27 CO 111/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného s evidovanou adresou pobytu obec a číslo , PSČ obec , o zaplacení 54 649 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 2 741,25 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 4. 2021, č. j. 12 C 342/2020-58, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, č. j. 12 C 342/2020-83,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 226 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobou ze dne 21. 12. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení nároků ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené prostřednictvím komunikace na dálku (prostřednictvím osobní zabezpečené stránky žalovaného v klientské zóně), kterou žalovaný podepsal 29. 11. 2019. Sjednaný úvěr ve výši 50 000 Kč, vyplacený dne 29. 11. 2019, se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 43,28 % ročně (nominální sazba) ve 36 měsíčních splátkách po 2 502 Kč počínaje lednem 2020. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Žalobce rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení], NRKI a databázi vedené společností [právnická osoba] Žalovaný na úvěr uhradil pouze 2 x 2 502 Kč (6. 12. 2019 a 7. 1. 2020). V důsledku prodlení s placením sjednaných splátek je dle bodu 6.1 smlouvy žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu v celkové výši 499 Kč (za prodlení o délce 30 dnů u splátky č. 3) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši 400 Kč (2 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek č. 3 a 4). Z důvodu prodlení o délce více jak 65 dnů u splátky č. 3 splatné 12. 3. 2020 došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru k datu 17. 5. 2020 (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru. Ta činila 53 750,45 Kč (zbývající původní dlužná jistina 48 577,09 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění 5 173,36 Kč), a protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru, je povinen platit smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši 2 741,25 Kč vypočtenou za období od 1. 11. 2020 do data vyhotovení žaloby (21. 12. 2020). K tomu žalobce poznamenal, že dle § 9 zákona č. 177/2020 Sb. mu nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Po zesplatnění žalovaný na svůj dluh nic neuhradil. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení částky 54 649 Kč s 10% úroky z prodlení od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 2 741,25 Kč a 43,28% úroků z částky 48 577,09 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 108 086 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 44 996 Kč s 8,25% úroky z prodlení od 19. 12. 2020 do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do 9 653 Kč s 10% úroky z prodlení z částky 54 649 Kč od 1. 11. 2020 do 18. 12. 2020 a s 1,75% úroky z prodlení z částky 9 653 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, částky 2 741,25 Kč a 43,28% úroků z částky 48 577,09 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 108 086 Kč (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu náklů řízení (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem zamítl zbývající část příslušenství. Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 29. 11. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejím základě poskytnuty žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Naproti tomu žalovaný ze sjednaných 36 splátek po 2 502 Kč uhradil pouze dvě platby ve výši 2 502 Kč ve dnech 6. 12. 2019 a 7. 1. 2020. Vztah mezi účastníky soud po právní stránce podřadil pod § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – smlouva o úvěru a ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III). S odkazem na závěry obsažené v rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 se zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy prověřil úvěruschopnost žalovaného. Konstatoval, že splnění této povinnosti žalobce neprokázal, neboť nedoložil, že by solventnost a úvěruschopnost skutečně řádně ověřoval, že by provedl šetření v příslušných registrech, stejně tak nebyly doloženy výplatní pásky žalovaného ani jeho osobní poměry. Soud zdůraznil, že k řádnému pověření úvěruschopnosti žalobce jako věřitele nevedlo ani to, že z výpisů z účtu žalovaného je zřejmé, že má více závazků. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy (§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalobci tedy vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), a to ve výši 44 996 Kč, když na úhradu žalobcem poskytnuté částky 50 000 Kč žalovaný zaplatil 5 004 Kč. Jako důvodný soud posoudil i nárok žalobce na úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z. ve spojení s nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Žalovaný byl k plnění vyzván výzvou ze dne 2. 12. 2020 se stanovenou lhůtou splatnosti 15 dnů. Splatnost pohledávky tak nastala dne 18. 12. 2020 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení s placením svého dluhu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 o. s. ř. s tím, že v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti II. a III. výroku rozsudku podal včas odvolání žalobce s tím, aby byl odvolacím soudem změněn, žalobě vyhověno a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřil a smlouva o úvěru je tedy neplatná. Poukázal na to, že schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky úvěru posuzoval na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů. Při posuzování využívá také tzv. rozhodovací strom – matematický model pro kategorizaci rizik pro konkrétního žadatele o úvěr. Vyhodnocení se děje automaticky v informačním systému, který zpracovává vstupní hodnoty a informace zadané klientem a získané z externích databází. Samotné posuzování je prováděno konkrétním analytikem žalobce, volné zdroje klienta jsou posuzovány opakovaně. Z výpisů z účtu za období od 1. 7. 2019 do 31. 10. 2019 byl potvrzen pravidelný měsíční příjem žalovaného a jeho výdaje, které zahrnují životní minimum jednotlivce a povinnou rezervu. Zároveň byly ověřeny další doložené parametry, jako je kontrola zaměstnavatele, bankovního spojení a byla provedena kontrola identity žalovaného. V tomto směru byl tedy žalobce obezřetný a splnil požadavky zákona o spotřebitelském úvěru. Vycházel přirozeně z toho, že žalovaný měl v úmyslu svůj závazek splnit. Namítl, že mu k tíži nelze klást případné lehkomyslné chování žalovaného. Pokud jde o míru ověřování údajů uvedených před poskytnutí úvěru klientem, poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Cdo 238/2019, z nichž vyplývá, že po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou. Vyslovil přesvědčení, že zákon v § 87 ZSÚ-III nedává soudu možnost výslovně stanovenou relativní neplatnost posoudit jako neplatnost absolutní. Žalovaný přitom žádnou námitku v tomto směru v řízení neuplatnil. K nároku na smluvní pokutu uvedl, že tato byla sjednána v souladu se zákonem a právo na ni žalobci bezpochyby vzniklo, nadto byla požadována jen do doby podání žaloby. V této souvislosti žalobce poukázal na § 122 odst. 1 písm. a) ZSÚ-III a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1597/2010, ze kterého vyplývá, že případná kumulace úroků z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu. V souvislosti s nárokem na úroky z prodlení se dovolával § 3002 o. z., a pro případ, že by soud setrval na hodnocení vztahu mezi účastníky jako na bezdůvodném obohacení, namítl, že jeho výše nebyla soudem prvního stupně vypočtena správně, jestliže v rozporu s § 2993 o. z. zohlednil platby poskytnuté žalovaným v souvislosti se smlouvou o úvěru.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Žalobci je nutno dát za pravdu, že z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že otázkou tzv. úvěruschopnosti by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však v souvislosti se spotřebitelskými úvěry nelze nesouhlasit, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto také odvolací soud dne 18. 2. 2020 podal ve skutkově obdobné věci podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

8. Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, sice návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III odmítl, přesto se k aplikaci tohoto sporného ustanovení zákona vyslovil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- [právnická osoba] proti [anonymizováno]), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

9. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Takový postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). K otázce aplikační přednosti evropského práva se Ústavní soud již dříve vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že„ národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů“. V posuzovaném případě soud prvního stupně takto postupoval právě ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III a odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně zcela ztotožňuje. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že zákonem č. 96/2022 Sb., bylo s účinností od 29. 5. 2022 znění druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ-III změněno a zní: Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

10. Pokud jde o míru posuzování či obezřetnosti úvěrujícího při posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného, je odvolací soud toho názoru, že tuto je nutno stanovit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a je nasnadě, že nemůže jít o míru obezřetnosti stoprocentní, nýbrž přiměřenou. Vždy však je nutno dodržet naplnění cíle, pro který byla tato povinnost úvěrujícím uložena, tj. ochrana spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Je tak na úvěrujícím, aby jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. argumentaci obsaženou v již výše poukazovaném rozhodnutí SDEU ve věci sp. zn. C -679/18). Jak uvedl i Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Rovněž Nejvyšší správní soud ČR se k otázce ověřování poměrů dlužníka vyjádřil, a to např. ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá doložit od žadatele). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu. Byť se obě tato rozhodnutí týkala výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-II“), jsou využitelná i za účinnosti ZSÚ-III, neboť úprava zakotvená v § 9 ZSÚ-II a v § 86 ZSÚ-III je obsahově shodná. A konečně, SDEU v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) uvedl, že poskytovatel má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).

11. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování listinami předloženými žalobcem k posuzování otázky úvěruschopnosti již v řízení před soudem prvního stupně, a to kartou klienta, hodnocením klienta (zpráva [právnická osoba]), výpisem z databáze NRKI a výpisy z účtu žalovaného vedeného [právnická osoba] za období od července do prosince 2019.

12. Z karty klienta vyplývá, že na smlouvu [číslo] dle které byla poskytnuta částka 50 000 Kč, žalovaný uhradil pouze dvě platby po 2 502 Kč (6. 12. 2019 a 7. 1. 2020). V rámci hodnocení klienta (zpráva [právnická osoba]) bylo žalovanému přiřazeno skóre 328 (z aplikačního skóre 0 – 1000); dle vysvětlivek vyšší skóre indikuje nižší riziko nezaplacení zákazníkem. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) se podává, že žalovanému bylo přiřazeno skóre 275 (z rozmezí 236 – 404 pro kategorii II, tj. menší riziko, lepší segment klientů, možnost lepší nabídky tenoru a částky k vyplacení). Z výpisů z účtu žalovaného vedeného [právnická osoba] za dobu od července do prosince 2019 vyplývá, že žalovaný hradil splátky jiných úvěrů a opakovaně mu byly poskytovány další úvěry, a to zejména od nebankovních institucí.

13. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl řádný a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Jak již uvedl soud prvního stupně, ani na základě toho, že z výpisů z účtu žalovaného vyplývalo větší množství závazků žalovaného a opakované poskytování úvěrů, neprojevil žalobce větší obezřetnost a posuzováním poměrů žalovaného se podrobněji nezabýval. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III).

14. Námitku žalobce, že soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže v rozporu s § 2993 o. z. žalovaným poskytnuté platby vyhodnotil jako uhrazené na jistinu úvěru, nepovažuje odvolací soud za přiléhavou. Na daný vztah mezi účastníky totiž vedle obecné úpravy zakotvené v občanském zákoníku dopadají speciální ustanovení ZSÚ-III, které mají aplikační přednost.

15. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ-III, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Citované ustanovení je speciální právní úpravou pro případ bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a jasně stanoví, že v případě neplatné smlouvy o úvěru v souvislosti s porušením povinnosti úvěrujícího dle § 86 odst. 1 ZSÚ-III není povinností spotřebitele vrátit úvěrujícímu více než poskytnutou jistinu, nadto v době přiměřené jeho možnostem. Toto ustanovení tak dopadá i na situaci, kdy spotřebitel podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla následně v soudním řízení z důvodu rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ-III posouzena jako neplatná, poskytovateli úvěru již plnil. Pro posuzovaný případ to znamená, že výše spotřebiteli poskytnutých peněžních prostředků (jistina úvěru), které je spotřebitel povinen vrátit poskytovateli úvěru, se poníží o veškeré platby spotřebitele poskytnuté poskytovateli úvěru podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, aniž by bylo třeba„ namítat vzájemné plnění“.

17. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, pokud žalobci přiznal jen nárok odpovídající částce, kterou žalobce žalovanému vyplatil, ponížený o vše, co mu žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou o úvěru zaplatil, navýšený o příslušenství (zákonné úroky z prodlení). Podle § 219 o. s. ř. tak odvolací soud potvrdil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný.

18. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil III. výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že z žalobou uplatněného nároku v celkové výši 78 490,99 Kč byl žalobce úspěšný v rozsahu 46 124,93 Kč (58,8 %) a neúspěšný v rozsahu 32 366,06 (41,2 %) a vznikl mu tak nárok na náhradu 17,6 % nákladů řízení. Při stanovení míry úspěchu a neúspěchu účastníků soud zohlednil i příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak žalobci vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení před soudem prvního stupně sestávajících z: -) soudního poplatku 2 870 Kč, -) odměny za tři úkony právní služby po 3 420 Kč (převzetí věci, podání žaloby a účast u jednání), dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) náhrady za tři režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za ztrátu času ve výši 600 Kč (6 půlhodin po 100 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, -) cestovného výši 1 015,97 Kč za cestu k jednání soudu 29. 3. 2021 vozidlem [registrační značka] na trase Brno – Znojmo a zpět (zpáteční cesta 149 km) při průměrné spotřebě 8,7 litrů benzínu Natural 95 na 100 km, ceně 27,80 Kč l PHM a sazbě základní náhrady 4,40 Kč km dle vyhl. č. 589/2020 Sb. platné do 18. 10. 2021, -) vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 2 682,96 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí 18 328,92 Kč, z nichž bylo přiznáno 17,6 %, tj. 3 226 Kč. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování práva v řízení před soudem prvního stupně v převážné části úspěšným žalobcem a současně neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by v této fázi řízení žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.