27 CO 86/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného s evidovanou adresou pobytu ulice a číslo , PSČ obec , o zaplacení 61 718 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. 2. 2022, č. j. 21 C 61/2021-83, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 21 C 61/2021-110,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku a části výroku doplňujícího rozsudku, kterými byla žaloba zamítnuta co do částky 16 319 Kč s 8,25% úroky z prodlení z částky 20 056 Kč od [datum] do [datum] a z částky 16 319 Kč od [datum] do zaplacení, částky 15 432,13 Kč a co do 8,34% úroků z částky 39 631,44 Kč od [datum] do [datum], z částky 36 718,33 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 188 870 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 46 286 Kč s 8,25 % úroky z prodlení z částky 50 023 Kč od [datum] do [datum], z částky 46 286 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty 15 432,13 Kč a 95,92% úroků z částky 39 631,44 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 188 870 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal [datum]; následně žalobce zaslal žalovanému oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši 40 000 Kč, který byl vyplacen na účet uvedený ve smlouvě, se žalovaný zavázal splatit spolu s 95,92% úroky (nominální úroková sazba) ve 48 měsíčních splátkách po 3 737 Kč, počínaje prosincem 2019, podle splátkového kalendáře tvořícího přílohu oznámení žalobce o schválení úvěru. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného i z jiných zdrojů (zejména se jednalo o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Dále prověřil, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli v době žádosti evidováni v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, neměl neplatný průkaz totožnosti a obchodník s ním jednající doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný zaplatil pouze 4 splátky po 3 737 Kč (14 948 Kč). V důsledku prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo ke dni [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši 49 107,27 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jelikož tuto povinnost nesplnil, domáhal se žalobce zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od [datum], kterou ke dni vyhotovení žaloby [datum] vyčíslil na 15 432,13 Kč. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný ([datum]) částku 3 737 Kč a ke dni podání žaloby tak nová dlužná jistina činila 45 828,27 Kč. Dále žalovaný neuhradil pojištění ve výši 458 Kč (viz Příloha [číslo] smlouvy). Žalobce podotkl, že dle § 9 zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, mu za dobu od [datum] do [datum] nevzniklo právo na platby sjednané nebo stanovené pro případ s prodlením žalovaného s plněním peněžitých dluhů vyplývajících ze smlouvy o úvěru (tj. smluvní pokuty, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného a úroků z prodlení).

2. Žalovaný byl po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 21 315 Kč s 8,25% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky 24 971 Kč, smluvní pokuty 15 432,13 Kč a 95,92% úroků z částky 39 631,44 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 188 870 Kč (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladu řízení (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem zamítl žalobu co do 8,25% úroků z prodlení z částky 50 023 Kč od [datum] do [datum] a z částky 24 971 Kč od [datum] do zaplacení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na jejímž základě byla dne [datum] žalovanému vyplacena částka 40 000 Kč. Schopnost žalovaného úvěr splatit byla ověřena z dokladů o příjmech žalovaného, výpisu z bankovního účtu, jeho prohlášení a z údajů v nebankovních registrech. Žalovaný nesplnil povinnosti ze smlouvy, když řádně a včas nehradil předepsané splátky; proto byl úvěr předčasně zesplatněn. Ke dni zesplatnění činila nová jistina úvěru 45 827,27 Kč. Soud prvního stupně dále odkázal na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2019, č. j. 25 Co 296/2019-95, kdy soud dovodil, že„ s ohledem na sjednanou sazbu úroků (97,09 %) je nutno považovat úvěrovou smlouvu jako celek za absolutně neplatnou. Současně je smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch věřitele. Uzavřel, že v jím projednávané věci je nerovnováha ve smlouvě tak významná, že ujednání smlouvu je nutno hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Dodal, že ze strany žalobce se ve své podstatě jedná o obchod s chudobou a jeho jednání tak nemůže požívat právní ochrany. Uvedené okolnosti pak brání tomu, aby ujednání o výši úroků bylo možno posuzovat samostatně.“ Soud prvního stupně bez dalšího konstatoval, že tyto závěry dopadají i na nyní projednávanou věc a smlouva uzavřená mezi účastník je tak absolutně neplatným právním jednáním. Dospěl tedy k závěru, že důvodný je pouze nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) ve výši 21 315 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou 40 000 Kč a zaplacenou částkou 18 685 Kč) se zákonnými úroky z prodlení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti části II. výroku rozsudku, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání. Navrhl, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 16 319 Kč s 8,25% úroky z prodlení z částky 20 056 Kč od [datum] do [datum] a z částky 16 319 Kč od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu 15 432,13 Kč a 8,34% úroky z částky 39 631,44 Kč od [datum] do [datum] a z částky 36 718,33 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 188 870 Kč, a dále, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány platně, v zákonných limitech. Poukázal na to, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí než u bankovních subjektů, a to s ohledem na vyšší rizikovost. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž byly rozporné s dobrými mravy posouzeny úroky přesahující čtyřnásobek obvyklé úrokové míry. Současně zdůraznil, že podle Nejvyššího soudu má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úroková sazba v době uzavření předmětné smlouvy činila (u kreditních karet) 24,17 %, žalobcem požadované úroky 95,92 % tak činí pouze 3,97násobek nejvyšší úrokové sazby. Vyzdvihl, že smluvní strany vstupují do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle a je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že souhlasí se smluvními ujednáními, v okamžiku uzavření smlouvy proti smluvním úrokům ničeho nenamítal, finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě uvedených. V případě, že by neměl zájem o jejich poskytnutí, pak v souladu se zásadou autonomie vůle nemusel smlouvu uzavírat. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/2003 vyzdvihující prioritu výkladu zakládajícího platnost před výkladem zakládajícího neplatnost smlouvy, jsou-li možné oba výklady. Ačkoliv je žalobce přesvědčen o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru, v případě, že soud dospěl k závěru, že výše úroků odporuje dobrým mravům, bylo jeho úkolem tento úrok moderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou (§ 2395 a 1802 o. z.). I přes přesvědčení o platném sjednání úroků žalobce nyní požaduje úroky pouze ve výši 8,34 %. Nadále je přesvědčen i o opodstatněnosti svého nároku na smluvní pokutu sjednanou v souladu s § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vyslovil pochybnosti o správnosti postupu soudu, který započetl žalovaným uhrazené částky na vyplacenou jistinu s tím, že vzhledem ke znění § 2993 o. z. mu měla být v rámci vypořádání bezdůvodného obohacení přiznána částka 39 631,44 Kč se zákonnými úroky z prodlení, odpovídající zbývající původní dlužné jistině úvěru. Ke stejnému závěru došel např. Krajský soud v Ostravě ve svých rozsudcích č. j. 75 Co 71/2020-84 a č. j. 75 Co 20/2021-77 nebo Okresní soud v Olomouci ve věci č. j. 12 C 187/2021-85.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč byly žalovanému vyplaceny [datum] na základě smlouvy o úvěru [číslo].

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně smlouvu hodnotil jako absolutně neplatnou s ohledem na sjednanou (nepřiměřenou) výši úroků a významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran.

10. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, dále Nejvyšší soud vyslovil, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, závazek zaplatit úroky patří k jejím pojmovým znakům (uvedené závěry jsou použitelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.).

11. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy jako celku v důsledku sjednané výše úroků tedy neobstojí. Pokud soud dále poukazoval i na významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, tento jeho závěr je zcela obecný, nekonkrétní a tudíž nepřezkoumatelný. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně v písemném vyhotovení svého rozhodnutí (nesprávně) pouze odkazuje na závěry obsažené v rozhodnutí jiného soudu, aniž by tyto jakkoliv blíže odůvodnil ve vztahu k jím projednávané věci.

12. Za dané situace tedy bylo namístě zabývat se otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a zda z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet (§ 86 odst. 1 ZSÚ-III). Soud prvního stupně pouze konstatoval, že schopnost žalovaného splácet úvěr žalobce ověřil z dokladů o jeho příjmech, výpisu z bankovního účtu, jeho prohlášení i z údajů v nebankovních registrech (byť tedy provedl důkazy předložené žalobcem, neuvedl žádná konkrétní skutková zjištění z těchto listin ani se nezabýval jejich řádným vyhodnocením).

13. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. K aplikaci § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s. r. o. proti GK), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

16. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

17. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, došlo s účinností od 29. 5. 2022 k novelizaci § 87 odst. 1 ZSÚ-III, jehož aktuální znění reflektuje výše citovanou judikaturu SDEU a soudu ukládá, aby k neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé přihlédl i bez návrhu.

18. Odvolací soud za účelem posouzení otázky úvěruschopnosti žalovaného podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování listinnými důkazy, které žalobce k této otázce předložil již v řízení před soudem prvního stupně, a to smlouvou o úvěru ze dne [datum], hodnocením klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] výpisy z databází [příjmení] a NRKI, pracovní smlouvou žalovaného z [datum], výplatními lístky žalovaného za měsíce září a říjen 2019, žádostí o odklad splátek ze dne [datum], dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum] a potvrzením o délce zaměstnání za dne [datum].

19. V listině hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] je uveden příjem žalovaného ze zaměstnání 19 000 Kč (jedná se o jediný příjem) a jeho celkové výdaje ve výši 4 810 Kč (životní minimum 3 410 Kč, bydlení 1 400 Kč), k tomu žalobce přičetl rezervu 1 000 Kč a na základě těchto údajů stanovil volné zdroje žalovaného ve výši dosažené formě vzdělání uvedena maturita, k formě bydlení„ vlastní“, zaměstnavatel [anonymizováno] – [právnická osoba] IČO [číslo], datum nástupu [datum], hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou.

20. Dne [datum] žalovaný uzavřel pracovní smlouvu se [právnická osoba] – [právnická osoba], [IČO] (zaměstnavatel) na pozici referent marketingu a obchodu s místem výkonu práce [obec]. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Podle výplatních lístků za měsíc září a říjen 2019 činila čistá mzda žalovaného 19 295 Kč. Z výpisu z databáze NRKI se podává, že žalovanému bylo přiřazeno skóre 348, tj. II. kategorie (vyšší body do interní Score Card, menší riziko, lepší segment klientů), evidence v registru [příjmení] byla ve vztahu k žalovanému negativní. Ve smlouvě o úvěru [číslo] žalovaný uvedl své trvalé bydliště na adrese [adresa] adresu pro doručování [adresa]. Ze žádosti o odklad splátek ze dne [datum] se podává, že s ohledem na ztrátu zaměstnání – výpověď z pracovního poměru požádal žalovaný o odklad splátek na 3 měsíce. Z potvrzení o zaměstnání vystaveného [právnická osoba] – [právnická osoba], [IČO] vyplývá, že žalovaný byl zaměstnán u této společnosti od [datum] do [datum] (141 dnů).

21. Po zopakovaném dokazování poučil odvolací soud žalobce, že tyto důkazy neprokazují, že by před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného. Žalobce k prokázání splnění podmínek daných v § 86 odst. 1 ZSÚ-III již žádné další důkazy nenavrhl.

22. Žalobcem předložené důkazy neprokazují, že by před uzavřením smlouvy o úvěru dostal své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin je možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce ověřoval pouze výši příjmu žalovaného, ale již si od žalovaného nevyžádal žádné podklady k prokázání jeho výdajů a částku odpovídající životnímu minimu odvolací soud neshledává odpovídající reálným potřebám. Žalobce nijak blíže neověřoval ani částku 1 400 Kč na bydlení, ačkoliv výdaj na bydlení obvykle bývá významný; nadto mělo jít o bydlení vlastní a není zřejmé, že by žalobce věnoval pozornost skutečnosti, že žalovaný ve smlouvě o úvěru uvedl odlišnou adresu bydliště a adresu pro doručování. Nijak také nezohlednil, že byť měl žalovaný podle pracovní smlouvy místo výkonu práce v [obec], neuvedl žádné výdaje na dopravu.

23. Odvolací soud tedy uzavřel, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného - spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ-III).

24. Námitku žalobce, že soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže v rozporu s § 2993 o. z. žalovaným poskytnuté platby vyhodnotil jako uhrazené na jistinu úvěru, nepovažuje odvolací soud za důvodnou. Na daný vztah mezi účastníky totiž vedle obecné úpravy zakotvené v občanském zákoníku dopadají speciální ustanovení ZSÚ-III, které mají aplikační přednost.

25. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ-III, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Citované ustanovení je speciální právní úpravou pro případ bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a jasně stanoví, že v případě neplatné smlouvy o úvěru v souvislosti s porušením povinnosti úvěrujícího dle § 86 odst. 1 ZSÚ-III není povinností spotřebitele vrátit úvěrujícímu více než poskytnutou jistinu, nadto v době přiměřené jeho možnostem. Toto ustanovení tak dopadá i na situaci, kdy spotřebitel podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla následně v soudním řízení z důvodu rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ-III posouzena jako neplatná, poskytovateli úvěru již plnil. Pro posuzovaný případ to znamená, že výše spotřebiteli poskytnutých peněžních prostředků (jistina úvěru), které je spotřebitel povinen vrátit poskytovateli úvěru, se poníží o veškeré platby spotřebitele poskytnuté poskytovateli úvěru podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, aniž by bylo třeba„ namítat vzájemné plnění“.

27. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, pokud žalobci přiznal jen nárok odpovídající částce, kterou žalobce žalovanému vyplatil, ponížený o vše, co mu žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou o úvěru zaplatil, navýšený o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

28. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku a v části výroku doplňujícího rozsudku, kterými byla žaloba zamítnuta co do částky 16 319 Kč s 8,25% úroky z prodlení z částky 20 056 Kč od [datum] do [datum] a z částky 16 319 Kč od [datum] do zaplacení, částky 15 432,13 Kč a co do 8,34% úroků z částky 39 631,44 Kč od [datum] do [datum], z částky 36 718,33 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 188 870 Kč, ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, byl by proto povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.