27 CO 30/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO , sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum , s trvalým pobytem evidovaným na adrese adresa , o zaplacení 86 626 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 26 847,45 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 11. 2019, čj. 12 C 239/2019-51, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2021, čj. 12 C 239/2019-74,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 9 299,86 Kč s 9% úroky z prodlení od 5. 8. 2019 do zaplacení, co do 20% úroků z částky 5 018,08 Kč od 25. 9. 2018 do zaplacení a co do 11,43% úroků z částky 63 211 Kč od 25. 9. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 167 572 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 6. 8. 2019 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 86 626 Kč s příslušenstvím (102,63% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 26 847, 445 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovaným podepsané dne 27. 4. 2018. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč (vyplacen 30. 4. 2018) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 167,73 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit pravidelnými 18 měsíčními splátkami ve výši 7 758 Kč, počínaje červnem 2018. Pokud jde o úvěruschopnost žalovaného, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisy z běžného účtu, z prohlášení žalovaného, prověřil jeho úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalovaného pro splácení jsou dostatečné. Žalovaný na dluh zaplatil celkem 7 758 Kč (1. splátka). Do prodlení delšího než 65 dnů se dostal se splátkami [číslo]. Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k 23. 9. 2018 automaticky zesplatněn a žalovaný vyzván k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši 85 228,59 Kč (sestává z dlužné jistiny 68 229,08 Kč a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 16 999,51 Kč). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaný povinen zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši 499 Kč za splátku (celkem 998 Kč – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za splátku, v níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem 400 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalovaném rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne 25. 9. 2018 (do 5. 8. 2019 kapitalizováno částkou 26 847,45 Kč).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl pasivní.

3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 64 609,70 Kč (jistina 62 242 Kč (poskytnutých 70 000 Kč poníženo o zaplacených 7 758 Kč), úroky 969,70 Kč (8,57% úroky z částky 70 000 Kč za dobu od 30. 4. 2018 do 27. 6. 2018), smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy 998 Kč a náklady v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy 400 Kč), 8,75% úroků z částky 63 211 Kč od 25. 9. 2018 do zaplacení, 9% úroků z prodlení z částky 63 211,70 Kč od 5. 8. 2019 do zaplacení a co do smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 19 606,23 Kč (I. výrok) a ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru, a dále pod ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-III“). Otázkou, jak byla úvěrujícím posuzována úvěruschopnost žalovaného, se s poukazem na to, že platnost uzavřené smlouvy nebyla žalovaným napadena (§ 87 odst. 1 ZSÚ-III), nezabýval. Zabýval se však platností jednotlivých ustanovení smlouvy a ustanovení o výši sjednaných obchodních úroků (167,73 % ročně) vyhodnotil jako nemravné a tudíž neplatné pro rozpor se zákonem (§ 580 občanského zákoníku). Současně přitom uvedl, že za situace, kdy je sazba úroků sjednána neplatně, je ale namístě přiznat žalobci úroky dle § 1802 občanského zákoníku. Podle databáze úrokových sazeb [obec] národní banky ([příjmení]) stanovil, že obvyklá úroková sazba v dubnu 2018 (doba uzavření smlouvy) činila 8,57 % ročně. Žalobce v řízení prokázal, že žalovanému finanční prostředky ve výši 70 000 Kč poskytl, žalovaný však vyjma jedné splátky ve výši 7 758 Kč zaplacené dne 27. 8. 2018 na dluh ničeho dalšího nezaplatil. Soud tak dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné nároky jsou důvodné co do jistiny ve výši 62 242 Kč, úroků ve výši 969,70 Kč (8,57% úroky z částky 70 000 Kč od 30. 4. 2018 do 27. 6. 2018), 8,57% úroků z tzv. nové jistiny ve výši 63 211 Kč (62 242 Kč + 969,70 Kč) od 25. 9. 2018 do zaplacení, 9% (zákonných) úroků z prodlení z částky 63 211,70 Kč od 5. 8. 2019 (datum dle opravného usnesení) do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč a smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 19 606,23 Kč (0,1 % denně z částky 62 242 Kč za dobu od 25. 9. 2018 do 5. 8. 2019). Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když z procesního hlediska shledal úspěšnější stranu žalovanou, které však žádné náklady nevznikly.

4. Proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 9 299,86 Kč (5 987,08 Kč na jistině a 3 312,78 Kč na úrocích přepočítaných na 20 % ročně, přirostlých k jistině ke dni zesplatnění) s 9% (zákonnými) úroky z prodlení od 5. 8. 2019 do zaplacení, co do 20% úroků ročně z částky 5 018,08 Kč od 25. 9. 2018 do zaplacení a co do 11,43% úroků z částky 63 211 Kč od 25. 9. 2018 do zaplacení (maximálně do doby, kdy úroky jako celek dosáhnou částky 167 572 Kč), a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání.

5. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném skutkovém zjištění a nesprávném právním posouzení. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány zcela platně, v zákonných limitech a nebyl tedy důvod je ani částečně nepřiznat. Poukázal na to, že sjednaná efektivní úroková sazba 167,73 % ročně odpovídá nominální úrokové sazbě 102,63 % ročně s tím, že většina finančních institucí uvádí sazbu nominální. Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, a je proto naprosto běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti, dle které je smluvním stranám vstupujícím do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se tedy v posuzovaném případě účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Poukázal rovněž na to, že v případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a stanovení výše úroků je ovlivněno celou řadou faktorů. Dále namítal, že ujednání o konkrétní výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, neboť žalovaný byl se sazbou úroků seznámen (jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zakotvuje institut neúměrného zkrácení (§ 1793 občanského zákoníku), kterého by se však žalovaný musel dovolat, což neučinil. Z opatrnosti žalobce podotkl, že pokud soud při posuzování obvyklé výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, když hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou fakticky nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je tato databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Žalovaný v okamžiku uzavření smlouvy proti ujednání o výši smluvních úroků ničeho nenamítal, finanční prostředky přijal, přitom se mohl se žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou osobu. Dodal, že dle jeho názoru nelze ochranu spotřebitele pojímat jako nejvyšší právní princip se zcela neomezenou aplikací, nelze zanedbávat zásadu proporcionality ani další obecně platné zásady. V odvolání pak požaduje přiznání obchodních úroků ve výši 20 %, resp. 11,43 % ročně z dlužné částky, což je pod úrovní průměrné výše úroků při poskytování půjček v nebankovním sektoru.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavil.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá (a odvolací soud se s těmito zjištěními ztotožňuje), že smlouva o úvěru [číslo] byla žalovaným podepsána 27. 4. 2018 a že žalobce sjednané finanční prostředky ve výši 70 000 Kč žalovanému poukázal na účet dne 30. 4. 2018.

9. S ohledem na datum uzavření smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále„ ZSÚ-III“).

10. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Dle § 86 odst. 2 ZSÚ-III, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že otázkou tzv. úvěruschopnosti by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. Na tuto skutečnost ostatně poukazoval i soud prvního stupně. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne 18. 2. 2020 podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 31. 7. 2021, čj. 27 Co 30/2020-87).

14. Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, sice návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III odmítl, přesto se k aplikaci tohoto sporného ustanovení zákona vyslovil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

15. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Takový postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). K otázce aplikační přednosti evropského práva se Ústavní soud již dříve vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že„ národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů“. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval právě ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

16. Jak již bylo uvedeno výše, soud prvního stupně se v posuzovaném případě otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru žalovanému řádně zkoumal jeho úvěruschopnost, nezabýval, tudíž ani nehodnotil provedené důkazy, které žalobce k této otázce předložil. Odvolací soud proto dle § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. při jednání zopakoval dokazování listinnými důkazy, které se k této otázce vztahují, a to hodnocením klienta, výplatním lístkem žalovaného za měsíc březen 2018, potvrzením zaměstnavatele o výši příjmu, výpisem z databáze NRKI a výpisem z databáze [příjmení].

17. Z hodnocení klienta datovaného dne 27. 4. 2018 vyplývá, že bylo prováděno v souvislosti s poskytnutím nového úvěru ve výši 70 000 Kč při současném souběhu s úvěrem [číslo]. V části týkající se příjmů klienta je uvedena částka 22 500 Kč jako„ pravidelný čistý měsíční příjem klienta“ ze zaměstnání, rukou je přitom vedle této částky dopsána částka 22 285 Kč. V části výdajů jsou ve formuláři uvedeny náklady žalovaného ve výši 3 410 Kč měsíčně (životní minimum), dvě děti v domácnosti s výdaji na ně ve výši 3 500 Kč, splátky [právnická osoba] ve výši 5 256 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 500 Kč měsíčně, náklady„ ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.)“ ve výši 0 Kč a rezerva ve výši 1 000 Kč. Na základě těchto údajů dospěl žalobce k závěru, že volné zdroje žalovaného umožňující splácení případného úvěru činí vzhledem k příjmům částku 7 834 Kč měsíčně. Z formuláře dále vyplývá, že žalovaný nežije s manželkou (partnerem či partnerkou) ve společné domácnosti (přitom je ženatý), údaj o vzdělání je zatržen v kolonce„ výuční list“, forma bydlení„ vlastní“. Zprostředkovatel úvěru uzavření smlouvy doporučil a v poznámkách k analýze schopnosti splácet je uvedeno„ inkaso nedoloženo“.

18. Z výplatního lístku za měsíc březen 2018 vyplývá, že žalovanému zaměstnavatel za práci v tomto měsíci včetně čtvrtletních prémií a odměn vyplatil částku 27 056 Kč. Z potvrzení zaměstnavatele žalovaného ze dne 27. 4. 2018 vyplývá, že pracuje na pozici zedník, pracovní poměr má sjednán na dobu neurčitou, není s ním vedeno jednání o skončení pracovního poměru, za první čtvrtletí roku 2018 jeho průměrný měsíční příjem činil 22 285 Kč a že mu z tohoto příjmu nejsou prováděny žádné srážky.

19. Podle výpisu z databáze NRKI byl žalovanému přiřazeno skóre 251, což odpovídá kategorii I. (rozmezí [číslo]), tedy nízké body do interní Score CARD, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Dle výpisu záznamů z registru [příjmení] nebyly u žalovaného evidovány žádné dlužné částky po splatnosti.

20. Po provedení těchto důkazů poučil odvolací soud žalobce, že na jejich základě není prokázáno, že by před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet a že tedy nemůže být se žalobou úspěšný, protože úvěr žalovanému neměl být poskytnut.

21. Žalobce k prokázání splnění podmínek daných § 86 odst. 1 ZSÚ-III již žádné další důkazy nenavrhl.

22. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobce si od žalovaného vyžádal pouze doklady prokazující jeho příjem, doklady prokazující výdaje žalovaného žádné předloženy nebyly. V hodnocení klienta jsou uvedeny pouze nejnižší možné částky (životní minimum, výdaje na děti ve výši 3 500 Kč a rezerva), pokud jde o výdaj na bydlení„ vlastní“ ve výši 1 500 Kč, nelze takový výdaj bez dalšího hodnotit jako reálný. Žalovaný již v době uzavírání posuzované smlouvy žalobci splácel jiný úvěr měsíčními splátkami ve výši 5 256 Kč a novým úvěrem se měl zavázat k další měsíční splátce ve výši 7 758 Kč, která byla takřka totožná s částkou stanovenou v hodnocení klienta jako volné zdroje ke splácení (7 834 Kč). Navíc i vzhledem k nízkým bodům žalovaného do interní Score CARD (databáze NRKI) je s podivem, že žalovanému byl na poměrně krátkou dobu 1,5 roku poskytnut poměrně vysoký úvěr 70 000 Kč.

23. Že žalovaný neměl dostatek finančních prostředků na to, aby mohl úvěr splácet, se ostatně ukázalo již na samém počátku splácení – zaplatil pouze první splátku.

24. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl řádný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Úvěr žalovanému tedy neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Z dokladů předložených žalobcem pak ani nevyplývá, že by v rámci hodnocení žalovaného jako budoucího klienta mohl vycházet z předpokladu, že z jeho finanční situace vyplývalo, že by měl být schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 ZSÚ-III).

25. Odvolání žalobce proto není důvodné, když žalobci v souvislosti s vyplacenými finančními prostředky žalovanému náleží toliko právo na vyplacení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi částkou poskytnutou žalovanému a částkou žalovaným žalobci zaplacenou, to vše případně navýšeno o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

26. Pro úplnost odvolací soud dodává, že s ohledem na výše uvedený závěr nedoplňoval dokazování listinami, které žalobce předložil spolu s odvoláním, a to informacemi [obec] národní banky o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu; dopisem [obec] národní banky z 21. 12. 2018 (sp. zn. Sp 2018 [číslo]); zprávou [právnická osoba], z 19. 9. 2018; ani zprávou [právnická osoba] (sp. zn. EQ/021585).

27. Rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým v odvoláním napadenému rozsahu žalobu zamítl, je tedy ve výroku (byť z jiného důvodu) věcně správné, a odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. příslušnou odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku), a to včetně III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (II. výrok tohoto rozsudku). Pokud jde o nákladový výrok soudu prvního stupně, doplňuje odvolací soud toliko, že tento postup soudu prvního stupně je v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, současně však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady odvolacího řízení vznikly. Proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (III. výrok tohoto rozsudku).