27 CO 11/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO , sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum , bytem adresa , o zaplacení 75 953 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 30 503 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 10. 2019, čj. 22 C 204/2019-47,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 3 166,31 Kč s 8,5% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a co do 20% úroků z částky 63 562,43 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 238 528 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 805,28 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 75 953 Kč s příslušenstvím (65,02% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 30 503 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovanou podepsané dne [datum]. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 64 000 Kč (vyplacen [datum]) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 88,37 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými 54 měsíčními splátkami ve výši 3 681 Kč, počínaje prosincem 2017. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisy z běžného účtu, z prohlášení žalované, prověřil její úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalované nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalované pro splácení jsou dostatečné. Žalovaná na dluh platila jen jednou ([datum]) částku 7 362 Kč, což odpovídá dvěma splátkám. Dostala se do prodlení delšího než 65 dnů se splátkou [číslo] která byla splatná [datum]. Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k [datum] automaticky zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši 73 856,09 Kč (sestává z dlužné jistiny 63 562,43 Kč a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 10 293,66 Kč). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši 499 Kč za splátku (celkem 1 497 Kč – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem 600 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalované rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne [datum] (do [datum] kapitalizováno částkou 30 503 Kč).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení byla pasivní.

3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 92 737,02 Kč (tj. jistina 63 562,43 Kč, náhrada nákladů prodlení 600 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy 1 497 Kč a smluvní pokuta dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 27 077,59 Kč) s 8,5% úroky z prodlení z částky 65 659,43 Kč od [datum] do zaplacení (I. výrok), co do požadovaných úroků kapitalizovaných částkou 10 293 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 3 425,41 Kč a 65,02 % úroků ročně z částky 63 562,43 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 238 528 Kč, žalobu zamítl (II. výrok) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 606 Kč (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Uvedl, že mezi účastníky byla dne [datum] platně uzavřena smlouva o úvěru, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 64 000 Kč, a žalovaná se zavázala tento úvěr pravidelně splácet měsíčními splátkami ve výši 3 681 Kč. Žalobce svůj závazek ze smlouvy splnil, žalovaná však své smluvní povinnosti neplnila (zaplatila pouze částku odpovídající dvěma splátkám), žalobci tak svědčilo právo úvěr ke dni [datum] zesplatnit. Dle soudu prvního stupně svědčí žalobci dále právo na zaplacení ve smlouvě sjednaných smluvních pokut, a to ve výši 1 497 Kč a 27 077,59 Kč (počítáno z dlužné jistiny, nikoliv i z úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění – pozn. odvolacího soudu), jakož i náhrady nákladů prodlení ve výši 600 Kč. Jako platnou však soud prvního stupně nevyhodnotil dohodu účastníků o úrocích ve výši 88,37 % ročně (nominálně vyjádřeno 65,02 % ročně). Takto sjednané úroky označil za odporující dobrým mravům, a to vzhledem k obvyklé výši úrokových sazeb požadovaných peněžními ústavy, která dle měnové statistiky [obec] národní banky v prosinci 2017 činila u půjček splatných od jednoho roku do pěti let 8,03 % ročně. I přes vědomí o vyšší rizikovosti plynoucí z povahy žalobcem poskytnutého úvěru však dospěl k závěru, že sjednanou úrokovou sazbu akceptovat nelze, neboť horní hranici úrokových sazeb sjednávaných bankami přesahuje výrazně. Uzavřel, že ujednání o sazbě úroků je z důvodu rozporu s dobrými mravy absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku) a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Dodal, že v posuzovaném případě neshledal důvod pro moderaci neplatně sjednané úrokové sazby na obvyklou výši. Argumentoval jednak tím, že § 1802 občanského zákoníku tento postup předvídá pouze pro případ, kdy výše úroků nebyla sjednána vůbec, a dále odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C [číslo]. Nepřípustně sjednanou úrokovou sazbu pak promítl i do žalobcem požadovaného nároku na smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy, když tuto za požadované období přiznal ve výši 0,1 % denně jen z částky 63 562,43 Kč O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že v řízení úspěšnějšímu žalobci přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu 12 %. Při výpočtu zohlednil i skutečnost, že žalobce se v jeden den zúčastnil u soudu čtyř jednání, proto pokud jde o náhradu cestovních výloh a náhradu za ztrátu času na cestě při výpočtu vycházel toliko ze čtvrtiny těchto nárokovaných částek.

4. Proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 3 166,31 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a co do 20 % úroků ročně z částky 63 562,43 Kč (žalobou uplatněná jistina) od [datum] do zaplacení (maximálně však do doby, kdy úroky jako celek dosáhnou částky 238 528 Kč), a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány v zákonných limitech a nebyl tedy důvod je ani částečně nepřiznat. Poukazoval na to, že sjednaná efektivní úroková sazba 88,37 % ročně odpovídá nominální úrokové sazbě 65,02 % ročně, kterou uvádí naprostá většina finanční institucí (jedná se pouze o matematickou operaci, kterou podrobně vysvětlil, když současně odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne [datum] zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika), a ta splňuje judikaturní limit čtyřnásobku. Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a je tak naprosto běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti, dle které smluvním stranám vstupujícím do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle je v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se tedy v posuzovaném případě účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Poukázal rovněž na to, že v případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a stanovení výše úroků je ovlivněno celou řadou faktorů. Dále namítal, že ujednání o konkrétní výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, neboť žalovaná byla se sazbou úroků seznámena (jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zakotvuje institut neúměrného zkrácení (§ 1793 občanského zákoníku), kterého by se však žalovaná musela dovolat, což neučinila. Z opatrnosti žalobce podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, když hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou fakticky nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je tato databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Žalovaná v okamžiku uzavření smlouvy proti ujednání o výši smluvních úroků ničeho nenamítala, finanční prostředky přijala, přitom se mohla se žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou osobu. Dodal, že dle jeho názoru nelze ochranu spotřebitele pojímat jako nejvyšší právní princip se zcela neomezenou aplikací, nelze zanedbávat zásadu proporcionality ani další obecně platné zásady.

5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá (a odvolací soud se s těmito zjištěními ztotožňuje), že smlouva o úvěru [číslo] byla žalovanou podepsána [datum], že žalobce návrh smlouvy akceptoval písemným oznámením ze dne [datum] a sjednané finanční prostředky ve výši 64 000 Kč žalované poskytl dne [datum].

8. S ohledem na datum uzavření smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle § 86 odst. 2 ZSÚ-III, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Jak již bylo uvedeno, žalovaná byla po celou dobu řízení pasivní, námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti žalobce řádně posoudit její úvěruschopnost ve tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy neuplatnila. Soud prvního stupně se posouzením platnosti smlouvy z hlediska § 86 a 87 ZSÚ-III vůbec nezabýval.

13. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 14. 9. 2020, čj. 27 Co 11/2020-77).

14. Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, sice návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III odmítl, přesto se k aplikaci tohoto sporného ustanovení zákona vyslovil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

15. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Takový postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). K otázce aplikační přednosti evropského práva se Ústavní soud již dříve vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že„ národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů“. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval právě ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

16. Jelikož se soud prvního stupně otázkou posuzování tzv. úvěruschopnosti žalované vůbec nezabýval, byť z některých důkazů předložených žalobcem k této otázce určitá skutková zjištění učinil, zopakoval a doplnil odvolací soud dle § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. při jednání dokazování listinnými důkazy, které se k této otázce vztahují, a to hodnocením klienta, dokladem o příjmu žalované, výpisem z databáze NRKI a výpisem z databáze [příjmení].

17. Z hodnocení klienta datovaného dne [datum] vyplývá, že bylo prováděno v souvislosti s poskytnutím nového úvěru ve výši 64 000 Kč. V části týkající se příjmů klienta je uvedena částka 10 883 Kč, a to jako„ pravidelný čistý měsíční příjem klienta“ i jako„ celkem příjmy“ s tím, že se jedná o důchod. V části výdajů jsou ve formuláři uvedeny náklady žalované ve výši 3 410 Kč měsíčně (životní minimum) a náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč měsíčně, a rezerva ve výši 500 Kč. Na základě těchto údajů dospěl žalobce k závěru, že volné zdroje žalované umožňující splácení případného úvěru činí vzhledem k příjmům 4 973 Kč měsíčně. Z formuláře dále vyplývá, že žalovaná není zaměstnána, je vdova, údaj o vzdělání je zatržen v kolonce„ základní“, forma bydlení„ pronájem“. Zprostředkovatel úvěru uzavření smlouvy doporučil a v poznámkách k analýze schopnosti splácet je uvedeno„ inkaso doloženo“.

18. Podle výpisu z databáze NRKI pak bylo žalované přiřazeno skóre 339, což odpovídá kategorii II. (rozmezí 321 – 412), tedy„ nízké body do interní [anonymizována dvě slova], střední riziko, úvěr bývá limitován výší vyplacené částky“. Dle výpisu záznamů z registru [příjmení] pak u žalované nebyly evidovány žádné dlužné částky po splatnosti.

19. Dokladem o příjmu žalované je doklad o výplatě důchodů (vdovský a invalidní pro invaliditu třetího stupně) prostřednictvím České pošty, kdy tento příjem v říjnu 2017 činil v hodnocení klienta uváděných 10 883 Kč.

20. Po provedení těchto důkazů poučil odvolací soud žalobce, že neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalované, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet, a že tedy nemůže být v odvolacím řízení úspěšný, protože úvěr žalované neměl být poskytnut.

21. Žalobce k prokázání splnění podmínek daných § 86 odst. 1 ZSÚ-III již žádné další důkazy nenavrhl.

22. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobce si od žalované vyžádal pouze doklady prokazující její příjem, doklady prokazující výdaje žalované žádné předloženy nebyly. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované nebyl řádný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet, úvěr žalované tedy neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Je velice málo pravděpodobné, že by žalovaná měla pravidelné výdaje toliko ve výši odpovídající životnímu minimu, rovněž uváděná částka za bydlení (pronájem) se soudu nejeví jako reálná. Žalobce žalované přitom poskytl poměrně vysoký úvěr, který měl být splácen 4,5 roku měsíčními splátkami ve výši 3 681 Kč (z„ volných zdrojů“ stanovených žalobcem by tak žalované zbývalo jen 1 292 Kč měsíčně). Z dokladů předložených žalobcem ani nevyplývá, že by v rámci hodnocení žalované jako budoucího klienta mohl vycházet z předpokladu, že z její finanční situace vyplývalo, že by měla být schopna úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

23. Žalobci tak v rámci řízení nemělo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou vyplatil žalované (se zohledněním žalovanou již zaplacených částek), případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

24. Pro úplnost odvolací soud dodává, že s ohledem na výše uvedený závěr nedoplňoval dokazování listinami, které žalobce předložil spolu s odvoláním, a to informacemi [obec] národní banky o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu; dopisem [obec] národní banky z [datum] (sp. zn. Sp [číslo]); zprávou [právnická osoba], z [datum]; zprávou [právnická osoba] (sp. zn. [spisová značka]); ani vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], z [datum].

25. Vzhledem k výše uvedenému je tedy rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým v odvoláním napadeném rozsahu žalobu zamítl, ve výroku (byť z jiného důvodu) věcně správné, a odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. příslušnou odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

26. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, když nesouhlasí s výší odměny za zastoupení žalobce advokátem, z níž soud prvního stupně vycházel při stanovení celkové výše náhrady nákladů řízení, a současně přesněji (na dvě desetinná místa) stanovil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení.

27. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení před soudem prvního stupně, vycházel přitom z celkové hodnoty předmětu sporu ve výši 169 764,22 Kč (součet žalobou uplatněné částky 75 953 Kč; smluvní pokuty 30 503 Kč; úroků kapitalizovaných ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně částkou 61 256,45 Kč (65,02% úroky z částky 63 562,43 Kč od [datum] do [datum]) a úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně částkou 2 051,77 Kč (8,5% úroky z prodlení z částky 75 953 Kč od [datum] do [datum])). Žalobce byl v řízení úspěšný co do částky 92 737,02 Kč s 8,5% úroky z prodlení z částky 65 659,43 Kč od [datum] do zaplacení (kapitalizovány ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně činí 1 773,70 Kč); tj. žalobcův úspěch v řízení před soudem prvního stupně je představován částkou 94 510,72 Kč (55,67 % z celkové hodnoty předmětu sporu). V řízení tak byl z procesního hlediska úspěšnější a dle § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 11,34 % všech svých účelně vynaložených nákladů.

28. Za účelně vynaložený náklad žalobce v řízení před soudem prvního stupně odvolací soud považuje: a) zaplacený soudní poplatek ve výši 5 323 Kč; b) odměnu za zastoupení advokátem v rozsahu 3 úkonů právní služby po 4 980 Kč (převzetí věci; podání žaloby; účast na jednání) dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tarifní hodnota 96 162,43 Kč; c) 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. k úkonům uvedeným v bodu b); d) náhradu za ztrátu času v souvislosti s cestou na jednání soudu prvního stupně ve výši 100 Kč (odpovídá ¼ vyúčtované náhrady za ztrátu času – v podrobnostech viz odůvodnění soudu prvního stupně) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; e) cestovné osobním automobilem ve výši 127,50 Kč (odpovídá ¼ vyúčtovaného cestovného – v podrobnostech viz odůvodnění soudu prvního stupně); f) s výjimkou zaplaceného soudního poplatku vše dle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. navýšeno o 21% DPH ve výši 3 347,40 Kč; celkem tedy 24 737,90 Kč, z toho 11,34 % činí 2 805,28 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení úspěšnějším žalobcem. Podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. soud v posuzovaném případě neshledal (II. výrok tohoto rozsudku).

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, současně však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady odvolacího řízení vznikly. Proto v tomto případě rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (III. výrok tohoto rozsudku).