27 Co 119/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce , sídlem Adresa žalobce , proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované , sídlem Adresa žalované , zastoupená advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta , o vydání movitých věcí, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2024, č. j. 37 C 51/2023-53, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 10. 2025, č. j. 37 C 51/2023-78,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 13 722,96 Kč k rukám jejího zástupce , Jméno advokáta, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném 25. 2. 2023 se žalobce domáhal po žalované vydání svářečky Castolin položka č. 48 seznamu zadržených věcí, redukčního ventilu položka č. 6 seznamu zadržených věcí, 7 ks drátu na špulce položka č. 49 seznamu zadržených věcí, lanového navijáku položka č. 3 seznamu zadržených věcí, 2 ks svěrky pákové 250x120/24,5x5 mm položka č. 41 seznamu zadržených věcí, 2 ks svěrky pákové 300x140/28x11 mm položka č. 42 seznamu zadržených věcí (dále také „věci“). Žalobu odůvodnil tím, že dne 7. 4. 2022 zadržel uvedené věci k zajištění svých pohledávek za žalovanou, které mu vznikly z jejich spolupráce (v rámci sdružení) na realizacích zámečnických konstrukcí. K tomu odkazoval na dohodu o rozdělení čistého zisku z akcí bytový dům Malý Háj, kulturní dům Klášterec nad Ohří, bytové domy Holubice, bytový dům RD Elektro Hloubětín, Land Rover Zlín, Letiště Praha a bytový dům Dělnická. Uvedl, že k výši svých pohledávek za žalovanou dospěl odhadem na základě zkušeností z obvyklého zisku, neboť mu žalovaná nedodala doklady, na jejichž základě by výši dlužné částky určil. Odhadovaná celková výše dlužné částky původně činila 1 150 000 Kč, na tu ale započetl své závazky vůči žalované a někdy po 6. 4. 2022 ji u žalované uplatnil. Původně odkazoval na splatnou pohledávku vyčíslenou dopisem z 8. 4. 2022 částkou 550 165,24 Kč, k níž dospěl vzájemnými zápočty a navrhoval, aby žalovaná na něho převedla nespecifikovaná spoluvlastnická práva v hodnotě 403 709,18 Kč a uhradila částku 100 000 Kč a budou vyrovnáni, avšak žalovaná tuto nabídku nepřijala. Následně u jednání uváděl žalobce uplatněnou dlužnou částku vůči žalované ve výši 992 591,10 Kč, ale i ve výši 874 055,96 Kč. Dále žalobce sdělil, že zadržené věci se nacházely v pronajatých výrobních prostorách – pozemek, garáž a zastřešená betonová plocha na adrese , Anonymizováno, , , adresa, , ve vlastnictví společnosti , právnická osoba, , jejímž jediným jednatelem je otec předsedy žalobce. Nemovitosti měla pronajaté žalovaná; žalobce tvrdil, že žalované měl na základě dohody hradit polovinu nájemného, a to zápočtem na předmětný dluh. Věci pořizovali průběžně společně za prostředky žalované, nedohodli se ale, kdo bude jejich vlastníkem, a proto patřily žalované. Žalobce dne 8. 4. 2022 sepsal mimo jiné zadržené věci (ale i věci další) a nechal je uložené v pronajatých prostorách, kam měli přístup vlastník nemovitostí, jednatel žalované, žalobce i subdodavatelé. Jednatel žalované před 22. 11. 2022 věci odvezl, proti čemuž se žalobce bránil oznámením Policii ČR.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítla, že žalobce neměl ke dni uplatnění zadržovacího práva povinnost předmětné věci žalované vydat, a proto nemohl uplatnit zadržovací právo. Navíc je ani neměl u sebe (v dopisu z 8. 4. 2022 sám žalobce uvádí, že se žalované snažil, ale neúspěšně, zabránit v odvozu předmětných věcí přivoláním Policie ČR). Výrobní prostory měla pronajaté žalovaná, žalobce k nim neměl žádné užívací právo. K tomu žalovaná odkázala na (k vyjádření doloženou) nájemní smlouvu uzavřenou 18. 10. 2021 se společností , právnická osoba, , , IČO, . K prokázání trvání této smlouvy v rozhodné době dále doložila doklady o úhradě nájemného. Zdůraznila, že neexistoval ani žádný její dluh (tím méně splatný) vůči žalobci, stejně tak neexistovalo žádné sdružení účastníků, žalobce byl maximálně pouze subdodavatelem žalované.

3. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 13 863 Kč (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalované. Uzavřel, že pro rozhodnutí ve věci nebylo zapotřebí provádět dokazování, neboť i v případě, že by žalobce svá tvrzení prokázal, nebylo by možno žalobě vyhovět. V prvé řadě poukázal na to, že žalobce předmětné věci nikdy neměl u sebe ve smyslu § 1395 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy, že je měl pod kontrolou natolik, že by byl reálně schopen rozhodovat o tom, komu a kdy mají či nemají být vydány (srov. T. Richter in Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), C. H. BECK, 2. vydání, 2021, s. 1491–1496). Sám žalobce uvedl, že předmětné věci nechal na místě, kam vedle něho mohli vstupovat žalovaná, subdodavatelé i pronajímatel, nad čímž neměl kontrolu. Dále soud uzavřel, že i kdyby měl žalobce předmětné věci ve své moci, je z jeho tvrzení zřejmé, že se jich zmocnil neprávem. Sám sdělil, že k prostorám, ve kterých by se jich zmocnil, nemá žádný užívací titul, byť uváděl, že na uvedené adrese má provozovnu. Nicméně neměl sjednáno žádné užívací právo a prostory patří společnosti, jejímž jediným jednatelem je otec statutárního orgánu žalobce. K tvrzení žalobce, že žalovaná po něm požadovala úhradu poloviny nájemného, soud konstatoval, že uvedené nemá na shora uvedený závěr žádný vliv, neboť to bez dalšího neznamená vznik nájmu pro žalobce; navíc sám žalobce tvrdil, že tento nájem měl hradit zápočtem až po uplatnění zadržovacího práva. Dále soud poukázal na skutečnost, že žalobci dle jeho tvrzení nebyla zajišťovaná pohledávka zřejmá, nebyl schopen uvést, jaká byla konkrétní výše pohledávek za jednotlivé akce, ani jaká byla jejich celková výše, tuto stanovil odhadem. Soud dospěl k závěru, že takto neurčitou pohledávku nelze zajistit uplatněním zadržovacího práva, už jen z toho důvodu, že by zadržovatel nebyl schopen dlužníka řádně vyrozumět o zadržení předmětných věcí (§ 1397 odst. 1 o. z.), když by nebyl schopen konkrétně specifikovat zajištěný dluh. Soud dále podotkl, že i kdyby zadržovací právo k předmětným věcem žalobci vzniklo, přišel by o ně podle § 1399 písm. c) o. z., když nad nimi ztratil moc (zadržené věci odvezla dle samotných žalobních tvrzení žalovaná), aniž by se bránil dovolenou svépomocí podle § 1006 o. z. nebo žalobou na ochranu držby podle § 1007 o. z. Soud prvního stupně proto žalobu na vydání předmětných věcí jako nedůvodnou zamítl, když k nim žalobci zadržovací právo nevzniklo. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve sporu zcela úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

4. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Namítl, že soud prvního stupně neprováděl ve věci dokazování a spokojil se s tvrzením žalované, že žalobce neměl ke dni uplatnění zadržovacího práva věci u sebe, že žalovaná neměla žádný dluh a že neexistovalo sdružení účastníků, neboť žalobce byl pouze subdodavatelem žalované. Zdůraznil, že má v daných prostorách od roku 2019 (dosud) nahlášenu provozovnu, z čehož plyne, že měl užívací právo, a tedy i věci u sebe. Také namítl, že to byla žalovaná, která chtěla hradit nájem napůl (se žalobcem). Uvedl, že dluh byl žalované oznámen dopisy z 6. 4., 8. 4. a 11. 4. 2022 a předtím mnohokrát osobně. Současně namítl, že otázku, zda došlo ke specifikaci výše dluhu, nelze uzavřít bez dokazování. U jednání odvolacího soudu žalobce dále doplnil, že měl k předmětným nemovitostem uzavřenu smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 7. 2020 mezi pronajímatelem , právnická osoba, a nájemcem , jméno FO, (žalobce). Tuto smlouvu předložil a navrhl k důkazu.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznila, že rozsudek je věcně správný. Podotkla, že žalobce pouze tvrdil, že má dle živnostenského rejstříku v předmětných prostorách zapsanou provozovnu, což však nezakládá užívací právo. Nájemcem byla žalovaná. Navíc žalobce netvrdil, že by byl osobou, která měla věc u sebe, ani že by byl povinen ji vydat. Sám žalobce tvrdil, že přivolal policii, aby zabránil žalované věci odvézt, tedy to byla žalovaná, kdo jimi disponoval. Dále žalovaná popřela existenci jakéhokoliv (tím méně splatného) dluhu vůči žalobci.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Podle § 1395 odst. 1 o. z., kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.

8. Zadržovací právo se definuje obecně jako právo toho, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, zadržet ji za tím účelem, aby zajistil svou vlastní pohledávku, kterou má vůči tomu, kterému je povinen věc vydat. Zadržovací právo má v první řadě zajišťovací funkci. Zabezpečuje totiž splatný dluh dlužníka nebo, podle § 1395 odst. 2 o. z., i dluh dosud nesplatný. Svou podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně, a věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně svůj dluh dobrovolně nesplní. Vedle toho však zadržovací právo plní i funkci uhrazovací. Nesplníli dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3926/2020).

9. V projednávané věci žalobce původně tvrdil, že žalobou uplatnil zadržovací právo vůči věcem ve vlastnictví žalované uskladněným v žalovanou pronajatých prostorách. Při jednání u soudu prvního stupně uvedl, že oprávnění pro vstup na uvedený pozemek vyvozoval ze skutečnosti, že zde měl provozovnu, současně však výslovně uvedl, že žádnou nájemní smlouvu sjednanou neměl. Ve svém odvolání původně pouze zopakoval, že měl v předmětných prostorách svou provozovnu a z toho odvozené užívací právo, a poté (nově až u jednání odvolacího soudu) uvedl, že se jednalo o prostory pronajaté jím samotným. K tomu předložil smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou mezi pronajímatelem , právnická osoba, (jednatelem je zde otec předsedy žalobce) a nájemcem , jméno FO, dne 1. 7. 2020. Uvedená (žalobcem nově tvrzená) skutečnost však nemá vliv na právní posouzení věci (jak bude vysvětleno níže), a odvolací soud proto tento důkaz pro nadbytečnost zamítl, aniž se dále zabýval posouzením, zda se jedná o důkaz (ale i tvrzení) v odvolacím řízení přípustný.

10. Odvolací soud předesílá, že žalobce v průběhu celého řízení tvrdil, že se jednalo o věci ve vlastnictví žalované, uskladněné v prostorách, jejichž pronajímatelem byla společnost , právnická osoba, Již ze samotných tvrzení žalobce tak nelze učinit závěr, že žalobce měl předmětné movité věci od žalované jakkoli svěřeny (např. v opravě, zapůjčené, skladované na základě smlouvy apod.), tedy, že je měl „u sebe“ právem. Jinak řečeno, žalobce netvrdil, že by mezi samotnými účastníky řízení existoval vztah opravňující ho předmětné věci držet. Pro posouzení věci tedy není podstatné, kdo byl případně skutečně nájemcem předmětných prostor. Dle aktuální judikatury totiž ani pronajímatel není detentorem věcí, jež má nájemce na pronajaté věci či v ní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2397/2024), tím méně by jím tak mohl být žalobce pouze případně z titulu (navíc v odvolacím řízení nově) tvrzeného nájemního vztahu.

11. Pokud tedy žalobce neměl již dle samotných žalobních tvrzení právo mít zadržené věci ve svém držení (tedy „u sebe“), nebyl naplněn již tento prvotní předpoklad pro uplatnění zadržovacího práva. Z tvrzení žalobce pak ani nelze dovodit, že existovala jakákoli jeho (smluvní či jiná) povinnost vydat tyto movité věci žalované. Zadržení věcí bez právního titulu může být až protiprávním jednáním (např. neoprávněné nakládání s cizí věcí). Za dané situace tak nelze hovořit o naplnění předpokladů pro vznik zadržovacího práva podle § 1395 odst. 1 o. z. Jelikož zadržovací právo nevzniklo, nelze se ani domáhat jeho ochrany.

12. S ohledem na výše uvedené se odvolací soud již dále nezabýval existencí dluhu a posouzením, zda se jednalo o dluh splatný či nesplatný, ani nedostatečným vymezením jednotlivých movitých věcí. Žaloba by totiž nemohla být úspěšná ani při jejich řádném označení (řádné označení movité věci je takové její popsání, že ji je možné přesně identifikovat a odlišit od jiných věcí téhož druhu – viz Rc 21/64, NS 4 Cz 19/63).

13. Nad rámec odvolací soud uvádí, že povaha zadržovacího práva, kdy věřitel má zadrženou věc ve své moci (v detenci) pak odůvodňuje i jeho zánik, což podle § 1399 písm. c) o. z. nastane, dostaneli se věc trvale z moci věřitele. Takto se může věc dostat do moci kterékoliv třetí osoby a také dlužníka. Proto lze uzavřít, že i pokud by případně zadržovací právo vzniklo (což v projednávané věci nenastalo), zaniklo okamžikem, kdy se zadržené věci trvale dostaly z moci věřitele (žalobce), tedy jejich odvozem z výrobního areálu žalovanou.

14. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalované všechny účelně vynaložené náklady. Náklady žalované za odvolací řízení sestávají z:- odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč, a to za vyjádření k odvolání, podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif I“),- odměny za jeden úkon právní služby ve výši 2 300 Kč, a to za účast u jednání odvolacího soudu, podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif II“),- náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč (vyjádření k odvolání) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu I,- náhrady za jeden režijní paušál ve výši 450 Kč (účast u jednání odvolacího soudu) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu II,- cestovného ve výši 4 691,29 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu dne 4. 12. 2025 osobním automobilem reg. zn. , SPZ, na trase , adresa, a zpět v celkovém rozsahu 622,6 km (zpáteční cesta) při průměrné spotřebě 5 l nafty na 100 km, ceně 34,70 Kč/1 l PHM a sazbě základní náhrady 5,80 Kč/1 km podle vyhl. č. 475/2024 Sb., platné od 1. 1. 2025,- náhrady za ztrátu času ve výši 2 100 Kč (14 půlhodin po 150 Kč) podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu II,- vše navýšeno o DPH (21 %) ve výši 2 381,67 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř).Celkové náklady žalované za odvolací řízení činí 13 722,96 Kč.

16. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení zcela úspěšnou žalovanou a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).