27 CO 184/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o zaplacení 15 491,65 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 13 276,34 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2021, čj. 72 C 89/2020-61,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 7 399,87 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 546,63 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 15 491,65 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 13 276,34 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru Qkonto [číslo] kterou se žalovaným uzavřel dne [datum]. Na základě této smlouvy žalobce v den jejího podpisu poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úroky ve výši 19,66 % p. a. v měsíčních splátkách 1 119 Kč, jejichž součástí byl i administrativní poplatek ve výši 150 Kč měsíčně, počínaje [datum]. Žalovaný se dostal do prodlení delšího než 75 dnů se splátkou splatnou [datum], čímž se dopustil hrubého porušení smlouvy. Žalobce proto úvěr k [datum] zesplatnil a vyzval žalovaného k vrácení dluhu v celkové výši 15 491,65 Kč (sestává z dlužné jistiny ve výši 13 553,50 Kč; dlužných úroků ve výši 919,97 Kč; dlužného administrativního poplatku ve výši 468,05 Kč; dlužné smluvní pokuty dle bodu 7 smlouvy ve výši 100,13 Kč; dlužných nákladů upomínky z [datum] dle bodu 7 smlouvy ve výši 450 Kč). V souladu s bodem 8.3 smlouvy žalobce žalobou dále uplatnil nárok na smluvní pokutu ve výši 13 276,34 Kč (0,1 % denně ze zvýšené jistiny ode dne následujícího po zesplatnění do dne podání žaloby). Na výzvu soudu doplnil, že žalovaný do zesplatnění zaplatil celkem 3 889 Kč – částka, která pokryla splátky splatné v únoru a březnu 2017 a část splátky splatné v dubnu 2017 (v rozsahu 131,95 Kč); smluvní pokutu ve výši 169,05 Kč a náklady za upomínky ve výši 1 350 Kč. Žalobce dále uvedl, že s odbornou péčí posuzoval před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, a to na základě prohlášení žalovaného a jím předložených dokumentů (doklady o příjmech a výdajích – výplatní listiny za dobu před uzavřením smlouvy, pracovní smlouva, výdaje na bydlení (SIPO) za tři měsíce, nájemní smlouva, potvrzení o příjmu – kopie dokladů o výdajích si nepořizoval a po prověření údajů je vrátil žalovanému), provedl lustraci jeho osoby v Centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, internetovém vyhledávači [webová adresa], jeho osobu prověřil a provedl scoring v registru [webová adresa], ve své databázi prověřil případnou platební historii žalovaného. Přitom nezjistil žádné relevantní informace o žalovaném, které by z tohoto úhlu pohledu bránily poskytnutí úvěru. Průměrné měsíční příjmy žalovaného jsou představovány částkou 27 875 Kč, měsíční výdaje (včetně životního minima na osobní spotřebu ve výši 3 410 Kč) činily 14 610 Kč. Měsíční finanční rezerva žalovaného tak byla představována částkou 13 265 Kč. Dospěl proto k závěru, že žalovaný má dostatečnou měsíční finanční rezervu na úhradu měsíční splátky sjednané ve výši 1 119 Kč a nejsou tedy důvodné pochybnosti o tom, že bude schopen úvěr splácet.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud prvního stupně žalobě v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl co do částky 15 491,65 Kč s 8,05% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok), co do smluvní pokuty ve výši 13 276,34 Kč žalobu zamítl (II. výrok) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 439 Kč (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že měl za prokázané uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „občanský zákoník“) [číslo] mezi žalobcem a žalovaným dne [datum], na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč; úroky byly sjednány ve výši 19,66 % p. a. Žalovaný se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami v minimální výši 1 119 Kč, svůj závazek ze smlouvy však řádně a včas neplnil a ocitl se v prodlení delším než 75 dní, což lze v souladu s bodem 8.1 smlouvy ve spojení s bodem 8.3 smlouvy hodnotit jako hrubé porušení smlouvy. Žalobce proto ke dni [datum] úvěr zesplatnil (dluh 15 491,65 Kč). V tomto rozsahu (spolu s příslušenstvím spočívajícím v úrocích z prodlení) shledal soud prvního stupně žalobní nárok důvodným a žalobě vyhověl. Co do požadované smluvní pokuty ve výši 13 276,34 Kč však žalobu zamítl s tím, že ujednání o smluvní pokutě hodnotí jako nepřiměřené (§ 1813 občanského zákoníku), když nebyl sjednáno individuálně a je v textu smlouvy zahrnuto způsobem, který vzbuzuje dojem nepodstatného ujednání a které lze snadno přehlédnout. Dle názoru soudu prvního stupně se nejedná o ujednání, s nímž měl spotřebitel možnost se jednoznačnou a srozumitelnou formou předem seznámit. V tomto směru rovněž poukázal na Ústavním soudem akcentovanou zásadu poctivosti v oblasti smluvní vztahů, v nichž na jedné straně vystupuje spotřebitel (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11). O náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. a v řízení úspěšnějšímu žalobci přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu 7,7 % jeho celkových nákladů řízení.

4. Proti části II. výroku (v rozsahu 7 399,87 Kč) a proti III. výroku rozsudku podal odvolání žalobce. Především nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že fakt, kdy smlouva byla sjednána na předtištěném formuláři lze považovat za nepřiměřený ve smyslu § 1813 občanského zákoníku. Poukazoval na to, že vlastní smlouva je dvoustránkovým dokumentem, kdy na první straně jsou uvedeny nejdůležitější informace pro dlužníka – parametry úvěru. Dále je smlouva členěna do odstavců, které jsou nadepsány tučným písmem podle toho, čeho se týkají. Žalobci tedy není zřejmé, co konkrétně má dle soudu prvního stupně vzbuzovat dojem nepodstatného ujednání, které lze přehlédnout. Rovněž namítl, že ujednání o smluvní pokutě není v rozporu se soudem prvního stupně citovanými závěry nálezu Ústavního soudu. Vyslovil přesvědčení, že ujednání o smluvní pokutě v předmětné smlouvě nezakládá žádný důvod k tomu, aby bylo posouzeno jako neplatné či neúčinné, a proto zamítnutí jeho nároku na smluvní pokutu soudem prvního stupně považuje za neopodstatněné. Smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky nelze dle žalobce považovat ani za nepřiměřeně vysokou, když nárok v takové výši výslovně předpokládá § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-II“). Připustil však, že při uplatnění tohoto nároku na smluvní pokutu překročil limity stanovené § 122 odst. 3 ZSÚ-III, dle kterých má nárok na smluvní pokutu jen ve výši 7 399,87 Kč. Proto navrhl, aby odvolací soud změnil zamítavý II. výrok rozsudku soudu prvního stupně a v tomto omezeném rozsahu žalobě vyhověl.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející a po projednání při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), k němuž se žádný z účastníků nedostavil, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud nesouhlasí s právním posouzením předmětné smlouvy soudem prvního stupně jako smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku). Posuzovanou smlouvu je totiž třeba podřadit pod ustanovení upravující zápůjčku (§ 2390 a násl. občanského zákoníku), současně však je smlouva tzv. spotřebitelským úvěrem (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZSÚ-III“), neboť žalovaný ji uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Obecná právní teorie smlouvu o zápůjčce (§ 2390 a násl. občanského zákoníku) řadí mezi tzv. reálné kontrakty (smlouva vznikla přenecháním předmětů zápůjčky vydlužiteli), zatímco smlouvu o úvěru řadí mezi tzv. konsensuální kontrakty (vzniká souhlasným projevem vůle účastníků smlouvu uzavřít). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá, že požadovaná částka 15 000 Kč byla žalobcem žalovanému poskytnuta v hotovosti v den/při uzavření smlouvy ([datum]).

8. Dle § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Dle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

10. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ-III, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle § 419 občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako platně uzavřenou, pouze ujednání o smluvní pokutě vyhodnotil jako nepřiměřené (§ 1813 občanského zákoníku) a žalobu v rozsahu tohoto nároku zamítl. Odvolací soud s tímto posouzením věci nesouhlasí a poukazuje na to, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III).

13. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III by bylo možno usuzovat, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy, že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele (za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018)) tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

16. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

17. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

18. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, došlo s účinností od [datum] k novelizaci § 87 odst. 1 ZSÚ-III, jehož aktuální znění reflektuje výše citovanou judikaturu SDEU a soudu ukládá, aby k neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé přihlédl i bez návrhu.

19. Odvolací soud proto za účelem posouzení otázky tzv. úvěruschopnosti žalovaného podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. provedl dokazovaní (soud prvního stupně rozhodoval v režimu § 115a o. s. ř.) návrhem na poskytnutí úvěru z [datum], smlouvou o úvěru Qkonto [číslo] certifikátem úvěruschopnosti, pracovní smlouvou žalovaného a výplatními lístky žalovaného za období září–listopad 2016.

20. Z návrhu na poskytnutí úvěru datovaného dne [datum] odvolací soud (nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně) zjistil, že v jeho rámci byly uvedeny skutečnosti, na jejichž podkladě mělo dojít k posouzení poměrů žalovaného z hlediska tzv. úvěruschopnosti, kdy žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v podnájmu s přítelkyní, přičemž společná domácnost je tvořena dvěma osobami, které mají příjem (žalovaný ve výši 27 875 Kč měsíčně, jeho přítelkyně 13 500 Kč měsíčně; celkové příjmy domácnosti jsou uvedeny ve výši 41 375 Kč měsíčně) a další osobou bez příjmu. Žalovaný je dlouhodobě (od roku 1999) zaměstnán u [jméno] [příjmení] – akvaristika. Ve formuláři jsou dále uvedeny výdaje domácnosti – celková výše minimálních životních nákladů (výdajů) domácnosti ve výši 13 370 Kč s tím, že sestává z částky 3 140 Kč (minimální výše životních nákladů na první osobu v domácnosti), částky 2 830 Kč (minimální výše životních nákladů na další osobu v domácnosti), částky 220 Kč na vodné a 7 180 Kč jako náklady domácnosti na bydlení. Přitom zde není zahrnuta výše minimálních životních nákladů na současně v jiné kolonce uváděnou (třetí) osobu ve společné domácnosti„ bez příjmu“. Dále je uvedeno, že žalovaný vynakládá měsíčně na„ splátky půjček, úvěrů, leasingů…“ částku 7 500 Kč. Posuzovaná výše úvěru činila 15 000 Kč a v kolonce„ Předložené listiny a dokumenty“ jsou zaškrtnuty položky:„ výplatní listiny za 3M“,„ smlouva o nájmu“,„ potvrzení o příjmu“,„ SIPO za 3M“ a„ pracovní smlouva“.

21. Pokud jde o skutková zjištění učiněná odvolacím soudem ze smlouvy o úvěru Qkonto [číslo] tato se zcela shodují se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje (viz odstavec 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

22. Certifikát úvěruschopnosti je vydán [právnická osoba] s. r. o., je na něm uvedeno jméno žalovaného, v kolonce„ Hodnocení osoby“ je uvedeno„ C“, kolonka„ Zaměstnavatel“ není vyplněna. V kolonce„ Úvěruschopný“ je uvedeno„ ano“, kolonka„ Sdílená data“ obsahuje písmeno„ C“,„ Insolvence“ k datu [datum]„ bez záznamu“ a„ Exekuce“ k datu [datum] rovněž„ bez záznamu“. Uzavřeno je to prohlášením:„ Výše uvedená osoba je ke dni [datum] úvěruschopná“.

23. Z pracovní smlouvy žalovaného a jeho výplatních lístků za období září–listopad 2016 odvolací soud zjistil, že žalovaný je od [datum] zaměstnancem fyzické osoby – podnikatele [jméno] [příjmení], [IČO], a výplatní lístky za dané období dokládají v návrhu na poskytnutí úvěru uvedenou průměrnou výši měsíční mzdy. Nevyplývá z nich, že by mu zaměstnavatel ze mzdy nějakou částku strhával.

24. Dle názoru odvolacího soudu tyto důkazy neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, zejména pokud jde o její výdajovou stránku, ani to, že na základě těchto listin je možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce si od žalovaného vyžádal doklady o příjmu. Pokud však jde o výdajovou stránku, pak z návrhu na poskytnutí úvěru vyplývá, že žalobce snad nějaké doklady k dispozici mít mohl, k důkazu je však nepředložil. Jestliže žalobce v tomto ohledu v rámci svých tvrzení poukazuje na to, že mu takovou povinnost žádný zákon neukládá, je potřeba odvětit, že v tomto ohledu důkazní břemeno tíží žalobce a je tedy na jeho rozhodnutí, jaké kroky učiní, aby byl schopen tvrzenou skutečnost prokázat. Certifikát úvěruschopnosti vydaný [právnická osoba] s. r. o. pak má v tomto ohledu vypovídací hodnotu naprosto mizivou, neboť skutečnost, že žalovaný k určitému datu nefiguruje v insolvenčním rejstříku či že na jeho majetek není vedena exekuce, lze zjistit i jinak, a co znamená hodnocení osoby písmenem„ C“, z předložené listiny zřejmé není vůbec. Posuzování výdajové stránky domácnosti žalovaného pak v sobě nezahrnuje (a to ani na úrovni životního minima, což ale není částka odpovídající běžným reálným potřebám) ničeho na uváděnou třetí osobu v domácnosti, která je deklarována jako osoba„ bez příjmu“ a žalovaným uváděné„ splátky půjček, úvěrů, leasingů…“ částkou 7 500 Kč do výdajů domácnosti rovněž zahrnuté nejsou.

25. Odvolací soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že by postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného byl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného (spotřebitele) spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemělo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení). Odvolání žalobce, kterým se domáhal přiznání části smluvní pokuty ve výši 7 399,87 Kč proto nelze vyhovět, a proto odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (byť z jiného důvodu) dle § 219 o. s. ř. potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

26. Odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (III. výrok rozsudku soudu prvního stupně), neboť nesouhlasí s jeho závěrem, že s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ve věci má žalobce právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 7,7 % jejich celkové výše. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni [datum] (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Hodnota předmětu řízení činí součet žalobou uplatněné částky 15 491,65 Kč, smluvní pokuty 13 276,34 Kč a příslušenství – 8,05% úroky z prodlení z částky 15 491,65 Kč od [datum] kapitalizované do [datum] částkou 4 844,81 Kč; tj. celková hodnota předmětu řízení činí 33 612,80 Kč. Žalovaný byl úspěšný co do částky 13 276,34 Kč, neboť soudem byl zamítnut požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty v této výši, tj. 39,5 % předmětu řízení. Úspěch žalobce je tedy představován částkou 20 336,46 Kč, tj. 60,5 % předmětu řízení. Žalobce tak má právo na náhradu 21 % celkových nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř). Celkové náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 151 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby (počítáno z tarifní hodnoty 28 767,99 Kč) po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby) dle § 14b odst. 1 bod 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu, třech náhrad hotových výdajů v paušální výši po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhradě DPH ve výši 252 Kč z odměny a náhrad (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). [příjmení] náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně by představovala částku 2 603 Kč, z toho 21 % činí 546,63 Kč Tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování práva v řízení úspěšnějším žalobcem, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení; současně neshledal podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Pokud jde o aplikaci ustanovení § 14b advokátního tarifu, opakovanost používaného vzoru a četnost podávání takovýchto typových návrhů je odvolacímu soudu z jeho činnosti známa. Jedná se například o řízení vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 Co 92/2020, sp. zn. 28 Co 45/2020 a další (II. výrok tohoto rozsudku).

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, proto by byl povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady odvolacího řízení. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v této fázi řízení jakékoliv náklady vznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok tohoto rozsudku).