27 CO 6/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa , o zaplacení 59 400,70 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 9. 2021, č. j. 16 C 294/2019-81,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 50 168 Kč s 9% úroky z prodlení z částky 54 480 Kč od [datum] do [datum] a z částky 50 168 Kč od [datum] do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a smluvní pokutu 9 232,70 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci další náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 32 723,80 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 196 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 50 168 Kč s 9% úroky z prodlení z částky 54 480 Kč od [datum] do [datum] a z částky 50 168 Kč od [datum] do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Dále žalobou uplatnil požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 232,70 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. K tomu uvedl, že [datum] jako pronajímatel uzavřel se žalovanou jako nájemkyní smlouvu o nájmu, jejímž předmětem byl nájem stánku [číslo] místa určeného k posezení (přesné vymezení bylo graficky znázorněno na situačním plánku tvořícím přílohu [číslo] smlouvy). Nájem byl sjednán na dobu určitou od [datum] do [datum] s tím, že nájemné za každý den činí 700 Kč vč. DPH (čl. VI. odst. 1 smlouvy) a dále se žalovaná zavázala uhradit zálohovou částku na služby (čl. VI. odst. 3 a 4 smlouvy). Nájemné za celou dobu trvání nájmu (44 800 Kč vč. DPH) i zálohu na služby (9 680 Kč vč. DPH) žalobce vyúčtoval fakturou [číslo] na částku 54 480 Kč splatnou [datum], na kterou však žalovaná nic nezaplatila. V souvislosti s vyúčtováním služeb vystavil žalobce [datum] fakturu (dobropis) [číslo] na částku 4 312 Kč a tuto započetl na úhradu částky 54 480 Kč. Z důvodu prodlení s úhradou dlužné částky žalobce v souladu s čl. IV. odst. 7 smlouvy vyúčtoval žalované smluvní pokutu (0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení) v celkové výši 9 232,70 Kč, tj. z částky 54 480 Kč za dobu od [datum] do [datum] a z částky 50 168 Kč od [datum] do [datum]. K úhradě dlužné částky i smluvní pokuty žalovanou bezvýsledně opakovaně vyzýval, mimo jiné i předžalobní výzvou ze dne [datum].

2. Žalovaná v prvním vyjádření k žalobě potvrdila uzavření smlouvy s tím, že ve stánku měla prodávat v červenci a srpnu 2018. Vzhledem k tomu, že onemocněla a její manžel byl v kritickém stavu (zemřel v říjnu 2018), ve skutečnosti prodávala jen několik dnů. I přes ústní příslib ze strany provozovatele však nedošlo k úpravě nájemného. Poukázala na to, že v daném období bylo mnoho vedlejších stánků nepronajato a zavřeno. Uvedla, že je v invalidním důchodu prvního stupně, nicméně důchod nepobírá, je evidována na úřadu práce a její zdravotní stav se stále zhoršuje.

3. Žalobce v replice na vyjádření žalované uvedl, že se žalovanou neuzavřel žádný písemný dodatek ke smlouvě o nájmu ani jinou obdobnou písemnou dohodu, která by upravovala výši nájemného. Poukázal na to, že pokud žalovaná využívala předmět nájmu jen několik dnů, jak tvrdí, měla zvážit, zda se jí provoz vyplatí a popřípadě nájemní vztah ukončit. To se nestalo a nájemní vztah skončil až uplynutím sjednané doby dne [datum]. Žalobce zdůraznil smluvní ujednání obsažené v čl. VII. odst. 2 smlouvy, podle kterého„ pouze ve výjimečných případech bylo možné stánek neotevřít“.

4. V dalším vyjádření žalovaná zopakovala své předchozí argumenty, včetně tvrzení, že pan vedoucí [jméno] [příjmení] ji přislíbil snížení nájemného. Upozornila na to, že i sám žalobce potvrdil, že bylo možné stánek ve výjimečných případech neotevřít a tento stav nastal. Doplnila, že nepobírá vdovský důchod, neboť v době úmrtí manžela již byli krátkou dobu rozvedeni a její majetková i zdravotní situace je špatná. Své argumenty žalovaná zopakovala i při jednání soudu prvního stupně a zdůraznila, že i přes rozvod pravidelně navštěvovala bývalého manžela v nemocnici až do jeho úmrtí. Uvedla, že nemá důkazy k prokázání svého tvrzení o dohodě s panem [příjmení] o ponížení nájemného, neboť vše probíhalo ústně. Dále namítala, že„ tam bylo strašně nedostatků, byly i reklamace“,„ došlo tam k situaci, že spousta nájemců stánků odešla, protože ta situace byla špatná, byl to úplný krach“; písemně však nic nemá. Uvedla, že by žalobci ráda dluh zaplatila, byť částka je podle ní špatně vyúčtována.

5. Soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl (I. výrok) a dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 32 723,80 Kč (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalované a uvedl skutková zjištění z jednotlivých provedených důkazů. Vzal za prokázaný skutkový stav tvrzený žalobcem v žalobě a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu prostoru určeného k podnikání dle § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a žalobcem uplatněné nároky (včetně jejich výše) odpovídají smluvním ujednáním mezi účastníky. Naproti tomu nebylo prokázáno, že by žalovaná na sjednané nájemné či zálohy na služby cokoliv uhradila. Již v době uzavření smlouvy byla déle než rok v invalidním důchodu (invalidita prvního stupně) a měla si být tedy vědoma toho, zda jí její zdravotní stav umožňuje provozovat podnikatelskou činnost, za jejímž účelem si stánek pronajala. Skutečnost, že dle svého tvrzení po celou sjednanou dobu stánek neprovozovala tak, jak se ve smlouvě zavázala, a to z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu a péče o bývalého manžela či jeho návštěv v nemocnici, nemá pro existenci nároku žalobce na nájemné a úhradu plnění poskytnutých v souvislosti s nájmem význam. Žalobce se domáhá pouze zaplacení nájemného sjednaného za dobu trvání nájmu a smluvní pokuty za porušení povinnosti zaplatit nájemné ve lhůtě splatnosti. Nepožaduje žádnou sankci za neprovozování stánku ve stanovených termínech. Žalovaná neprokázala ani své tvrzení o příslibu snížení nájemného; žádný konkrétní důkaz prokázání tohoto svého tvrzení nenavrhla. Pokud žalovaná dále namítala nedostatky na straně žalobce, ani zde nedoplnila žádná konkrétní tvrzení o tom, v čem by žalobce jako pronajímatel porušil své povinnosti ze smlouvy a rovněž nenavrhla žádné důkazy k jejich prokázání. Nijak neupřesnila ani námitku, že částku považuje za špatně vyúčtovanou (byť současně uvedla, že si je vědoma povinnosti k úhradě). Mezi účastníky není sporu o tom, že nájem trval po celou sjednanou dobu, žalovaná měla stánek k dispozici a mohla ho užívat. To, že tak z důvodů spočívajících na její straně nečinila, nelze klást k tíži žalobce. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl, včetně požadavku žalobce na smluvní pokutu, kterou si účastníci ve smlouvě platně sjednali. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky se jednalo o vztah mezi podnikateli při podnikatelské činnosti, soud posoudil jako oprávněný i nárok na úhradu nákladů na mimosoudní vymáhání pohledávek ve výši 2 × 1 200 Kč (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). S odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve sporu zcela úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Současně neshledal žádné okolnosti odůvodňující pro nepřiznání (části) náhrady nákladů řízení žalobci (§ 150 o. s. ř.). K opakovaným tvrzením žalované o její špatné majetkové situaci, invaliditě a nepříznivém zdravotním stavu, soud zdůraznil, že rozhodnutí o invaliditě bylo vydáno ještě před uzavření smlouvy se žalobcem a invalidní důchod žalovaná nepobírá pouze z důvodu nedostatečné doby pojištění, což je důvod spočívající na její straně.

6. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítla, že v rozsudku jsou nepravdivé informace týkající se její osoby; při jednání soudu byl přítomen pan [příjmení] se svojí právničkou a této zřejmě poskytl nepravdivé informace. Znovu zopakovala své tvrzení, že s panem [příjmení] byla domluvena, že za dny, kdy bude muset odjet do [obec], jí nebude jí účtováno nájemné. V té době jí umíral manžel a ona ho musela pravidelně navštěvovat v nemocnici. Dále namítla, že žalobce neměl stánky řádně zkolaudované. Uvedla, že vždy vše řádně platila a od všech plateb má doklady. Znovu poukázala na svůj nepříznivý zdravotní stav a nepříznivou majetkovou situaci.

7. Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. 16 C 294/2019-130, přiznal žalované osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Vyslovil přesvědčení, že odvolání žalované je nedůvodné, neboť soud prvního stupně na základě předložených důkazů řádně posoudil skutkový stav věci. Potvrdil, že při jednání soudu [datum] uvedl, že mu žalovaná avizovala nějaká lékařská vyšetření během trvání nájmu v rozsahu cca pěti dnů a z tohoto důvodu se účastníci dohodli, že pokud žalovaná splní veškeré své závazky ze smlouvy, přistoupí žalobce k úpravě nájemného za tyto dny. Žalovaná však své povinnosti nesplnila, a proto žalobce ke snížení nájemného nepřistoupil. K tvrzení žalované, že vždy vše řádně platila a má od všech plateb doklady žalobce konstatoval, že žalovaná nikdy žádné doklady nepředložila. Další tvrzení žalované týkající se ostatních stánkařů označil za nesouvisející s předmětem řízení a nadto nepravdivá.

9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není ve své podstatě důvodné.

10. Žalovaná omluvila svoji neúčast u jednání odvolacího soudu z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Současně uvedla, že„ dojde k podání insolvenčního návrhu“.

11. Odvolací soud nahlédnutím do rejstříku ISIR (přístupného na internetu) zjistil, že ke dni jeho rozhodnutí nebylo insolvenční řízení vůči žalované ani zahájeno.

12. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci (s výjimkou níže uvedenou), a proto pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí.

13. Odvolací soud nesouhlasí pouze se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci přísluší náhrada nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč i v souvislosti s vyúčtovanou smluvní pokutou.

14. Výše nákladů spojených s uplatněním pohledávky byla již dříve stanovena nařízením vlády č. 142/1994Sb. - novelizovaným nařízením vlády č. 180/2013 Sb., účinným od 1. 7. 2013 - které bylo s účinností od [datum] zrušeno nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. Ke dni [datum], kdy došlo k novele zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a nabylo účinnosti nařízení vlády č. 180/2013 Sb., byla do našeho právního řádu transponována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne [datum] o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen„ Směrnice“).

16. Podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen„ nařízení vlády“), jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč.

17. Podle čl. 3 preambule Směrnice, mnohé platby v obchodních transakcích mezi hospodářskými subjekty navzájem nebo mezi hospodářskými subjekty a orgány veřejné moci se uskutečňují později, než jak bylo dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno ve všeobecných obchodních podmínkách. Přestože zboží bylo dodáno nebo služby byly poskytnuty, mnohé příslušné faktury jsou placeny až dlouhou dobu po uplynutí lhůty. Tyto opožděné platby mají negativní dopad na likviditu a komplikují finanční řízení podniku. Postihují rovněž jejich konkurenceschopnost a ziskovost v případech, kdy věřitel potřebuje kvůli opožděné platbě získat vnější financování. Riziko takových negativních dopadů se výrazně zvyšuje v dobách hospodářského propadu, kdy je přístup k financování obtížnější.

18. Podle čl. 7 preambule Směrnice, jedním z prioritních opatření sdělení Komise ze dne [datum] nazvaného„ Plán evropské hospodářské obnovy“ je snížení administrativní zátěže a podpora podnikání mimo jiné tím, že se zajistí, aby byly faktury za dodávky a služby, i od malých a středních podniků, hrazeny v zásadě do jednoho měsíce, čímž by se snížily problémy s likviditou.

19. Podle čl. 8 preambule Směrnice, oblast působnosti Směrnice by se měla omezovat na platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.

20. Podle názoru odvolacího soudu účelem Směrnice a nařízení vlády je zajištění včasných plateb za poskytnuté dodávky a služby v případě vzájemných závazků mezi podnikateli. V čl. 7 a 8 preambule Směrnice se výslovně hovoří o zajištění včasných plateb faktur za dodávky a služby s tím, že oblast působnosti Směrnice by se měla omezovat pouze na platby, které jsou úhradou za obchodní transakce. Stejně tak § 3 nařízení vlády hovoří o vzájemném (!) závazku podnikatelů, z čehož lze taktéž dovodit, že se jedná o pohledávky týkající se plateb za poskytnuté plnění, nikoliv již dalších pohledávek vzniklých věřiteli v důsledku neplnění povinností dlužníka, ať již se jedná např. o úroky z prodlení či smluvní pokutu. Nadto je pouze na uvážení věřitele, zda tyto nároky (vzniklé v důsledku prodlení dlužníka) bude vůči dlužníku uplatňovat či nikoliv. Pokud by v souvislosti s každou takovouto další (již„ sankční“) pohledávkou věřiteli vznikal bez dalšího rovněž nárok na paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, docházelo by k (již) neúměrnému navyšování závazků dlužníka.

21. K odvolací námitce žalované, že žalobcem pronajímané stánky nebyly zkolaudovány, odvolací soud uvádí, že se jedná o tzv.„ novotu“, tedy tvrzení, které nebylo v řízení před soudem prvního stupně uplatněno a v odvolacím řízení, vedeném v systému neúplné apelace, je nepřípustné. Odvolací soud se proto touto námitkou již dále nezabýval.

22. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 50 168 Kč příslušenstvím, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a smluvní pokutu 9 232,70 Kč.

23. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud část I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci další náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce byl v řízení před soudem prvního stupně neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části, a proto mu vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně sestávají z: -) soudního poplatku ve výši 2 377 Kč, -) odměny za šest úkonů právní služby po 3 500 Kč (tarifní hodnota 59 400,70 Kč), a to za přípravu a převzetí věci, předžalobní výzvu k plnění, žalobu, písemné vyjádření a účast u dvou jednání soudu, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) náhrady za šest režijních paušálu po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za ztrátu času ve výši 800 Kč (8 půlhodin po 100 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 advokátního tarifu, -) cestovného ve výši 2 × 740 Kč za dvě cesty k jednání soudu prvního stupně [datum] a [datum] vozidlem [registrační značka] na trase [obec] – [obec] a zpět (2 × 113 km za dvě zpáteční cesty) při průměrné spotřebě 7,9 l motorové nafty na 100 km, ceně 27,20 Kč l PHM a sazbě základní náhrady 4,40 Kč km dle vyhl. č. 589/2020 Sb., -) vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 5 266,80 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí 32 723,80 Kč.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Rovněž v odvolacím řízení měl žalobce úspěch pouze v poměrně nepatrné části, a vznikl mu tak nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: -) odměny za dva úkony právní služby po 3 500 Kč (tarifní hodnota 59 400,70 Kč), a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, -) náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za DPH (21 %) ve výši 1 596 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 9 196 Kč.

26. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů v převážné části úspěšným žalobcem a z tohoto důvodu i úměrnými k žalobou uplatněné částce. Současně neshledal žádné okolnosti odůvodňující aplikaci § 150 o. s. ř.

27. V projednávané věci odvolací soud neshledal podmínky pro postup dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, tedy uložení povinnosti žalobci zaplatit soudní poplatek za odvolání namísto žalované, která byla od jeho placení osvobozena.