27 CO 49/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa, zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení, sídlem adresa, proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvalý pobyt evidován na adrese adresa, o zaplacení částka s příslušenstvím smluvní pokutou částka, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2019, č. j. 239 C 6/2019-59,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 20% úroků z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky částka, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši částka k rukám jeho zástupkyně JUDr. jméno příjmení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném datum domáhal se žalobce po žalovaném nároků z titulu smlouvy o úvěru číslo kterou žalovaný podepsal datum; žalobce následně zaslal žalovanému oznámení od schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši částka, který byl vyplacen na účet sjednaný ve smlouvě, se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve výši 129,72 % ročně (efektivní sazba) ve 48 měsíčních splátkách po částka počínaje dubnem 2018. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích příjmení a NRKI. V důsledku prodlení žalovaného s placením sjednaných splátek vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši částka (2 x částka za prodlení o délce 30 dnů u splátek číslo) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy na náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši částka (2 x částka za prodlení o délce 15 dnů u splátek číslo). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky číslo splatné datum došlo k automatickému zesplatnění úvěru k datu datum (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru. Ta činila částka (dlužná původní jistina ve výši částka a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši částka), a protože žalovaný nesplnil povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru, vzniklo žalobci právo na smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši částka vypočtenou za dobu od datum do dne vyhotovení žaloby (datum). Žalovaný ani po zesplatnění na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení částky částka s 8,5% úroky z prodlení od datum do zaplacení, smluvní pokuty ve výši částka a 86,12% úroků z částky částka od datum do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky částka.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částka s 8,5% úroky z prodlení od datum do zaplacení a smluvní pokutu částka (I. výrok) a žalobu zamítl co do 86,12% úroků z částky částka od datum o zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky částka (II. výrok). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši částka (III. výrok). Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru číslo (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), když návrh podepsaný žalovaným datum žalobce (po posouzení bonity žalovaného a jeho schopnosti úvěr splácet) akceptoval datum a žalovanému poskytl peněžní prostředky ve sjednané výši částka. Žalovaný naproti tomu neplnil své smluvní povinnosti, když na svůj dluh nic nezaplatil. Soud prvního stupně proto posoudil jako důvodný nárok žalobce na zaplacení částky částka, neboť žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky ve sjednané době žalobci vrátit. S ohledem na prodlení žalovaného přiznal žalobci i nárok na úroky z prodlení (§ 1968 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Dále dospěl k závěru, že účastníci si ve smlouvě platně sjednali smluvní pokutu (§ 2048 a násl. o. z.). Naproti tomu žalobě nevyhověl co do požadavku žalobce na pokračující úroky, když sjednanou úrokovou sazbu 129,72 % ročně posoudil jako rozpornou s dobrými mravy a ujednání o sazbě úroků tedy vyhodnotil jako absolutně neplatné (§ 588 o. z. ve spojení s § 1813 o. z.). S odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši (zaplacený soudní poplatek, odměna za tři úkony právní služby, náhrada za tři režijní paušály a náhrada za DPH).

4. Proti části II. výroku a proti III. výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit 20% úroky z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky částka, a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech a nebyl dán důvod, aby nebyly alespoň zčásti přiznány. Ve smlouvě byla dohodnuta efektivní úroková sazba ve výši 129,72 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 86,12 % ročně, jde pouze o matematickou operaci. K tomu v podrobnostech odkázal na přiložené odborné vyjádření ze dne datum zpracované Mgr. jméno příjmení, Ph.D., příjmení, znalcem v oboru ekonomika. Dále zdůraznil, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů. Požadovaná sazba úroků je přitom v rámci judikaturního čtyřnásobku (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Dále žalobce vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. V případě smlouvy o úvěru je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků a jejich výše je ovlivněna celou řadou faktorů. Žalobce je proto přesvědčen o platnosti smlouvy o úvěru v celém jejím rozsahu. Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním (§ 1813 o. z.), když žalovaný byl se sazbou úroků opakovaně seznámen (předsmluvní formulář, smlouva a oznámení o schválení úvěru). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musel žalovaný dovolat, což neučinil. Z opatrnosti podotkl, že pokud snad soud prvního stupně při posuzování výše úrokové sazby vycházel z databáze příjmení, pak údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků – hodnoty uváděné v databázi příjmení jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

5. Žalovaný se odvolání žalobce nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši částka byly žalovanému vyplaceny na základě smlouvy o úvěru číslo jejíž návrh žalovaný podepsal datum a žalobce akceptoval datum.

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako platně uzavřenou a jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy vyhodnotil pouze její ujednání o výši úroků (byť úroky vypočtené do data zesplatnění přiznal). Otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III), se soud prvního stupně nezabýval. Pouze konstatoval, že žalobce úvěr schválil„ po přezkoumání schopnosti splácet úvěr a bonity žalovaného“.

12. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy, že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do datum), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne datum podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 26. 10. 2020, č. j. 27 Co 49/2020-92).

13. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C číslo (OPR- právnická osoba proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

14. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

15. Odvolací soud proto za účelem posouzení otázky tzv. úvěruschopnosti žalovaného zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. dokazování listinnými důkazy, které žalobce k této otázce předložil již v řízení před soudem prvního stupně, a to hodnocením klienta, výpisy z databází NRKI a příjmení, potvrzením zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného a výpisem transakcí na účtu žalovaného vedeného u právnická osoba 16. V listině – hodnocení klienta ze dne datum ke smlouvě číslo je uveden příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši částka (jedná se o jediný příjem) a celkové výdaje ve výši částka (životní minimum částka a bydlení částka). Dále je mezi výdaje žalovaného započtena rezerva ve výši částka. Na základě těchto údajů byly volné zdroje žalovaného stanoveny částkou částka. V listině je dále uvedeno, že žalovaný je od datum zaměstnán u právnická osoba, s. r. o., obec, má uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou a neběží mu výpovědní lhůta. K dosaženému vzdělání bylo ve formuláři zatrženo základní a k formě bydlení pronájem. Na listině je rukou psaná poznámka„ inkaso doloženo“. Dle výpisu záznamů z registru příjmení ze dne datum nebyly u žalovaného evidovány žádné dlužné částky po splatnosti. Z výpisu z databáze nebankovního registru klientských informací (NRKI) se podává, že žalovanému bylo přiřazeno skóre 400 odpovídající kategorii II. (rozmezí číslo; nízké body do interní Score Card, střední riziko, úvěr bývá limitován výší vyplacené částky). Dle potvrzení zaměstnavatele (právnická osoba, obec) z datum měl žalovaný za dobu od datum do datum průměrný čistý měsíční příjem částka a za měsíc leden 2018 čistý příjem částka. Z výpisu transakcí na účtu žalovaného vedeného u právnická osoba vyplývá, že žalovanému byla datum připsána platba od zaměstnavatele ve výši částka a datum platba od zaměstnavatele ve výši částka.

17. Po provedení těchto důkazů poučil odvolací soud žalobce, že tyto důkazy neprokazují, že by před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin je možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet a že tedy nemůže být se žalobou úspěšný. Žalobce k prokázání splnění podmínek daných § 86 odst. 1 ZSÚ – III již žádné další důkazy nenavrhl.

18. Z provedených důkazů je zřejmé, žalobce si od žalovaného vyžádal pouze doklady prokazující jeho příjem, nikoliv však již doklady prokazující jeho výdaje. Částku výdajů žalovaného uváděnou ve formuláři„ Hodnocení klienta“ toliko ve výši odpovídající životnímu minimu neshledává odvolací soud odpovídající reálným potřebám. Stejně tak částku na bydlení ve výši částka, když žalovaný současně uvedl, že bydlí v nájmu, považuje odvolací soud za neúměrně nízkou. Nadto má žalovaný trvalé bydliště evidováno na úřední adrese (sídlo Magistrátu města Brna) a i z tohoto důvodu měl žalobce postupovat mnohem obezřetněji. Navíc k prokázání výdaje za bydlení, který je nutno považovat za výdaj významný, žalobce neměl od žalovaného předloženo ničeho. Nedostatečné prověřování výdajů žalovaného je zjevné o to více i za situace, kdy z databáze NRKI vyplynulo, že žalovaný spadá do kategorie středního rizika. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného - spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, případně navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

19. Odvolací soud s ohledem na svůj závěr nedoplňoval dokazování listinami předloženými žalobcem spolu s odvoláním, a to to informacemi ČNB o zápůjčních úrokových sazbách na trhu, dopisem ČNB z datum (sp. zn. Sp 2018 číslo), zprávou právnická osoba, z datum, zprávou právnická osoba (sp. zn. EQ/021585), ani vyjádřením znalce příjmení jméno příjmení, Ph.D., příjmení, z datum.

20. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 20% úroků z částky částka od datum do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky částka, a ve III. výroku dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

21. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil III. výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, když zohlednil i žalobcem požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I ÚS 2717/08) a dospěl k závěru, že žalobce byl úspěšný v rozsahu 59,28 %, jeho neúspěch představuje 40,72 % a žalobci tak vzniklo právo na náhradu 18,56 % z celkových nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) Náklady žalobce sestávají z: -) soudního poplatku ve výši částka, -) odměny za tři úkony právní služby po částka, a to za převzetí věci, předžalobní výzvu a podání žaloby, dle § 14b odst. 1 bod 3 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) odměny za jeden úkon právní služby po částka, a to za účast u jednání soudu, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, -) náhrady za tři režijní paušály po částka dle § 14 odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, náhrady za jeden režijní paušál po částka dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši částka (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí částka, přiznáno bylo 18,56 %, tj. částka.

22. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudem prvního stupně úspěšnějším žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými žalobou vymáhané částce. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Proti I. výroku tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Proti II. a III. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).