27 Co 77/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce , sídlem Adresa žalobce , zastoupený advokátem Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A , proti žalovanému: Jméno žalovaného ., IČO IČO žalovaného , sídlem Adresa žalovaného , zastoupený advokátem Jméno advokáta B , sídlem Adresa advokáta B , o zaplacení 54 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 4. 2024, č. j. 7 C 257/2023-61,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 11 293,34 Kč k rukám jeho zástupce , Jméno advokáta A, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném 30. 10. 2023 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 54 000 Kč s 15% (zákonnými) úroky z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. K tomu uvedl, že jako kupující uzavřel se žalovaným jako prodávajícím 10. 2. 2022 kupní smlouvu o prodeji automobilu , jméno FO, , jméno FO, . Předmět koupě měl být předán do 30. 6. 2022, k čemuž však nedošlo a žalovaný se dostal do prodlení se splněním svého závazku. Vzhledem k tomu, že automobil nebyl ani přes opakované urgence předán, žalobce od kupní smlouvy odstoupil písemným oznámením z 2. 9. 2022 (viz čl. 5.3.1. smlouvy a § 2002 odst. 1 o. z.). Vzhledem k tomu, že žalobce již dříve zaplatil zálohu na kupní cenu ve výši 54 000 Kč, domáhá se nyní jejího vrácení. Žalovaný však následně sám od kupní smlouvy odstoupil a v písemném podání z 1. 12. 2022 současně započetl nárok žalobce vůči své tvrzené pohledávce za žalobcem.

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že žalobci nevzniklo právo od kupní smlouvy odstoupit, neboť nebyl v prodlení s plněním svých povinností ze smlouvy plynoucích, v prodlení se naopak ocitl žalobce. Z tohoto důvodu mu vzniklo právo na odstoupení od smlouvy i nárok na vyúčtování smluvní pokuty žalobci, kterou v písemném vyjádření z 1. 12. 2022 (obsahujícímu i odstoupení od smlouvy) započetl vůči požadavku žalobce na vrácení zaplacené zálohy. Dodal, že žalobci již v měsíci srpnu 2022 doručil faktura č. 50103871 splatnou 23. 8. 2022 na doplatek kupní ceny. Tedy ještě v době před odstoupením žalobce od smlouvy, nicméně žalobce částku neuhradil. V dalším vyjádření žalovaný znovu zdůraznil, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy je dle jeho názoru neplatné a neúčinné. Poukázal na čl. 5.3.1. kupní smlouvy, z něhož vyplývá, že dodací lhůty u vozidel se sériovou výbavou mohou být prodlouženy maximálně o osm týdnů. Právě tato lhůta dopadá i na projednávanou věc a teprve po jejím uplynutí by žalobci svědčilo právo od smlouvy odstoupit, nicméně v v jejím průběhu došlo k vystavení a prokazatelnému odeslání a doručení faktury na zaplacení celkové kupní ceny vozidla. Za dané situace to byl tedy žalobce, kdo nesplnil svoji povinnost k úhradě kupní ceny. Dále žalovaný poukázal na články 5. 3.1., 3. 4. a 3.6. kupní smlouvy a zdůraznil, že pokud bylo dodání vozidla ujednáno do 30. 6. 2022, odběr nejdříve od 06/2022 a k uzavření smlouvy došlo v únoru 2022, doba předání vozidla by se tímto značně zkracovala, neboť v době uzavření smlouvy smluvní strany nemohly vědět, jak bude situace vypadat v červnu 2022. Z uvedených článků kupní smlouvy vyplývá, že odběr měl být nejdříve od června 2022 s dobou dodání v nejzazší lhůtě osm týdnů od 30. 6. 2022. A v této době byl žalovaný připraven předat vozidlo žalobci, a to po zaplacení celé kupní ceny. V této souvislosti žalovaný provedl rozbor dalších článků kupní smlouvy, které dle jeho názoru dokládají, že bylo , právnická osoba, povinností žalobce zaplatit doplatek kupní ceny. Navrhl doplnit dokazování mimo jiné výpovědí svého zaměstnance , tituly před jménem, , jméno FO, o průběhu komunikace mezi stranami a připravenosti žalovaného předat uvedené vozidlo žalobci.

3. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného odmítl, že by lhůta k předání vozidla nebyla stanovena do 30. 6. 2022, ale mohla být prodloužena o osm týdnů, neboť dle jeho názoru se toto možné prodloužení lhůty vztahuje pouze na vyráběná vozidla. V daném případě je však z kupní smlouvy nepochybné, že jejím předmětem bylo již vyrobené (předváděcí) vozidlo. Vyslovil přesvědčení, že na základě smluvních ujednání byl žalovaný nejprve povinen avizovat, že vůz je připraven k předání, následně určit konkrétní datum a teprve poté vystavit fakturu na doplatek zbývající části kupní ceny. Takto však žalovaný nepostupoval.

4. Soud prvního stupně ve věci provedl dokazování listinnými důkazy, účastnickým výslechem jednatele žalobce , jméno FO, a svědeckou výpovědí pracovníka žalovaného , tituly před jménem, , jméno FO, .

5. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl (I. a II. výrok) a dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 29 185 Kč (III. výrok). Mezi účastníky bylo nesporné, že 10. 2. 2022 uzavřeli kupní smlouvu o prodeji automobilu č. 43 (§ 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky kupní smlouvy ze dne 10. 2. 2022. Dále vzal soud za prokázané, že ve smlouvě bylo uvedeno, že se jedná o předváděcí vůz (, jméno FO, , jméno FO, ) s odběrem nejdříve od 06/2022 a nejpozději do 30. 6. 2022. Žalobce řádně uhradil zálohovou fakturu č. 2250 50 na částku 54 000 Kč. Fakturou č. 50 103871 ze dne 9. 8. 2022 žalovaný vyúčtoval žalobci doplatek kupní ceny ve výši 485 880 Kč. Přípisem ze dne 2. 9. 2022 (žalovanému doručen 7. 9. 2022) žalobce od kupní smlouvy odstoupil z důvodu, že vozidlo nebylo ve sjednaném termínu předáno. Dopisem z 18. 10. 2022 žalobce vyzval žalovaného k vrácení částky 54 000 Kč. Žalovaný ve vyjádření z 1. 12. 2022 uvedl, že je nezpochybnitelné, že k předání vozidla byl připraven ve stanoveném termínu, tj. od června 2022 a na jeho straně tak nedošlo k žádnému prodlení. Naopak žalobce byl v prodlení s úhradou kupní ceny. Žalovaný proto od smlouvy odstoupil a sdělil, že oproti nároku na vrácení zálohy započítává svůj nárok z titulu smluvní pokuty. Soud konstatoval, že mezi účastníky byl sporný zejména výklad článku 5.3.1. všeobecných podmínek kupní smlouvy: „Prodávající se zavazuje dodat předmět kupní smlouvy kupujícímu ve lhůtě uvedené v bodě 3.4. této smlouvy. Dodací lhůta smí být prodloužena u sériové výbavy maximálně o 8 týdnů a u vozidel se zvláštním vybavením maximálně o 12 týdnů. Po uplynutí uvedených lhůt má kupující právo odstoupit od smlouvy“. Soud uvedl, že vzhledem k tomu, že v daném případě bylo předmětem koupě již vyrobené vozidlo se sériovou výbavou, je nutno uvedené ustanovení vykládat logicky tak, že prodloužení lhůty o osm či dvanáct týdnů v tomto případě nelze zohlednit. Dále soud zdůraznil, že účastníci si sjednali, že prodávající se zavazuje odevzdat předmět kupní smlouvy kupujícímu a umožnit mu nabýt vlastnické právo nejpozději v termínu uvedeném v čl. 3. (smlouvy) a čl. 5.3. (smluvních podmínek) za podmínky zaplacení celé kupní ceny (čl. 5.1.2. smluvních podmínek). Zálohovou fakturu žalobce uhradil a následně bylo povinností žalovaného spolu se zaslanou fakturou na úhradu zbývající části kupní ceny vyrozumět žalobce o připravenosti plnit předmět smlouvy a o termínu předání vozidla na sjednaném místě. Do doby předání nebyl žalobce povinen fakturu uhradit, neboť kupní cena měla být zaplacena nejpozději k datu předání vozidla (viz ujednání ve všeobecných podmínkách kupní smlouvy vypracovaných samotným žalovaným). Svědek , tituly před jménem, , jméno FO, vypověděl, že se zástupci žalobce jednal, sdělil jim, že jakmile bude náhradní vozidlo (za předváděcí vozidlo, jež bylo předmětem koupě – pozn. odvol. soudu) vyrobeno, mohou předat předmět koupě. Žalovaný věděl, že náhradní vozidlo bude vyrobeno v září a u žalovaného přihlášeno v polovině září. Svědek nebyl schopen řádně zodpovědět dotaz, kdy žalovaný vyzval žalobce k převzetí vozidla. Následně svědek tvrdil, že faktura musí být uhrazena předem a že kdyby žalobce fakturu uhradil, mohl ještě ten týden odjíždět. Ve všeobecných podmínkách je však jednoznačně uvedeno, že faktura musí být uhrazena nejpozději v den předání vozidla a takovýto den ze strany žalovaného stanoven nebyl. Svědek dále uvedl, že očekával od žalobce termín, kdy bude schopen se pro vozidlo dostavit. Nicméně žalovaný sám si ve všeobecných podmínkách stanovil, že prodávající (žalovaný) vyrozumí kupujícího o připravenosti plnit předmět smlouvy a termínu předání vozidla na sjednaném místě. Svědek pak nebyl schopen říci, zda byl žalobce písemně informován o datu převzetí vozidla. Nadto v rámci emailové komunikace (email ze dne 15. 8. 2022) žalovaný sám uváděl, že nabídl žalobci odstoupení od kupní smlouvy. Je tedy nepochybné, že žalovaný si musel být vědom, že vozidlo mělo být dodáno již do 30. 6. 2022 a ujednání v čl. 5.3.1. všeobecných podmínek se na tento závazkový vztah nevztahuje. V dohodnutém termínu, tj. do 30. 6. 2022, však předání vozidla nedošlo. Pro úplnost soud dodal, že k předání vozidla nedošlo ani v termínu, ve kterém by eventuálně mělo být předáno nové vozidlo, tedy v termínu prodlouženém maximálně o osm týdnů od sjednané doby, tj. do 25. 8. 2022. Žalovaný neprokázal, že by v souladu s ujednáním ve všeobecných podmínkách vyrozuměl žalobce o připravenosti plnit předmět smlouvy a o termínu předání vozidla na sjednaném místě. Dne 15. 8. 2022 naopak žalobci sděloval, že náhradní vozidlo bude vyrobeno až v září 2022. Vzhledem k tomu, že marně uplynul i termín, ve kterém by žalobce mohl očekávat dodání nového vozidla, pak oprávněně odstoupil od kupní smlouvy přípisem ze dne 2. 9. 2022 (§ 2001 o. z.). Za dané situace je žalovaný povinen vrátit žalobci uhrazenou zálohu a vzhledem k tomu, že je v prodlení s plněním svého dluhu, má žalobce nárok rovněž na úroky z prodlení v zákonné výši a náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (§ 1970 o. z. a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal ve sporu zcela úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

6. Žalovaný podal proti rozsudku včas odvolání. Navrhl, aby byl odvolacím soudem změněn, žaloba zamítnuta a žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, popřípadě rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V obšírném odůvodnění odvolání ve své podstatě žalovaný zopakoval svoji argumentaci uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně. Za nesprávný označil závěr soudu prvního stupně, že nedodržel ujednání v kupní smlouvě a nevyrozuměl žalobce o připravenosti plnit předmět smlouvy a termínu předání vozidla. Znovu zdůraznil, že podmínkou předání vozidla byla úhrada kupní ceny v plné výši. Vzhledem k tomu, že žalobce nikdy zbývající část kupní ceny neuhradil, byl žalovaný oprávněn v souladu s čl. 5.4.3. kupní smlouvy od této odstoupit, což také následně učinil. Podotkl, že ještě před neplatným a neúčinným odstoupením od kupní smlouvy ze strany žalobce sám žalobce žalovanému sdělil, že smlouvu nehodlá dodržet a nehodlá tedy dané vozidlo převzít. Zopakoval své přesvědčení, že žalobci v žádném případě právo na odstoupení od smlouvy nesvědčilo. V neposlední řadě poukázal na § 6 odst. 2 o. z., podle kterého platí, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Závěrem podotkl, rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé a fakticky nepřezkoumatelné vzhledem k nedostatku řádného odůvodnění.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s tím, aby mu rovněž byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Rovněž žalobce ve svém obšírném vyjádření k odvolání zopakoval argumentaci uvedenou již v řízení před soudem prvního stupně. Znovu zdůraznil, že bylo povinností žalovaného nejprve avizovat připravenost k předání vozidla, určit konkrétní datum předání a teprve poté vystavit fakturu na zbývající část kupní ceny. Opět vyzdvihl, že předmětem smlouvy v daném případě nebylo nově vyráběné vozidlo, ale předváděcí vůz. Podotkl, že žalovaný nesmyslně poukazuje na jeho křivé úmysly, naopak to byl právě on, kdo se všemožně snaží zdeformovat obsahový význam jednotlivých ustanovení kupní smlouvy a všeobecných podmínek ve svůj prospěch. Žalobce proto nadále trvá na svém nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

9. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci a jelikož odvolací námitky žalovaného korespondují s jeho námitkami uplatněnými již v řízení před soudem prvního stupně, dovoluje si pro stručnost odkázat na podrobné odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí. Pouze pro úplnost k nároku na bezdůvodné obohacení uplatněnému žalobcem dále odkazuje na § 2993 o. z. a k otázce včasnosti odstoupení žalobce od kupní smlouvy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 81/2019.

10. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva zastávají shodně stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu“ (z mnoha srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12 s poukazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci , jméno FO, proti Španělsku). Obdobně i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, uvedl, že odvolací soud „plní roli přezkumné instance a nebuduje své rozhodnutí na zelené louce a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně“. Dále v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2023. sp. zn. 29 Cdo 3197/2022 Nejvyšší soud ČR uvedl, že „z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které se přiměřeně prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces, nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.“11. Odvolací soud nesdílí názor žalovaného, že rozsudek soudu prvního stupně je překvapivý a nepřezkoumatelný. Ve vztahu k otázce „překvapivosti“ odvolací soud poukazuje na to, že při prvním jednání ve věci byli oba účastníci soudem řádně poučeni a vyzváni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazů a oběma účastníkům řízení (nadto zastoupeným právními zástupci) tak muselo být zřejmé, které otázky považuje soud prvního stupně pro své rozhodnutí za zásadní.

12. K otázce „nepřezkoumatelnosti“ odvolací soud konstatuje, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023. sp. zn. 29 Cdo 3197/2022).

13. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, jako věcně správné potvrdil.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z:- odměny za dva úkony právní služby po 3 260 Kč, a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif I“) a § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 17719/96 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif II“),- náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč (vyjádření k odvolání) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu I,- náhrady za jeden režijní paušál ve výši 450 Kč (účast u jednání odvolacího soudu) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu II,- náhrady za ztrátu času ve výši 900 Kč (6 půlhodin po 150 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu II,- cestovného ve výši 1 163,34 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu 10. 4. 2025 vozidlem reg. zn. , SPZ, na trase , adresa, a zpět v celkovém rozsahu 154 km (zpáteční cesta) při průměrné spotřebě 4,9 l benzínu Natural 95 na 100 km, ceně 35,80 Kč/1 l PHM a sazbě základní náhrady 5,80 Kč/1 km dle vyhl. č. 475/2024 Sb., platné od 1. 1. 2025,- náhrady za DPH (21 %) ve výši 1 960 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 11 293,34 Kč.

15. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před odvolacím soudem zcela úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).