27 Co 55/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , sídlem Adresa žalobkyně , zastoupená advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , s trvalým pobytem evidovaným na adrese Adresa žalovaného , o zaplacení 59 013,87 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 12. 2024, Anonymizováno ,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 14,75 % úroků z prodlení z částky 29 430,89 Kč od , datum, do , datum, , potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14,75 % úroky z prodlení z částky 29 430,89 Kč od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6 966,60 Kč k rukám jejího zástupce , Jméno advokáta, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném , datum, domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 59 013,87 Kč s příslušenstvím. K tomu uvedla, že se žalovaným uzavřela , datum, smlouvu o úvěru na jejímž základě poskytla žalovanému neúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč, který žalovaný vyčerpal , datum, . Poskytnuté peněžní prostředky spolu se sjednanými 11,5% úroky se zavázal splatit v šedesáti měsíčních splátkách po 2 227 Kč, a to počínaje , datum, . Z důvodu porušování smluvních povinností žalobkyně zaslala žalovanému , datum, výzvu k okamžitému splacení dluhu, žalovaný však dluh neuhradil. Dlužná částka 59 013,87 Kč sestává z nesplacené části jistiny ve výši 56 173,87 Kč a poplatků ve výši 2 840 Kč. Dále žalobkyně uplatnila žalobou nárok na kapitalizované úroky ve výši 2 910,01 Kč a pokračující 11,5% úroky z částky 56 173,87 Kč od , datum, do zaplacení, nárok na kapitalizované (zákonné) úroky z prodlení ve výši 323,97 Kč a 14,75% (zákonné) úroky z prodlení z částky 56 173,87 Kč od , datum, do zaplacení.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k jednání soudu prvního stupně se bez omluvy nedostavil.

3. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 29 430,89 Kč (I. výrok) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Vzal za prokázané, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky , datum, žalovaný téhož dne vyčerpal úvěr ve sjednané výši 100 000 Kč, a to formou bezhotovostního převodu na úvěrový účet. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úroky ve výši 11,5 % ročně splatit v šedesáti měsíčních splátkách po 2 227 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci. Uhradil však pouze 70 569,11 Kč. Soud věc právně posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ-III“). S ohledem na postavení žalovaného jako spotřebitele se v prvé řadě zabýval otázkou, zda žalobkyně a žalovaný platně uzavřeli smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. o. z.), tedy zda žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost a před uzavřením smlouvy s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Uzavřel, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a smlouva je proto absolutně neplatná (§ 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III). Současně vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil pouze 70 569,11 Kč. Důvodný proto shledal nárok žalobkyně na částku 29 430,89 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 odst. 1 a 2 OZ, § 2993 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, a to včetně požadavku žalobkyně na úroky z prodlení. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , , Anonymizováno, s tím, že žalovaný se dosud nemohl dostat do prodlení s úhradou přiznané částky z neplatně sjednaného úvěru, neboť k tomu nemůže dojít dříve, než je rozhodnuto rozsudkem (soud posuzuje dobu přiměřenou možnostem žalovaného k vrácení bezdůvodného obohacení). Dále soud uvedl, že podle jeho názoru by přiznání úroků z prodlení bylo rovněž v rozporu s principem poctivosti (§ 6 až 8 o. z.) a ochrany slabší strany. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v řízení nevyjádřil, soud nemohl posoudit, jaká doba je dobou přiměřenou jeho možnostem ke splacení dlužné částky, a proto rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. vzniklo ve sporu úspěšnějšímu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, nicméně z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému jakékoliv náklady vznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti části II. výroku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Navrhla, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 14,75% (zákonné) úroky z prodlení z částky 29 430,89 Kč od , datum, do zaplacení a nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Vyslovila přesvědčení, že soud prvního stupně pochybil, pokud jí nepřiznal nárok na zákonné úroky z prodlení z přiznané částky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu , Anonymizováno, . Na jeho základě soud vyhodnotil, že není v možnostech dlužníka předmětný dluh splatit a že z tohoto důvodu nemá žalobkyně ani nárok na příslušenství představované zákonnými úroky z prodlení. Nemožnost plnění však nebyla ze strany žalovaného tvrzena ani prokázána. Za dané situace tak soud prvního stupně porušil princip rovnosti stran, když neaktivitu žalovaného sám suploval tím, že do řízení vnesl tvrzení v jeho prospěch. Podle názoru žalobkyně soud nemohl sám za žalovaného uplatnit námitku ohledně toho, že se žalovaný nenachází v prodlení. Soud prvního stupně totiž neměl žádné povědomí o majetkové situaci žalovaného, a proto nemohl své rozhodnutí od této skutečnosti odvozovat. V žádném případě tedy nebyly naplněny zákonem stanovené předpoklady pro to, aby soud přiznal žalobkyni pouze jistinu bez zákonných úroků z prodlení. Žalobkyně již tvrdila a prokázala, že žalovanému , datum, zaslala výzvu k okamžitému splacení dluhu s určenou splatností pohledávky ke dni , datum, při jejím nesplacení. Žalovaný byl rovněž poučen o důsledcích nesplacení, tj. přistoupení k vymáhání pohledávky soudní cestou. Soud tedy měl žalobkyni přiznat nárok na zákonné úroky z prodlení minimálně ode dne , datum, . V této souvislosti žalobkyně odkázala na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Praze , Anonymizováno, ze dne , datum, , které rovněž přiložila k podanému odvolání. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , , Anonymizováno, .

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, k nařízenému jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je z větší části důvodné.

7. Žalobkyně podaným odvoláním nenapadla skutková zjištění soudu prvního stupně ani jeho závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, v důsledku čehož vznikl žalobkyni pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

8. Předmětem odvolacího řízení bylo tedy jen posouzení, zda vůbec (a od jakého data) žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení.

9. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, tak patnáctý pracovní den po odeslání.

12. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o úvěru z , datum, , výzvou k okamžitému splacení dluhu z , datum, včetně vrácené obálky a předžalobní upomínkou z , datum, včetně podacího archu.

13. V záhlaví smlouvy o úvěru reg. č. 99028611917 ze dne , datum, má žalovaný uveden trvalý pobyt na adrese , adresa, . V části úvěrové smlouvy označené: „Informace sdělené v rámci žádosti o úvěr, pan/paní , Jméno žalovaného, “ je v oddílu „Kontaktní údaje“ uvedena kontaktní adresa , adresa, . Dále bylo ve smlouvě o úvěru dohodnuto, na jaké adresy budou (smluvními stranami) vzájemně zasílány zásilky v papírové podobě, s tím, že u žalovaného se jedná o adresu trvalého pobytu.

14. V dopisu z , datum, označeném „Výzva k okamžitému splacení dluhu“ žalobkyně vyzvala žalovaného, z důvodu porušování smluvních podmínek smlouvy o úvěru uzavřené dne , datum, , k okamžitému splacení všech dlužných částek po splatnosti, které k , datum, činí 7 662,86 Kč. Žalovaný byl upozorněn, že pokud tato částka nebude uhrazena nejpozději do , datum, , nastane splatnost celé pohledávky , datum, a žalobkyně přistoupí k vymáhání pohledávky soudní cestou nebo k prodeji pohledávky třetí straně. Z přiložené obálky se podává, že písemnost byla žalovanému zasílána na adresu , adresa, , která je uvedená rovněž v záhlaví výzvy. Podle poznámky pošty nebyl adresát zastižen, zásilka nebyla vyzvednuta a byla vrácena odesílateli.

15. Předžalobní upomínkou z , datum, byl žalovaný prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky , datum, , a to ve lhůtě do , datum, . Z poštovního podacího archu se podává, že zásilka byla žalovanému dne , datum, odeslána na adresu , adresa, , která je rovněž uvedena v záhlaví předžalobní upomínky.

16. Pro případ bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobkyně) domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaný) musí plnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.).

17. V daném případě odvolací soud nepovažuje výzvu k okamžitému splacení dluhu z , datum, za výzvu ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., neboť se jednalo pouze o výzvu k zaplacení částky 7 662,80 Kč, která byla splatná ke dni , datum, . Pro případ, že tato nebude uhrazena ve stanovené lhůtě, žalobkyně sdělovala žalovanému, že nastane splatnost celé pohledávky ke dni , datum, . Výzvou k plnění je tedy až předžalobní upomínka z , datum, , která byla žalovanému odeslána téhož dne. V této výzvě byla žalovanému sdělena výše dluhu a stanovena lhůta k plnění do , datum, ; ode dne následujícího je žalovaný v prodlení, kdy k tomuto dni činila výše úroků z prodlení 14,75 % (§ 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb.).

18. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

21. Doba plnění (doba přiměřená možnostem spotřebitele) stanovená v § 87 odst. 1 ZSÚ-III je nepochybně dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody stran. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III soud tuto dobu určí v případě, kdy mezi věřitelem a dlužníkem spotřebitelem existuje spor o to, jaká tato doba je, a to k návrhu některé ze stran sporu. Podle názoru odvolacího soudu je nutno poslední větu § 87 odst. 1 ZSÚ-III a odst. 2 téhož ustanovení interpretovat komplexně (ve vzájemné souvislosti). Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ účastníků o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže.

22. V posuzovaném případě se existence takového sporu mezi účastníky v řízení neprojevila. Žalovaný v řízení nikdy netvrdil ničeho o tom, jaká doba plnění je či není přiměřená jeho možnostem. Žádná ze stran sporu v řízení nenavrhla, aby ji soud určil. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že při absenci platné dohody o splatnosti (v posuzované věci o přiměřené době k plnění) je třeba analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyjít z výzvy k plnění, kterou v tomto případě byla předžalobní upomínka z , datum, se stanovenou lhůtou do , datum, . Spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění (předžalobní upomínce) byla či nebyla dobou přiměřenou, nastolen nebyl.

23. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 ZSÚ-III směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám, potřebnými informacemi, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (rozuměj bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny.

24. Pro úplnost odvolací soud poznamenává, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , , Anonymizováno, , na který odkazoval soud prvního stupně, se týká odlišné skutkové situace, kdy mezi účastníky skutečně existoval spor o přiměřenou dobu plnění, neboť žalovaná aktivně zpochybňovala, že žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení již od okamžiku zaslání výzvy k plnění. Tak tomu ovšem v nyní projednávané věci nebylo.

25. V této souvislosti odvolací soud odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , , Anonymizováno, , v jehož odůvodnění Nejvyšší soud uvedl: „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože mají vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky.“26. Jak již bylo shora uvedeno, v projednávané věci byl žalovaný nejen v řízení před soudy obou stupňů, ale rovněž před zahájením soudního řízení, zcela pasivní, a proto, s ohledem na absenci potřebných skutkových tvrzení a důkazů, nemá odvolací soud žádné podklady pro závěr, že lhůta stanovená žalobkyní v předžalobní výzvě k plnění je lhůtou nepřiměřenou. Nadto je nepochybné, že již přijetím peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o úvěru si žalovaný musel být vědom své povinnosti (minimálně) tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že by přiznání (zákonných) úroků z prodlení bylo v rozporu s principem poctivosti (§ 6 až 8 o. z.) a ochrany slabší strany. Žalovaný si měl být vědom, že v případě prodlení s vrácením poskytnutých peněžních prostředků je věřitel oprávněn domáhat se (minimálně) úroků z prodlení v zákonné výši. V této souvislosti odvolací soud poukazuje i na § 4 odst. 1 o. z.

27. Odvolací soud proto uzavřel, že po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené do , datum, se žalovaný dostal do prodlení a je tedy povinen platit žalobkyni i úroky z prodlení (§ 1968 a 1970 o. z.).

28. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 14,75% úroky z prodlení z částky 29 430,89 Kč od , datum, do zaplacení.

29. Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žaloba zamítnuta co do 14,75% úroků z prodlení z částky 29 430,89 Kč od , datum, do , datum, .

30. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud kapitalizoval předmět řízení včetně žalobkyní požadovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne , datum, , , Anonymizováno, ) a dospěl k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně úspěšná pouze v rozsahu 44 %, žalovaný v rozsahu 56 % a vzniklo mu tak právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Z obsahu spisu se však nepodává, že by v řízení úspěšnějšímu žalovanému jakékoliv náklady vznikly. Odvolací soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení neúspěšná pouze v poměrně nepatrné části, a proto jí vznikl nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Náklady žalobkyně sestávají z:- soudního poplatku za odvolání ve výši 1 086 Kč,- odměny za dva úkony právní služby po 1 980 Kč, a to za odvolání a účast jednání odvolacího soudu, dle § 7, § 8 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“),- náhrady za dva režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu,- náhrady za DPH (21 %) ve výši 1 020,60 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 6 966,60 Kč32. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před odvolacím soudem převážně úspěšnou žalobkyní a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , , Anonymizováno, , uveřejněny pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).