27 CO 179/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudců Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného s evidovanou adresou pobytu obec a číslo , PSČ obec , adresa pro doručování adresa , o zaplacení částka s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. 7. 2020, č. j. 10 C 60/2020-64,

I. Odvolání žalobce proti části I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 20% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka], potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení nároků z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši [částka], který byl žalovanému vyplacen [datum] (na účet uvedený ve smlouvě), se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 126,72 % (efektivní sazba) v 18 měsíčních splátkách po [částka] počínaje srpnem 2018. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Žalobce rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] (2 x [částka] za prodlení o délce 15 dnů splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k automatickému zesplatnění úvěru k datu [datum] (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru. Ta činila [částka] (dlužná původní jistina ve výši [částka] a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši [částka]), a protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru, vzniklo žalobci právo na smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši [částka] vypočtenou za období od [datum] do dne vyhotovení žaloby ([datum]). Žalovaný ani po zesplatnění na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení částky [částka] s 9% (zákonnými) úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši [částka] a 84,71% úroků (nominální sazba) z [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka].

2. Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil. Při jednání uvedl, že si je vědom toho, že úvěr nezaplatil a požádal o povolení splátek.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení v měsíčních splátkách po [částka] počínaje měsícem, ve kterém rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky [částka], smluvní pokuty ve výši [částka], 84,71% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] a 9% úroků z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a uvedl skutková zjištění z provedených důkazů. Konstatoval, že z předložených listin vyplývá, že žalobce posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla [datum] platně uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému částku [částka] (převodem na sjednaný účet dne [datum]). Naproti tomu žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, když nehradil sjednané měsíční splátky a žalobce proto [datum] využil svého sjednaného práva úvěr zesplatnit. Dále se soud zabýval výší úroků (ve smlouvě sjednána sazba 126,72 % a žalobou uplatněn nárok na úroky ve výši 84,71 %) z hlediska její přiměřenosti a posouzením, zda není v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, považoval za rozpornou s dobrými mravy výši úroků, která přesahovala horní hranici úrokových sazeb uplatňovaných bankami téměř čtyřnásobně. Z měnové statistiky [obec] národní banky přitom soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb v měsíci červenci 2018, kdy byla smlouva o úvěru uzavřena, u úvěrů splatných od jednoho roku do pěti let, činila 8,46 % ročně. Soud sice připustil, že je legitimní, aby žalobce požadoval vyšší úrokovou sazbu, neboť při poskytování úvěrů čelí oproti bankám vyšší rizikovosti, a současně je třeba respektovat i smluvní volnost stran, na druhou stranu však nelze opomenout, že žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel, kterému je nutno jako slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Dospěl tak k závěru, že ujednání o výši úroků je absolutně neplatné a žalobu co do požadavku na úroky zcela zamítl. Neshledal důvod pro moderaci neplatně sjednané výše úroků, neboť § 1802 o. z. tento postup předvídá pouze pro případ, kdy výše úroků nebyla vůbec sjednána. A s ohledem na zajištění spravedlivého uspořádání práv a povinností stran neshledal nárok žalobce na úroky důvodný ani za použití § 577 o. z. Ujednání o smluvní pokutách soud posuzoval z hlediska § 1813 o. z. Konstatoval, že byla do textu skryta tak, že nebyla viditelná a splývala s ostatním textem, který byl nepřehledný a psaný menší velikostí písma, a to v rozporu se zásadou poctivosti. Současně jde o ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a jsou neplatná i pro rozpor se zásadou poctivosti. Soud proto žalobu zamítl i co do smluvních pokut ve výši [částka] a [částka] (celkem [částka]). Jako důvodný shledal pouze nárok žalobce na zaplacení jistiny ve výši [částka] a úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka] (§ 513 o. z.), včetně nároku na úroky z prodlení v zákonné výši. S ohledem na dohodu účastníků povolil žalovanému plnění ve sjednaných splátkách [částka] měsíčně. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve věci v převážném rozsahu úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.

4. Proti části II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu [částka] a 20% úroky z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky [částka]. K částce [částka] doplnil, že sestává z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění přepočtených na 20 % ročně ve výši [částka], smluvní pokuty ve výši [částka] a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka]. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Ve smlouvě byla dohodnuta efektivní úroková sazba ve výši 126,72 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 84,71 % ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne [datum] zpracované Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků – hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

6. Dříve, než odvolací soud přistoupil k projednání odvolání žalobce, zabýval se posouzením, zda je v celém rozsahu přípustné. Byť žalobce v odvolání uvedl, že směřuje proti části II. a proti III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, z jeho obsahu (II. a VIII. článek odvolání) vyplývá, že směřuje i co do nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka] s příslušenstvím. V tomto rozsahu však již bylo žalobě pravomocně vyhověno (viz I. výrok rozsudku soudu prvního stupně) a k podání odvolání v tomto rozsahu tak není žalobce oprávněn (subjektivně legitimován). Odvolací soud proto odvolání žalobce v části směřující proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím, dle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

7. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo ve zbývajícím rozsahu podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že mezi účastníky byla [datum] uzavřena smlouva o úvěru a peněžní prostředky ve sjednané výši [částka] byly žalovanému poskytnuty téhož dne převodem na sjednaný účet.

9. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako platně uzavřenou s tím, že jako absolutně neplatné vyhodnotil pouze její ujednání o výši úroků a smluvních pokutách. Otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III), se soud prvního stupně blíže nezabýval. Pouze konstatoval, že z předložených listin vyplývá, že žalobce schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil.

13. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy, že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 16. 12. 2020, č. j. 27 Co 179/2020-105, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 4. 2021, č. j. 27 Co 179/2020-122).

14. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno]). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

15. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

16. Odvolací soud proto za účelem posouzení otázky tzv. úvěruschopnosti žalovaného podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování listinnými důkazy, které žalobce k této otázce předložil již v řízení před soudem prvního stupně, a to hodnocením klienta, výpisy z databází NRKI a [příjmení], pracovní smlouvou žalovaného, sdělením zaměstnavatele, výplatními páskami za duben a květen 2018 a historií transakcí na účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba]

17. Z listiny – hodnocení klienta ze dne [datum] ve vztahu ke smlouvě [číslo] vyplývá, že se mělo jednat o nový úvěr bez souběhu s jinými smlouvami. Dále je v listině uveden příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši [částka] (jedná se o jediný příjem) a celkové výdaje ve výši [částka] (životní minimum [částka], splátky [právnická osoba] ve výši [částka] a bydlení [částka]). Mezi výdaje žalovaného byla započtena i rezerva ve výši [částka] a na základě těchto údajů byly volné zdroje žalovaného stanoveny částkou [částka]. Dále je v listině uvedeno, že žalovaný je od [datum] zaměstnán u společnosti [právnická osoba], [obec], má uzavřenu pracovní smlouvu na dobu neurčitou a neběží mu výpovědní lhůta. K dosaženému vzdělání byla ve formuláři zatržena maturita a k formě bydlení„ u rodičů“. Dle výpisu záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum] nebyly u žalovaného evidovány žádné dlužné splátky. Z výpisu z databáze nebankovního registru klientských informací (NRKI) se podává, že u žalovaného bylo stanoveno skóre 318 odpovídající kategorii I. (166 - 320, tj. nízké body do interní [anonymizována dvě slova], vyšší riziko, úvěr je omezen výší částky, případně zamítán). Dne [datum] žalovaný uzavřel pracovní smlouvu se společností [právnická osoba], sídlem [adresa], s datem nástupu do práce [datum] s tím, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, místo výkonu práce: [obec]. Z předložených výplatních pásek vyplývá, že žalovaný měl za měsíc duben 2018 čistou mzdu [částka], po odpočtu srážek [částka] (ostatní srážky [částka], stravné [částka]) a za měsíc květen 2018 čistou mzdu [částka], po odpočtu srážek [částka] (ostatní srážky [částka], stravné [částka]). Dle listiny – historie transakcí na účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba] byla [datum] na účet žalovaného připsána mzda ve výši [částka] a [datum] mzda ve výši [částka]. Výpis se vztahuje k období od [datum] do [datum] s tím, že počáteční stav na účtu činil [částka] a konečný stav [částka]. V potvrzení vystaveném [datum] žalobce sdělil, že srážka ze mzdy ve výši [částka] uvedená na výplatní pásce žalovaného jako„ ostatní srážky“, je poplatkem za [anonymizováno] kartu, která je benefitem pro zaměstnance.

18. Odvolací soud zjistil, že u Městského soudu v Praze bylo pod sp. zn. [spisová značka] vedeno insolvenční řízení na dlužníka (žalovaného), které skončilo vydáním usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a zastavením řízení. Odvolací soud proto podle § 213a odst. 1 o. s. ř. doplnil dokazování návrhem žalovaného na povolení oddlužení ze dne [datum]. V něm žalovaný mimo jiné uvedl, že má ke dni sepisu návrhu osm věřitelů a deset nezajištěných závazků v celkové výši [částka], z nichž většina je po splatnosti déle než 30 dnů a není schopen je uhradit; charakteristika závazků byla specifikována v příloze návrhu.

19. Po provedení těchto důkazů poučil odvolací soud žalobce, že neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a že tedy nemůže být se žalobou úspěšný.

20. Žalobce k prokázání splnění podmínek daných § 86 odst. 1 ZSÚ – III již žádné další důkazy nenavrhl.

21. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce si od žalovaného vyžádal pouze doklady prokazující jeho příjem, nikoliv však již doklady prokazující jeho výdaje. Částku výdajů žalovaného uváděnou ve formuláři toliko ve výši odpovídající životnímu minimu odvolací soud neshledává odpovídající reálným potřebám. Stejně tak si žalobce nijak neověřil náklady na bydlení ve výši [částka], které odvolací soud taktéž považuje za neúměrné nízké; přitom náklady na bydlení představují náklad významný. Rovněž je otázkou, zda žalovaný skutečně bydlel u rodičů, s ohledem na odlišnou evidovanou doručovací adresu a adresu, kterou sdělil žalobci. Nedostatečné prověřování výdajů žalovaného je pak zjevné o to více za situace, kdy z databáze NRKI vyplynulo, že žalovaný spadá do kategorie nejvyššího rizika a za takové situace by mu úvěr neměl být vůbec poskytnut, popřípadě by měl být výrazně limitován výší částky. Žalobce však i přesto žalovanému poskytl nemalý úvěr [částka], který se žalovaný zavázal splácet ve splátkách [částka], byť již žalobci na úhradu jiných dluhů hradil měsíčně [částka]. Nad rámec uvedeného je třeba podotknout, že cca 2 měsíce po uzavření smlouvy o úvěru žalovaný sám podal návrh na povolení oddlužení s tím, že má větší počet závazků po splatnosti, které nebyly v listině – hodnocení klienta vůbec zohledněny. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného - spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

22. Odvolací soud s ohledem na svůj závěr nedoplňoval dokazování listinami předloženými žalobcem spolu s odvoláním, a to to informacemi ČNB o zápůjčních úrokových sazbách na trhu, dopisem ČNB z [datum] (sp. [značka automobilu] [rok] [číslo]), zprávou [právnická osoba], z [datum], zprávou [právnická osoba] (sp. zn. [spisová značka]), ani vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], z [datum].

23. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud (byť z jiných důvodů) v odvoláním napadané části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty [částka] a 20% úroků z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky [částka] a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.