27 CO 11/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o 14 913,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2021, č. j. 20 C 17/2021-21,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 14 913,50 Kč, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 8,05% úroky z prodlení z částky 14 913,50 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizované úroky 3 337,75 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 500 Kč, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 612,50 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 658,20 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 14 913,50 Kč s 8,05% (zákonnými) úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných úroků ve výši 3 337,75 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 500 Kč. K tomu uvedl, že původní věřitel – společnost [právnická osoba], Malta, uzavřel se žalovaným (dlužníkem) dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, a to za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jedinečného osobního uživatelského účtu na webových stránkách původního věřitele. Žalovaný prostřednictvím webového rozhraní doručil původnímu věřiteli žádost o zaslání nabídky k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a původní věřitel následně prověřil totožnost dlužníka, kladně posoudil jeho úvěruschopnost a na základě tohoto zhodnocení zaslal dlužníkovi nabídku k uzavření smlouvy o úvěru ve formě návrhu textu smlouvy včetně obchodních podmínek a dalších součástí smlouvy. Žalovaný potvrdil, že se s textem smlouvy seznámil a vyjádřil svou vůli akceptovat nabídku tak, že ve svém uživatelském účtu vložil do příslušného pole unikátní identifikační kód, který mu byl zaslán na telefonní číslo jím uvedené v rámci registrace, kliknul na příslušnou ikonku a potvrdil, že má zájem být smlouvou o revolvingovém úvěru vázán. Na základě smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému na dobu neurčitou neúčelový, bezhotovostní úvěr s pravidelnými měsíčními splátkami a možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč. Naproti tomu se žalovaný zavázal úvěr včetně úroků z poskytnutého úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky splatit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5 % z nesplaceného úvěru společně s úroky a poplatkem, anebo ve výši 1 000 Kč, podle toho, která z těchto částek je vyšší. Žalovaný čerpal celkem 15 000 Kč. Z posledního vydaného výpisu obsahujícího přehled celkové dlužné částky ke dni splatnosti vyplývá, že žalovaný neuhradil jistinu ve výši 14 913,50 Kč a žalobce proto ode dne následujícího po dni splatnosti, tj. ode dne [datum], uplatnil žalobou rovněž požadavek na úroky z prodlení v zákonné výši a náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 500 Kč. Dále žalobou uplatnil nárok na úroky z úvěru od [datum] do dne splatnosti, tj. [datum], v celkové výši 3 337,75 Kč. Původní věřitel pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] společnosti [právnická osoba], [IČO], [obec], která je následně smlouvou z [datum] postoupila žalobci.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení před soudem prvního stupně pasivní, k žalobě se nevyjádřil. Soud prvního stupně v řízení postupoval dle § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem vyhlášeným [datum].

3. Žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 252 Kč. Z žalobcem předložených listin vzal za prokázaná skutková tvrzení uvedená v žalobě, včetně tvrzení o aktivní legitimaci žalobce. Uzavřel, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a žalovaný se dne [datum] dostal do prodlení s úhradou dluhu, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl, včetně požadavku žalobce na úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve sporu zcela úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny za tři úkony právní služby po 300 Kč a tři režijní paušály po 100 Kč (§ 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), a to za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a podanou žalobu; vše s výjimkou soudního poplatku dále navýšeno o DPH ve výši 252 Kč.

4. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání s tím, že všechny nároky žalobce jsou promlčeny. V doplnění odvolání sdělil, že [datum] uhradil částku 14 914 Kč. Současně však uvedl, že nadále trvá na již dříve vznesené námitce promlčení, neboť z odůvodnění rozsudku se podává, že se dostal do prodlení s úhradou svého dluhu [datum] a žaloba byla podána teprve dne [datum]. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek změnil, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.

5. Žalobce se k odvolání žalovaného nevyjádřil.

6. Podáním ze dne [datum] (odvolacímu soudu doručeno téhož dne) žalobce omluvil svoji neúčast na jednání odvolacího soudu a současně sdělil, že bere žalobu zpět co do částky 14 913,50 Kč. Uvedl, že nadále trvá na přiznání nároku na příslušenství, zejména zákonných úroků, kapitalizovaných úroků a rovněž na nákladech řízení.

7. Dle § 222a odst. 1 o. s. ř., vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

8. Dle § 222a odst. 2 o. s. ř., jestliže účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.

9. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani přes písemnou výzvu odvolacímu soudu nesdělil, že by měl vážné důvody k nesouhlasu s částečným zpětvzetím žaloby, odvolací soud v souladu se shora citovaným ustanovením zrušil část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 14 913,50 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

11. Předmětem odvolacího řízení zůstalo posouzení nároku žalobce na 8,05% úroky z prodlení z částky 14 913,50 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizované úroky ve výši 3 337,75 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 500 Kč 12. Odvolací soud při jednání podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. provedl dokazování smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum] a standardními informacemi o spotřebitelském úvěru.

13. Z formuláře – standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplývá, že informace jsou poskytovány věřitelem ([právnická osoba], Malta) v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Jednalo se o spotřebitelský revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 35 000 Kč s tím, že bude poskytnut formou opakovaného čerpání z úvěrového limitu. Úvěr bude sjednán na dobu neurčitou. Formulář dále obsahuje způsob výpočtu měsíčních splátek a výši minimální splátky; jednotlivé splátky zahrnují jistinu, úroky i veškeré příslušné poplatky. Celková částka, kterou je třeba zaplatit, činí 96 459,54 Kč Náklady spotřebitelského úvěru zahrnují pevnou výpůjční úrokovou sazbu denně ve výši 0,2833 % a RPSN ve výši 264,42 %. Každé čerpání úvěru je zpoplatněno poplatkem ve výši 12,5 % z čerpané částky úvěru. Smlouva o revolvingovém úvěru měla být uzavřena mezi věřitelem – [právnická osoba] (věřitelem) a žalovaným (klientem) dne [datum]. Věřitel se ve smlouvě zavázal poskytnout klientovi úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu a klient se zavázal úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky a příslušné poplatky (čl. I odst. 1 smlouvy). Podle čl. I odst. 2 smlouvy se smluvní vztah mezi věřitelem a klientem řídí příslušnými právními předpisy, zejména zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle čl. II odst. 1 smlouvy byl úvěr sjednán jako neúčelový, bezhotovostní, nezajištěný, s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr). Podle čl. II odst. 2 smlouvy se věřitel zavázal poskytnout klientovi úvěr až do výše úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč. V čl. II odst. 3, 4 a 5 bylo dohodnuto, že smlouva je uzavřena na dobu neurčitou, úroková sazba činí 8,5 % měsíčně a RPSN 264,42 %.

14. Z tvrzení žalobce uvedených v žalobě a žalobcem předložené smlouvy se podává, že smlouva o revolvingovém úvěru měla být uzavřena [datum]. S ohledem na datum uzavření smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSU-III“).

15. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 86 odst. 2 ZSÚ-III, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Jak již bylo uvedeno, žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně pasivní, námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti původního věřitele řádně posoudit jeho úvěruschopnost ve tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy neuplatnil, a to ani následně v rámci podaného odvolání. Soud prvního stupně se posouzením platnosti smlouvy z hlediska § 86 a 87 ZSÚ-III vůbec nezabýval.

19. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

20. Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III, k aplikaci tohoto sporného ustanovení zákona se přesto vyslovil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

21. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Takový postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). K otázce aplikační přednosti evropského práva se Ústavní soud již dříve vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že„ národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů“. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval právě ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

22. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, došlo s účinností od [datum] k novelizaci § 87 odst. 1 ZSÚ-III, jehož aktuální znění reflektuje výše citovanou judikaturu SDEU a soudu ukládá, aby k neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé přihlédl i bez návrhu.

23. V projednávané věci se soud prvního stupně otázkou posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného vůbec nezabýval. Žalobce v žalobě pouze obecně uvedl, že původní věřitel prověřil totožnost dlužníka (žalovaného) a kladně posoudil jeho úvěruschopnost, žádná konkrétní skutková tvrzení týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného však neuvedl a neoznačil ani nepředložil žádné důkazy. S ohledem na (byť omluvenou) neúčast při jednání odvolací soud nemohl žalobce poučit o nutnosti doplnit skutková tvrzení a důkazy (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř). V řízení tak nebylo prokázáno, že by původní věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného a že na základě řádného prověření bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Odvolací soud tak uzavřel, že úvěr žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III), když žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.

24. S ohledem na neplatnost smlouvy se odvolací soud dále zabýval posouzením žalobou uplatněného nároku (po zohlednění částečného zpětvzetí) z hlediska případného bezdůvodného obohacení žalovaného (§ 2991 a násl. o. z.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když shledal opodstatněnou žalovaným vznesenou námitku promlčení. V projednávané věci byl dle tvrzení žalobce jeho nárok splatný již [datum] a žaloba byla podána teprve dne [datum], tedy po uplynutí zákonné tříleté promlčecí lhůty (§ 629 o. z.). Byť žalovaný jistinu dluhu uhradil, s ohledem na opakovaně vznesenou námitku promlčení ve vztahu k příslušenství dluhu nelze v daném případě dospět k závěru, že tímto částečným plněním svůj dluh uznal. Nadto k zaplacení dlužné částky došlo až po uplynutí promlčecí lhůty (§ 2054 odst. 2 a 3 o. z.). K tomu odvolací soud pro úplnost podotýká, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí lhůta a jejím uplynutím se právo promlčí„ jako celek“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006).

25. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 8,05% úroky z prodlení z částky 14 913,50 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizované úroky 3 337,75 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 500 Kč, změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně odvolací soud rozhodl nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný zavinil, že řízení bylo co do částky 14 913,50 Kč zastaveno, neboť tuto částku zaplatil až po podání žaloby. V tomto rozsahu (63,6 %) byl žalobce úspěšný, jeho neúspěch představuje částka 8 518,19 Kč (36,4 %), když žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 23 431,69 Kč. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, odvolací soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci vycházel rovněž z žalobou uplatněného příslušenství, které kapitalizoval ke dni zaplacení jistiny. Žalobci tak vznikl nárok na náhradu 27,2 % nákladů řízení. Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně sestávají z: -) soudního poplatku ve výši 800 Kč, -) odměny za tři úkony právní služby po 300 Kč, a to za převzetí věci, předžalobní výzvu a žalobu, dle § 14 b) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), -) náhrady za tři režijní paušály po 100 Kč dle § 14 b) advokátního tarifu, -) vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 252 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí 2 252 Kč, z nichž bylo přiznáno 27,2 %, tj. 612,50 Kč.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v odvolacím řízení byl shodný jako v řízení před soudem prvního stupně, a proto žalobci vznikl nárok na 27,2 % nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: -) odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 700 Kč (tarifní hodnota 14 913,50 Kč), a to za částečné zpětvzetí žaloby, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, -) náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za DPH ve výši 420 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 2 420 Kč, z nichž bylo přiznáno 27,2 %, tj. 658,20 Kč.

28. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů úspěšnějším žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k žalobou vymáhané částce. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř.