28 Co 10/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň JUDr. Evy Gregorové a Mgr. Jitky Múčkové ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno s.r.o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno . Ing. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. srpna 2022, č. j. 7 C 349/2019-140,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8,05% úrok z prodlení ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části II. výroku, v níž byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s 8,05% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,05% z částky , částka, od , datum, do , datum, , částku , částka, a 32% úrok ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, potvrzuje.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši , částka, k rukám jejího zástupce, advokáta , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši , částka, k rukám jejího zástupce, advokáta , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s 10% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku , částka, s 8,05% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení, úrok z prodlení z částky , částka, od , datum, do , datum, , částku , částka, a 32% úroku ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze proti II. a III. výroku, podal žalobce odvolání. Uvedl, že nesouhlasí se soudem prvního stupně, pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť splnil podmínky zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Mimo tvrzení žalované vzal v úvahu také informace z dostupných databází, centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Spoléhal, že závazek žalované bude refinancován jinou bankou, vycházel přitom ze svých znalostí trhu a z tvrzení žalované, že v případě potřeby jí finanční prostředky poskytne její otec , jméno FO, , který byl přítomen uzavření smlouvy a poskytl žalované k zajištění úvěrové smlouvy nemovitou zástavu. Žalovaná navíc měla prostředky z prodeje družstevního podílu a podle vlastních tvrzení měla bydlet zdarma u otce. V případě, že odvolací soud setrvá na názoru, že žalobce správně neposoudil úvěruschopnost žalované, má žalobce za to, že nárok na zákonný úrok z prodlení z částky , částka, mu vznikl již od data následujícího po , datum, , kdy žalované vyčíslil dluh, a nikoli až ode dne , datum, , kdy byla žalované zaslána dohoda o uznání dluhu, poněvadž vyčíslení dluhu lze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce přikládá všechna vyčíslení, která dohledal s tím, že tyto důkazy je v odvolacím řízení možné provést, protože ho soud prvního stupně řádně nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve II. a III. výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby II. výrok rozsudku změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , z částky , částka, od , datum, do zaplacení a částku , částka, s 32% úrokem ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalovaná by měla být zavázána též k náhradě nákladů řízení žalobce před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

3. Proti rozsudku, pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, podala odvolání též žalovaná. Upozornila na zjevnou chybu rozsudku v psaní. Přestože žalované měla být uložena povinnost uhradit mimo jistiny , částka, rovněž zákonný úrok z ní, podle I. výroku rozhodnutí má být úrok z prodlení počítán z částky , částka, , která dlužné jistině neodpovídá. Pokud jde o samotný důvod odvolání, žalovaná se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že oba účastníci měli v řízení přibližně stejný úspěch i neúspěch, protože soud nepřihlédl k výši zamítnutého příslušenství v rozporu s rozhodovací praxí soudů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Přisouzená dlužná částka s příslušenstvím ke dni vydání rozsudku činila , částka, , zamítnutý nárok žalobce představoval včetně příslušenství částku , částka, . Žalovaná byla v řízení částečně úspěšná, a proto jí přísluší náhrada nákladů řízení v poměru jejího úspěchu ve věci, který činil 30 % (, částka, ). Navrhla proto, aby odvolací soud III. výrok napadeného rozsudku v tom smyslu změnil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne , datum, , domáhal po žalované zaplacení částky , částka, s 8,05% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , s 32% úrokem ročně od , datum, do zaplacení. Uvedl, že dne , datum, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , podle které byly žalované poskytnuty peněžité prostředky ve výši , částka, , a to na účet , právnická osoba, . k sanaci jejího dluhu u této banky. Žalovaná se zavázala splatit úvěr navýšený o poplatek , částka, za uzavření smlouvy a o úrok v sazbě 32 % ročně (celkem částku , částka, ) do , datum, . Žalovaná na dluh zaplatila jen částku , částka, , kterou žalobce započetl na poplatek , částka, a na kapitalizovaný úrok ke dni , datum, . Přestože účastníci jednali o mimosoudní dohodě o narovnání, k jejímu uzavření nedošlo. Žalovaná k žalobě uvedla, že úvěrová smlouva je neplatná, neboť žalobce před jejím uzavřením nedostatečně prověřil její úvěruschopnost a pro rozpor s dobrými mravy (výše sjednaného úroku, výše RPSN a výše smluvní pokuty).

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že žalobce se před uzavřením smlouvy dostatečně nezabýval schopností žalované úvěr splatit v dohodnutém termínu. Žalovaná měla úvěr ve výši , částka, včetně úroků a všech poplatků splatit do , datum, , tedy již za šest měsíců, což by představovalo měsíční splátku , částka, . Žalobci muselo být zřejmé, že žalovaná nemá takový příjem, ze kterého by bylo možné úvěr zaplatit. To ovšem neznamená, že by žalovaná nemohla daný úvěr řádně a včas splatit, očekávala-li by v mezidobí mimořádný příjem, např. z dědictví, z jiné pohledávky, z prodeje nějaké věci ve svém vlastnictví, refinancováním z jiného úvěru apod. To znamená, že žalobce měl s pečlivostí dobrého hospodáře zkoumat a ověřit, zda v dohodnuté době splatnosti existuje u žalované reálná možnost si prostředky na zaplacení dluhu fakticky opatřit. Z provedeného dokazování nemá soud za prokázané, že by žalobce měl k dispozici reálné indicie o tom, že žalovaná je s vysokou mírou pravděpodobnosti schopna mu úvěr v dohodnuté výši a lhůtě splatit. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je absolutně neplatná, posoudil soud nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce zaslal žalované na její účet částku , částka, , žalovaná na dluh dosud uhradila jen , částka, . Zbývající , částka, žalovaná žalobci dosud nevrátila, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, tuto částku je proto povinna žalobci vydat. Žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením, a tak žalobci vznikl od , datum, , kdy vyzval žalovanou k vrácení dlužné částky zasláním dohody o narovnání a uznání dluhu, rovněž nárok na úroky z prodlení z dlužné částky , částka, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny, příslušenství a smluvních pokut soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli v řízení přibližně stejný úspěch i neúspěch.

7. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou, byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení v době uzavření smlouvy platného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Na základě smlouvy žalobce žalované vyplatil částku , částka, , žalovaná mu na dluh ze smlouvy uhradila , částka, .

9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobce odborně neposoudil schopnost žalované úvěr splácet. Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného do , datum, ).

11. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že „…na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“12. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkovýcha majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“13. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neposoudil úvěruschopnost žalované. Ze samotného účelu poskytovaného úvěru (sanace předchozích nesplacených úvěrů) si musel být vědom závazků žalované z jiných smluv, přesto dále nezjišťoval podrobnosti o osobních a majetkových poměrech žalované a o příčinách jejích problémů se splácením dluhů. Úvaha soudu prvního stupně o možnostech žalované splatit úvěr rekapitulovaná v 6. odstavci odůvodnění je správná; žalovaná neměla dostatečný příjem na zaplacení dluhu a možnost použití jiných zdrojů, které by jí umožňovaly v krátké účastníky sjednané době závazek splnit, z dokazování nevyplynuly. Pokud žalobce tvrdil, že za žalovanou byl připraven závazek splnit její otec, provedené dokazování (výslech svědka , jméno FO, ) tuto skutečnost rovněž nepotvrzuje. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalované, smlouva uzavřená mezi účastníky je podle citovaného ustanovení zákona č. 145/2010, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalobci náleží z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) jen částka přiznaná pravomocným I. výrokem rozsudku soudu prvního stupně ve výši , částka, s příslušenstvím, s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

14. Podle § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

15. Žalobce požadoval úroky z prodlení od splatnosti úvěru, soud mu je však přiznal v souvislosti s posouzením věci podle jiného právního názoru až od , datum, , aniž by ho na jednání poučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů k jejich prokázání.

16. Odvolací soud proto podle § 213 odst. 4 o. s. ř. s ohledem na § 213 odst. 5 o. s. ř. a § 205a písm. d/ o. s. ř. doplnil dokazování sdělením obsahu listin navržených k důkazu žalobcem v jeho odvolání, dopisu ze dne , datum, adresovaného žalované nadepsaného „Vyčíslení zůstatku úvěru č. , Anonymizováno, : , Anonymizováno, ze dne , datum, “ a emailu žalované zaslaného žalobci dne , datum, . Zjistil z nich, že žalobce žalovanou vyzval k zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy do , datum, . Výzva se dostala do sféry dispozice žalované, což vyplývá z její reakce na dopis v emailové zprávě. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná se ocitla v prodlení s plněním žalovaného závazku již od , datum, . Od tohoto data vznikl žalobci nárok na úroky z prodlení.

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném II. výroku podle 220 odst. 1 písm. b/ o.s. ř. změnil a žalované uložil povinnost zaplati žalobci 8,05% úrok z prodlení ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, . Ve zbývající části II. výrok napadeného rozsudku podle § 219a o. s. ř. potvrdil.

18. Soud prvního stupně opraví zřejmou nesprávnost v psaní v I. výroku napadeného rozsudku (výše základu úroku z prodlení), na kterou upozornila v odvolání žalovaná (odst. 3 odůvodnění).

19. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzal v úvahu námitky žalované uvedené v jejím odvolání do nákladů řízení a poměr úspěchu stran ve sporu stanovil i s ohledem na žalobou uplatněné příslušenství, když pokračující úroky a úroky z prodlení kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná byla v řízení částečně úspěšná, a to ohledně částky , částka, (64,5 %), neúspěšná ohledně zbývající částky , částka, (35,5 %). Náklady žalované vznikly zastoupením advokátem ve výši , částka, (mimosmluvní odměna čtyřikrát , částka, podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v souvislosti s podáním odporu proti platebnímu rozkazu, písemným podáním ve věci samé ze dne , datum, a účastí na dvou jednáních soudu, čtyři režijní paušály po , částka, podle § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada za ztrátu času stráveného cestami k jednáním, 8 i započatých půlhodin po , částka, podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., cestovné , částka, na dvě jednání soudu z , adresa, a zpět osobním automobilem VOLVO XC 90, registrační značky , SPZ, , při spotřebě motorové nafty 4,7 l/100 km, její ceně , částka, a sazbě náhrady , částka, /km podle zákona č. 119/1990 Sb., o cestovních náhradách a vyhlášky č. 237/2022 Sb. s tím, že náhrada za DPH je již zahrnuta v cenách pohonných hmot a opotřebení vozidla stanovených v uvedené vyhlášce), z nichž jí náleží náhrada ve výši , částka, (29 %). Požadovaná náhrada za další úkon právní služby v souvislosti s poradou advokáta s klientkou trvající déle než hodinu nebyla žalované přiznána, neboť nebyl doložen její obsah a délka trvání.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; žalovaná byla v řízení neúspěšná v poměrně nepatrné části, když ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně byla předmětem odvolacího řízení částka 919 600 Kč (včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně), z níž byl žalobci přisouzen pouze úrok v kapitalizované výši 20 032 Kč. Žalované tak přísluší plná náhrada nákladů, které jí vznikly ve výši 5 106,20 Kč zastoupením advokátem (mimosmluvní odměna dvakrát 1 660 Kč v souvislosti se dvěma úkony právní služby, vyjádření k odvolání žalobce, účast na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. d/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada za daň z přidané hodnoty , částka, podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).