28 Co 103/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 51 026,86 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2025, č. j. 94 C 22/2024-43,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 49 901,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 743,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1 872 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 901,86 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (I. výrok) a částku 1 125 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). Zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku 18,9 % ročně z částky 49 901,86 Kč od 18. 9. 2023 do 17. 10. 2023, úroku 15 % ročně z částky 49 901,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku 15 % ročně z částky 49 901,86 Kč od 18. 10. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 2 041,78 Kč od 1. 7. 2023 do 17. 9. 2023 (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 642 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (IV. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok ročně z částky 49 901,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a do souvisejícího IV. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala žalobkyně odvolání s tím, že tento úrok z prodlení je v rozsudku označen jako „úrok“. Nepolemizovala se závěrem soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru, namítla však, že soud prvního stupně nepřesně aplikoval § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Na povinnost žalovaného vrátit tuto jistinu úvěru z neplatné smlouvy dopadá obecná úprava času plnění podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž zvláštní úprava v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije jen tehdy, pokud spotřebitel tvrdí a prokáže, že vrácení jistiny bez zbytečného odkladu není v jeho možnostech. Spotřebitel je tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých majetkových a výdělkových poměrů; žalovaný však zůstal v řízení zcela procesně pasivní a nic o svých možnostech netvrdil ani nedokládal. Přesto soud prvního stupně automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit a žalobkyni nepřiznal nárok na zaplacení úroku z prodlení. Soud měl v projednávané věci postupovat podle obecného pravidla, podle kterého má dlužník splnit dluh na výzvu věřitele bez zbytečného odkladu a pro nesplnění této povinnosti ve lhůtě stanovené ve výzvě přiznat žalobkyni zákonný úrok z prodlení od doby, kdy se žalovaný dostal do prodlení, tj. od 28. 9. 2023. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud část II. výroku rozsudku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 49 901,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 23. 10. 2023, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 51 026,86 Kč, úroku 18,9 % ročně z částky 49 901,86 Kč od 18. 9. 2023 do 17. 10. 2023, úroku z prodlení 15 % ročně z částky 49 901,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku 15 % ročně z částky 49 901,86 Kč od 18. 10. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 2 041,78 Kč od 1. 7. 2023 do 17. 9. 2023. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 15. 8. 2021 rámcovou smlouvu, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet. Následně na základě dodatku č. 2 byl žalovanému dne 22. 8. 2021 poskytnut kontokorent ve výši 50 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, proto žalobkyně ke dni 18. 9. 2023 úvěr zesplatnila a zároveň dopisem z téhož dne žalovaného vyzvala k zaplacení celého dluhu, který tvořila dlužná jistina 49 901,86 Kč a nesplacený smluvní úrok ve výši 2 041,78 Kč. Žalobkyně se žalobou dále domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 125 Kč představující nepovolený debet (záporný zůstatek) na běžném účtu žalovaného, který ani přes výzvu žalobkyně nebyl ze strany žalovaného zaplacen.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným jako spotřebitelem nedostatečně posoudila jeho úvěruschopnost. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru podle § 86 a § 87 odst. 1 citovaného zákona absolutně neplatná a poskytnutím finančního plnění z takové smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vrátit. Konkrétně jde o částku 49 901,86 Kč coby nesplacený kontokorent. Soud dále konstatoval, že ve zbytku není žaloba důvodná, proto ji zamítl, a to včetně nároku na zaplacení úroku z prodlení. Jde-li o lhůtu k plnění, žalovaný ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nebyl povinen dlužnou jistinu vrátit ihned, ale až v době přiměřené jeho možnostem. Mezi účastníky nebyla lhůta k plnění ujednána, žalovaný je dlouhodobě nekontaktní; soudu proto nejsou známy jeho sociální a majetkové poměry, na základě nichž by bylo možno stanovit lhůtu k plnění. Za přiměřenou tak měl soud lhůtu třiceti dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud dále vyhověl žalobě i ohledně zaplacení částky 1 125 Kč s odůvodněním, že z uzavřené smlouvy o běžném účtu vyplývala pro žalovaného povinnost zajistit na běžném účtu dostatek peněžních prostředků k úhradě svých závazků včetně sjednaných služeb poskytovaných bankou. Žalovaný tuto povinnost porušil, proto žalobkyni vznikl nárok na zaplacení nepovoleného debetního zůstatku na účtu, který činil požadovanou částku 1 125 Kč. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl tak, že procesně převážně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 2 642 Kč, které představují soudní poplatek 2 042 Kč a paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony (výzva k plnění, žaloba) po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně ostatně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila. Soud prvního stupně rovněž správně přiznal žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: výzvy k zaplacení dluhu ze dne 18. 9. 2023 s dokladem odeslané pošty ze dne 19. 9. 2023 a s poštovním podacím archem z téhož dne, z nichž vyplynulo, že žalovanému byla dne 19. 9. 2023 odeslána výzva, datovaná dnem 18. 9. 2023, k zaplacení dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 51 943,64 Kč ve lhůtě do 27. 9. 2023. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravené v § 2991 a násl. o. z. Se soudem prvního stupně lze souhlasit i v tom, že postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Na základě neplatné úvěrové smlouvy by žalovaný byl povinen vrátit žalobkyni nesplacenou jistinu dluhu ve výši 49 901,86 Kč, a to primárně v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví speciální ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Ve vztahu k nároku na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny, se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s plněním svého dluhu. Soud zdůrazňuje, že i při posuzování této otázky je třeba respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. Na „zjevný spor“ poukazuje i Nejvyšší soud v rozsudku, na který odkazuje soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), a který vychází z odlišných skutkových okolností, kdy žalovaný se ve sporu aktivně bránil. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaný na výzvu žalobkyně k vrácení dluhu nereagoval a aktivně nevystoupil s tím, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. Zcela nečinný byl i po celou dobu řízení před soudem prvního stupně. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Odvolací soud poukazuje i na to, že k dané otázce se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, z něhož vyplývá závěr, že „povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 SpotřÚ), má spotřebitel. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění, nesdělil, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

12. V kontextu shora uvedených skutečností proto není správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., (a na ni vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení), je třeba vyjít ve smyslu obecného ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Za takovou výzvu k plnění (k vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat výzvu k zaplacení dluhu ze dne 18. 9. 2023, podanou dne 19. 9. 2023 poště k přepravě. Při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 27. 9. 2023 byl žalovaný od data 28. 9. 2023 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení.

13. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 49 901,86 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, a délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách.

14. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (29. 1. 2025). Žalobkyně v řízení celkem požadovala částku 73 531,12 Kč, úspěšná byla co do částky 61 075,59 Kč. Její procesní úspěch tak představuje 83 % a po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu má žalobkyně nárok na náhradu 66 % svých nákladů řízení. Náklady řízení, které žalobkyně před soudem prvního stupně vyčíslila částkou 2 642 Kč, představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 042 Kč a paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony po 300 Kč (výzva k plnění a podání žaloby) podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Z takto určených nákladů řízení přísluší žalobkyni náhrada 66 %, tj. částka 1 743,70 Kč.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná a náleží jí tak náhrada nákladů odvolacího řízení vzniklých zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 1 872 Kč. Náhrady dalších nákladů odvolacího řízení se žalobkyně výslovně vzdala.

16. Odvolací soud nepřehlédl, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek za odvolání ve výši 6 645 Kč. O vrácení odpovídající části přeplatku soudního poplatku přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.