27 CO 58/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o zaplacení 58 607,54 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 12. 2021, č. j. 3 C 191/2021-90,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje v tomto znění: Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 58 607,54 Kč s 12% úroky a s 10% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných úroků 7 091,90 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení 1 401,58 Kč, se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 58 607,54 Kč s 12% úroky a s 10% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných úroků ve výši 7 091,90 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 401,58 Kč. K tomu uvedl, že jeho právní předchůdce ([právnická osoba], [IČO], dále jen„ [ulice] spořitelna“) uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, jejíž součástí byla žádost o vydání kreditní karty, obchodní podmínky pro kreditní karty, všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] a ceník. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím unikátního profilu internetového bankovnictví, kdy identita žalovaného byla ověřena zadáním autorizačního kódu zaslaného prostřednictvím SMS zprávy na smluvené telefonní číslo; zadání autorizačního kódu zároveň nahradilo písemný podpis žalovaného. Žalovaný měl možnost čerpat finanční prostředky do výše 60 000 Kč, a to prostřednictvím bezhotovostních úhrad za zboží a služby, eventuálně hotovostně prostřednictvím bankomatu. Úvěr byl povinen hradit formou minimálních splátek ve výši 3 % z aktuální výše dlužné částky (vždy po ukončení každého účetního období); současně se zavázal platit 12% úroky a související poplatky. Žalovaný nesplnil svůj závazek hradit úvěr řádně a včas, dostal se do prodlení s úhradou splátek, a proto původní věřitel dne [datum] prohlásil úvěr za okamžitě splatný Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Ke dni sepisu žaloby dlužil žalovaný na jistině 58 607,54 Kč, na smluvních úrocích 7 091,90 Kč a na úrocích z prodlení 1 401,58 Kč (v obou případech počítaných z jistiny za dobu od [datum] do [datum]); současně žalobce uplatnil žalobou nárok na 12% úroky a 10% úroky z prodlení z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení. Na předžalobní výzvu žalovaný nereagoval.

2. Na základě výzvy soudu (k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, průběhu čerpání a splácení a výpočtu žalované částky a dále k označení důkazů, kdo je majitelem účtu, na který byly peněžní prostředky poskytnuty a že žalovaný projevil souhlas se smlouvou o úvěru zadáním autorizačního kódu) žalobce doplnil, žádost byla poskytnuta přes internetové bankovnictví [obec] spořitelny v rámci kreditní linky. [příjmení] byla napočtena na základě příjmu z předchozí žádosti klienta. Klient v žádosti uvedl příjem ve výši 24 000 Kč, z něhož původní věřitel při hodnocení vycházel. Dále klient v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč a původní věřitel stanovil životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 10 983 Kč. Klient sám v žádosti rovněž uvedl splátky mimo Českou spořitelnu ve výši 0 Kč. Původní věřitel však dotazem do CCB a vlastních systémů zjistil, že klient měl v době úvěrové žádosti již poskytnuté úvěry: spotřební úvěr u [obec] spořitelny se splátkou 7 989 Kč, kreditní karta splátková mimo Českou spořitelnu s limitem 35 000 Kč a s orientační splátkou 1 750 Kč. Splátka nového úvěru činila 3 000 Kč a nové splátkové zatížení tak činilo celkem 13 378 Kč. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Žalovaný však na dluh neuhradil žádnou splátku, čímž porušil smluvní podmínky a právní předchůdce žalobce měl dle čl. 4 (není specifikováno, zda smlouvy či podmínek – pozn. odvol. soudu) možnost prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Žalovaná jistina 58 607,54 Kč představuje výši částky čerpání žalovaného. Závěrem žalobce poznamenal, že předkládá důkazy k prokázání skutečnosti, že žalovaný je majitelem účtu a že projevil souhlas se smlouvou o úvěru zadáním autorizačního kódu (tyto nijak blíže nespecifikoval – pozn. odvol. soudu).

3. Při jednání žalobce v reakci na výzvu soudu, aby popsal proces uzavírání smlouvy, uvedl, že smlouva byla sjednána na dálku s autorizačním kódem, byla poslána SMS na telefonní číslo žalovaného, který autorizačním kódem ověřil svou identitu, čímž došlo k uzavření smlouvy. Poté dostal písemné znění smlouvy v podobě předložené soudu, kterou si mohl předtím přečíst na stránkách [obec] spořitelny. Poté soud poučil žalobce, že dosud neprokázal uzavření smlouvy a vyzval jej k doplnění důkazů, s poučením o procesních následcích nesplnění výzvy. Po tomto poučení žalobce již neuvedl ničeho.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení před soudem prvního stupně zůstal pasivní, k jednání se bez omluvy nedostavil.

5. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce, uvedl skutková zjištění z provedených důkazů a konstatoval poučení poskytnutá žalobci. V prvé řadě se zabýval otázkou aktivní legitimaci žalobce a vzal za prokázané postoupení pohledávky původním věřitelem žalobci (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum]) i oznámení o postoupení pohledávky žalovanému (§ 1879 a § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Věc právně posuzoval rovněž dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“). V souvislosti s posuzováním platnosti právního jednání a zachování písemné formy žalobcem tvrzené smlouvy o úvěru (kreditní karty pro soukromou klientelu) odkázal na § [číslo], § [číslo] odst. 1, § 546 o. z., § 561 a § 562 odst. 1 a § 1824 o. z. a na rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že:„ Písemná forma právního jednání předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle jednajícího zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky“. Dále soud poukázal i na nařízení EU [číslo] (tzv. eIDAS) a zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů, upravující mj. formu elektronického podpisu a jeho druhy. Konstatoval, že z důkazů navržených a předložených žalobcem nevyplývá, že by žalovaný (elektronickým) podpisem vyjádřil svůj souhlas se smlouvou a není možno dospět k závěru, že by byl touto smlouvou vázán. Žalobce nenavrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, že smlouva byla uzavřena elektronickým způsobem prostřednictvím unikátního profilu internetového bankovnictví a identita žalovaného byla ověřena zadáním autorizačního kódu zaslaného žalovanému prostřednictvím SMS zprávy na smluvené telefonní číslo ([číslo]) a že tento kód měl nahradit fyzický podpis smlouvy. Soud konstatoval, že žalobce mohl např. navrhnout důkaz počítačovým systémem obsahujícím záznamy údajů o právních jednáních. Pokud by bylo prokázáno, že se záznamy provádějí systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám, mohla být uplatněna vyvratitelná právní domněnka dle § 562 odst. 2 o. z. Žalobce tak neučinil ani po poučení ze strany soudu (usnesení ze dne [datum] a opakovaně při jednání dne [datum]) a neunesl tedy břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. I přes tento svůj závěr se soud s odkazem na § 1, § 75, § 76 odst. 1, § 86 odst. 2 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III zabýval posouzením, zda žalobce splnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele) před uzavřením smlouvy o úvěru. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07, usnesení pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, usnesení pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10) a judikaturu soudního dvora EU (dále jen„ SDEU“) ve vztahu k výkladu článků 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES (ve věci C [číslo], C [číslo], C [číslo], C [číslo] a C [číslo] ze [datum]). V návaznosti na zmiňovanou judikaturu uzavřel, že neplatnost úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 je neplatností absolutní (§ 580 a § 587 o. z), nastávající přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti. Zdůraznil také, že povinnost spotřebitele poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet úvěr (§ 84 odst. 2 ZSÚ-III) nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytovaných údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí, kdy věřitel se nemůže bez dalšího s těmito informacemi spokojit, ale je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Uzavřel, že původní věřitel sice prověřoval úvěruschopnost žalovaného, avšak z posouzení (ze dne [datum]) vyplývá, že nové splátkové zatížení měsíčně překračovalo příjmy žalovaného. Předloženými důkazy tak nebylo prokázáno, že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a i z tohoto důvodu by bylo nutno smlouvu hodnotit jako neplatnou (§ 87 ZSÚ-III). Následně soud dospěl k závěru, že nárok žalobce nelze hodnotit jako důvodný ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť nebyl prokázán žádný vztah žalovaného k bankovnímu účtu, z něhož byly finanční prostředky čerpány a tedy uzavřít, že to byl právě žalovaný, kdo se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a navrhl, aby byl odvolacím soudem změněn, žalobě zcela vyhověno (ve znění žalobního petitu) a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že neprokázal žádný vztah mezi žalovaného k bankovnímu účtu ani skutečnost, že předmětné telefonní číslo ([číslo]) užíval žalovaný. Ohradil se i proti závěru, že jeho právní předchůdce řádně neprověřil úvěruschopnost žalovaného, jak ukládá § 86 ZSÚ-III. Zdůraznil, že telefonní číslo žalovaný vyplnil při uzavření smlouvy o úvěru a dále sloužilo jako identifikační údaj k potvrzování veškerých operací vzniklých v internetovém bankovnictví, včetně potvrzení souhlasu se zněním smlouvy o úvěru. Konstatoval, že internetové bankovnictví je nástrojem, který slouží k výhradnímu užívání majiteli osobního účtu, k samotnému vstupu je zapotřebí, aby majitel zadal specifické údaje a svou totožnost ověřil autorizačním SMS kódem. Dodal, že identita žalovaného byla řádně ověřena při zřízení osobního účtu, na jehož základě bylo zřízeno internetové bankovnictví. Lze tedy předpokládat, že pokud žalovaný internetové bankovnictví aktivně využívá, využívá i jím sdělené telefonní číslo. Žalobce neměl důvod předpokládat, že telefonní číslo není využíváno právě žalovaným, jde o údaj, který se žalovaný zavázal nesdělovat žádné třetí osobě. Žalobce je přesvědčen, že dostatečně prokázal vztah žalovaného k bankovnímu účtu, a to zejména poskytnutím úvěru přes internetové bankovnictví využívané výhradně žalovaným. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, žalobce zopakoval tvrzení uvedená již v řízení před soudem prvního stupně. Poukázal také na nesprávný výpočet soudu, podle něhož činilo splátkové zatížení 13 378 Kč, avšak součet všech dosavadních i budoucích splátek žalovaného činil pouze 12 739 Kč.

7. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Jednání odvolacího soudu se nezúčastnil žalobce ani žalovaný, soud projednal věc v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

10. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci a pro stručnost odkazuje na velmi podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí, včetně přiléhavých a vyčerpávajících odkazů na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a SDEU (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 450/2011).

11. Odvolací námitky žalobce neshledal odvolací soud za důvodné. Žalobce neuvedl v řízení před soudem prvního stupně skutková tvrzení, z nichž by vyplývalo, že jeho právní předchůdce v minulosti sjednal se žalovaným smlouvu o zřízení osobního běžného účtu (v rámci níž sdělil i své telefonní číslo), k němuž mu bylo zřízeno internetové bankovnictví, prostřednictvím kterého potvrzoval transakce na svém účtu a mohl tímto způsobem následně požádat i o poskytnutí úvěru (smlouvy, která je předmětem tohoto sporu). Jen náznaky tvrzení (v nedostatečném rozsahu) v tomto ohledu uvedl žalobce až ve svém odvolání, kdy sdělil, že identita žalovaného byla řádně ověřena při zřízení osobního účtu, na jehož základě bylo zřízeno internetové bankovnictví. S ohledem na (byť omluvenou) neúčast při jednání nemohl odvolací soud poučit žalobce o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Uvedenou poučovací povinnost soud plní při jednání. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci) v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, nebo rozsudek ze dne 24. 3 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura [číslo] ročník 2011, pod [číslo] nebo rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010). Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle citovaného ustanovení, protože se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, nebo [příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831 a násl.).

12. Vzhledem k uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil. Znění I. výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedl odvolací pouze v upřesněném znění odpovídajícím žalobnímu petitu (soud prvního stupně nespecifikoval žalobcem požadované příslušenství).

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, žalovanému však v této fázi řízení žádné náklady nevznikly a soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.