27 CO 29/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení , sídlem ulice a číslo , PSČ obec , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o zaplacení 26 775 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 3 106 Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 255 C 14/2019-63,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. a III. výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 2 371,60 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 26 775 Kč se zákonnými úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, částky 500 Kč a smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 26 775 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do výše 12 500 Kč. K tomu uvedl, že dne [datum] uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Poskytnutý úvěr ve výši 25 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit spolu s 35,12% úroky ve 36 pravidelných měsíčních splátkách po 1 071 Kč, splatných dle splátkového kalendáře. V případě prodlení žalovaného se splácením dvou měsíčních splátek současně byl žalobce oprávněn úvěr zesplatnit; oznámení o zesplatnění byl povinen vyhotovit písemně a doručit žalovanému na jeho korespondenční adresu (čl. IV odst. 3 smlouvy). Současně si účastníci sjednali, že za dlužnou částku, ze které budou počítány úroky z prodlení, bude ve smyslu § 1806 zákona č. 89/2012 Sb., považován jak souhrn dlužné jistiny, tak dlužných smluvních úroků (čl. IV odst. 3 smlouvy). V čl. IV odst. 1 smlouvy si účastníci dohodli smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, maximálně však ve výši poloviny celkové z celkové výše poskytnutého úvěru. Podle čl. IV odst. 4 smlouvy má žalobce právo požadovat i úhradu nákladů vzniklých v důsledku prodlení žalovaného ve výši 500 Kč, a to za druhou upomínku k úhradě zahrnující i oznámení o zesplatnění úvěru. Žalovaný uhradil pouze 11 splátek (poslední [datum]), žalobce proto úvěr předčasně zesplatnil upomínkou z [datum], doručenou žalovanému [datum]. Dlužná částka ke dni zesplatnění sestávala z neuhrazené jistiny (včetně smluvních úroků) ve výši 26 775 Kč a poplatku 500 Kč. Žalobce dále žalobou uplatnil nárok na smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 26 775 Kč od [datum] (počínaje uplynutím lhůty 10 dnů ode dne doručení oznámení o zesplatnění) do maximální částky 12 500 Kč (čl. IV odst. 1 smlouvy) a pokračující úroky z prodlení (v zákonné výši) od [datum] do zaplacení (čl. IV odst. 2 smlouvy).

2. V podání ze dne [datum] žalobce sdělil, že požaduje smluvní pokutu pouze za období od [datum] do [datum] ve výši 3 106 Kč a ve zbývajícím rozsahu vzal žalobu ohledně požadavku na smluvní pokutu zpět. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 255 C 14/2019-30 (právní moc 27. 9. 2019), řízení co do smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 26 775 Kč od [datum] do zaplacení zastavil.

3. Žalovaný uvedl, že nárok žalobce minimálně zčásti neuznává. Poukázal na rozpor ve výpočtu RPSN ve smlouvě o úvěru (35,12 %) a v předsmluvních informacích, kde je uvedena pouze výše úroků (30,71 %), aniž by z nich současně vyplýval jakýkoliv jiný náklad. Zdůraznil, že je v postavení spotřebitele a žalobce je oprávněn požadovat příslušenství pouze v nižší sazbě. Vyslovil přesvědčení, že bylo nepřípustně sjednáno přirůstání úroků k jistině. Dále namítl, že podle předsmluvních informací s ním smlouvu sjednávala jako zprostředkovatel [právnická osoba] s. r. o., [IČO], avšak u podpisu věřitele chybí razítko. Také poukázal na to, že z registru (seznamu registrovaných a regulovaných subjektů) vedeného Českou národní bankou vyplývá, že zprostředkovatel získal licenci ke zprostředkování spotřebitelských úvěrů až cca 4 měsíce po uzavření smlouvy. Závěrem vyslovil pochybnosti o řádném prověření úvěruschopnosti a dovolával se neplatnosti smlouvy s odkazem na § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“).

4. Žalobce v replice k žalovaným vzneseným námitkám vysvětlil, že v předsmluvních informacích jsou uvedeny úroky 30,71 % a zároveň RPSN 35,92 %, která má pro dlužníka větší vypovídací hodnotu, podle ní porovnává nabídky různých poskytovatelů úvěrů; ve smlouvě samotné je nadto RPSN nižší 35,12 %. Konstatoval, že přirůstání úroků k jistině je standardním ustanovením obvyklým u bankovních úvěrů. Registrace zprostředkovatele u ČNB proběhla v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb. a podle § 170 tohoto zákona měl zprostředkovatel oprávnění vykonávat tuto činnost do doby, než ČNB rozhodne o jeho žádosti. Je přesvědčen, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil, když ověřil, že žalovaný nebyl v době podání žádosti o úvěr veden v databázi neplatičů [příjmení] a v Centrální evidenci exekucí a ověřil dostupnost jeho telefonního čísla. Žalovaný k žádosti doložil kopie dokladů totožnosti, potvrzení ČSSZ o výši starobního důchodu a bankovní výpisy za poslední tři měsíce z účtu, na který mu byl vyplácen důchod. Větší finanční transakce na účtu žalovaný vysvětlil sběratelstvím mincí a obchodováním s nimi. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že žalovaný původně žádal o úvěr 50 000 Kč a po prověření úvěruschopnosti mu byl redukován na částku 25 000 Kč. Žalobce poukázal na to, že dluh ve výši 26 775 Kč žalovaný uznal v návrhu na povolení oddlužení v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. V rámci insolvenčního řízení žalobce zjistil, že ke dni podání návrhu na povolení oddlužení měl žalovaný dluhy v celkové výši 1 881 783 Kč, ačkoliv necelý rok a půl předtím uvedl v žádosti o úvěr pouze splátky 6 000 Kč měsíčně. Je tak nepochybné, že žalovaný při sjednávání spotřebitelského úvěru uvedl nepravdivé informace a jednal minimálně nepoctivě.

5. Žalovaný v reakci na vyjádření žalobce zopakoval námitky vznesené v předchozím podání. Dále zdůraznil, že uznání pohledávky pro účely insolvenčního řízení vyjadřuje pouze stanovisko dlužníka ve smyslu insolvenčního zákona (zákon č. 182/2006 Sb.) a nelze jej zaměňovat s uznáním dluhu podle § 2048 o. z. Namítl, že smlouva obsahuje pro spotřebitele zvlášť nevýhodné ujednání v podobě pořadí zápočtu plnění dlužníka s prioritou uspokojení úroků z prodlení před úhradou samotné jistiny.

6. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13 219 Kč s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky 13 556 Kč s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, částky 500 Kč a smluvní pokuty 3 106 Kč (II. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 266 Kč (III. výrok). Soud zrekapituloval tvrzení žalobce a obranu žalovaného a uvedl skutková zjištění z předložených listinných důkazů. Vzal za prokázané, že dne [datum] účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZSÚ-III“), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč; naproti tomu žalovaný uhradil pouze 11 781 Kč. Soud citoval § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III a z úřední povinnosti (s odkazem na rozhodnutí SDEU ve věci C [číslo] a usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne [datum], v němž Ústavní soud shledal koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv nedostatečnou ochranou spotřebitelských práv) se zabýval splněním povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018. Svoji argumentaci podrobně rozvedl. Uvedl, že žalobce vycházel při posuzování žádosti žalovaného o úvěr z toho, že je starobním důchodcem, bydlí v nájemním domě, jeho čistý měsíční příjem činí 20 864 Kč a celková výše měsíčních splátek jiným věřitelům činí 6 000 Kč. Soud konstatoval, že již tento souhrn samotný budí na první pohled důvodné pochybnosti o jeho relevantnosti, když v něm není žádným způsobem reflektována výše nákladů na bydlení (ačkoliv žalovaný bydlí v nájmu) ani konkrétní výdaje samotného žalovaného (např. náklady na stravu, ošacení, hygienu). Žalovaný předložil žalobci kromě oznámení o výši starobního důchodu také výpis z bankovního účtu za období od [datum] do [datum], a pokud by žalobce náležitě zkoumal výdaje žalovaného (což se u profesionálního poskytovatele úvěrů předpokládá), zjistil by, že žalovaný hradí na nájemném 11 000 Kč, k tomu splácí řadu úvěrů a zápůjček. Souhrn jednotlivých splátek v měsíci květnu 2017 dosáhl částky 18 953,89 Kč, v měsíci červnu 2017 částky 34 181,89 Kč a v měsíci červenci částky 35 110,79 Kč. Příjmy žalovaného tak v zásadním podílu plynou právě od úvěrových společností (současně soud v 15. odstavci odůvodnění podrobně vypsal platby připsané na účet žalovaného od jiných úvěrových společností). Soud tak uzavřel, že žalobce se pouze formálně spokojil s příjmy žalovaného, aniž by se zabýval prověřováním jeho výdajové stránky, nedostál tedy své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 ZSÚ-III a § 588 o. z.). Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru nevzniklo žalobci právo na smluvní úroky, smluvní pokutu a náhradu nákladů vymáhání, ale pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) ve výši 13 219 Kč, tj. rozdíl mezi žalobcem poskytnutými peněžními prostředky 25 000 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 11 781 Kč. Jako důvodný soud posoudil i nárok žalobce na úroky z prodlení (§ 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení (§ 1958 odst. 2 o. z.) považoval dopis zástupce žalobce ze dne [datum] s desetidenní lhůtou k plnění, doručený žalovanému [datum]. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak stal splatným [datum]; žalobce uplatnil žalobou nárok na úroky z prodlení až od [datum] O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce byl úspěšný v 35,2 %, žalovaný v 64,8 % a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu 29,6 % účelně vynaložených nákladů řízení, tj. paušální náhrada nákladů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tři úkony po 300 Kč (odpor, vyjádření ze dne [datum] a [datum]), z čehož 29,6 % činí 266 Kč.

7. Proti I. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalovaný. Navrhl, aby odvolací soud v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Namítl, že se soud nezabýval aplikací § 87 odst. 1 věta poslední ZSÚ-III, tedy stanovením doby přiměřené možnostem spotřebitele k vrácení jistiny. Jedná se přitom o speciální ustanovení k § 1958 odst. 2 o. z. o splatnosti dluhu na výzvu a také k § 1970 věta první o. z. Podle jeho názoru splatnost žalované jistiny, resp. odpovědnost za prodlení, nemůže vzniknout dříve, dokud není splněna podmínka dle § 87 odst. 1 věta poslední ZSÚ-III.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku v odvoláním napadené části. K odvolací námitce žalovaného uvedl, že v předmětné věci jde o sporné řízení a bylo na žalovaném, aby tvrdil, jaké jsou jeho majetkové a příjmové možnosti k vrácení dlužné jistiny. Žalovaný žádné takové okolnosti v řízení neuvedl, nezmínil je ani ve svém odvolání. Je přesvědčen, že není povinností soudu tyto skutečnosti zjišťovat z vlastní iniciativy a poukázal na znění § 87 odst. 2 ZSÚ-III s tím, že žalovaný v řízení nenavrhl žádnou lhůtu k vrácení neuhrazené jistiny. Vyslovil nesouhlas s tvrzením žalovaného, že v případě nesplnění podmínky § 87 odst. 1 ZSÚ-III nenastalo prodlení s úhradou dlužné částky. Podle ustálené judikatury i soudní praxe je nesplacená jistina úvěru z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru považována za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, které je povinen vydat věřiteli. Splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení nastává dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění a nesplněním povinnosti v den splatnosti závazku dochází následující den k prodlení. Žalobce považuje za správné závěry soudu, který za výzvu k plnění považoval dopis z [datum] se stanovenou desetidenní lhůtou od doručení ([datum]); dluh se stal splatným [datum], navíc žalobou požadoval úroky z prodlení až od [datum].

9. Usnesením ze dne 22. 10. 2021, č. j. 255 C 14/2019-89 (právní moc 17. 11. 2021), soud přiznal žalovanému osvobození soudních poplatku v plném rozsahu (I. výrok) a nevyhověl jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů (II. výrok).

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

11. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem o neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti věřitele před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele (§ 86 odst. 1 o. s. ř.), jakož i s přiléhavými odkazy na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a SDEU a v rámci stručnosti odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

12. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. V poměrech posuzované věci žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení (k zaplacení dluhu ve výši 27 275 Kč) dopisem ze dne [datum], doručeným žalovanému [datum], se stanovenou lhůtou k plnění 10 dnů od doručení výzvy. Žalovaný netvrdil, že by v reakci na tuto výzvu žalobci sdělil, že jím stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem; takovou námitku (tzn. že žalobcem stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem) nevznesl ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu je nutno poslední větu § 87 odst. 1 ZSÚ-III a odst. 2 téhož ustanovení interpretovat komplexně (tj. ve vzájemné souvislosti). Na pojem„ spor“ uvedený v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita„ spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení (v řízení před soudem prvního stupně, ale ani v době před zahájením řízení) spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, nastolen. Jinými slovy řečeno, žalovaný až v rámci svého odvolání začal tvrdit, že doba, v níž má poskytnutou jistinu žalobci vrátit není přiměřená jeho možnostem. Současně však ale již neuvedl ničeho konkrétního k tomu, jaké jsou„ jeho možnosti“. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 ZSÚ-III směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (rozuměj bez existence„ sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobcem vyzván k plnění, nesdělil, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou tak nastolen nebyl.

16. Jak již bylo uvedeno výše, v souvislosti s touto svojí námitkou žalovaný ani odvolacímu soudu neposkytl žádné konkrétní informace (jaké byly jeho majetkové poměry v době výzvy k plnění a jaká doba plnění je dobou přiměřenou jeho možnostem). K jednání nařízenému odvolacím soudem k projednání jeho odvolání se žalovaný nedostavil, nemohl být tedy poučen o nutnosti tvrdit a prokazovat, že doba plnění uvedená ve výzvě žalobce ze dne [datum] není/nebyla dobou přiměřenou jeho možnostem. Z důvodu absence tvrzení a důkazů ze strany žalovaného proto nelze než uzavřít, že po marném uplynutí této doby se žalovaný dostal do prodlení a stíhá jej povinnost platit žalobci i úroky z prodlení.

17. Pro úplnost odvolací soud dodává, že tvrzení žalovaného ohledně jeho poměrů doplněná v rámci odvolacího řízení až v souvislosti s žalovaným podanou žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků, nejsou z hlediska posuzované otázky – přiměřenosti lhůty k plnění – relevantní, neboť nic nevypovídají o poměrech žalovaného v době, kdy byl žalobcem jako věřitelem k plnění dluhu vyzván.

18. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný I. a III. výrok rozsudku soudu prvního stupně.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, je proto povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v plné výši. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: -) odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 660 Kč za vyjádření k odvolání, podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za DPH 21 % ve výši 411,60 Kč (§ 137 odst. 1. a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 2 371,60 Kč.

20. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před odvolacím soudem úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu odvolacího řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř.