27 CO 171/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO , sídlem adresa , zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení , sídlem adresa , proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum , bytem adresa , o zaplacení částka s příslušenstvím a smluvní pokutou částka , o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 5. 2020, čj. 41 C 181/2019-93,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 20% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (95,9% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši [částka] s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovanou podepsané dne [datum]. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka] (vyplacen [datum]) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 151,58 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými 48 měsíčními splátkami ve výši [částka], počínaje dubnem 2018. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisů z běžného účtu, z prohlášení žalované, prověřil její úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalované nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalované pro splácení jsou dostatečné. Žalovaná na dluh zaplatila celkem [částka] (dne [datum]). Do prodlení delšího než 65 dnů se tak dostala již se splátkou [číslo]. Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k datu [datum] automaticky zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši [částka] (sestává z dlužné jistiny [částka] a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou [částka]). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši [částka] za splátku (celkem [částka] – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka] za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem [částka] – splátky [číslo]). Žalobce se po žalované rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne [datum] (do [datum] kapitalizováno částkou [částka]).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení byla pasivní.

3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky [částka] s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru, a dále pod ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“). Smlouvu vyhodnotil jako spotřebitelskou (§ 419 a násl. občanského zákoníku) a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) se zabýval platností této smlouvy z pohledu ustanovení § 86 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III, tedy zda žalobce jako úvěrující před poskytnutím úvěru s odbornou péčí prověřil schopnost žalované jako úvěrované plánovaný úvěr splácet. Uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že by této své zákonné povinnosti dostál, tedy že by jakkoli aktivně ověřoval výdaje žalované či si je jen nechal žalovanou doložit. K obezřetnosti přitom měla žalobce vést zejména zjištění, že žalovaná je zaměstnána jen na dobu určitou (do [datum], tj. pouze na dobu prvních tří měsíců trvání úvěrového vztahu), stejně jako skutečnost, že žalovaná požádala o vyplacení úvěru na bankovní účet třetí osoby. Při zachování profesní obezřetnosti k odmítnutí žádosti žalované o poskytnutí úvěru mělo žalobce vést i jeho negativní zjištění v databázi [příjmení], z něhož bylo seznatelné, že žalovaná byla zadlužena a nebyla schopná dostát svým závazkům (rozpor s prohlášením žalované ze dne [datum], že nemá žádné splatné dluhy). Žalobce se tedy choval nezodpovědně, pokud žalované za takových okolností úvěr poskytl, úvěrová smlouva je proto neplatná, neboť odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku. S poukazem na závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK) dodal, že k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 588 občanského zákoníku). Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované bezhotovostním převodem z neplatného obligačního vztahu částku [částka] (bezdůvodné obohacení), na kterou žalovaná zaplatila [částka], vyhověl žalobě co do částky [částka] s příslušenstvím – zákonnými úroky z prodlení (9,75 % ročně) od [datum] do zaplacení. Ve zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že z procesního hlediska byla v řízení úspěšnější žalovaná, které však dle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

4. Proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 20% úroků ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (maximálně do doby, kdy úroky jako celek dosáhnou částky [částka]), co do částky [částka] ([částka] jistina; [částka] v žalobě kapitalizované úroky přepočtené na sazbu 20 % ročně; [částka] smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy; [částka] náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, co do smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši [částka] a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Namítal, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že úvěruschopnost žalované řádně neprověřil a smlouva o úvěru je proto neplatná. Poukázal na to, že příjem žalované v době uzavření smlouvy činil [částka] a po zohlednění rezervy [částka] a výdajů žalované dospěl k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši [částka], přitom sjednaná výše měsíční splátky činila [částka]. Vyslovil přesvědčení, že je to právě klient, kdo je povinen pravdivě uvést jednotlivé výdaje. Dodal, že ověřil, že žalovaná je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen, k ověření příjmů si vyžádal pracovní smlouvu a potvrzení zaměstnavatele, mzdové lístky a výpisy z účtů. Dále prověřoval registry dlužníků a insolvenční rejstřík a provedl interní skóring klienta. Pokud jde o míru ověřování údajů uvedených před poskytnutím úvěru klientem, poukázal na závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, že po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Uvedl, že oproti prediktibilním výdajům na živobytí ([částka], v hodnocení klienta navýšené o rezervu [částka]) nelze výdaje na bydlení stanovit fixní částkou, vycházel proto z údajů uvedených žalovanou ([částka]), přitom zvažoval, zda se nejedná o částku nepřiměřeně nízkou poměrům. Jelikož žalovaná uvedla, že bydlí jinak, než byly formy bydlení uvedené ve formuláři„ Hodnocení klienta“, žalobce z jí uvedené částky vycházel. K paušálnímu určení částky na živobytí vyslovil přesvědčení, že zcela dostatečnými jsou údaje vyplývající ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a pokud žadatel neuvede částku vyšší, jde o zcela zákonný postup, kdy úvěrující vyjde z této částky, která není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. Citoval rovněž § 87 odst. 1 ZSÚ-III s tím, že dikce tohoto ustanovení nedává soudu možnost zákonem výslovně stanovenou relativní neplatnost měnit na neplatnost relativní. Žalovaná přitom v řízení žádnou námitku neuplatnila, postup soudu prvního stupně je proto v jasném rozporu se zákonem. Rovněž není možno ex post vycházet z toho, jak žalovaná na úvěr platila, jestliže se úvěruschopnost posuzuje ke stavu před poskytnutím úvěru. Ve svém odvolání se dále vyjádřil i k oprávněnosti svých nároků na zaplacení smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení.

5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením a pro stručnost na ně odkazuje.

8. Žalobci je nutno dát za pravdu, že z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že otázkou tzv. úvěruschopnosti by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však v souvislosti se spotřebitelskými úvěry nelze nesouhlasit, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto také odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 8. 2. 2021, čj. 27 Co 171/2020-118).

9. Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, sice návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III odmítl, přesto se k aplikaci tohoto sporného ustanovení zákona vyslovil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

10. Citovaný rozsudek SDEU (na který mj. poukazoval v odůvodnění svého rozsudku i soud prvního stupně) tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Takový postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). K otázce aplikační přednosti evropského práva se Ústavní soud již dříve vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že„ národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů“. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval právě ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

11. Pokud jde o míru posuzování či obezřetnosti úvěrujícího při posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného, je odvolací soud toho názoru, že tuto je nutno stanovit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a je nasnadě, že nemůže jít o míru obezřetnosti stoprocentní, nýbrž přiměřenou. Vždy však je nutno dodržet naplnění cíle, pro který byla tato povinnost úvěrujícímu uložena, tj. ochrana spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Je tak na úvěrujícím, aby jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. argumentaci obsaženou v již výše poukazovaném rozhodnutí SDEU ve věci sp. zn. C [číslo]). Jak uvedl Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouvy neplatná. Rovněž Nejvyšší správní soud ČR se k otázce ověřování poměrů dlužníka vyjádřil, a to např. ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá doložit od žadatele). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu. Byť se obě tato rozhodnutí týkala výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-II“), jsou využitelná i za účinnosti ZSÚ-III, neboť úprava zakotvená v § 9 ZSÚ-II a v § 86 ZSÚ-III je obsahově shodná. A konečně, SDEU v odůvodnění svého rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) uvedl, že poskytovatel má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.

12. Alibistický přístup úvěrujícího, který se na straně výdajů posuzovaného klienta spokojí s formálně uváděnou částkou životního minima, který žádným způsobem nezohlední klientovo tvrzení, že jeho pracovní poměr je uzavřen na dobu určitou (když z předložené pracovní smlouvy současně vyplývá, že má skončit do tří měsíců od uzavření smlouvy) a nijak nezohlední negativní zjištění z registru [příjmení], požadavku„ přiměřené obezřetnosti“ ve světle výše citované judikatury neodpovídá. Naopak naznačuje účelovost či snahu žalobce uvést ve formuláři hodnocení klienta jen takové údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti klienta, aniž by byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

13. O poměrně formálním přístupu žalobce ostatně svědčí i jeho tvrzení v odvolání, že ověřoval, že žalovaná je majitelkou účtu, na který měl být úvěr vyplacen. Toto žalobcovo tvrzení je přitom v příkrém rozporu se žalobcem předloženými důkazy v řízení před soudem prvního stupně a z nich soudem učiněných skutkových zjištění – konkrétně, že úvěr byl žalované vyplacen na účet, jehož majitelem byla třetí osoba (viz„ společné prohlášení o poskytnutí osobního účtu“ datované dne [datum] a skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z tohoto důkazu pod bodem 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

14. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované nebyl řádný a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet. Úvěr žalované tedy neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Pro úplnost je nutno dodat, že z dokladů předložených žalobcem ani nevyplývá, že by v rámci hodnocení žalované jako budoucího klienta mohl vycházet z předpokladu, že z její finanční situace vyplývalo, že by měla být schopna úvěr splácet bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 ZSÚ-III).

15. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, pokud žalobci přiznal nárok odpovídající částce, kterou žalobce vyplatil žalované ponížené o to, co žalovaná zaplatila jemu, to vše navýšeno o příslušenství (zákonné úroky z prodlení). Podle § 219 o. s. ř. tak odvolací soud příslušnou odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku), a to včetně III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (II. výrok tohoto rozsudku). Pokud jde o nákladový výrok soudu prvního stupně, souhlasí odvolací soud s aplikací § 142 odst. 2 o. s. ř. a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, současně však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady odvolacího řízení vznikly. Proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (III. výrok tohoto rozsudku).