27 Co 132/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 , sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , zastoupený advokátem Anonymizováno , sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 , proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 , s evidovanou adresou trvalého pobytu nám. Anonymizováno , o zaplacení 25 294,86 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 6. 2023, č. j. 13 C 293/2022-69,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 16. 6. 2022 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 25 294,86 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení a úroky) s tím, že jeho právní předchůdce – společnost , právnická osoba, , sídlem Praha 4, IČO , IČO, , uzavřel se žalovanou dne 25. 9. 2019 smlouvu č. , tel. číslo, s produktovým názvem „P C2 ZELENÁ v hotovosti měsíční 02/19“ a na jejím základě poskytl žalované zápůjčku ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala zápůjčku spolu s pevně stanoveným poplatkem ve výši 18 055 Kč uhradit v 18 měsíčních splátkách po 1 892 Kč; poslední splátka ve výši 1 891 Kč. Žalovaná ve třech platbách v době od 7. 10.2019 do 10. 3. 2020 uhradila celkem částku 16 292 Kč, která byla zčásti započtena na jistinu (k úhradě zbývá 5 398,51 Kč) a zčásti na poplatek (k úhradě zbývá 11 942,21 Kč). Dále byla žalované vyúčtována smluvní pokuta ve výši 7 954,14 Kč. Pohledávku uplatněnou žalobou původní věřitel postoupil žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1.2022, o čemž byla žalovaná informována písemným oznámením o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022. V doplnění žaloby se žalobce velmi obšírně vyjadřoval k otázce prověřování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy s tím, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných především z bankovních, nebankovních a ostatních registrů a databází, kontrolou příjmů žalované, kontrolou jejích výdajů a kontrolou výdajů žalované na splátky úvěrů. Uvedl, že před podpisem smlouvy žalovaná předložila pracovní smlouvu, z níž vyplynulo, že je zaměstnána na dobu neurčitou a její pravidelný čistý měsíční příjem činí 2 628 Kč; což bylo rovněž doloženo exportem transakční historie z bankovního účtu žalované a výplatními páskami za měsíce srpen a září 2019. Dále bylo ověřeno, že další čisté příjmy domácnosti činí 27 000 Kč. Veškeré tyto skutečnosti byly ověřeny a zkontrolovány paní , jméno FO, , vázanou zástupkyní původního věřitele. K otázce ověřování výdajů žalované žalobce velmi obšírně odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu, jakož i odbornou literaturu. Konkrétně uvedl, že žalovaná sdělila, a vázaný právní zástupce původního věřitele ověřil, že má odhadované měsíční výdaje ve výši 16 728 Kč. V souvislosti s otázkou ověřování úvěruschopnosti žalované žalobce navrhl výslech svědkyně paní , jméno FO, .

2. Žalovaná zůstala po celou dobu řízení před soudem prvního stupně pasivní, k žalobě se nevyjádřila a k jednání soudu prvního stupně se bez omluvy nedostavila.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Vzal za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou měla být dne 25. 9. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce č. , tel. číslo, (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) s tím, že současně je třeba vztah mezi původním věřitelem a žalovanou podřadit i pod úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ-III“), neboť původní věřitel je podnikatelem a žalovaná ve vztahu vystupovala jako fyzická osobanepodnikatelka. Soud se proto zabýval otázkou, zda původní věřitel splnil povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ-III, tedy řádně posoudil úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy. V této souvislosti poukázal na rozsudek ze dne 25. 7. 201833 Cdo 2178/2018 a uvedl, že v projednávané věci byl ověřen příjem žalované (viz výplatní pásky a výpis z účtu), ale nikoliv již další příjem domácnosti ve výši 27 000 Kč, který původní věřitel taktéž zohledňoval. Ohledně výdajů žalovaná nedoložila vůbec nic a ve věci slyšená svědkyně , jméno FO, sdělila, že výdaje žalované prověřovány nebyly. K tomu soud podotkl, že minimálně v případě nákladů na bydlení se jedná o výdaj významný a ve většině případů i doložitelný, např. nájemní smlouvou. Soud dále uvedl, že spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků je zcela nedostatečné a takovýto přístup nemůže požívat právní ochrany. Dospěl tedy k závěru, že původní věřitel svoji povinnost řádně nesplnil, a proto je smlouva zcela neplatná (§ 87 ZSÚ-III). Žalovaná tedy byla od počátku povinna vrátit původnímu věřiteli pouze poskytnutou jistinu ve výši 16 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). Z provedeného dokazování však vyplynulo, že žalovaná uhradila původnímu věřiteli celkem 16 292 Kč, tedy ještě více, než kolik byla povinna. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení. V řízení zcela úspěšné žalované však žádné náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání s tím, aby byl odvolacím soudem změněn a žalobě zcela vyhověno, popřípadě zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyzdvihl, že podle jeho názoru je proces zkoumání úvěruschopnosti v každém jednotlivém případě nutno posuzovat individuálně. Vyslovil tedy přesvědčení, že v daném případě soud nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu. Zopakoval, že před podpisem smlouvy vázaný zástupce původního věřitele řádně a odborně ověřil příjmy a výdaje žalované, a to prostřednictvím doloženého exportu transakční historie z bankovního účtu žalované a výplatních pásek za měsíce srpen a září 2019. Dále byly vázaným zástupcem ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy skutečnost, že žalovaná je zaměstnaná na dobu neurčitou. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, s tím, že v nyní v projednávané věci se jedná o právně a skutkově obdobný nárok. V obou případech byl poskytnut krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, byla vyplněna totožná zákaznická karta a rovněž byla provedena lustrace v rámci insolvenčního řízení a v centrální evidenci exekucí. Původní věřitel tedy řádně zjistil a ověřil průměrný měsíční příjem žalované ve výši 21 195 Kč. Pokud se týká dalších čistých příjmů domácnosti ve výši 27 000 Kč, tyto byly zohledněny pouze částečně. Nicméně je z nich zřejmé, že žalovaná má nižší náklady na bydlení, když žije ve společné domácnosti s dalšími osobami disponujícími vlastním příjmem a na těchto výdajích se tedy podílí společně. Žalobce je přesvědčen, že příjem ve výši 21 628 Kč je dostatečný pro plánované úhrady splátek pouze ve výši 1 892 Kč měsíčně. Odhadované měsíční výdaje žalované byly v zákaznické kartě uvedeny ve výši 9 500 Kč. Vzhledem k tomu, že řádně prokázaný příjem žalované v tomto případě převyšuje měsíční výši splátek více než jedenáctkrát a s ohledem na skutečnost, že žalovaná žije ve společné domácnosti s další osobou disponující dostatečným vlastním příjmem, bylo pro původního věřitele bližší zkoumání výdajů žalované nadbytečné. Dále žalobce podotkl, že vázaný obchodní zástupce ověřoval výdaje žalované dle předložených dokumentů a ověřil odhadované měsíční výdaje na bydlení, energie, telefon a platby týkající se vyživovaných osob. Podle názoru žalobce původní věřitel postupoval s odbornou péčí a řádně ověřil úvěruschopnost žalované, pokud ověřil výdaje tvrzené žalovanou na základě vlastních statistických modelů, lustrací v registrech a databázích a za použití údaje částky životního minima; veškeré tyto skutečnosti již v průběhu řízení před soudem prvního stupně řádně a podrobně popsal ve svých podáních.

5. Žalovaná rovněž v průběhu odvolacího řízení zůstala zcela pasivní. K odvolání žalobce se nevyjádřila a k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci a pro stručnost odkazuje na písemné odůvodnění jeho rozhodnutí.

8. S ohledem na datum uzavření smlouvy soud prvního stupně správně posuzoval daný vztah podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen „ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ve znění platném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. V současné době již není pochyb o tom, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného, což v rozporu s evropským právem předpokládala úprava § 87 ZSÚ-III ve znění do 28. 5. 2022 [srov. např. závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-, právnická osoba, . proti GK)].

13. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, došlo s účinností od 29. 5. 2022 k novelizaci § 87 odst. 1 ZSÚ-III, jehož aktuální znění reflektuje výše citovanou judikaturu SDEU a soudu ukládá, aby k neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé přihlédl i bez návrhu.

14. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce si od žalované vyžádal pouze doklady prokazující její příjem, doklady prokazující výdaje žalované předloženy nebyly. Odvolací soud tedy považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že postup původního věřitele při prověřování úvěruschopnosti žalované nebyl řádný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet, úvěr žalované tedy neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III).

15. K odkazu žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 odvolací soud uvádí, že z tohoto rozhodnutí není zřejmé, v jaké výši byl úvěr (či zápůjčka) původně sjednán a poskytnut, nadto se v uvedeném rozhodnutí hovoří neurčitě o více smlouvách. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí tak nelze bez dalšího dovodit, že se jedná o skutkově obdobnou věc jako v nyní projednávaném případě.

16. K tvrzení žalobce, že vázaný obchodní zástupce původního věřitele ověřoval odhadované měsíční výdaje žalované, odvolací soud připomíná, že vázaná zástupkyně původního věřitele v rámci své svědecké výpovědi uvedla, že pokud se týká zjišťování výdajů, na ty se „klienta pouze dotázali a doklady nevyžadovali“. Současně připustila, že poskytnutí půjčky bylo možné i za situace, kdy klient předešlou půjčku řádně nesplácel, avšak jeho dluh nebyl příliš velký.

17. Odvolací soud proto podle § 219 o. s ř. rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224, odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované jakékoliv účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.