27 CO 103/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň JUDr. Evy Gregorové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , země , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph.D., sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 2. 2022, č. j. 11 C 8/2020-72,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci přisouzenou částku s příslušenstvím do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 8,05% úroky z prodlení z částky 20 000 Kč od [datum] do [datum], mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 493,85 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 892,68 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 20 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení. K tomu uvedl, že jeho právní předchůdce [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřel se žalovanou [datum] smlouvu o zápůjčce, dle které žalované poskytl převodem na bankovní účet finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. O poskytnutí zápůjčky žalovaná požádala prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, zvolením si podmínek žádosti o půjčku na webové stránce v sekci„ Moje půjčky“ a jejich potvrzením pomocí hesla; po kliknutí na tlačítko„ Získání půjčky“ byla žádost považována za podanou. Původní věřitel posoudil platební schopnost žalované a oznámil jí nejdéle do 48 hodin rozhodnutí o poskytnutí zápůjčky (e-mailovou zprávou nebo SMS zprávou). Spolu s rozhodnutím o poskytnutí zápůjčky původní věřitel zaslal žalované návrh smlouvy včetně všeobecných obchodních podmínek a výzvu k úhradě ověřovacího poplatku. Žalovaná vyjádřila svůj souhlas se smlouvou zmáčknutím tlačítka„ Souhlasím“ ve svém klientském účtu, na nějž byla odkázána v e-mailové zprávě, případně zasláním textové zprávy s kódem obdrženým na e-mail. Tím byla smlouva považována oběma stranami za podepsanou. Do tří pracovních dnů po úhradě ověřovacího poplatku a obdržení souhlasu žalované se smlouvou byla zápůjčka poukázána na účet, v tomto případě dne [datum]. Žalovaná byla povinna splatit poskytnutou částku do [datum] na bankovní účet původního věřitele, což nesplnila, proto je od následujícího dne v prodlení. Doposud na svůj dluh neuhradila ničeho a ke dni podání žaloby tak zbývá na jistině uhradit částku 20 000 Kč. Na výzvu původního věřitele ani na předžalobní výzvu žalobce ze dne [datum], které jí byly zaslány na poslední známou adresu, žalovaná nereagovala. Žalobce zdůraznil, že nepožaduje úhradu jiného příslušenství než zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po splatnosti až do doby zaplacení. Původní věřitel na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil pohledávku za žalovanou [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], která dne [datum] uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky se žalobcem. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno.

2. Žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu namítla, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť pohledávka, která mu měla být postoupen, již dříve zanikla v důsledku jednostranného zápočtu, který byl původnímu věřiteli ([právnická osoba]) doručen [datum]. Z opatrnosti žalovaná uvedla, že shodný zápočet uplatňuje i vůči žalobci. V dalších vyjádřeních k žalobě ([datum] a [datum]), podaných jejím tehdejším právním zástupcem, žalovaná sdělila, že s původním věřitelem uzavřela následující smlouvy o poskytnutí finančních prostředků: -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 5 000 Kč, (uhrazeno celkem 7 526 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 7 000 Kč, (uhrazeno celkem 10 505 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 10 000 Kč, (uhrazeno celkem 11 400 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 12 000 Kč, (uhrazeno celkem 19 209,98 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 3 000 Kč, (uhrazeno celkem 3 750 Kč), -) smlouva o úvěru [číslo] (správně [číslo] – pozn. odvol. soudu) ze dne [datum] - poskytnuté prostředky 20 000 Kč, (dosud uhrazeno 4 609,02 Kč). Tyto smlouvy však považuje za neplatné z důvodu porušení povinnosti věřitele před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele (podle zákona č. 145/2010 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb.). V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 a na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C -449/13. Konstatovala, že na základě shora uvedených neplatných smluv jí původní věřitel poskytl celkem 57 000 Kč. Vůči původnímu věřiteli jí tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 15 390,98 Kč, který započetla oproti nároku původního věřitele na vydání bezdůvodného obohacení z poslední uzavřené smlouvy (která je předmětem tohoto sporu) a s ohledem na platbu ve výši 4 609,02 Kč tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 Kč zcela zanikl. Žalovaná opět namítla nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce s tím, že jeho pohledávka s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy neexistuje a nemohlo tak dojít ani k jejímu postoupení. Navrhla proto zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

3. Žalobce v reakci na vyjádření žalované (podání z [datum] a [datum]) uvedl, že jako právní nástupce původního věřitele nedisponuje informacemi a důkazy ohledně prověření úvěruschopnosti žalované. Zdůraznil, že se domáhá pouze zaplacení neuhrazené jistiny a zákonných úroků z prodlení, tedy žádných jiných částek, na které by vznikl nárok platným uzavřením smlouvy o úvěru. Pro případ, že by soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy nebo shledal, že žalobce neprokázal její uzavření, navrhl posouzení nároku uplatněného žalobou z titulu bezdůvodného obohacení. Dále namítl, že si není vědom úhrady 4 609,02 Kč tvrzené žalovanou a důkazní břemeno leží na její straně. Je přesvědčen, že pokud má žalovaná za to, že na straně původního věřitele žalobce došlo k bezdůvodnému obohacení na základě jiných závazků, nelze tento nárok započítávat vůči žalobci. Z důvodu procesní opatrnosti namítl promlčení případných nároků žalované z titulu bezdůvodného obohacení. V obecné rovině uvedl, že zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Původní věřitel dospěl k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované a tento závěr žalovaná nijak nevyvrátila, když řádně a včas uhradila sjednané platby (vyjma poslední uzavřené smlouvy). Samotnými řádnými úhradami tak prokázala, že je úvěruschopná. Nikdy dříve žalovaná ničeho nenamítala a původní věřitel v dobré víře opakovaně vstupoval se žalovanou do závazkových vztahů a neměl důvod pochybovat o jejich platnosti. Ani žalovaná o nich zcela jistě nepochybovala, když jej opakovaně oslovovala se žádostmi o uzavření dalších úvěrových smluv. Jednání žalované, která po třech letech řádného splácení nyní uplatňuje nárok na vrácení příslušných poplatků lze označit za spekulativní snahu o vyplacení poměrně vysoké částky, kterou předtím dobrovolně a bez obtíží původnímu věřiteli uhradila, což žalobce považuje za zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany (§ 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“).

4. Usnesením ze dne [datum] vyzval soud žalovanou, aby ve lhůtě 14 dnů označila důkazy prokazující tvrzení, že žalobci, popř. jeho právnímu předchůdci, uhradila částku 4 609,02 Kč. Tato výzva byla doručena do datové schránky zástupce žalované (JUDr. [jméno] [příjmení]) dne [datum], aniž by na ni jakkoliv reagoval; až [datum] oznámil soudu, že právní zastoupení bylo ke dni [datum] ukončeno a žalovanou informoval o jednání nařízeném na [datum] (žalovaná však přestala komunikovat).

5. K jednání nařízenému na [datum] se nedostavil žádný z účastníků. Žalobce omluvil svou neúčast a souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti; žalovaná zaslala soudu omluvu v den konání jednání s tím, že jí právní zástupce vypověděl plnou moc, má veškeré dokumenty a nesdělil jí čas jednání ani jednací síň (pouze datum). Soud prvního stupně věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

6. Odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 20 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4 914 Kč (II. výrok), a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a obranu žalované a uvedl podrobná skutková zjištění z provedených důkazů. Vzal za prokázanou aktivní legitimaci žalobce a konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné poskytnutí částky 20 000 Kč na základě smlouvy o úvěru [číslo]. Naproti tomu žalovaná ani přes výzvu soudu neprokázala úhradu částky 4 609,02 Kč na jistinu pohledávky; jinou úhradu ani netvrdila. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ([číslo] a násl. o. z.) a žalovaná nesplnila svou povinnost vrátit peněžní prostředky v dohodnuté době (§ 2399 odst. 1 o. z.). Námitkou žalované o neprověření úvěruschopnosti se pro nadbytečnost nezabýval, neboť žalobce požadoval uhrazení toliko jistiny a zákonných úroků z prodlení (§ 1970 o. z.). Jako nedůvodnou shledal námitku započtení vznesenou žalovanou, když původní věřitel postoupil žalobci pouze pohledávku ve výši 20 000 Kč ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], tudíž na jeho straně nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení z jiných smluv. Žalobě proto v celém rozsahu vyhověl a podle § 142 odst. 1. o. s. ř. přiznal ve sporu zcela úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Uvedla, že v této záležitosti jednal s původním věřitelem cca 4 roky JUDr. [příjmení] (dřívější právní zástupce žalované – pozn. odvol. soudu) a sama společnost jí [datum] zaslala e-mail označený v předmětu jako„ Váš nový limit zápůjčky je 20 000 Kč“; v textu se pak mj. uvádí:„ Rádi vám oznamujeme, že celá Vaše zápůjčka je splacena. Máte-li zájem o další zápůjčku, stačí se přihlásit ke svému účtu na www.bbpujcka.cz a zvolit si částku z dostupného limitu 20 000 Kč“. Tuto záležitost proto považovala za vyřešenou. Dodala, že je bez práce a v invalidním důchodu II. stupně. Požádala o přezkoumání celé záležitosti a možnost smírného řešení.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku, odvolání označil za nedůvodné a námitku žalované vznesenou po koncentrační lhůtě. Dodal, že se nemůže vyjádřit k e-mailu svého právního předchůdce, nicméně žalovaná úhradu dluhu v řízení neprokázala.

9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je pouze zčásti důvodné.

10. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela s původním věřitelem dne [datum] smlouvu o úvěru č. [číslo] že jí byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč (což ani nebylo mezi účastníky sporné).

11. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ-III“) a bylo namístě zabývat se otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalované a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované (spotřebitelky) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ–III).

12. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. K aplikaci § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s. r. o. proti GK), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

15. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

16. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, došlo s účinností od 29. 5. 2022 k novelizaci § 87 odst. 1 ZSÚ-III, jehož aktuální znění reflektuje výše citovanou judikaturu SDEU a soudu ukládá, aby k neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé přihlédl i bez návrhu.

17. Je třeba zdůraznit, že žaloba neobsahovala žádná skutková tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti. V podání ze dne [datum] žalobce uvedl, že jako právní nástupce původního věřitele nedisponuje informacemi a důkazy k tomu, jak byla úvěruschopnost žalované prověřena. S ohledem na (byť omluvenou) neúčast při jednání nemohl odvolací soud poučit žalobce o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy v tomto směru (§ 118a odst. 1 a 3. o. s. ř.).

18. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobce neprokázal splnění povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 ZSÚ-III, a smlouva je proto neplatná. Žalovaná je tak povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZSÚ-III).

19. Z důvodu nadbytečnosti se již odvolací soud nezabýval správností závěru soudu prvního stupně o platném uzavření smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

23. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval odvolací soud dokazování výzvou k úhradě dluhu ze dne [datum], v níž žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dluhu v celkové výši 34 298,02 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] na uvedený účet. Podle podacího archu byla výzva podána k přepravě jako doporučená zásilka na adresu bydliště žalované dne [datum].

24. Pro případ vydání bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobce) domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaná) musí plnit bez zbytečného odkladu. Odvolací soud nesouhlasí s názorem žalobce ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná byla v prodlení od [datum]; absentuje zde výzva k úhradě. Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení (§ 1958 odst. 2 o. z.) považuje odvolací soud výzvu žalobce ze dne [datum] odeslanou (jako doporučená zásilka) dne [datum]; s ohledem na § 573 o. z. je domnělou dobou dojití zásilky úterý [datum]. Ode dne následujícího je žalovaná v prodlení s úhradou dluhu.

25. Podle § 205a o. s. ř., skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže <i>a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;</i> <i>b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;</i> <i>c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;</i> <i>d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3;</i> <i>e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;</i> <i>f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.</i> 26. Odvolací soud zamítl návrh žalované na doplnění dokazování e-mailem z [datum], na který odkazovala až v odvolání a (jehož písemný otisk) předložila při jednání odvolacího soudu. V projednávané věci nenastala žádná ze situací vyjmenovaných v § 205a. o. s. ř., která by dovolovala tento důkaz v odvolacím řízení provést. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že úhradu celé poskytnuté částky 20 000 Kč žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně v rámci své obrany netvrdila a tvrzení o částečné úhradě svého dluhu (4 609,02 Kč) ani přes výslovnou výzvu soudu prvního stupně nedoložila.

27. Protože žalovaná neprokázala, že by žalobci na poskytnutou částku 20 000 Kč cokoliv plnila, je nárok žalobce na zaplacení této částky s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (§ 1970 o. z.) důvodný.

28. Podle § 1987 odst. 2 o. z., pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

29. K jednostrannému započtení tvrzených pohledávek žalované vůči (části) pohledávky uplatněné žalobou odvolací soud uvádí, že tvrzené pohledávky žalované považuje za nejisté a neurčité a tudíž nezpůsobilé k započtení (§ 1987 odst. 2 o. z.).

30. K tomu odvolací soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, k výkladu § 1987 odst. 2 o. z., uveřejněného pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: <i>I. Nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. II. Likvidita pohledávky užité k započtení je hmotněprávním předpokladem započtení není-li taková pohledávka„ jistá a určitá“, odporuje započtení ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pohledávky, proti které je započítáváno, vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pohledávka, proti které je započítáváno, nezanikne).</i> 31. Tyto závěry jsou bez výhrad akceptovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, či usnesení ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 384/2021).

32. V projednávané věci je zřejmé, že míra nejistoty ohledně (aktivních) žalovanou započítávaných pohledávek je zjevně vyšší, než je tomu v případě pohledávky žalobce (jednoznačně prokázané). Uplatnění pohledávek žalované vůči pohledávce žalobce formou kompenzační námitky by vyvolalo rozsáhlý spor o jejich existenci a výši, neboť ve vztahu ke každé z nich by muselo být posuzováno, zda předchozí smlouvy o úvěru uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou byly skutečně neplatné a platbami žalované nad rámec splacení fakticky poskytnutých prostředků se původní věřitel skutečně na úkor žalované bezdůvodně obohatil. V daném případě nejde ani o pohledávky, které by měly stejný základ a vycházely z totožného právního vztahu, když žalovaná sama tvrdí, že s původním věřitelem uzavřela celkem šest samostatných smluv; současně není bez významu, že na žalobce byla postoupena pouze poslední z nich (která je předmětem tohoto sporu), jak již ostatně uvedl i soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku. V této souvislosti odvolací soud podotýká, že nemá pochybnosti o aktivní legitimaci žalobce v projednávané věci; pohledávka původního věřitele byla žalobci postoupena a postoupení bylo žalované oznámeno (viz skutková zjištění soudu prvního stupně).

33. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení. Současně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 8,05% úroky z prodlení z částky 20 000 Kč od [datum] do [datum], a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

34. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

35. Žalovaná při jednání odvolacího soudu ohledně svých majetkových a sociálních poměrů uvedla, že je vdaná, žije s manželem a dvěma nezletilými dětmi, pracuje na částečný úvazek s platem 12 000 Kč hrubého, pobírá invalidní důchod 11 000 Kč. Její měsíční platby spočívají ve splátkách hypotéky 9 000 Kč, ve splátkách úvěru u [právnická osoba] ve výši 4 000 Kč, výdajích na bydlení 6 000 Kč a blíže nespecifikovaných výdajích nutných pro uspokojování základních životních potřeb její rodiny.

36. S ohledem na popsané poměry žalované odvolací soud dále podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil část I. výroku napadeného rozsudku, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění a žalované uložil splnit stanovené povinnosti ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

37. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud kapitalizoval předmět řízení ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) na částku 27 533,91 Kč; žalobce byl úspěšný v 85,55 %, neúspěšný v 14,45 % a má tak právo na náhradu 71,1 % z celkových nákladů řízení. Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně sestávají z: - zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, - odměny za tři úkony právní služby po 300 Kč (převzetí věci, předžalobní výzva a sepis návrhu) podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), - náhrady za tři režijní paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, - odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k odporu žalované) ve výši 1 900 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, - náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, - náhrady za DPH (21 %) ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí 4 914 Kč, z nichž mu bylo přiznáno 71,1 %, tj. 3 493,85 Kč.

38. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení se § 142 odst. 2 o. s. ř. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je shodný jako před soudem prvního stupně (viz předcházející odstavec), žalobce tak má právo na náhradu 71,1 % z celkových nákladů řízení. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: - odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 900 Kč (vyjádření k odvolání) podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, - náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, - náhrady za DPH (21 %) ve výši 462 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 2 662 Kč, z nichž mu bylo přiznáno 71,1 %, tj. 1 892,68 Kč.

39. Z důvodů uvedených výše určil odvolací soud žalované i ke splnění povinnosti nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů prodlouženou lhůtu tří měsíců (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

40. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů úspěšnějším žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř.