27 CO 11/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudců Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Jiřího Štarka ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO , sídlem adresa žalobkyně , zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , sídlem adresa , Proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum , státní občan Bulharské republiky, t. č. neznámého pobytu, v České republice naposledy bytem adresa žalovaného , zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení , advokátkou, sídlem adresa , o zaplacení 92 456,76 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 11. 2022, č. j. 7 C 279/2019-141,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 90 214,26 Kč s úroky z prodlení kapitalizovanými částkou 601,71 Kč a dále s 8,5% úroky z prodlení z částky 90 214,26 Kč od 17. 5. 2018 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2 242,50 Kč, úroků kapitalizovaných částkou 6 833,96 Kč a 9,9% úroků z částky 90 214,26 Kč od 17. 5. 2018 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 995 Kč k rukám jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6 088,64 Kč k rukám jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném 28. 6. 2019 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 92 456,76 Kč (90 214,26 Kč jistina; 2 242,50 Kč pojistné za období srpen 2017 až červen 2019) s příslušenstvím (9,9% úroky a zákonnými úroky z prodlení) s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru registrační [číslo] kterou se žalovaným uzavřel dne 29. 11. 2016. Na základě této smlouvy žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 97 500 Kč (finanční prostředky byly čerpány bezhotovostně dne 30. 11. 2016 ve výši 20 833,36 Kč (účelově vázáno na konsolidaci jiného dluhu žalovaného) a dne 2. 12. 2016 ve výši 76 666,64 Kč) s úrokovou sazbou 9,9 % ročně, kterou se žalovaný zavázal z vyčerpané jistiny splácet ihned k 17. dni v měsíci. Vyčerpanou jistinu se spolu s úroky zavázal splácet měsíčními splátkami po 1 820 Kč (70 splátek) počínaje dnem 17. 1. 2017. V úvěrové smlouvě žalovaný dále souhlasil se svým zařazením do volitelného kolektivního pojištění schopnosti splácet (pravidelná platba 98 Kč měsíčně). Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele. Žalovaný zaplatil 8 splátek (do prodlení se dostal po 17. 8. 2017, kdy nezaplatil celou předepsanou splátku). Pro porušení smlouvy žalobce dopisem ze dne 18. 5. 2018 (odeslán dne 19. 4. 2018) úvěr k 2. 5. 2018 zesplatnil. Po zesplatnění žalovaný na dluh již nic nezaplatil. Na výzvu soudu žalobce doplnil svá skutková tvrzení co do otázky posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobce nejprve obecně uvedl, že vychází zejména z informací, které si sám aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů (veřejných či neveřejných) nezávislých na spotřebiteli, z historických informací o spotřebiteli za celou skupinu [právnická osoba] ([právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a další). Takto získané informace spolu s těmi od spotřebitele s odbornou péčí komplexně analyzuje a podrobuje je porovnání s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr vyhodnocuje kreditní riziko a je základním podkladem pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru. Jeho metodika a postupy jsou přitom pravidelně podrobovány dohledu ze strany České národní banky. V posuzované věci vyhodnocoval informace získané z: i) bankovního registru (BRKI) a nebankovního registru (NRKI) – zjistil další dva dluhy žalovaného vyplývající ze smluv o osobním úvěru ze dne 11. 8. 2016 a ze dne 23. 6. 2016 (nikoliv vůči žalobci), na které měsíčně splácí celkem 3 016 Kč (což souhlasí s částkou uvedenou žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru), přitom úvěr se splátkou 2 084 Kč měsíčně měl být úvěrem od žalobce konsolidován – tato splátka proto nebyla při posuzování do výdajové stránky žalovaného zahrnuta. Ke dni nahlížení do registru žalovaný nebyl v prodlení s plněním povinností z těchto smluv – v prodlení byl pouze jednou pro částku 165 Kč v červenci 2016. ii) nebankovního registru (SOLUS) – tento registr zaznamenává negativní informace, přičemž ve vztahu k žalovanému žádná taková zjištěna nebyla. iii) interní databáze žalobce – obsahuje data pro řízení rizik za celou skupinu [právnická osoba]; o žalovaném žádné negativní informace nezjistil, běžný účet žalovaného nebyl postižen exekucí a v rámci skupiny [právnická osoba] neměl na jiných úvěrech žádné částky po splatnosti. iv) insolvenčního rejstříku – nezjistil, že by proti žalovanému bylo zahájeno insolvenční řízení. Posuzoval komplexně aktuální finanční situaci žalovaného s ohledem na jeho příjem (jeho výši, stabilitu, pravidelnost, pravdivost a udržitelnost po celou dobu trvání obchodu). Žalovaný předložil potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne 8. 11. 2016, ve kterém jeho zaměstnavatel [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO], uvedl průměrnou výši jeho čistého měsíčního příjmu za posledních 8 měsíců částkou 14 230 Kč. Žalobce uvedeného zaměstnavatele prověřil v interní aplikaci hodnotící rizikovost klientů ve vztahu k možnému podvodnému jednání, v insolvenčním rejstříku (žádné podezřelé skutečnosti nezjistil). Provedl rovněž vyhodnocení všech rozhodných výdajů žalovaného, kdy informace sdělené žalovaným (měsíční náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč) konfrontoval s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum – zákonem stanovená částka pro zabezpečení dostatečné životní úrovně fyzické osoby) a částkami vycházejícími ze statistických dat (náklady na bydlení s údaji vyplývajícími z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu o výdajích na bydlení a energie v jednotlivých regionech podle typu bydlení – vlastní bydlení, nájem apod.). Žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bezdětný. V souvislosti s pojištěním možnosti splácet si žalobce od žalovaného vyžádal i prohlášení o zdravotním stavu. Na základě těchto informací žalobce vyhodnotil úvěruschopnost žalovaného kladně s tím, že jeho měsíční příjem v konfrontaci s výdaji byl řádně ověřen a shledán dostatečným pro splácení měsíční splátky úvěru ve výši 1 820 Kč. Nejednalo se o výši splátky, která by mohla (i v budoucnu) způsobit existenční likvidaci či zadlužení žalovaného. Vyslovil přesvědčení, že zachoval potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Poukázal také na povinnost spotřebitele poskytnout věřiteli na žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Dotkl se také již dávno vyřešené otázky, týkající se charakteru neplatnosti smlouvy o úvěru zakotvené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-II“). V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce dále doplnil, že žalovaný si u něj dne 9. 11. 2016 zřídil běžný účet, na který mu byla pravidelně měsíčně připisována odměna za vykonanou práci a jsou z něj zřejmé jeho mandatorní i nemandatorní výdaje. Připustil, že z výpisů z tohoto účtu je zřejmé, že žalovaný utrácel nemalé finanční prostředky za nemandatorní výdaje, vyslovil však přesvědčení, že v případě těchto výdajů se jedná o svobodné rozhodnutí žalovaného, který tyto částky rozhodně vynakládat nemusel, a že tyto částky rozhodně nemohou podléhat jeho povinnosti ověření.

2. Usnesením ze dne 26. 4. 2022, čj. 7 C 2779/2019-81, byl žalovanému jako osobě neznámého pobytu, které se současně nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ustanoven procesní opatrovník, advokátka [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (právní moc 24. 5. 2022).

3. Opatrovnice žalovaného ve vyjádření k věci namítla neplatnost smlouvy o úvěru. Poukazovala především na to, že podle potvrzení od zaměstnavatele žalovaného byl jeho pracovní poměr uzavřen na dobu určitou (do 31. 8. 2017), což přesně odpovídá zaplaceným 8 splátkám, a že není zřejmé, zda žalobce ověřoval otázku prodloužení pracovního poměru. Za značně podhodnocené (neodpovídající skutečným nákladům na živobytí) označila výdaje žalovaného, s nimiž žalobce při vyhodnocování úvěruschopnosti pracoval. Dále namítala, že žalobce nepředložil žádný důkaz k prokázání svého tvrzení o ověření údajů o výdajové stránce žalovaného v rámci statistiky. Žalobu jako celek označila za nepřezkoumatelnou a navrhla její zamítnutí, popř. přiznání jen nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

4. Soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl (I. výrok) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 34 675 Kč (II. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že na základě provedených důkazů měl za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“) o žalobcem tvrzeném obsahu, že finanční prostředky byly žalovanému v tvrzeném rozsahu poskytnuty a že žalobce splnil svoji zákonnou povinnost posoudit před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet § 9 odst. 1 ZSÚ-II. Námitky opatrovnice žalovaného, že žalobce před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného nezkoumal dostatečně, důvodnými neshledal. Poukázal na to, že žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nespoléhal pouze na informace uvedené žalovaným, ale provedl lustraci v databázích BRKI, NRKI a SOLUS, v nichž žalovaný neměl ke dni uzavření smlouvy žádný negativní záznam. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 20. 2. 2017 do 20. 7. 2017 je pak patrné, že žalovanému byla vyplácena mzda výrazně vyšší, než jako uvedl v žádosti o úvěr. Jeho předchozí úvěry byly konsolidovány právě úvěrem poskytnutým žalobcem, kromě splátky žalobci ve výši 1 820 Kč tedy žalovaný neměl žádnou další úvěrovou povinnost. Ke zpochybnění řádného prověření úvěruschopnosti žalobcem dle soudu prvního stupně nemůže vést zjištění toho, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy sjednán pracovní poměr pouze na dobu určitou, když ani pracovní poměr na dobu neurčitou není zárukou toho, že bude trvat po celou dobu úvěrového vztahu. K nadstandardním výdajům žalovaného, které jsou zřejmé z výpisů z jeho běžného účtu, dodal, že svědčí spíše o nezodpovědnosti žalovaného. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšnému žalobci přiznal jejich plnou náhradu.

5. Proti rozsudku podala odvolání strana žalovaná. Vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, resp. že na jejich základě dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Trvala na tom, že žalobce před uzavřením smlouvy neposoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, zejména pokud jde o ověření výdajové stránky. Poukázala na to, že žalobcem předložené výpisy z běžného účtu žalovaného (za období listopad 2016 až červenec 2017) sledují finanční pohyb na účtu až od 9. 11. 2016 a za dobu do uzavření smlouvy o úvěru z nich v podstatě žádné příjmy ani pravidelné výdaje patrné nejsou. Výpisy se tak v podstatě týkají až období po uzavření smlouvy o úvěru, což je pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného irelevantní. Žalobce tedy měl před uzavřením smlouvy fakticky informace o výdajích žalovaného pouze za velmi krátkou dobu, na jejich základě tak nemohl učinit kvalifikovaný závěr. Zopakovala své přesvědčení, že i náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč jsou velmi podhodnocené. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, námitku žalovaného o neplatnosti smlouvy označil za nedůvodnou a účelovou. Vyzdvihl, že zkoumání úvěruschopnosti představuje komplexní proceduru, kterou nelze svévolně a účelně vykládat ve smyslu právě jedné její zkoumané části. Výsledek jeho zkoumání vedl k takzvanému negativnímu záznamu, tedy ke zjištění, že v daném případě neexistují okolnosti vylučující či ohrožující schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. K námitce žalovaného, že náklady na bydlení uvedené žalovaným se jeví jako podhodnocené, dodal, že jejich výši konfrontoval také se statistickými údaji vyplývajícími z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu o výdajích na bydlení. V souladu se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 30 ICdo 27/2021 vyzdvihl, že se při zkoumání výdajové stránky nespolehl jen na informace předložené žalovaným. Poukázal i na to, že Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, připustil, aby ke stanovení výdajů byla použita státem stanovená částka životního minima a další náklady byly racionálně odhadnuty. Správnost závěrů tohoto rozhodnutí přitom podporuje i jejich častá aplikace soudy prvního stupně. Použitelnost metody ověření výdajů žadatele o úvěr pomocí částky životního minima výslovně připustil i Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 16 C 247/2019, který současně uzavřel, že není nutné ověřovat všechny výdaje žadatele, nejsou-li zjevně nereálné. Žalobce připomněl, že žalovaný u něj v době předcházející uzavření smlouvy o úvěru vedl běžný účet a žalobce tak měl o jeho příjmech a výdajích přehled – mohl tedy žalovaným uváděné výdaje srovnat s jeho výdaji patrnými za pohybů na běžném účtu. Tyto odpovídaly pohybům s výkyvy běžnými pro každodenní život. Zopakoval své přesvědčení o tom, že nemandatorní výdaje povinnosti ověření nepodléhají. Je na žadateli, aby za situace, kdy je schopen úvěr splácet pod podmínkou omezení svých nemandatorních výdajů, tyto výdaje skutečně omezil a hospodařil se svými financemi zodpovědně. Výdaje žalovaného prověřil v souladu se zásadou přiměřenosti a zásadou spolehnutí se na údaje poskytnuté druhou smluvní stranou, postupoval zcela v souladu s judikaturou i literaturou tak, aby v maximální míře naplnil požadavky kladené na něj zákonem o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru ani jiný právní předpis neobsahují povinnost vyžadovat od žadatelů výpisy z bankovních účtů po nějaký konkrétní počet měsíců do minulosti od jiných bankovních institucí. Náklady žalovaného jako žadatele o úvěr byly podle dostupných výpisů z jeho účtu racionálně odhadnuty za použití statistických modelů a státem určené částky životního minima. Smyslem a účelem povinnosti zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného je zajistit, aby klient neupadl případně do úpadku nebo nebyl odkázán na systémy státní sociální podpory. Nejedná se o institut, který má úvěrovanému zajistit stejnou životní úroveň jako před poskytnutím úvěru. Posuzování úvěruschopnosti by proto mělo být vedeno toliko do té míry, aby výdaje, mandatorní výdaje žalovaného spolu se splátkou u poskytovaného úvěru, nepřesahovaly jeho příjmy, a tím ho neuváděly do platební neschopnosti. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

8. V současné době již není pochyb o tom, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného, což v rozporu s evropským právem předpokládala úprava § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 28. 5. 2022 (srov. např. závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s. r. o. proti GK) – pozn. odvolacího soudu: po 1. 1. 2014 se obdobně spekulovalo i o charakteru neplatnosti (zda je relativní či absolutní) zakotvené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud se tak v prvé řadě zaměřil na přezkum správnosti závěrů soudu prvního stupně v tomto směru a vzhledem k odvolacím námitkám se především zaměřil na posuzování výdajové stránky žalovaného.

9. Pokud jde o míru posuzování či obezřetnosti úvěrujícího při posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného, je odvolací soud toho názoru, že tuto je nutno stanovit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a je nasnadě, že nemůže jít o míru obezřetnosti stoprocentní, nýbrž přiměřenou. Vždy však je nutno dodržet naplnění cíle, pro který byla tato povinnost úvěrujícím uložena, tj. ochrana spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Je proto na úvěrujícím, aby jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. argumentaci obsaženou v již výše poukazovaném rozhodnutí SDEU ve věci sp. zn. C -679/18). Jak uvedl Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Rovněž Nejvyšší správní soud ČR se k otázce ověřování poměrů dlužníka vyjádřil, a to např. ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá doložit od žadatele). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu. A konečně, SDEU v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) uvedl, že poskytovatel má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.

10. Žalobce v rámci svých tvrzení ke zkoumání výdajové stránky žalovaného v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že vycházel ze žalovaným uvedeného výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně a ostatních výdajů ve výši 1 000 Kč, které dále navýšil o částku životního minima (k tomu odvolací soud dodává, že v roce 2016 tato částka činila 3 410 Kč). Pokud jde o pravidelný měsíční příjem žalovaného ke dni uzavření smlouvy vycházel žalobce z ověřené částky 14 230 Kč. Z jeho skutkových tvrzení se dále podává, že měl měsíčně splácet jiný (další) úvěr (úvěr, který nebyl konsolidován), a to splátkou ve výši 1 165 Kč.

11. Odvolací soud v souladu s § 213 o. s. ř. ve spojení s § 213a o. s. ř. zopakoval dokazování potvrzením o výši pracovního příjmu žalovaného, žádostí žalovaného o poskytnutí optimální půjčky, výsledkem aplikačního ratingu – posouzení, výpisem detailů o klientovi z BRKI/NRKI, návrhem na rozhodnutí o poskytnutí optimální půjčky, výpisy z běžného účtu žalovaného u [právnická osoba] za období listopad 2016 až leden 2017 a období únor 2017 až červenec 2017 a prohlášením žalovaného o zdravotním stavu.

12. Z potvrzení o výši pracovního příjmu žalovaného datovaného dne 8. 11. 2016 odvolací soud nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně zjistil, že žalovaný u tohoto zaměstnavatele pracoval od 1. 2. 2016 na pozici montážní dělník a jeho pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 8. 2017. Z příjmu zaměstnance nebyly k datu vystavení prováděny žádné srážky, ani s ním nebylo vedeno jednání o rozvázání pracovního poměru.

13. Ze žádosti žalovaného o poskytnutí optimální půjčky ze dne 29. 11. 2016 odvolací soud nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně zjistil, že požadovaný úvěr měl sloužit jednak ke konsolidaci spotřebitelského úvěru žalovaného u mBank S.A. (částkou 20 834 Kč), že žadatel je bulharský státní příslušník, který má v České republice evidován trvalý pobyt od roku 2015, je svobodný, bydlí v nájmu a že dosáhl středoškolského vzdělání s maturitou. Žalovaný v žádosti v položce„ Celková výše půjček, zápůjček a spotřebitelských úvěrů:“ uvedl částku 32 216 Kč s měsíční splátkou ve výši 3 016 Kč, stejné údaje pak uvedl i v položkách„ z toho konsolidováno/sníženo o:“. V položce„ Celková výše limitů povolených debetů/kontokorentů:“ uvedl částku 8 000 Kč.

14. Z otisku obrazovky s oknem nazvaným„ Výsledek aplikačního ratingu – posouzení“ je v kolonce„ Komentář“ uvedeno„ ANO, žádost schválena skóringem“ a„ Úvěrový obchod nelze samoschválit, postupujte dle standardních schvalovacích pravomocí“. Dále vyplývá, že nebyl shledán žádný důvod pro zamítnutí z nabízených možných: negativní záznam na dealera, insolvenční řízení, negativní výsledek ověření dat, žadatel v defaultu v [anonymizováno], účty žadatelů po splatnosti v [anonymizováno], účty žadatelů v exekuci, negativní záznam v RRS.

15. Z otisku obrazovky aplikace žalobce vztahující se k žalovanému a zobrazující detaily o klientovi z BRKI/NRKI je pod identifikací žalovaného uvedená věta„ U klienta zjištěno porušení platební disciplíny v minulosti.“ V části označené„ existující obchody mimo [anonymizováno]“ jsou 4 položky, a to osobní úvěr se zůstatkem 25 008 Kč a měsíční splátkou 2 084 Kč (z posléze uvedených detailních údajů vyplývá, že smlouva o tomto úvěru byla uzavřena dne 11. 8. 2016 a datum splatnosti je 2. 9. 2017, nesplácení nezjištěno), osobní úvěr se zůstatkem 7 208 Kč a měsíční splátkou 1 165 Kč (z posléze uvedených detailních údajů vyplývá, že smlouva o tomto úvěru byla uzavřena dne 23. 6. 2016 a datum splatnosti je 4. 5. 2017 a že žalovaný byl jednou k datu 31. 7. 2016 v prodlení se zaplacením částky 165 Kč), kontokorentní úvěr (z posléze uvedených detailních údajů vyplývá, že smlouva o tomto úvěru byla uzavřena dne 11. 8. 2016 s limitem 8 000 Kč, nesplácení nezjištěno) a dále kreditní karta splátková (z posléze uvedených detailních údajů vyplývá, že smlouva o tomto úvěru byla uzavřena dne 11. 7. 2016 s limitem 45 000 Kč, nesplácení nezjištěno). Data jsou označena poznámkou o aktualizaci k 30. 9. 2016. V části označené„ nevyřízené žádosti o obchod mimo [anonymizováno]“ jsou zahrnuty tři položky, a to osobní úvěr ve výši 30 000 Kč s datem žádosti 23. 9. 2016, osobní úvěr ve výši 18 000 Kč s datem žádosti 29. 10. 2016 a spotřební úvěr ve výši 27 990 Kč s datem žádosti 8. 11. 2016. K této části žalobce při jednání odvolacího soudu doplnil, že se jedná o nevyřízení nikoliv zamítnuté žádosti.

16. Z listiny označené jako návrh na rozhodnutí o poskytnutí optimální půjčky odvolací soud nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně zjistil, že jde v podstatě o sumarizaci údajů uvedených v žádosti o poskytnutí optimální půjčky a údajů vyplývajících zejména důkazu uvedeného v odstavci 14 odůvodnění tohoto rozhodnutí. Návrh není datován a podepsán ani jeho zpracovatelem ani jeho schvalovatelem.

17. Z výpisů z běžného účtu žalovaného u [právnická osoba] za období listopad 2016 až leden 2017, je pro posouzení otázky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného relevantní výpis za období od 9. 11. 2016 do 18. 11. 2016, který obsahuje pouze dvě transakční položky. Konkrétně položku s datem 9. 11. 2016 o vkladu v hotovosti ve výši 100 Kč a položku s datem 10. 11. 2016 o platbě z účtu ve výši 29 Kč s popisem„ MERLIN-POJIŠTĚNÍ PLATEBNÍ KARTY…“ Výpis je adresován žalovanému na bulharskou adresu. Z uvedeného je zřejmé datum založení účtu (9. 11. 2016) a skutečnost, že k němu byla žalovanému poskytnuta platební karta. Dále je pro posouzení otázky úvěruschopnosti žalovaného relevantní výpis za období od 19. 11. 2016 do 20. 12. 2016, který do data uzavření nyní posuzované smlouvy o úvěru opět obsahuje pouze dvě transakční položky – konkrétně položku s datem 25. 11. 2016 o platbě z účtu ve výši 99 Kč s označením„ Vlastní design na kartě“ a dále položku s datem 28. 11. 2016 o vkladu v hotovosti ve výši 500 Kč. Dne 2. 12. 2016 pak byla na účet připsána platba ve výši 76 666,64 Kč, která souvisí s vyplacením části nyní posuzovaného úvěru. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce před uzavřením smlouvy z běžného účtu, který pro žalovaného vedl, žádná relevantní data o příjmech a výdajích žalovaného, z nichž by mohl při posuzování jeho úvěruschopnosti vycházet, neměl.

18. Z výpisů z běžného účtu žalovaného u žalobce za období únor 2017 až červenec 2017 odvolací soud žádné relevantní skutečnosti pro posouzení otázky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavření smlouvy o úvěru nezjistil.

19. Rovněž z prohlášení žalovaného o zdravotním stavu pro posouzení otázky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žádné relevantní skutečnosti nevyplývají, toto prohlášení se především váže ke sjednanému pojištění.

20. Na základě zopakovaného a doplněného dokazování odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobcem před uzavřením smlouvy zkoumána řádně, zejména pokud jde o výdajovou stránku. Z provedeného dokazování vyplývá, že jediné zohledňované výdaje byly výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč a k tomu připočítána rezerva 1 000 Kč, což zjevně nemůže stačit ani na pokrytí nákladů na stravu (cca 33 Kč/den). I kdyby byla výdajová stránka, jak tvrdí žalobce, v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného navýšena o životní minimum, které v roce 2016 činilo 3 410 Kč, byl by žalovaný při zatížení splátkou sjednaného ve výši úvěru 1 820 Kč spolu se sjednaným pojistným ve výši 98 Kč musel na své výdajové stránce počítat s minimální částkou 9 328 Kč měsíčně, resp. s částkou 10 493 Kč při započítání výše splátky z předchozího úvěru žalovaného, který nebyl konsolidován. Z provedených důkazů nevyplývá, že by v rámci výdajové stránky byla jakkoli zohledněna zjištění o sjednaném kontokorentu žalovaného s limitem 8 000 Kč a kreditní kartě s limitem 45 000 Kč (byť i jen v podobě prohlášení žalovaného, že tyto produkty aktivně nevyužívá). Z hlediska smyslu a účelu posuzování otázky úvěruschopnosti, na které ve svých vyjádření sám žalobce často poukazoval, nejsou zjištění o závazcích žalovaného tohoto typu dle názoru odvolacího soudu rozhodně bez významu. Ač lze obecně souhlasit s názorem žalobce i soudu prvního stupně, že existence pracovního poměru na dobu určitou nemusí být pro posouzení úvěruschopnosti rozhodující, v posuzovaném případě, kdy žalovaný je cizím státním příslušníkem a sjednávaný úvěr měl být splácen po dobu 72 měsíců, má odvolací soud za to, že bylo namístě, aby žalobce i tuto skutečnost v rámci posuzování úvěruschopnosti odpovídajícím způsobem zohlednil (zejména, jestliže ve svých obecných tvrzeních k procesu zkoumání úvěruschopnosti klientů na hledisko udržitelnosti příjmů klienta po celou dobu trvání obchodu sám poukazuje). Z provedeného dokazování pak žádným způsobem nevyplývá žalobcem tvrzená konfrontace údajů poskytnutých žalovaným s demografickými a statistickými údaji, nehledě na to, že žalobce žádné konkrétní údaje tohoto typu ani soudu nesdělil. Není tedy zřejmé, s jakými konkrétními daty byly údaje poskytnuté žalovaným konfrontovány.

21. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl řádný, neodpovídal požadavku„ přiměřené obezřetnosti“ a odborné péče. Na základě takového posouzení nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Svoji povinnost stanovenou § 9 odst. 1 ZSÚ-II nesplnil (§ 22 odst. 5 ZSÚ-II) a smlouva je proto neplatná.

22. Odvolací soud žalobce s tímto svým odlišným názorem v průběhu jednání seznámil a umožnil mu skutková tvrzení a důkazy k této otázce doplnit. Žalobce žádná nová tvrzení či důkazy již nenavrhl, odkázal na své dosavadní argumenty a důkazní návrhy. V rámci svého vyjádření však poukázal na nový rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, s tím, že se v něm Nejvyšší soud k otázce zkoumání úvěruschopnosti vyjádřil, že zkoumání výdajové stránky jednotlivě je nepřiměřené, a pokud splátka úvěru dosahovala přibližně 16 % příjmů úvěrovaného, pak je zjevné, že pokud spotřebitel úvěr splácel, pak není důvodu uzavírat, že by snad nebyl úvěruschopný.

23. K tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud uvádí, že na nyní posuzovanou věc je neshledává zcela přiléhavým. Především je nutno poukázat na to, že tímto rozhodnutím byla řešena naprosto odlišná skutková situace, kdy se právní nástupce úvěrovaného zpětně (s poukazem na nedostatečně zkoumanou úvěruschopnost) domáhal po úvěrujícím vrácení některých již zaplacených plateb a dovolání v této věci bylo shledáno přípustným pro posouzení dosud neřešené otázky týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru (navíc se týká novější právní úpravy – zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). V nyní posuzovaném případě žalovaný úvěr z počátku sice splácel, ale po nějaké době (shodné s dobou skončení jeho pracovního poměru na dobu určitou) splácet přestal; jeho měsíční splátková povinnost vůči žalobci 1 918 Kč (vč. poplatku za pojištění) představovala 13,5 % z jeho prokázaných příjmů (14 230 Kč).

24. S ohledem na vše výše uvedené proto mohl být žalobci z titulu tzv. bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku) přiznán jen nárok odpovídající požadované dlužné jistině ve výši 90 214,24 Kč se zákonnými úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku).

25. Podle § 219 o. s. ř. proto potvrdil I. výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 90 214,26 Kč s úroky z prodlení kapitalizovanými částkou 601,71 Kč a dále s 8,5% úroky z prodlení z částky 90 214,26 Kč od 17. 5. 2018 do zaplacení (I. výrok tohoto rozsudku). Ve zbylém rozsahu I. výrok rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl (II. výrok tohoto rozsudku).

26. Podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodoval odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce nebyl v řízení zcela úspěšný, soud proto v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. posuzoval míru úspěchu účastníků ve věci. Vycházel přitom z hodnoty předmětu řízení stanovené jako součet žalobou uplatněné částky 92 456,76 Kč s příslušenstvím (9,9% úroky z částky 90 214,26 Kč kapitalizované za období od 16. 5. 2018 do 18. 11. 2022 (vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) částkou 40 325,03 Kč a 8,5% úroky z prodlení z částky 90 214,26 Kč kapitalizované za období od 16. 5. 2018 do 18. 11. 2022 (vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) částkou 34 622,50 Kč); tj. z celkové částky předmětu řízení ve výši 167 404,29 Kč. Žalobce byl v řízení úspěšný co do částky 90 214,26 Kč a příslušenství (8,5% úroků z prodlení z částky 90 214,26 Kč kapitalizované za období od 16. 5. 2018 do 18. 11. 2022 (vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) částkou 34 622,50 Kč); tj. celkem 124 836,76 Kč, což odpovídá 74,57 % celkového předmětu řízení. V části žalobou uplatněného nároku, která byla zamítnuta (v rozsahu 25,43 % celkového předmětu řízení) náleží procesní úspěch straně žalované. V řízení úspěšnějšímu žalobci proto odvolací soud přiznal (za použití § 142a odst. 2 o. s. ř.) právo na náhradu poměrné části všech účelně vynaložených nákladů v rozsahu 49,14 %. Celkové žalobcem účelně vynaložené náklady jsou přitom představovány: a) zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 699 Kč; b) odměnou za zastupování advokátem v rozsahu čtyř úkonů právní služby po 4 820 Kč (převzetí věci; podání žaloby; 2x účast na jednání soudu) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, v platném znění; c) čtyřmi režijními paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; d) s výjimkou položky pod bodem a) vše podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. navýšeno o 21 % DPH ve výši 4 300,80 Kč; celkem tedy 28 479,80 Kč. Z toho 49,14 % činí 13 995 Kč (III. výrok rozsudku). Všechny tyto náklady odvolací soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudem prvního stupně úspěšnějším žalobcem a dodává, že neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. Účelným neshledal náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem spolu s režijním paušálem v souvislosti s doplněním skutkových tvrzení podáními doručenými soudu dne 20. 11. 2019 a dne 30. 9. 2022, když je přesvědčen, že v případě, kdy je žalobce od počátku řízení zastoupen advokátem, lze důvodně požadovat, aby skutková tvrzení v žalobě byl úplná. Odvolací soud žalobci dále nepřiznal odměnu za zastoupení advokátem spolu s režijním paušálem v souvislosti s předžalobní upomínkou žalovanému, neboť doručovací adresou žalovaného sjednanou mezi účastníky byla jeho adresa v Bulharsku, předžalobní upomínka však byla odeslána na adresu v České republice (III. výrok tohoto rozsudku).

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. I v odvolacím řízení byl žalobce z procesního hlediska úspěšnější. Při posuzování míry úspěchu a neúspěchu účastníků vycházel odvolací soud z hodnoty předmětu odvolacího řízení stanovené jako součet částky 92 456,76 Kč s příslušenstvím (9,9% úroky z částky 90 214,26 Kč kapitalizované za období od 16. 5. 2018 do 11. 1. 2024 (vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) částkou 50 577,57 Kč a 8,5% úroky z prodlení z částky 90 214,26 Kč kapitalizované za období od 16. 5. 2018 do 11. 1. 2024 (vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) částkou 43 425,19 Kč); tj. z celkové částky předmětu řízení ve výši 186 459,52 Kč. Žalobce byl v řízení úspěšný co do částky 133 639, 454 Kč a příslušenství (8,5% úroků z prodlení z částky 90 214,26 Kč kapitalizované za období od 16. 5. 2018 do 11. 1. 2024 (vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) částkou 43 425,19 Kč); tj. celkem 133 639,45 Kč, což odpovídá 71,67 % celkového předmětu odvolacího řízení. V části žalobou uplatněného nároku, která byla zamítnuta (v rozsahu 28,33 % celkového předmětu odvolacího řízení) náleží procesní úspěch straně žalované. V řízení úspěšnějšímu žalobci proto odvolací soud přiznal právo na náhradu poměrné části všech účelně vynaložených nákladů v rozsahu 43,34 %. Celkové žalobcem účelně vynaložené náklady jsou přitom představovány: a) odměnou za zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 4 820 Kč (vyjádření k odvolání; účast na jednání soudu) podle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění; b) dvěma režijními paušály k těmto úkonům po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; c) vše podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. navýšeno o 21 % DPH, tj. o 2 150,40 Kč; celkem tedy 12 390,40 Kč. Z toho 49,14 % činí 6 088,64 Kč (IV. výrok tohoto rozsudku). I všechny tyto náklady odvolací soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení úspěšnějším žalobcem a dodává, že ani v tomto případě neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř.

28. O náhradě nákladů ustanoveného procesního opatrovníka rozhodne soud prvního stupně samostatným rozhodnutím.