27 CO 116/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO , sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne 11. 12. 1999, bytem adresa , o zaplacení 31 009 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 6 425,37 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020, čj. 220 C 49/2019-72,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 4 346,57 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 27. 8. 2019 do zaplacení, co do částky 6 425,37 Kč a co do 20% úroků z částky 24 568,82 Kč od 23. 1. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 62 640 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 28. 8. 2019 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 31 009 Kč s příslušenstvím (83,71% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 6 425,37 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovanou podepsané dne 25. 9. 2018. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč (vyplacen 26. 9. 2018) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 124,6 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými 24 měsíčními splátkami ve výši 2 175 Kč, počínaje říjnem 2018. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisy z běžného účtu, z prohlášení žalované, prověřil její úvěrovou historii v databázích [příjmení] a [anonymizováno], prověřil, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalované nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalované pro splácení jsou dostatečné. Žalovaná na dluh zaplatila celkem 2 175 Kč (1. splátka). Do prodlení delšího než 65 dnů se dostala se splátkami [číslo]. Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k 21. 1. 2019 automaticky zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši 29 611,30 Kč (sestává z dlužné jistiny 24 568,82 Kč a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 5 042,48 Kč). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši 499 Kč za splátku (celkem 998 Kč – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem 400 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalované rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne 23. 1. 2019 (do 27. 8. 2019 kapitalizováno částkou 6 425,37 Kč).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení byla pasivní.

3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 22 825 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 27. 8. 2019 do zaplacení (I. výrok) a ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru. Smlouvu vyhodnotil jako spotřebitelskou (§ 419 a násl. občanského zákoníku). V rámci skutkových zjištění z provedeného dokazování uvedl, že úvěruschopnost žalované byla zkoumána lustrací v [příjmení], bylo provedeno hodnocení jejích příjmů a výdajů, částka 25 000 Kč jí byla vyplacena převodem na účet dne 26. 9. 2018. Bez dalšího uzavřel, že žaloba je důvodná co do částky 22 825 Kč (odpovídá výši žalobcem poskytnutých finančních prostředků ponížených o žalovanou zaplacenou jednu splátku). Pokud jde o žalobcem uplatněné nároky na smluvní pokuty, úroky a náhradu nákladů na upomínání, v tomto rozsahu žalobu zamítl, když je vzhledem k výši a povaze závazku vyhodnotil jako nepřiměřeně vysoké a zjevně se příčící dobrým mravům (§ 1813 a § 530 občanského zákoníku). Přitom ze starší judikatury Nevyššího soudu a Ústavního soudu citoval definice dobrých mravů. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že dle obsahu spisu v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.

4. Proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 20% úroků ročně z částky 24 568,82 Kč od 23. 1. 2019 do zaplacení (maximálně však do doby, kdy úroky jako celek dosáhnou částky 62 640 Kč), co do částky 4 346,57 Kč (1 743,82 Kč jistina; 1 204,75 Kč v žalobě kapitalizované úroky přepočtené na sazbu 20 % ročně; 998 Kč smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy; 400 Kč náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) s 9,75% úroky z prodlení od 27. 8. 2019 do zaplacení, co do smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 6 425,37 Kč, a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání.

5. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném skutkovém zjištění a nesprávném právním posouzení. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány v zákonných limitech a nebyl tedy důvod je ani částečně nepřiznat. Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a je proto naprosto běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti, dle které smluvním stranám vstupujícím do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle je v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se tedy v posuzovaném případě účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Poukázal rovněž na to, že v případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a stanovení výše úroků je ovlivněno celou řadou faktorů. Dále namítal, že ujednání o konkrétní výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, neboť žalovaná byla se sazbou úroků seznámena (jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zakotvuje institut neúměrného zkrácení (§ 1793 občanského zákoníku), kterého by se však žalovaná musela dovolat, což neučinila. Z opatrnosti žalobce podotkl, že pokud by snad při posuzování obvyklé výše úrokové sazby soud vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, když hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou fakticky nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je tato databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Žalovaná v okamžiku uzavření smlouvy proti ujednání o výši smluvních úroků ničeho nenamítala, finanční prostředky přijala, přitom se mohla se žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou osobu. Dodal, že dle jeho názoru nelze ochranu spotřebitele pojímat jako nejvyšší právní princip se zcela neomezenou aplikací, nelze zanedbávat zásadu proporcionality ani další obecně platné zásady. Pokud jde o nároky na smluvní pokuty a nárok na náhradu žalobcem v souvislosti s prodlením žalované účelně vynaložených nákladů, poukázal na § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-III“), jakož i na judikaturní závěr (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010), že případná kumulace úroků z prodlení a smluvní pokuty je možná.

6. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavila.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá (a odvolací soud se s těmito zjištěními ztotožňuje), že smlouva o úvěru [číslo] byla žalovanou podepsána 25. 9. 2018 a že žalobce sjednané finanční prostředky ve výši 25 000 Kč žalované poukázal na účet dne 26. 9. 2018.

9. S ohledem na datum uzavření smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále„ ZSÚ-III“).

10. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Dle § 86 odst. 2 ZSÚ-III, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že otázkou tzv. úvěruschopnosti by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne 18. 2. 2020 podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 4. 12. 2020, čj. 27 Co 116/2020-90).

14. Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, sice návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III odmítl, přesto se k aplikaci tohoto sporného ustanovení zákona vyslovil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] ([anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno]), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

15. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Takový postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). K otázce aplikační přednosti evropského práva se Ústavní soud již dříve vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že„ národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů“. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval právě ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

16. V posuzovaném případě se soud prvního stupně, ač žalobcem k otázce úvěruschopnosti žalované předložené důkazy provedl, žádným způsobem je nehodnotil, pouze konstatoval, že žalobce úvěruschopnost zkoumal. Odvolací soud proto dle § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. při jednání zopakoval dokazování listinnými důkazy, které se k této otázce vztahují, a to hodnocením klienta, výpisem z databáze NRKI, výpisem z databáze [příjmení], oznámeními úřadu práce o přiznání dávky sociální podpory (porodné, rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení) a fragmenty výpisů z běžného účtu žalované.

17. Z hodnocení klienta datovaného dne 25. 9. 2018 vyplývá, že bylo prováděno v souvislosti s poskytnutím nového úvěru ve výši 25 000 Kč. V části týkající se příjmů klienta je uvedena částka 7 600 Kč (rodičovská) jako„ pravidelný čistý měsíční příjem klienta“ a dále částka 4 720 Kč jako„ ostatní příjmy (výživné, soc. dávky apod.)“; celkové příjmy jsou představovány částkou 12 320 Kč. V části výdajů jsou ve formuláři uvedeny náklady žalované ve výši 3 410 Kč měsíčně (životní minimum), jedno dítě v domácnosti s výdaji na ně ve výši 2 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 600 Kč měsíčně, náklady„ ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.)“ ve výši 0 Kč a rezerva ve výši 1 000 Kč. Na základě těchto údajů dospěl žalobce k závěru, že volné zdroje žalované umožňující splácení případného úvěru činí vzhledem k příjmům částku 4 310 Kč měsíčně. Z formuláře dále vyplývá, že žalovaná nežije s manželem (partnerem či partnerkou) ve společné domácnosti (je svobodná), údaj o vzdělání je zatržen v kolonce„ základní“, forma bydlení„ u rodičů“. Zprostředkovatel úvěru uzavření smlouvy doporučil a v poznámkách k analýze schopnosti splácet je uvedeno„ inkaso nedoloženo“.

18. Podle výpisu z databáze NRKI byl žalované přiřazeno skóre 385, což odpovídá kategorii II. (rozmezí [číslo]), tedy nízké body do interní [anonymizována dvě slova], střední riziko, úvěr bývá limitován výší vyplacené částky. Dle výpisu záznamů z registru [příjmení] nebyly u žalované evidovány žádné dlužné částky po splatnosti.

19. Z oznámení úřadu práce datovaného 13. 2. 2018 vyplývá, že žalované byla přiznána dávka sociální podpory (porodné) v souvislosti s narozením dítěte v lednu 2018 a současně dávka (rodičovský příspěvek) ve výši 7 600 Kč. Z oznámení úřadu práce datovaného 19. 9. 2018 vyplývá, že žalované byla přiznána měsíčně vyplácená dávka sociální podpory (příspěvek na bydlení) ve výši 4 721 Kč.

20. Fragmenty výpisů z běžného účtu žalované prokazují existenci tohoto účtu u [právnická osoba], že jsou žalované na tento účet poukazovány výše uvedené sociální dávky a že k datu vyhotovení měla žalovaná na účtu zůstatek 14,54 Kč.

21. Po provedení těchto důkazů poučil odvolací soud žalobce, že na jejich základě není prokázáno, že by před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalované, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet, a že tedy nemůže být se žalobou úspěšný, protože úvěr žalované neměl být poskytnut.

22. Žalobce k prokázání splnění podmínek daných § 86 odst. 1 ZSÚ-III již žádné další důkazy nenavrhl.

23. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobce si od žalované vyžádal pouze doklady prokazující její příjem, doklady prokazující výdaje žalované žádné předloženy nebyly. V hodnocení klienta jsou uvedeny pouze nejnižší možné částky (životní minimum, výdaje na dítě ve výši 2 000 Kč a rezerva), pokud jde o výdaj na bydlení„ u rodičů“ ve výši 1 600 Kč, bylo by možno tuto částku hodnotit jako věrohodnou, kdyby ovšem současně do příjmů žalované nebyla zahrnuta sociální dávka příspěvek na bydlení ve výši 4 721 Kč. Že žalovaná neměla dostatek finančních prostředků na to, aby mohla úvěr splácet, se ostatně ukázalo již na samém počátku splácení – zaplatila pouze první splátku.

24. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované nebyl řádný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet. Úvěr žalované tedy neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Z dokladů předložených žalobcem pak ani nevyplývá, že by v rámci hodnocení žalované jako budoucího klienta mohl vycházet z předpokladu, že z její finanční situace vyplývalo, že by měla být schopna úvěr splácet bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 ZSÚ-III).

25. Soud prvního stupně proto rozhodl správně (i když s jiným odůvodněním), pokud žalobci přiznal pouze nárok odpovídající částce, kterou žalobce vyplatil žalované ponížené o to, co žalovaná zaplatila jemu, to vše navýšeno o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

26. Pro úplnost odvolací soud dodává, že s ohledem na výše uvedený závěr nedoplňoval dokazování listinami, které žalobce předložil spolu s odvoláním, a to informacemi [obec] národní banky o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu; dopisem [obec] národní banky z 21. 12. 2018 (sp. [značka automobilu] 2018 [číslo]); zprávou [právnická osoba], z 19. 9. 2018; ani zprávou [právnická osoba] (sp. zn. [spisová značka]).

27. Vzhledem k výše uvedenému je tedy rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým v odvoláním napadenému rozsahu žalobu zamítl, ve výroku (byť z jiného důvodu) věcně správné, a odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. příslušnou odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku), a to včetně III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (II. výrok tohoto rozsudku). Pokud jde o nákladový výrok soudu prvního stupně, souhlasí odvolací soud s aplikací § 142 odst. 2 o. s. ř. a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, současně však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady odvolacího řízení vznikly. Proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (III. výrok tohoto rozsudku).