27 CO 154/2019

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , o zaplacení 56 898,05 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 6. 2019, č. j. 5 C 283/2018-49, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. 5 C 283/2018-87,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části III. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 21 321,13 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 11. 9. 2018 do zaplacení a 20% úroků z částky 46 527,05 Kč od 28. 6. 2018 do 15. 8. 2018, z částky 46 329,13 Kč od 16. 8. 2018 do 20. 8. 2018, z částky 43 829,13 Kč od 21. 8. 2018 do 19. 9. 2018 a z částky 41 329,13 Kč od 20. 9. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 143 942 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 12. 9. 2018 domáhal se žalobce po žalované nároků z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaná podepsala 8. 6. 2017; žalobce následně zaslal žalované oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši 50 001 Kč, který byl vyplacen na účet uvedený ve smlouvě, se žalovaná zavázala vrátit spolu s 66,7% úroky (efektivní sazba) ve 48 měsíčních splátkách po 2 499 Kč počínaje červencem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalované úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalované (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Žalobce rovněž ověřoval úvěrovou historii žalované v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaná v devíti nepravidelných splátkách v době od 18. 9. 2017 do 21. 5. 2018 uhradila 22 494 Kč. V důsledku prodlení žalované s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 3 493 Kč (7 x 499 Kč za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů ve výši 2 000 Kč (10 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). V důsledku prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné 22. 4. 2018 došlo k automatickému zesplatnění úvěru k datu 26. 6. 2018 (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6. 4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši 52 534,03 Kč (původní jistina 46 527,05 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši 6 006,98 Kč), a protože žalovaná nesplnila povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění, vznikl žalobci nárok na smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý prodlení s její úhradou; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši 3 870,05 Kč od 28. 6. 2018 do data vyhotovení žaloby (11. 9. 2018). Po zesplatnění žalovaná uhradila 15. 8. 2018 částku 2 499 Kč a 20. 8. 2018 částku 2 500 Kč. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení částky 53 028 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 11. 9. 2018 do zaplacení, smluvní pokuty 3 870,05 Kč a 52,21% úroků (nominální sazba) z částky 46 527,05 Kč od 28. 6. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 143 942 Kč. V reakci na výzvu soudu žalobce doplnil, že žalované před uzavřením smlouvy, dne 8. 6. 2017, poskytl předsmluvní informace (viz předsmluvní formulář) a podotkl, že v době uzavření smlouvy již žalovaná čerpala u žalobce jiný úvěr, který rovněž řádně splácela. Znala tedy obsah smluv o úvěru uzavíraných se žalobcem. Podáním ze dne 10. 6. 2019 vzal žalobce žalobu zpět do částky 2 500 Kč, kterou žalovaná uhradila 19. 9. 2018.

2. Žalovaná zůstala po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřila, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila.

3. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem řízení co do částky 2 500 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 20. 9. 2018 do zaplacení a s 52,21% úroky z částky 1 492,02 Kč od 20. 11. 2018 do zaplacení zastavil (I. výrok). Žalované uložil povinnost zaplatit částku 22 008 Kč s 8,5% úroky z prodlení z částky 24 508 Kč od 11. 9. 2018 do 19. 9. 2018 a z částky 22 008 Kč od 20. 9. 2018 do zaplacení, smluvní pokutu 5 461,05 Kč a 8,5% úroky z prodlení z částky 3 493 Kč od 11. 9. 2018 do zaplacení (II. výrok) a žalobu zamítl co do částky 25 027 Kč, 8,5% úroků z prodlení z částky 25 027 Kč od 11. 9. 2018 do 19. 9. 2018 a z částky 22 527 Kč od 20. 9. 2018 do zaplacení, smluvní pokuty 1 902 Kč a 52,21% úroků z částky 46 527,05 Kč od 28. 6. 2018 do 19. 9. 2018 a z částky 45 035,03 Kč od 20. 11. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 143 942 Kč (III. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Doplňujícím rozsudkem soud prvního stupně doplnil III. výrok rozsudku a žalobu zamítl i co do 52,21% úroků z částky 45 035,03 Kč od 20. 9. 2018 do 19. 11. 2018. V odůvodnění zrekapituloval skutková tvrzení žalobce a uvedl zjištění z provedených listinných důkazů. Na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil co do částky 2 500 Kč, kterou žalovaná uhradila po podání žaloby (§ 96 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), když návrh žalované [číslo] ze dne 8. 6. 2017 žalobce akceptoval 13. 6. 2017. Žalobcem poskytnutý úvěr ve sjednané výši 50 001 Kč s úroky ve výši 66,71 % se žalovaná zavázala uhradit v 48 splátkách po 2 499 Kč; tj. celkem 119 952 Kč. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek byl úvěr ke dni 26. 6. 2018 zesplatněn. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením nároku žalobce na úroky, které byly ve smlouvě dohodnuty ve výši 66,70 % a žalobou uplatněny ve výši 52,21 %. Konstatoval, že není rozhodující, zda žalobce uplatnil žalobou nárok na úroky nižší než sjednané, neboť rozhodující je dohoda o výši úroků obsažená ve smlouvě. Poukázal na rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2015, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nepřiměřenými jsou zpravidla úroky sjednané ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů. Ačkoliv se citovaný rozsudek týká smlouvy o půjčce, lze jeho závěry vztáhnout i na úroky sjednané ve smlouvě o úvěru. Z měnové statistiky [obec] národní banky soud zjistil, že v době uzavření smlouvy o úvěru (červen 2017) se průměrná výše úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných bankami na dobu od 1 roku do 5 let pohybovala v rozmezí 8,95 % až 11,43 % ročně. Soud proto uzavřel, že v projednávané věci jsou sjednané úroky nepřiměřeně vysoké, příčí se dobrým mravům a ujednání o výši úroků je tak absolutně neplatné. Soud připustil, že žalobce bezesporu mohl požadovat vyšší úroky, než jsou požadované bankami, neboť čelí vyšší míře rizikovosti, to však neznamená, že je akceptovatelná, byť smluvně sjednaná, ale libovolná úroková míra. Je totiž nutno mít na zřeteli, že se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem a žalované jako slabší straně je potřeba poskytnout zvýšenou ochranu. Soud proto nárok žalobce na úroky zcela zamítl. Jako důvodný posoudil nárok žalobce na zaplacení jistiny 20 008 s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z.), když žalovanou doposud uhrazenou částku 29 993 Kč započetl na úhradu poskytnutých peněžních prostředků. Jako důvodný posoudil i nárok žalobce na smluvní pokuty v celkové výši 3 493 Kč (bod 6.1 a 6.5 smlouvy), které byly řádně sjednány přímo v textu smlouvy a jejichž výše nevybočuje z požadavku přiměřenosti a není ani v rozporu s dobrými mravy. Oprávněný shledal i požadavek žalobce na úhradu nákladů spojených s prodlením žalované v celkové výši 2 000 Kč (bod 6.2 smlouvy). Z požadavku na smluvní pokutu ve výši 3 870,05 Kč (bod 6.5 smlouvy) soud shledal za důvodný pouze nárok ve výši 1 968,05 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť i částečné zastavení řízení zavinila žalovaná úhradou částky 2 500 Kč po podání žaloby. Po přepočtu poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud dospěl k závěru, že žalovaná byla v řízení úspěšnější a vznikl jí nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalované žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti části III. výroku a proti IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud změnil část III. výroku rozsudku a žalované uložil povinnost zaplatit 21 321,13 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 11. 9. 2018 do zaplacení a 20% úroky z částky 46 527,05 Kč od 28. 6. 2018 do 15. 8. 2018, z částky 46 329,13 Kč od 16. 8. 2018 do 20. 8. 2018, z částky 43 829,13 Kč od 21. 8. 2018 do 19. 9. 2018 a z částky 41 329,13 Kč od 20. 9. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 143 942 Kč a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. K tomu doplnil, že se nyní domáhá zaplacení úroků přepočtených na sazbu 20 % ročně a částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou dlužnou jistinou úvěru poníženou o částečné úhrady a částkou odpovídající přiznané jistině. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Ve smlouvě byla dohodnuta efektivní úroková sazba ve výši 66,7 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 52,21 % ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne 25. 10. 2018 zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a výše úroků je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále žalobce uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaná byla se sazbou úroků opakovaně seznámena (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musela žalovaná dovolat, což neučinila. Z opatrnosti podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků – hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila, k nařízenému jednání se nedostavila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištěných učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši 50 001 Kč byly žalované vyplaceny na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky 13. 6. 2017.

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako platně uzavřenou s tím, že jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy vyhodnotil pouze její ujednání o výši úroků. Otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalované a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované (spotřebitelky) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III), se soud prvního stupně nezabýval.

12. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaná takovou námitku nevznesla), tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne 18. 2. 2020 podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 2. 4. 2020, č. j. 27 Co 154/2019-66).

13. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] ([anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno]). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

14. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

15. Odvolací soud proto podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval a doplnil dokazování listinnými důkazy předloženými žalobcem k posouzení otázky úvěruschopnosti žalované v řízení před soudem prvního stupně a následně po poučení daném odvolacím soudem (§ 118 odst. 1 a 3 o. s. ř.), a to hodnocením klienta, výpisy z databází NRKI a [příjmení], občanským průkazem žalované, pracovní smlouvou z 26. 1. 2011, výpisem z účtu žalované vedeného u Poštovní spořitelny za měsíc květen 2016, výplatními páskami za březen a duben 2017, doklady o příchozích platbách na účet žalované ke dni 17. 4. 2017 a 16. 5. 2017 a prohlášením klientů – informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru z 8. 6. 2017.

16. Z listiny – hodnocení klienta ke smlouvě [číslo] ze dne 8. 6. 2017 již vyplývá souběh s dalšími dvěma smlouvami, je zde uveden příjem žalované ze zaměstnání ve výši 19 000 Kč (jedná se o jediný příjem) a výdaje žalované v celkové výši 12 455 Kč (životní minimum 3 410 Kč, na dvě děti 3 500 Kč, splátky žalobci ve výši 3 745 Kč, bydlení ve výši 1 500 Kč a ostatní výdaje 300 Kč). Mezi výdaje byla dále započtena rezerva ve výši 1 000 Kč a na základě těchto údajů stanoveny volné zdroje žalované částkou 5 545 Kč při splátce 2 499 Kč. Z listiny dále vyplývá, že žalovaná je od 26. 11. 2011 zaměstnána u společnosti [právnická osoba] [obec], se sídlem v [obec], s tím, že má uzavřenu pracovní smlouvu na dobu neurčitou a neběží jí výpovědí lhůta. Ve formuláři byla k dosaženému vzdělání zatržena„ maturita“ a k formě bydlení„ u rodičů“. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) byl žalované přidělen příznak 16, tj. klientova smlouva je hodnocena jako špatná (negativní příznak). Ve výpisu záznamů z registru [příjmení] nejsou u žalované evidovány žádné nesplacené dluhy. Před uzavřením smlouvy žalobce ověřoval totožnost žalované na základě předloženého občanského průkazu. Dne 26. 1. 2011 žalovaná uzavřela pracovní smlouvu se společností [právnická osoba] [obec], se sídlem v [obec], a to na dobu neurčitou s datem nástupu do práce 26. 1. 2011. Dále žalovaná doložila, že je majitelkou osobního účtu vedeného u [anonymizována dvě slova]. Z doložených výplatních pásek se podává, že za měsíc březen 2017 činila čistá mzda žalované 19 231 Kč a za měsíc duben 2017 činila její čistá mzda 19 080 Kč Tyto částky byly připsány na účet žalované dne 17. 4. 2017 a 16. 5. 2017. Dne 8. 6. 2017 žalovaná podepsala listinu - informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ke smlouvě [číslo].

17. Po provedení těchto důkazů poučil odvolací soud žalobce, že neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalované, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet a že tedy nemůže být se žalobou úspěšný.

18. Žalobce k prokázání splnění podmínek daných § 86 odst. 1 ZSÚ-III již žádné další důkazy nenavrhl.

19. Z listin předložených žalobcem vyplývá, že žalobce ověřoval pouze příjmy žalované, nikoliv však její výdaje. Částku výdajů odpovídající pouze životnímu minimu, stejně jako částku 3 500 Kč na dvě děti, odvolací soud shledává nepřiměřeně nízkou, neodpovídající reálným potřebám. Byť žalovaná uváděla, že bydlí u rodičů a její výdaje na bydlení tak činí 1 500 Kč, neměl žalobce k prokázání tohoto výdaje, který je nutno považovat za výdaj významný, od žalované předloženo ničeho. Nedostatečné prověřování výdajů žalované je pak zjevné o to více za situace, kdy žalovaná na základě předchozích smluv již měla žalobci hradit 3 745 Kč měsíčně a nově se zavázala hradit dalších 2 499 Kč měsíčně, tzn. celkem 6 244 Kč. Nadto podle výpisu z databáze NRKI byl žalované přidělen příznak 16, tzn. příznak negativní, a přesto žalobce poskytl žalované nový úvěr ve výši 50 001 Kč. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované - spotřebitelky spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalované neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemělo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalované vyplatil, případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

20. Odvolací soud s ohledem na svůj závěr nedoplňoval dokazování listinami, na něž žalobce odkazoval v podaném odvolání, a to to informacemi ČNB o zápůjčních úrokových sazbách na trhu, dopisem ČNB z 21. 12. 2018 (sp. zn. Sp [číslo]), zprávou [právnická osoba], z 19. 9. 2018, zprávou [právnická osoba] (sp. zn. EQ/021585), ani vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], z 25. 10. 2018.

21. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně v části III. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 21 321,13 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 11. 9. 2018 do zaplacení a 20% úroků z částky 46 527,05 Kč od 28. 6. 2018 do 15. 8. 2018, z částky 46 329,13 Kč od 16. 8. 2018 do 20. 8. 2018, z částky 43 829,13 Kč od 21. 8. 2018 do 19. 9. 2018 a z částky 41 329,13 Kč od 20. 9. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 143 942 Kč, a ve IV. výroku dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.