitom ji upozornil, že může věc posoudit jinak než žalovaná, což by mohlo znamenat její neúspěch ve sporu. Podáním z 28. 2. 2022 se žalovaná především snažila přesunout břemeno dokazování na žalobce a zpochybňovala výsledky dědických řízení, aniž by výzvě soudu vyhověla.

8. Zdejší soud při jednání dne 8. 3. 2022 doplnil dokazování a provedl i důkazy nové (viz zvukový záznam z jednání, resp. viz níže). Závěrem žalobce na žalobě trval, žalovaná po celou dobu setrvávala na svém tvrzení, že se nejedná o opětovný prodej podléhající povinnosti vypořádat právo na odměnu při opětovném prodeji originálů uměleckých děl. Obě strany nárokovaly náklady řízení.

9. Z hlediska právní úpravy, ať již mezinárodními smlouvami, právem komunitárním a autorským zákonem, je pro„ droit de suite“ a pro rozhodnutí ve věci zásadní, zda došlo k převodu (uplatněný nárok žalobce) či přechodu (obrana žalované) vlastnictví k dílům – obrazům. Tuzemský zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění účinném ke dni prodeje, tedy 5. 6. 2018 (dále jen AZ) odpovídá mezinárodním smlouvám i komunitárnímu právu.

10. Toto„ droit de suite“ je právem absolutní povahy, právem výlučným. Dle § 24 odst. 1 AZ je-li originál díla uměleckého, který jeho autor (popř. jeho dědicové) převedl do vlastnictví jiné osoby, dále prodáván za kupní cenu, která činí 1 500 EUR a více, a jestliže se takového prodeje jako prodávající, kupující nebo zprostředkovatel účastní provozovatel galerie, dražebník nebo jiná osoba, která soustavně obchoduje s uměleckými díly (dále jen "obchodník"), má autor v souvislosti s každým opětným (dalším) prodejem díla právo na odměnu stanovenou v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Podstatný je pojem převedl, zatímco pojem přechod představuje získání dědictvím. Originálem díla uměleckého jsou obrazy [anonymizována čtyři slova] [jméno] autora [jméno] [příjmení]. Obchodníkem dle AZ je žalovaná. Od úmrtí autora ([rok]) neuplynulo 70 let.

11. Výpisem z Centrální evidence obyvatelstva má soud za prokázané, že manžel prodávající [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se narodil [datum] a zemřel [datum]. Jeho matkou byla [jméno] [příjmení] [datum narození], u které v Centrální evidenci obyvatelstva nebyly nalezeny žádné záznamy, a to ani pod případným rodným jménem [příjmení], tedy nebylo prokázáno, že by byla sestrou malíře (a tím pádem ani [jméno] [příjmení] jeho synovcem). Z hlediska projednávané věci má soud výpisem z databáze isabart.org za prokázané jen to, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byl mj. historikem a teoretikem umění a lze jen konstatovat, že nesl stejné křestní jméno jako autor děl a byl mu blízký svým povoláním kunsthistorika. Dle výpovědi [jméno] [příjmení] z 28. 3. 2019 by měl být autorovým synovcem a dědicem předmětných obrazů. Ovšem usnesením Státního notářství II v Praze 1 ze dne 2. 7. 1958 a konečným usnesením č.j. 16 D 862/57-26 a ze dne 31. 7. 1958, č.j. 16 D 862/57-28, má soud za prokázané, že jedinou dědičkou po [jméno] [příjmení], (narozeném [anonymizováno] [číslo] dle sdělení OS Praha 5 na čl. 28) zesnulém [datum], byla jeho manželka [jméno] [příjmení], přičemž v tomto dědickém spisu, zapůjčeném Vrchnímu soudu v Olomouci, není [jméno] [příjmení] sebeméně zmíněna a jako autorovi sourozenci jsou uvedeni jen [jméno], [jméno] a [jméno] [příjmení], navíc není sebeméně zmíněn žalovanou stranou uváděný [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

12. Žalovanou nebylo sebeméně zpochybněno ani vyvráceno tvrzení žalobce z 12. 10. 2021 (ve spojení s důkazem pod přílohou L) o tom, že po dědičce autorských práv [jméno] [příjmení], zesnulé [datum], dědictví nabyl její syn [jméno] [jméno], jenž zemřel [datum] a jeho závětní dědičkou se měla stát [jméno] [příjmení], její dědičkou pak měla být [jméno] [příjmení].

13. Ve své výpovědi 28. 3. 2019 prodávající před dožádaným soudem řekla, že (údajného) manželova strýce malíře [jméno] [příjmení] neznala a že„ … bylo ujednáno, že obrazy připadnou jemu“ ([anonymizováno]. [příjmení]), to ovšem svědčí tomu, že je její manžel nezdědil, nýbrž získal od dědiců po malíři darem či jiným způsobem, odlišným od přechodu vlastnictví.

14. Dle odst. 6 § 24 AZ měl žalující kolektivní správce právo na jakoukoli informaci od obchodníka (žalované) nezbytnou pro zajištění platby odměny, tedy i na zásadní informace o převodu či přechodu vlastnictví k předmětným obrazům. Žalobce toto právo uplatnil (viz níže). Mj. i tím se břemeno tvrzení a návrhů důkazů přesouvá na stranu žalovanou, nehledě na jiná zákonná ustanovení o přesunu břemene tvrzení a návrhů důkazů v případě ochrany duševního vlastnictví. Ze vzájemné komunikace účastníků (konkrétně opětovné žádosti o podání informací nutných k řádnému vyměření a výběru autorské odměny ze dne 24. 4. 2017, z dopisu žalobce žalované ze dne 6. 3. 2018, z vyúčtování č. 29/ 2018 ze dne 6. 3. 2018, z vyjádření k vyúčtování autorských odměn ze dne 28. 6. 2018, následné reakce ze dne 12. 7. 2018, z předžalobní upomínky ze dne 25. 7. 2018 a z dopisu žalobce žalované ze dne 1. 2. 2019) má soud za prokázané, že účastníci spolu jednali o zaplacení autorských odměn za opětovný prodej předmětných děl, jakož i to, že žalovaná přechod vlastnictví řádně netvrdila a ani nedokládala. Soud má za prokázaný prodej obou obrazů, jakož i to, že žalobce tyto odměny řádně vyúčtoval dne 6. 3. 2018 se splatností do 6. 4. 2018, avšak žalovaná nezaplatila.

15. Nelze vyloučit, že [jméno] [příjmení] nabyla vlastnictví předmětných děl dědictvím po svém manželovi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], neboť rozhodnutí o dědictví obvykle považují i umělecká díla za součást vybavení domácnosti, v rámci toho nelze vyloučit, že přitom nabyla obrazy přechodem vlastnictví. Avšak soud v žádném případě neuvěřil tvrzení o tom, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nabyl předmětné obrazy děděním po údajném strýci a autoru [jméno] [příjmení]. To bylo spolehlivě vyvráceno usneseními Státního notářství II v Praze 1 ze dne 2. 7. 1958, č.j. 16 D 862/57-26 a ze dne 31. 7. 1958, č.j. 16 D 862/57-28, ze kterých vzal soud za prokázané, že ve vztahu k předmětným obrazům byla tehdy jedinou dědičkou po zesnulém [jméno] [příjmení] jeho manželka [jméno] [příjmení] (osoba prodávající ve smyslu §24 odst. 2 AZ).

16. Na základě nesporných skutečností a provedených důkazů dospěl soud k následujícím závěrům o skutkovém a právním stavu: Žalovaná jako obchodní společnost zabývající se mj. zprostředkováním prodeje uměleckých děl (tedy jako obchodník ve smyslu ust. odst. 1 §24 AZ) zprostředkovala prodej předmětných děl za prodejní cenu 2 100 000 Kč pro dílo [anonymizováno] a 3 300 000 Kč pro dílo [anonymizována tři slova] [jméno], přičemž vlastnické právo k předmětným dílům bylo v minulosti již nejméně jednou předmětem převodu (ať již úplatného či bezúplatného). Žalovaná dále ani přes výzvu žalobce jako kolektivního správce neuhradila odměnu za opětovný prodej předmětných děl.

17. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 24 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění účinném ke dni prodeje, tedy 5. 6. 2018 (dále jen AZ), podle kterého je-li originál díla uměleckého, který jeho autor převedl do vlastnictví jiné osoby, dále prodáván za kupní cenu, která činí 1 500 EUR a více, a jestliže se takového prodeje jako prodávající, kupující nebo zprostředkovatel účastní provozovatel galerie, dražebník nebo jiná osoba, která soustavně obchoduje s uměleckými díly (dále jen "obchodník"), má autor v souvislosti s každým opětným (dalším) prodejem díla právo na odměnu stanovenou v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

18. Podle odst. 2 téhož ustanovení je osobou povinnou platit odměnu podle odstavce 1 § 24 AZ příslušnému kolektivnímu správci prodávající a obchodník společně a nerozdílně. Osoba prodávající však žalována nebyla. Zůstává tedy na žalované, jak se s ní vypořádá.

19. Podle odst. 3 § 24 AZ se originálem díla uměleckého podle odstavce 1 rozumí výtvarné dílo, zejména obraz, a to za předpokladu, že je zhotoven samotným autorem, nebo jde o rozmnoženiny, které se považují za originál uměleckého díla. V dané kauze jde o obrazy [anonymizováno] a [anonymizována tři slova] [jméno] autora [jméno] [příjmení].

20. Podle odst. 4 § 24 AZ se právo na odměnu podle odstavce 1 § 24 AZ nevztahuje na první opětný prodej, pokud prodávající získal originál uměleckého díla přímo od autora méně než tři roky před takovým opětným prodejem a kupní cena originálu díla při opětném prodeji nepřesahuje 10 000 €. Ani jedna z těchto podmínek však nebyla prodávající splněna, k úmrtí autora došlo v r. 1957, k prodeji o 60 let později v r. 2018, cena při prodeji mnohonásobně převýšila 10 000 €.

21. Žalovaná je osobou soustavně obchodující s uměleckými díly (odpovídá tedy definici obchodníka dle výše uvedeného ustanovení), zprostředkovala prodej předmětných děl za cenu vyšší než 1 500 € (s ohledem na kurz vyhlášený ČNB ke dni prodeje 25, 650 Kč € se jedná o ceny mnohonásobně vyšší), přičemž na věc nelze uplatnit ani výjimku dle odst. 4 § 24 AZ, neboť již toto vlastnictví k předmětným dílům bylo v minulosti předmětem převodu. Žalovaná proto byla dle § 24 odst. 1, 2 AZ povinna zaplatit kolektivnímu správci odměnu dle přílohy č. 1 k AZ. Tuto soud vypočetl podle Přílohy č. 1 AZ a došel k celkové částce 189 025 Kč. Protože žalovaná doposud na dlužné odměně neuhradila ničeho, zavázal ji uhradit tuto částku v plném rozsahu do tří dnů od právní moci rozsudku.

22. Ohledně příslušenství v podobě úroku z prodlení soud přihlédl k ustanovení § 1970 o.z. a žalobci přiznal úrok z prodlení od 7. 4. 2018, tedy ode dne následujícího po splatnosti odměny dle žalobcova vyúčtování č. 39/ 2018. Ohledně výše úroku z prodlení soud uvádí, že zákonná výše dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činila v rozhodném období 8,5 % p.a. Jestliže se však žalobce rozhodl požadovat úrok nižší, pak je to plně v souladu s dispoziční zásadou sporného řízení a soud mu požadovanou nižší sazbu 8,05 % p.a. přiznal.

23. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaná je povinna k plné náhradě nákladů řízení žalobci. Ten nebyl v řízení zastoupen advokátem, soud proto postupoval podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

24. Nalézací soud v prvém rozhodnutí žalobci přiznal náhradu hotových nákladů v paušální výši 2 400 Kč za 8 úkonů (výzva k plnění, návrh ve věci samé, replika k vyjádření žalované ze dne 8. 10. 2018, stanoviska žalobce ze dne 3. 1. 2019 a 1. 2. 2019, soupis otázek na svědkyni ze dne 20. 3. 2019, účast při přípravě jednání, účast při jednání soudu) á 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky. K tomu je nutné dále přičíst zaplacený soudní poplatek ve výši 9 452 Kč a cestovné k jednání soudu dne 7. 5. 2019 a zpět. Žalobce k soudu cestoval z Příbrami osobním automobilem VW Touareg s kombinovanou spotřebou motorové nafty 7,6 l /100 km. Vzdálenost Příbram Brno činí dle mapového portálu mapy.cz 253 km, pro cestu tam a zpět tedy celkem 506 km. Na cestovném tak žalobci náleží 2 074,60 Kč paušální náhrady (506 km x 4,10 Kč) a 1 292,12 Kč za pohonné hmoty (7,6 x 5,06 x 33,60 Kč). Cestovné představuje částku 3 366,72 Kč Celkem náklady řízení žalobce činily 15 218,72 Kč Odvolací soud žalobci rozsudkem z 3. 10. 2019 přiznal na nákladech odvolacího řízení 4 390 Kč. Při novém projednávání před soudem prvního stupně soud žalobci přiznal právo na další náhradu nákladů řízení v podobě vyjádření k dovolání 300 Kč, příprava k jednání před krajským soudem 300 Kč a účast na jednání 8. 3. 2022 300 Kč včetně jízdného 3 992 Kč Celkem náklady řízení činí 23 600,72 Kč.