27 CO 179/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudců Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , Ph.D., sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , zastoupená advokátem doc. JUDr. jméno příjmení , Ph.D., sídlem adresa , o zaplacení 41 875 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2021, č. j. 115 C 24/2021-97,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8 450 Kč s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 21 625 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 30 075 Kč od [datum] do [datum] a z částky 21 625 Kč od [datum] do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 6 009,26 Kč k rukám jejího zástupce doc. JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 41 875 Kč (z toho jistina 35 000 Kč, úroky 1 748 Kč a poplatek za vyhodnocení úvěru 5 127 Kč) s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % z částky 35 00 Kč od [datum] do zaplacení) s tím, že se jedná o nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou se žalovanou dne [datum] uzavřel původní věřitel [právnická osoba], [IČO]. Na základě této smlouvy (při jejím podpisu) poskytl původní věřitel žalované částku 35 000 Kč na dobu určitou s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou; žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky a sjednanými poplatky (celkem 64 400 Kč) věřiteli vrátit v šestnácti měsíčních splátkách (splatnost poslední splátky [datum]). Žalovaná na dluh zaplatila celkem 22 525 Kč. Věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval úvěruschopnost žalované podle svých vnitřních kritérií, tj. maximálně tři závazky u jiných věřitelů (ověřeno interním systémem poskytovatele zápůjčky), žádné zahájené exekuční řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, vyžádáno uvedení příjmů a výdajů, lustrace v ISIR, centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. Dospěl k závěru, že o úvěruschopnosti žalované nemá důvodné pochybnosti. Poukázal rovněž na to, že žalovaná služby poskytovatele úvěru sama vyhledala a o rychlou půjčku v hotovosti požádala. Na žalobce byla pohledávka za žalovanou postoupena smlouvou ze dne [datum], postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a co do částky 6 875 Kč žalobu zamítl (II. výrok). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 905 Kč (III. výrok) a žalobci uložil doplatit soudní poplatek za řízení ve výši 418 Kč (IV. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že na základě žalobcem předložených důkazů dospěl k závěru, že mezi jeho právním předchůdcem jako věřitelem a žalovanou jako dlužnicí vznikl uzavřením smlouvy [číslo] dne [datum] závazkový vztah, který je smlouvou o úvěru (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“), současně je i smlouvou spotřebitelskou. Bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce žalované sjednané peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč poskytl. Žalovaná však svůj závazek ze smlouvy nesplnila, když z částky 64 400 Kč, kterou měla poskytovateli úvěru vrátit, doposud vrátila jen 22 525 Kč. Soud prvního stupně samostatně posuzoval žalobou uplatněné nároky na zaplacení úroků ve výši 1 748 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 5 127 Kč a dospěl k závěru, že smluvní ujednání o zaplacení těchto částek žalovanou je v rozporu s dobrými mravy (§ 547, § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku). Poukázal přitom na to, že ve smlouvě je částka přesahující poskytnutou výši peněžních prostředků označena jako„ celkové náklady spotřebitelského úvěru“ a činí 29 400 Kč, což představuje 84 % z poskytnutých 35 000 Kč. Dodal, že i u dohody o poplatcích spojených s úvěrem platí základní zásady občanského práva (§ 1 až 8 občanského zákoníku) – každý má povinnost jednat poctivě a výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Sjednanou výši této částky vyhodnotil jako nepřiměřeně vysokou, a proto odporující dobrým mravům, když s přihlédnutím k době sjednání přesahuje výši poplatků v daném místě a čase obvyklou. Přitom zohlednil i to, že smlouva je uzavřena na předtištěném formuláři. Žalobu tedy shledal důvodnou jen co do požadované dlužné jistiny ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení). Co do požadovaných poplatků ve výši 6 875 Kč žalobu zamítl.

4. Proti části zavazujícího I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (co do 30 075 Kč s příslušenstvím) podala odvolání žalovaná. Namítala, že žalobci přisouzený nárok je až na poslední splátku ve výši 4 025 Kč (proti zaplacení této částky s příslušenstvím se proto neodvolává – poznámka odvolacího soudu) promlčen. Důvod promlčení přitom plyne z důkazů (smlouva o úvěru), které měl k dispozici soud prvního stupně. Dle smlouvy měl být totiž dluh splácen měsíčními splátkami ve výši 4 025 Kč, první splátka byla splatná 30. den po uzavření smlouvy, tj. [datum] (když 28. 9. je státní svátek), následující splátky pak každý 30. den po splátce předchozí. Obecná promlčecí doba je čtyřletá a každá splátka se promlčuje samostatně. K hmotněprávnímu uznání dluhu ani sjednání splátkového kalendáře nedošlo. Žaloba byla podána [datum], tj. před uplynutím promlčecí lhůty pouze poslední splátky, která byla splatná v prosinci 2017. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobu v odvoláním napadeném rozsahu zamítl.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání poukázal na to, že žalovaná sjednanou výši splátek pravidelně a včas neplatila. Poslední úhradu od žalované ve výši 2 000 Kč eviduje dne [datum]. Vyslovil přesvědčení, že tímto svým jednáním žalovaná závazek ze smlouvy vůči žalobci uznala, důsledkem čehož je nová promlčecí lhůta v délce 10 let. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

7. V prvé řadě je nutno uvést, že odvolací soud nesouhlasí s právním posouzením předmětné smlouvy soudem prvního stupně jako smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku). Posuzovanou smlouvu je totiž třeba podřadit pod ustanovení upravující zápůjčku (§ 2390 a násl. občanského zákoníku). Obecná právní teorie smlouvu o zápůjčce (§ 2390 a násl. občanského zákoníku) řadí mezi tzv. reálné kontrakty (smlouva vzniká přenecháním předmětů zápůjčky vydlužiteli), zatímco smlouvu o úvěru řadí mezi tzv. konsensuální kontrakty (vzniká souhlasným projevem vůle účastníků smlouvu uzavřít). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá, že požadovaná částka 35 000 Kč byla žalobcem žalované poskytnuta v hotovosti v den/při uzavření smlouvy ([datum]).

8. Dle § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Dle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

10. Současně však je smlouva tzv. spotřebitelským úvěrem, neboť žalovaná ji uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), a vzhledem k době jejího uzavření se na ni vztahuje režim zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-II“).

11. Dle § 419 občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Dle § 1 věty druhé ZSÚ-II, spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

13. Soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako platně uzavřenou s tím, že ujednání„ o poplatcích“ vyhodnotil jako rozporná s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku), a proto absolutně neplatná. Žalobu proto v rozsahu nároku na zaplacení úroků ve výši 1 748 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 5 127 Kč zamítl. Odvolací soud s tímto posouzením věci nesouhlasí, má za to, že není ani dostatečně odůvodněné, ale především je předčasné. Soud prvního stupně v daném případě totiž pochybil, pokud se vůbec nezabýval otázkou, která je důležitá pro posouzení platnosti smlouvy jako celku, tj. zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalované (§ 9 odst. 1 ZSÚ-II).

14. Dle § 9 odst. 1 ZSÚ-II, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Dle § 22 odst. 5 ZSÚ-II, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

16. V právní praxi již není pochyb o tom, že neplatnost zakotvená v citovaném ustanovení je neplatností absolutní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo i dřívější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, který dovodil absolutní neplatnost smlouvy jako důsledek nesplnění povinnosti věřitele prověřit úvěruschopnost spotřebitele i v době, kdy ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neobsahovalo větu druhou, která byla do tohoto ustanovení vložena s účinností od [datum] zákonem č. 43/2013 Sb.). Soudy jsou proto povinny se otázkou posuzování úvěruschopnosti zabývat tzv. z úřední povinnosti. Ostatně již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou s českým právním řádem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (bod 41 rozhodnutí Ústavního soudu). 17. [příjmení] napravil toto pochybení soudu prvního stupně, provedl odvolací soud dle § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. listinné důkazy (soud prvního stupně rozhodoval bez nařízení jednání – v režimu § 115a o. s. ř.), které žalobce k otázce posuzování tzv. úvěruschopnosti žalované předložil v řízení před soudem prvního stupně, a to pracovní smlouvu žalované a mzdovým výměrem, dohodou o hmotné odpovědnosti a dohodou o srážkách ze mzdy, žádostí o poskytnutí úvěru, podklady pro posouzení bonity klienta a scoringovou kartou.

18. Z pracovní smlouvy žalované a mzdového výměru odvolací soud zjistil, že žalovaná byla v době uzavírání smlouvy s právním předchůdcem žalobce zaměstnána na dobu neurčitou jako pracovnice obchodního provozu u společnosti [právnická osoba], s pracovní dobou v rozsahu 30 hodin týdně a její měsíční mzda včetně lokálního přípatku byla sjednána ve výši 10 848 Kč. Žalovaná měla se zaměstnavatelem současně uzavřenu dohodu o hmotné zodpovědnosti a dále dohodu o srážkách ze mzdy jako spoluúčast zaměstnance na úhradě nákladů stravování ve výši 16 Kč za poskytnutou stravenku, resp. 34 Kč, jde-li o stravenku poskytnutou za zvýhodněnou cenu dle ustanovení platné kolektivní smlouvy.

19. Z listiny nazvané„ Žádost o poskytnutí úvěru, podklady pro posouzení bonity klienta/klientů“ datované dne [datum] vyplývá, že žalovaná byla v době jejího sepsání zaměstnána jako prodavačka, výživou na ní nebyla závislá žádná osoba, deklarovaný průměrný čistý příjem za poslední tři měsíce činil 15 500 Kč a průměrné měsíční výdaje domácnosti žalované jsou (bez jakékoliv bližší specifikace) uvedeny částkou 6 000 Kč. V kolonce kontrolované dokumenty jsou zaškrtnuty„ OP“ a„ pracovní smlouva“ a na konci dokumentu je předtištěno čestné prohlášení o pravdivosti uvedených údajů.

20. Ze scoringové karty k úvěru [číslo] vyplývá, že v rámci položky„ Historie“ bylo žalované přiděleno 10 bodů (z možných 0, 10, 20) – žalovaná již měla u poskytovatele úvěru úvěr, který nebyl řešen exekučně nebo žalovaná není a nebyla vedena v insolvenčním rejstříku; v rámci položky„ Věk“ bylo žalované přiděleno 5 bodů (z možných 5, 3, 1) – věk 22 až 60; v rámci položky“ Bydlení“ bylo žalované přiděleno 10 bodů (z možných 10, 5, 1) – RD nebo byt v osobním vlastnictví; v rámci položky„ Zaměstnání“ bylo žalované přiděleno 10 bodů (z možných 20, 10, 6, 4, 0) – na dobu neurčitou; v rámci položky„ Úvěr zajištěn spoludlužníkem“ bylo žalované přiděleno 0 bodů (z možných 8, 0) – ne. Celkem žalovaná získala 35 bodů, což dle scoringové karty odpovídá poskytnutí úvěru v limitu 0 až 70 000 Kč (25 až 40 bodů).

21. Na základě tohoto dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy řádně (s odbornou péčí) zkoumal úvěruschopnost žalované. V řízení nebyly předloženy žádné důkazy prokazující, že by poskytovatel úvěru prověřoval výdajovou stránku žalované. Z provedeného dokazování vyplývá, že si vyžádal pouze doklady prokazující její příjem, který navíc nebyl nijak vysoký. Jediným dokladem o výdajích byla dohoda o srážkách ze mzdy v souvislosti s poskytováním stravenek zaměstnavatelem, což je jako doklad o průměrných měsíčních výdajích žalované naprosto nedostačující. Přitom sjednaná splátka představovala více jak 25 % žalovanou deklarovaného příjmu a více než 37 % příjmu žalované dle předloženého mzdového výměru. Žalobce se jednání odvolacího soudu nezúčastnil, nemohl být tedy o nedostatečném prokázání této skutečnosti soudem poučen (§ 118a odst. 3 o. s. ř.).

22. Odvolací soud proto uzavírá, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované nebyl řádný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr měsíčními splátkami ve výši 4 025 Kč splácet. Úvěr tak neměl být žalované poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 9 odst. 1 věta prvá ZSÚ-II). Žalobci tak může být přiznána (z titulu bezdůvodného obohacení - § 2991 občanského zákoníku) toliko částka odpovídající poskytnutým finančním prostředkům poníženým o to, co žalovaná na dluh již zaplatila.

23. V posuzovaném případě bylo prokázáno (viz skutková zjištění soudu prvního stupně s nimiž se odvolací soud ztotožňuje), že právním předchůdcem žalobce byly žalované dne [datum] poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná dosud žalobci zaplatila částku 22 525 Kč (dne [datum] částku 4 025 Kč; dne [datum] částku 3 000 Kč; dne [datum] částku 3 000 Kč; dne [datum] částku 2 500 Kč; dne [datum] částku 2 000 Kč; dne [datum] částku 2 000 Kč; dne [datum] částku 2 000 Kč; dne [datum] částku 2 000 Kč; dne [datum] částku 2 000 Kč). Rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované již pravomocně uloženo zaplatit částku 4 025 Kč s příslušenstvím (část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, proti které se žalovaná neodvolala). Po zohlednění těchto skutečností tak lze žalobci přiznat z titulu bezdůvodného obohacení již jen částku 8 045 Kč.

24. Za tohoto stavu věci se odvolací soud dále zabýval otázkou důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou v rámci odvolání. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru [číslo] nebyla shledána platnou, počala promlčecí lhůta běžet dnem následujícím poté, co byly peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč žalované věřitelem poskytnuty, tj. dnem [datum]. Konstrukce přednesená žalovanou o samostatném běhu promlčecí lhůty pro jednotlivá dílčí plnění (splátky) se v důsledku neplatně uzavřené smlouvy neuplatní. Plnění poskytnutá žalovanou tak nejsou plněními dílčími, ale jedná se o částečná plnění na dluh z bezdůvodného obohacení, přitom ze způsobu, jakým žalovaná věřiteli na dluh částečně plnila, ale i z jejího dalšího postoje k dluhu v průběhu řízení, lze usoudit, že těmito částečnými plněními uznala i zbytek dluhu.

25. Dle § 2054 odst. 2 občanského zákoníku, plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

26. Dle § 639 věta prvá občanského zákoníku, uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání došlo.

27. Poslední částečné plnění žalovaná věřiteli poskytla dne [datum], dnem [datum] proto v souladu s § 639 občanského zákoníku počala běžet nová desetiletá promlčecí lhůta, v jejímž rámci žalobce dne [datum] svůj nárok u soudu uplatnil. Žalovanou vznesená námitka promlčení tak není důvodná.

28. Jak již bylo uvedeno výše v souvislosti s posuzováním námitky promlčení, v důsledku neplatnosti smlouvy se neuplatní smluvní ujednání o splácení. Žalovaná tak je povinna poskytnuté peněžní prostředky žalobci vrátit bez zbytečného odkladu poté, kdy byla žalobcem k jejich vrácení vyzvána (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Jediná výzva žalované, která je obsahem spisu, je předžalobní upomínka datovaná [datum]. Tato upomínka však byla žalované, jak vyplývá i z podacího lístku, doručována na adresu ([ulice a číslo], [PSČ] [část obce]), což je adresa odlišná od té, kterou žalovaná při jednání o uzavření smlouvy věřiteli uvedla jako výlučnou doručovací adresu ([ulice a číslo], [PSČ] [obec]). Z tohoto důvodu tedy nelze tuto výzvu vůči žalované hodnotit jako účinnou. Jako účinnou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení proto lze hodnotit až doručení žaloby žalované dne [datum]. Od [datum] je žalovaná v prodlení s vrácením dlužné částky (§ 1970 občanského zákoníku), a je proto povinna platit žalobci i úroky z prodlení, které žalobce žalobou požadoval ve výši 8,05 % ročně (poznámka odvolacího soudu: dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činila zákonná sazba úroků z prodlení k datu prodlení 8,25 % ročně).

29. S ohledem na výše uvedené (zejména pak závěry v odstavcích 21 až 23 a odstavci 27 odůvodnění tohoto rozhodnutí) potvrdil odvolací soud dle § 219 o. s. ř. I. výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8 450 Kč s 8,05% úroky z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (I. výrok tohoto rozsudku), a ve zbylém odvoláním napadeném rozsahu I. výrok rozsudku soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl (II. výrok tohoto rozsudku).

30. Dle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodoval odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce nebyl v řízení zcela úspěšný, soud proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. posuzoval míru úspěchu účastníků ve věci. Vycházel přitom z hodnoty předmětu řízení stanoveného jako součet žalobou uplatněné částky 41 875 Kč s příslušenstvím (8,05% úroky z prodlení z částky 35 000 Kč kapitalizované za období od [datum] do [datum] (vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) částkou 10 251,06 Kč); tj. z celkové částky předmětu řízení ve výši 52 126,06 Kč. Žalobce byl v řízení úspěšný co do částky 12 475 Kč (4 025 Kč pravomocně přiznáno soudem prvního stupně a 8 450 Kč přiznáno v rámci odvolacího řízení) a 8,05% úroků z prodlení z částky 12 475 Kč od [datum] do zaplacení (ke dni [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně kapitalizováno částkou 453,97 Kč), tj. celkem 12 928,97 Kč, což odpovídá 24,8 % celkového předmětu řízení. Z procesního hlediska tak byla v řízení úspěšnější žalovaná (procesní úspěch žalované je představován 75,2 % celkového předmětu řízení), která by tak měla právo na náhradu poměrné části všech účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 50,4 %. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované v rámci řízení před soudem prvního stupně nějaké účelné náklady vznikly, odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal (III. výrok tohoto rozsudku).

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. I v odvolacím řízení byla žalovaná z procesního hlediska úspěšnější. Při posuzování míry úspěchu a neúspěchu účastníků vycházel odvolací soud z hodnoty předmětu odvolacího řízení stanoveného jako součet částky 30 075 Kč s příslušenstvím (8,05% úroky z prodlení z částky 30 075 Kč kapitalizované za období od [datum] do [datum] (vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) částkou 11 926,09 Kč); tj. z celkové částky předmětu odvolacího řízení ve výši 42 001,09 Kč. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný co do částky 8 450 Kč a 8,05% úroků z prodlení z částky 8 450 Kč od [datum] do zaplacení (k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu [datum] kapitalizováno částkou 1 181,54 Kč), tj. celkem 9 631,54 Kč, což odpovídá 22,9 % celkového předmětu odvolacího řízení. Procesní úspěch žalované je představován 77,1 % celkového předmětu odvolacího řízení, a má proto právo na náhradu poměrné části všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v rozsahu 54,2 %. Celkové žalovanou účelně vynaložené náklady v odvolacím řízení jsou představovány: i) zaplaceným soudním poplatkem za odvolání ve výši 1 504 Kč (poznámka odvolacího soudu: soud prvního stupně žalovanou chybně vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 1 750 Kč – soudní poplatek v této výši by odpovídal tomu, kdy by základem soudního poplatku (předmětem odvolacího řízení) byla částka 35 000 Kč; žalovaná se však odvolávala pouze do částky 30 075 Kč); ii) odměnou za zastupování advokátem v rozsahu 3 úkonů právní služby po 2 340 Kč (převzetí věci; podání odvolání; účast na jednání soudu [datum]) dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, tarifní hodnota 30 075 Kč; iii) třemi režijními paušály k těmto úkonům po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; iv) s výjimkou soudního poplatku vše dle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. navýšeno o 21% DPH, tj. o 1 663,20 Kč; celkem tedy 11 087,20 Kč. Z toho 54,2 % činí 6 009,26 Kč (IV. výrok tohoto rozsudku). Všechny tyto náklady odvolací soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení úspěšnější žalovanou a dodává, že neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř.