27 CO 180/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudci ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , o zaplacení 28 025 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 6. 2020, č. j. 14 C 296/2019-66

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 7 925,90 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty 4 377,45 Kč a 20% úroků z částky 19 827,90 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 85 766 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

1. V řízení zahájeném dne [datum] domáhal se žalobce po žalované nároků z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaná podepsala [datum]; žalobce následně žalované zaslal písemné oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši 20 000 Kč, který byl vyplacen [datum] (na účet uvedený ve smlouvě) se žalovaná zavázala spolu s úroky ve výši 129,75 % ročně (efektivní sazba) splatit ve 48 měsíčních splátkách po 1 489 Kč počínaje lednem 2019. Žalobce uvedl, že schopnost žalované úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalované (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalované v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaná uhradila 3 x 1 500 Kč ([datum], [datum] a [datum]). V důsledku prodlení žalované s placením sjednaných splátek žalobci vznikl nárok na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy na náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši 600 Kč (3 x 300 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru k datu [datum] (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru. Ta činila 24 050,02 Kč (zbývající původní dlužná jistina 19 827,90 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši 4 222,12 Kč), a protože žalovaná nesplnila povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru, má žalobce právo na smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši 4 377,45 Kč vypočtenou za dobu od [datum] do [datum] z částky 24 050,02 Kč a od [datum] do data vyhotovení žaloby ([datum]) z částky 22 050,02 Kč (žalovaná [datum] uhradila 2 000 Kč). Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení částky 23 648 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 4 377,45 Kč a 86,13% úroků (nominální sazba) z částky 19 827,90 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 85 766 Kč.

2. Žalovaná zůstala po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila, přestože si zásilku soudu osobně převzala.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 13 500 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do 10 148 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 4 377,45 Kč a 86,13% úroků z částky 19 827,90 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 85 766 Kč (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), když návrh na uzavření smlouvy podepsaný žalovanou [datum] žalobce schválil [datum] a peněžní prostředky ve sjednané výši 20 000 Kč byly na účet uvedený ve smlouvě vyplaceny [datum]. Žalovaná naproti tomu řádně neplnila své smluvní povinnosti, neboť zaplatila pouze 6 500 Kč. Soud citoval § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“ - III“), když v daném případě žalovaná smlouvu uzavírala jako spotřebitelka. Uvedl, že byť § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ – III stanoví lhůtu, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti (jednalo by se tedy o neplatnost relativní – pozn. odvol. soudu), s ohledem na aktuální judikaturu vztahující se k problematice posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní. Svoji argumentaci v rozsudku dále podrobně rozvedl. Konstatoval, že z listin doložených žalobcem není zřejmé, zda skutečně dostatečně ověřoval příjmy a výdaje žalované, jestliže v listině - hodnocení klienta byly uvedeny mimo jiné výdaje žalované ve výši 2 500 Kč (splátky) a 2 500 Kč (bydlení), aniž by byly jakkoliv podloženy. Nadto nájemné ve výši 2 500 Kč včetně energií pro čtyřčlennou rodinu označil soud za nereálné s tím, že jeho obvyklá výše je zcela odlišná. Uzavřel tedy, že žalobce neprokázal, že by dostatečně ověřoval jednotlivé výdaje žalované. Zdůraznil, že pokud poskytovatel úvěru nesplní povinnost dostatečně ověřit úvěruschopnost dlužníka před podpisem smlouvy, obchází zákon, neboť dostatečně nedbá na práva slabší strany (spotřebitele) a využívá jeho nevědomosti a důvěry. Dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky (§ 87 odst. 1 ZSÚ – III); jestliže žalobce vyhodnotil, že žalovaná je schopna úvěr splácet a úvěr jí poskytl, zneužil jejího slabšího postavení. Za dané situace tak žalobci vzniklo právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. a § 2993 o. z.) ve výši 13 500 Kč představující rozdíl mezi částkou, která byla žalované poskytnuta (20 000 Kč) a částkou, kterou uhradila (6 500 Kč), a to spolu s úroky z prodlení v zákonné výši. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení úspěšnější žalované však žádné náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti části II. výroku rozsudku a III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud změnil část II. výroku rozsudku a žalované uložil povinnost zaplatit 7 925,90 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu 4 377,45 Kč a 20% úroky z částky 19 827,90 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 85 766 Kč a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K požadované částce 7 925,90 Kč doplnil, že se domáhá jednak přiznání rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou ve výši 19 827,90 Kč a částkou přiznanou soudem prvního stupně (13 500 Kč), tj. částky 6 327,90 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 998 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč. Ohradil se proti závěru soudu prvního stupně, že před uzavřením smlouvy řádně neprověřil úvěruschopnost žalované. Naopak v tomto případě dospěl na základě formuláře„ hodnocení klienta“ a provedené analýzy bonity žalované ke zcela odůvodněnému a podloženému závěru, že volné zdroje žalované činily 6 730 Kč oproti sjednané měsíční splátce 1 489 Kč. Při stanovení výdajů vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu. Další výdaje byla povinna uvést žalovaná a v případě, že je zatajila, dopustila se porušení § 6 o. z., dle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Vyslovil přesvědčení, že smlouva o úvěru je platná a jím nyní požadované úroky ve výši 20 % by mu měly být (a to i v kontextu výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře) přiznány. Stejně tak mu vzniklo právo na smluvní pokuty, potažmo za situace, kdy smluvní pokutu sjednanou v bodu 6.5 smlouvy požaduje pouze za dobu do podání žaloby. Podotkl, že případná kumulace úroků z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010). K nákladům vzniklým v souvislosti s prodlením žalované odkázal žalobce na § 122 odst. 1 písm. a) ZSÚ-III s tím, že v daném případě byly náklady na upomínání sjednány ve výši 200 Kč za upomínání jedné splátky.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila, k nařízenému jednání se nedostavila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že k výplatě sjednaných peněžních prostředků ve výši 20 000 Kč na účet žalované došlo dne [datum] v souladu se smlouvou o úvěru [číslo] jejíž návrh žalovaná podepsala [datum] a žalobce schválil dopisem z [datum].

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaná takovou námitku nevznesla), tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 22. 3. 2021, č. j. 27 Co 180/2020-85).

12. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

13. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

14. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že důkazy předložené žalobcem neprokazují, že by žalobce před uzavření smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalované, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet. Pro stručnost odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

15. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části II. výroku a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.