27 CO 191/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D., sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , o zaplacení 15 600 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 6. 2021, čj. 9 C 128/2021-44,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 128,70 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném dne [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 15 600 Kč s příslušenstvím (23,72% úroky a zákonné úroky z prodlení) s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou se žalovanou dne [datum] uzavřel původní věřitel [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [příjmení] [jméno]“). Na žalobce byly nároky ze smlouvy postoupeny smlouvou ze dne [datum], žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Na základě smlouvy byly v den jejího podpisu žalované původním věřitelem poskytnuty v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy úroky ve výši 1 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč; to vše v 58 týdenních splátkách po 300 Kč (poslední splátka [datum]). Žalovaná na dluh zaplatila celkem 1 800 Kč (z toho 1 386,18 Kč na úroky; 413,82 Kč na odměnu za hotovostní inkaso splátek) – naposledy platila dne [datum]. Dlužná částka 15 600 Kč tak sestává z jistiny ve výši 10 000 Kč, úroků ve výši 13,82 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 586,18 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná dlužnou částku k [datum] nezaplatila, úročí se dlužná jistina od [datum] až do zaplacení úroky sjednanými ve výši 23,72 % ročně a dále 9% úroky z prodlení. Žalobce rovněž popsal způsob posuzování tzv. úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 15 600 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 855 Kč a 9% úroky z prodlení z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení (I. výrok), žalobu zamítl co do úroků kapitalizovaných částkou 2 299,52 Kč a 23,72% úroků z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení (II. výrok) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 252 Kč (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že měl za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] (dále jen„ [příjmení] [jméno]“), a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva (§ 2395 a násl. občanského zákoníku) o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalovaná převzala částku 10 000 Kč, kterou se zavázala vrátit spolu se smluvním poplatkem ve výši 7 400 Kč (sestávajícím z odměny za administrativní činnost 2 000 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč a úroků 1 400 Kč) v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Uvedl, že žalovaná v řízení netvrdila ani neprokázala, že by nárok ze smlouvy nevznikl nebo že by nějakým způsobem zanikl. Ke dni podání žaloby uplynula doba, sjednaná pro vrácení úvěru, soud proto požadavku na vrácení dlužné jistiny spolu s úroky z prodlení vyhověl. Jako nedůvodný však označil požadavek žalobce na zaplacení částky 2 299,52 Kč představující kapitalizované úroky od [datum] do [datum], jakož i požadavek na zaplacení 23,72% úroků z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení. Uvedl, že úroky byly ve smlouvě sjednány konkrétní pevnou částkou 1 400 Kč, proto žalobci právo na úroky za dobu od data původní splatnosti úvěru nepřísluší. Z obsahu smlouvy vyplývá, že úroky byly sjednány pevnou částkou, a pokud je v textu smlouvy na jiném místě uvedena sazba 23,72 % ročně v souvislosti se splácením v 58 splátkách, je při aplikaci § 1751 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), nutno upřednostnit konkrétní ujednání ve smlouvě před ujednáním ve smluvních podmínkách. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobci jejich plnou náhradu.

4. Proti II. výroku podal odvolání žalobce. Se závěry soudu prvního stupně ohledně úroků zásadně nesouhlasil s tím, že žalovaná je dle jeho názoru povinna platit roční 23,72% úroky z nezaplacené jistiny i po ukončení splátkového kalendáře, a to až do okamžiku úplného zaplacení dlužné jistiny (citoval přitom čl. 1 a 6.1 smlouvy). Dovolával se toho, že úroky představují cenu peněz (odměnu za poskytnuté peněžní prostředky) s nimiž věřitel nemá možnost do doby jejich vrácení dlužníkem disponovat. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že úroky i úroky z prodlení mohou být věřitelem požadovány vedle sebe. Dovolával se závěrů vyplývajících z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 3. 2021, čj. 27 Co 32/2021-68, který se v obdobné věci s jeho názorem plně ztotožnil a oprávněnost nároku žalobce na zaplacení úroků jednoznačně potvrdil (obdobně Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 13. 4. 2021, čj. 23 Co 63/2021-46). Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části změnil tak, že žalobě i v tomto rozsahu vyhoví.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející a po projednání při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo].

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] nadepsané jako„ Fajnpůjčka“ odvolací soud zjistil, že dne [datum] se [právnická osoba] Credit jako věřitel a žalovaná jako zákazník dohodli, že [příjmení] [jméno] poskytne žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě peněžité zápůjčky v hotovosti (články 1.1 a 1.2) ve výši 10 000 Kč, když sjednané peněžní prostředky byly žalované předány při podpisu Smlouvy. V článku 1.3 byla stanovena doba trvání spotřebitelského úvěru slovy:„ Smlouva se uzavírá na dobu určitou v délce 58 týdnů“. Článek 1.4 smlouvy se věnuje zápůjční úrokové sazbě a zní:„ Zákazník uhradí [příjmení] [jméno] za poskytnutí Spotřebitelského úvěru úrok stanovený fixní úrokovou sazbou platnou po celou dobu trvání Smlouvy. … V případě Smlouvy uzavřené na 58 týdnů (58 splátek) činí úroková sazba 23,72 % p. a. (dále jen„ Úrok“). Úroková sazba není navázaná na žádný index či referenční úrokovou sazbu.“ V článku 1.5 je sjednán závazek žalované zaplatit věřiteli administrativní poplatek ve výši 20 % z výše spotřebitelského úvěru za celou dobu trvání smlouvy. Článek 1.6 smlouvy se týká doplňkových služeb. Žalovaná v jeho rámci požádala o hotovostní inkaso splátek a za to se zavázala zaplatit odměnu ve výši 40 % z výše spotřebitelského úvěru za celou dobu trvání smlouvy. Článek 1.7 sumarizuje částku, kterou měla žalovaná zaplatit věřiteli za předpokladu řádného a přesného splacení spotřebitelského úvěru (celková částka 17 400 Kč sestávající z jistiny 10 000 Kč, úroků 1 400 Kč, administrativního poplatku 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč). RPSN byla ve smlouvě uvedena ve výši 195 % (článek 1.8). V článku 1.9 smlouvy je stanovena výše týdenní splátky 300 Kč. Oddíl 2 smlouvy obsahuje„ Doplňující ustanovení o spotřebitelském úvěru“ a zabývá se podmínkami čerpání (článek 2.1), otázkou evidence splátek (článek 2.2), způsobem splácení (článek 2.3), způsobem umoření jistiny (článek 2.4), započítáváním jednotlivých úhrad (článek 2.5), podrobnostmi ohledně výpočtu RPSN (článek 2.7). Článek 2.6 označený„ Doba trvání spotřebitelského úvěru“ zní:„ [příjmení] Smlouva se uzavírá na dobu určitou, určenou počtem týdnů dle článku 1. Smlouvy, která trvá ode dne poskytnutí Spotřebitelského úvěru dle této Smlouvy (přijetí peněžních prostředků Zákazníkem) až do dne vypořádání veškerých závazků, které vznikly na základě nebo v souvislosti se Spotřebitelským úvěrem dle této Smlouvy, s výjimkou oprávněného odstoupení, kdy Smlouva zaniká doručením odstoupení druhé Smluvní straně“. Oddíl 3 upravuje„ Právo zákazníka na předčasné splacení“. Oddíl 4 upravuje„ Právo zákazníka na odstoupení od smlouvy“. V oddílu 5 jsou upraveny„ Následky nesplácení spotřebitelského úvěru“. V článku 5.1 smluvní strany dohodly, že v případě prodlení zákazníka se zaplacením příslušné splátky vzniká [příjmení] [jméno] právo požadovat následující platby: a) úhradu celé doposud nesplacené jistiny, b) zákonné úroky z prodlení, c) smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, d) a e) náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením a soudním vymáháním dluhu. Zániku smlouvy se věnuje oddíl 6, dle jehož článku 6.1„ Smlouva zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, tedy včasným a řádným vypořádáním všech vzájemných závazků Smluvních stran“. Otázkou odstoupení od smlouvy se zabývá článek 6.2 a otázkou ukončení smlouvy dohodou účastníků článek 6.

3. Oddíl 7 stanoví další povinnosti zákazníka (např. informovat věřitele o změně adresy) a obsahuje jeho prohlášení vyžadovaná právními předpisy. Oddíl 8 zahrnuje poučení a prohlášení v souvislosti s ochranou osobních údajů. Oddíl 10 obsahuje„ Závěrečná ustanovení.“, následují data a podpisy žalované a zástupce [právnická osoba] Credit.

9. Odvolací soud nesouhlasí s právním posouzením předmětné smlouvy soudem prvního stupně jako smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku). Posuzovanou smlouvu je totiž třeba podřadit pod ustanovení upravující zápůjčku (§ 2390 a násl. občanského zákoníku), současně však je smlouva tzv. spotřebitelským úvěrem (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZSÚ-III“), neboť žalovaná ji uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Obecná právní teorie smlouvu o zápůjčce (§ 2390 a násl. občanského zákoníku) řadí mezi tzv. reálné kontrakty (smlouva vzniká přenecháním předmětů zápůjčky vydlužiteli), zatímco smlouvu o úvěru řadí mezi tzv. konsensuální kontrakty (vzniká souhlasným projevem vůle účastníků smlouvu uzavřít). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč byla žalobcem žalované poskytnuta v hotovosti v den/při uzavření smlouvy ([datum]).

10. Dle § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Dle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

12. Dle § 2393 odst. 1 občanského zákoníku, neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.

13. Dle § 2394 občanského zákoníku, bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

14. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ-III, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Dle § 419 občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Vzhledem k odvolací námitce žalobce řešil odvolací soud otázku, zda je žalovaná jako vydlužitel povinna platit žalobci jako právnímu nástupci zapůjčitele úroky z nezaplacené jistiny i za dobu po splatnosti poslední splátky. Odvolací soud v posuzovaném případě souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že taková dohoda mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena nebyla, neboť smlouva v čl. 1 jednoznačně stanoví, že je uzavírána na dobu určitou, a to 58 týdnů. Čl. 1.4 smlouvy jasně hovoří o závazku vydlužitele zaplatit zapůjčiteli za poskytnutí spotřebitelského úvěru úrok stanovený fixní úrokovou sazbou platnou po celou dobu trvání smlouvy 23,72 % p. a. v případě smlouvy uzavřené na dobu 58 týdnů. V čl. 1 smlouvy je pak výše úroků konkrétně vyčíslena částkou 1 400 Kč.

17. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že úročení není podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce (na rozdíl od smlouvy o úvěru). Pro případ, že se vydlužitel dostane do prodlení s úhradou splátek, si smluvní strany v článku 5.1 dohodly nárok žalobce na úroky z prodlení a smluvní pokutu. Z vlastního textu smlouvy tak žádným způsobem nevyplývá, že by žalobci měl svědčit nárok na jiné (další) úroky, než ty stanovené pevnou částkou 1 400 Kč. Jinak řečeno, z textu smlouvy nevyplývá, že by žalovaná měla na úrocích platit více než sjednaných 1 400 Kč. Naopak, celý text smlouvy je koncipován tak, že zákazník má dojem přehledného vymezení veškerých nároků úvěrujícího, což v podmínkách posuzovaného případu znamená, že při zapůjčení 10 000 Kč vrátí celkem 17 400 Kč. Jestliže je tedy v čl. 1 zmiňována úroková sazba 23,72 % p. a., nelze z tohoto ujednání (a to ani ve spojení s jinými ujednáními smlouvy) dovodit, že je tím zakládán závazek žalované platit věřiteli úroky jako cenu peněz) i po dni splatnosti poslední splátky. Úročení poskytnutých peněžních prostředků po dni splatnosti poslední splátky tedy smlouvou sjednáno nebylo, přičemž dlužno říci, že účastníkům nic nebránilo takové ujednání do smlouvy zahrnout. Právo úročit zápůjčku po datu splatnosti poslední splátky pak nemohou sama o sobě založit ujednání čl. 2 ani ujednání čl. 6, která vedle zopakování, že se jedná o smlouvu na dobu určitou, hovoří i o tom, že smlouva trvá do vypořádání veškerých závazků, neboť se ve své podstatě jedná o ujednání vnitřně rozporná a soud prvního stupně proto správně poukázal na § 1751 odst. 2 občanského zákoníku.

18. Odvolací soud však dále poukazuje na to, že soud prvního stupně pochybil, pokud se v posuzovaném případě vůbec nezabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy z hlediska § 87 odst. 1 ZSÚ-III, jinými slovy řečeno, se vůbec nezabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalované a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované (spotřebitelky) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III).

19. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III by sice bylo možno usuzovat, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaná takovou námitku nevznesla), tedy, že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele (za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018)) tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

22. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

23. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

24. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, došlo s účinností od [datum] k novelizaci § 87 odst. 1 ZSÚ-III, jehož aktuální znění reflektuje výše citovanou judikaturu SDEU a soudu ukládá, aby k neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé přihlédl i bez návrhu.

25. Odvolací soud se proto touto otázkou zabýval a dle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování jediným důkazem, který byl žalobcem k této otázce v řízení předložen, a to kartou zákazníka, z níž zjistil, že jí žalovaná dne [datum] požádala [příjmení] [jméno] o zápůjčku 10 000 Kč. Ke svým poměrům uvedla, že od [datum] bydlí v nájmu s partnerem a dvěma nezaopatřenými dětmi, od [datum] je zaměstnána u Statutárního města Brna na dobu určitou (do [datum]) na pozici ruční pracovník VPP s čistým příjmem 9 058 Kč měsíčně (tyto údaje měly být dle karty zákazníka ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek žalované). Pokud jde o výdajovou stránku žalované, z karty zákazníka vyplývá, že její výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) měly činit 2 000 Kč měsíčně, osobní výdaje (telefon, léky, jídlo, doprava, oblečení) 3 800 Kč měsíčně, a že splácela úvěr Providentu v celkové výši 8 000 Kč měsíční splátkou 1 000 Kč. V kartě zákazníka je jako použitelný příjem uvedena částka 2 258 Kč (příjmy – výdaje).

26. Dle názoru odvolacího soudu tento důkaz neprokazuje, že by původní věřitel (úvěrující) před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalované, ani to, že na základě těchto listin mohl dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet. Z provedeného důkazu vůbec nevyplývá, jakým způsobem a zda vůbec úvěrující do výdajové stránky zahrnul skutečnost, že domácnost žalované vedle partnera (o jehož příjmech nebylo řečeno ničeho) tvoří i dvě nezaopatřené děti, a jestliže zohledníme výši měsíčních plateb na poskytnutou zápůjčku 1 200 Kč (4 týdny po 300 Kč), tak zbylou částku„ použitelného příjmu“ rozhodně nelze hodnotit jako dostatečnou pro zajištění potřeb dvou nezaopatřených dětí v domácnosti, které mezi výdaji výslovně uvedeny nejsou.

27. Odvolací soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že by postup úvěrujícího při prověřování úvěruschopnosti žalované byl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované-spotřebitelky spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalované neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ-III).

28. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy žalobci nárok na zaplacení úroků jako ceny peněz nepřísluší. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

29. Dle § 220 odst. 1 o. s. ř. však odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (III. výrok), neboť nesouhlasí s jeho závěrem, že procesní neúspěch žalobce byl v posuzovaném případě toliko nepatrný (§ 142 odst. 3 o. s. ř.) Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni [datum] (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Hodnota předmětu řízení činí součet žalobou uplatněných částek 15 600 Kč, 855 Kč a 2 299,52 Kč a příslušenství (23,72% úroky z částky 10 000 Kč od [datum] kapitalizované do [datum] částkou 3 626,23 Kč a 9% úroky z prodlení z částky 10 000 Kč od [datum] kapitalizované do [datum] částkou 1 375,89 Kč); tj. z částky předmětu řízení 23 756,64 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 17 830,89 Kč (15 600 Kč + 855 Kč + 1 375,89 Kč), neboť soudem byl zamítnut požadavek žalobce na zaplacení úroků kapitalizovaných v žalobě částkou 2 299,52 Kč a úroků 3 626,23 Kč (23,72% úroky z částky 10 000 Kč od [datum] kapitalizované do [datum]). Úspěch žalobce tedy představuje 75,06 % předmětu řízení, žalovaná je úspěšná v rozsahu 24,94 % předmětu řízení. Žalobce tak má právo na náhradu 50,12 % celkových nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) Náklady žalobce spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 800 Kč, odměně advokáta za tři úkony právní služby (počítáno z tarifní hodnoty 15 600 Kč) po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby) dle § 14b odst. 1 bod 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu, třech náhradách hotových výdajů v paušální výši po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhradě DPH ve výši 252 Kč z odměny a náhrad (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). [příjmení] náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně by představovala částku 2 252 Kč, z toho 50,12 % činí 1 128,70 Kč Tyto náklady odvolací soud shledává účelnými pro uplatňování práva v řízení úspěšnějším žalobcem, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení; současně neshledal podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Pokud jde o aplikaci ustanovení § 14b advokátního tarifu, opakovanost používaného vzoru a četnost podávání takovýchto typových návrhů je odvolacímu soudu z jeho činnosti známa. Jedná se například o řízení vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 Co 108/2021, 27 Co 148/2021, 28 Co 62/2021, či 74 Co 96/2021 (II. výrok tohoto rozsudku).

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, proto by byl povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady odvolacího řízení. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované v této fázi řízení jakékoliv náklady vznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok tohoto rozsudku).