28 CO 112/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z jeho předsedy JUDr. Zdeňka Bureše a soudců JUDr. Evy Gregorové a JUDr. Jiřího Vávry ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 41 726,88 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 2. 2021, č. j. 5 C 272/2020-35

I. Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. února 2021, č. j. 5 C 272/2020-35, se ve výroku č. II co do částky 3 060 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 31. 7. 2020 do zaplacení, co do úroku ve výši 8,19 % ročně z částky 3 060 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a ve výroku č. III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 15. 2. 2021, č. j. 5 C 272/2020-35, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 14 940 Kč s úrokem z prodlení ve výši a za období, jak je specifikováno ve výroku č. I tohoto rozsudku, dále žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 13 140 Kč s příslušenstvím z částky a za období, jak je specifikováno ve výroku č. II zamítl a výrokem č. III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně těmi skutečnostmi, že žalobou ze dne 31. 8. 2020 ve znění pravomocně připuštěné změny se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 080 Kč s 9, 75 % úrokem z prodlení z částky 18 000 Kč od 23. 4. 2019 do zaplacení a s 8,19 % úrokem z úvěru z částky 18 000 Kč od 23. 4. 2019 do zaplacení, dále zaplacení částky 13 646,88 Kč coby smluvní pokuty, přiznání práva na náhradu nákladů řízení, to na základě žalobních tvrzení, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel 22. 3. 2018 se společností [právnická osoba], [IČO], jako úvěrujícím smlouvu o úvěru [číslo] dle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba], zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů převedena na společnost [právnická osoba], [IČO]. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru byla postoupena společností [právnická osoba] smlouvou ze dne 11. 12. 2019 společnosti [právnická osoba], [IČO], která ji poté smlouvou z 26. 5. 2020 postoupila žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Dle smlouvy o úvěru původní věřitel poskytl žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 18 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou dne 22. 3. 2018. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli úvěr ve výši 18 000 Kč spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru, s inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek ve svém bydlišti v třinácti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 340 Kč Poslední splátka byla splatná 22. 4. 2019. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 28 080 Kč. V souladu s článkem V. smlouvy o úvěru žalobkyně uplatňuje rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 28 080 Kč, a to za dobu od 23. 4. 2019 do 20. 8. 2020 (tj. za 486 dní).

3. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem žalobkyně tvrdila, že podstatným byl jeho pravidelný a prokazatelný měsíční příjem. Žalovaný předložil původnímu věřiteli občanský průkaz a další dokumenty, které původní věřitel požadoval, např. výpis z bankovního účtu, pracovní smlouvu či jiné potvrzení o výši příjmu. Byť žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalovaného k dobrovolnému plnění kvalifikovanou výzvou, žalovaná částka uhrazena nebyla. Źalovaný se k žalobě neyyjádřil, v průběhu řízení zůstal pasivní. Z nařízeného jednání se právní zástupce žalobkyně omluvil, souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnost. Na jednání dne 15. 2. 2021 soud věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků a právního zástupce žalobce.

4. Soud prvního stupně dále podrobně uvedl svá zjištění, jež učinil z listin a o skutkovém stavu věci, především tedy, ze smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení s žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisem splátek k předmětné smlouvě [číslo] uzavřenou 22. 3. 2018, jimiž vzal za prokázáno, že dne 22. 3. 2018 zástupce úvěrujícího věřitele - společnosti [právnická osoba] a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru [číslo] která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dne 22. 3. 2018, kdy žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, před uzavřením smlouvy obdržel formulář se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, který taktéž podepsal. V žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že žije sám, je svobodný, kuchař s pracovní smlouvou na dobu určitou do 31. 1. 2019 pobírající mzdu ve výši 22 753 Kč. Za bydlení v nájmu vydá měsíčně 10 000 Kč, za stravu 1 500 Kč, ostatní výdaje činí 500 Kč, průměrné měsíční výdaje má ve výši 12 000 Kč. Původní věřitel měl k dispozici výplatní pásky žalovaného za [číslo] s mzdou ve výši 22 130 Kč a za [číslo] ve výši 24 645 Kč, pracovní smlouvu kuchaře na dobu určitou od 1. 2. 2018 do 31. 1. 2019 se zkušební dobou 3 měsíců ze dne 1. 2. 2018. Na základě doložených listin provedl credit scoring dne 22. 3. 2018, kdy konstatoval, že žadateli lze s ohledem na výši volných finančních zdrojů ve výši 9 753 Kč poskytnout úvěr až do výše 18 000 Kč s měsíční splátkou 2 340 Kč. Žalovaný potvrdil svým podpisem na smlouvě, že úvěrující, tj. právní předchůdce žalobkyně mu uvedeného dne poskytl částku 18 000 Kč v hotovosti jako bezúčelový spotřebitelský úvěr. Žalovaný se zavázal uhradit úvěrujícímu poskytnutý úvěr ve výši 18 000 Kč a celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 13 140 Kč v 13 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 340 Kč ke každému 22. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Smluvními stranami bylo dohodnuto, že z pravidelných měsíčních splátek budou hrazeny nejdříve úroky, poplatek za správu úvěru, poplatek za hotovostní výběr splátek a až poté poskytnutá jistina. Celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 13 140 Kč zahrnovaly poplatek za správu úvěrů ve výši 3 960 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 3 420 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 720 Kč a úrok ve výši 5 040 Kč, – ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období 13 měsíců.

5. Před uzavřením smlouvy o úvěru měl původní věřitel k dispozici pracovní smlouvu žalovaného, výplatní lístky žalovaného za období [číslo] - [číslo] s čistou mzdou ve výši 22 130 Kč, 24 645 Kč, smlouvu o nájmu bytu uzavřenou osobami odlišnými od žalovaného na dobu určitou do 31. 4. 2018 s nájemným ve výši 10 000 Kč měsíčně plus zálohy na energie, plyn, vodné a stočné, úklid ve výši dalších 2 500 Kč.

6. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za citace § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ustanovení § 580, § 2048 občanského zákoníku a dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, upravující bezdůvodné obohacení, uvedl, že měl za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s dlužníkem coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

7. Soud tedy v posuzované věci zkoumal (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, v němž Ústavní soud rovněž konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - [číslo] ([právnická osoba] versus [jméno] [příjmení] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu, soud rovněž zmínil závěry uvedené rozsudku Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016 ve věci C [číslo] (E. G. [příjmení] a [jméno] [příjmení] versus [právnická osoba]) a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

8. K uplatněným nárokům soud uvedl, že v řízení nebylo žalobkyní konkrétně tvrzeno a prokazováno, že věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet i z jiných než z žalovaným poskytnutých údajů. Ačkoliv se v daném případě právní předchůdkyně žalobkyně zabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, nedodržela obecné pokyny ČNB či EBA, dle kterých by měl poskytovatel úvěru zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, jako např. aktuální závazky spotřebitele, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele. Je třeba, aby poskytovatel úvěru posuzoval v rámci kvalifikovaného uvážení i další výdaje spotřebitele, jeho životní náklady, výdaje pravidelné, jako jsou náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity. Jedná se o výdaje pravidelné, kdy proces posuzování úvěruschopnosti nezahrnuje pouze zjišťování relevantních informací, ale taktéž jejich ověřování ve formě dostatečné a přiměřené, i když jsou obtížně predikovatelné. Nadto z listin předložených žalobkyní nevyplývá, že by byla před poskytnutím úvěru provedena lustrace insolvenčního rejstříku či výpis z registru exekucí s identifikací spotřebitele. Z formuláře vyplněného na základě poskytnutých údajů žadatelem o úvěr je zřejmé, že výdaje žalovaného posoudil věřitel způsobem naprosto formálním. Byť zkoumal náklady na bydlení a akceptoval smlouvu, kterou žalovaný neuzavřel, nezabýval se blíže neúplně uvedenými výdaji žalovaného, neprověřoval je např. bankovním účtem spotřebitele, z něhož by tyto náklady mohly být patrny za určitý delší časový úsek, neměl ani žádné informace o výši disponibilních prostředků spotřebitele, spokojil se s tvrzením o tom, že spotřebitel, rok narození 1992, nemá další závazky a výdaje, kromě nákladů na bydlení ve formě nájmu ve výši 10 000 Kč, náklady na stravu ve výši 1500 Kč a ostatní výdaje pouze ve výši 500 Kč, a že uvedl veškeré údaje pravdivě.

9. Již tyto údaje s výdaji - na stravu a další náklady spotřebitele ve výši 2000 Kč - byly dle soudu způsobilé vyvolat pochybnosti právní předchůdkyně žalobkyně o schopnosti žalovaného spotřebitele úvěr řádně splácet, nebyl-l věřitel veden při poskytnutí úvěru jinými úmysly, které zmiňuje ve své judikatuře Ústavní soud. Právní předchůdkyně žalobkyně ani po předložení listin o výši příjmů a nákladů na bydlení neshledala za nezbytné, aby informace ze strany žalovaného spotřebitele byly dotvrzeny pomocí dalších údajů. S ohledem na výdaje žalovaného plynoucí z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž by byly zjišťovány výdaje na pokrytí běžných životních nákladů, které se týkají domácnosti, stravy, dopravy do zaměstnání, nákladů hrazených mobilnímu operátorovi a jiných nákladů úvěrovaného, není dle soudu zcela dostatečně splněna povinnost prověřit úvěruschopnost klienta. Otázka a výše volných zdrojů k úhradě tohoto předmětného závazku spotřebitele je značně diskutabilní s ohledem na další životní náklady spotřebitele, muže ve věku 26 let.

10. Soud proto uzavřel, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 18 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, která prokázala aktivní legitimaci k podání žaloby, jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal hotově částku 18 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně z celkové částky, kterou by měl uhradit dle smlouvy o úvěru, tj. z částky 31 140 Kč dluží 28 080 Kč, plyne z toho, že uhradil pouze částku 3 060 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem č. I povinnost doplatit rozdíl ve výši 14 940 Kč (18 000 – 3 060 Kč) s příslušenstvím ode dne 31. 7. 2020.

11. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 13 140 Kč s 9, 75 % úrokem z prodlení z částky 18 000 Kč od 23. 4. 2019 do 30. 7. 2020 a s 8, 19 % úrokem z úvěru z částky 18 000 Kč od 23. 4. 2019 do 30. 7. 2020, jakož i nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 13 646,88 Kč, výrokem II. zamítl. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky dopisem ze dne 27. 7. 2020, odeslaným téhož dne, proto jí byl přiznán nárok na zaplacení úroku z prodlení a úroku z úvěru dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, od 31. 7. 2020 s přihlédnutím k domněnce doby dojití. Výše požadovaných úroků je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná, a z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by procesně úspěšné žalované jakékoliv náklady v průběhu tohoto řízení vznikly.

13. Proti výroku č. II a č. III tohoto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně podáním ze dne 1. 4. 2021, v němž namítala, že je podává z důvodu nesprávných skutkových zjištění, konkrétně ohledně domnělé úhrady části žalované jistiny. Výrok č. II rozsudku je tak žalobkyní napadán pouze v té části, kterou jí nebyl přiznán nárok na zaplacení částky 3 060 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 060 Kč od 31.7.2020 do zaplacení a dále 8,19 % úrok z částky 3 060 rovněž do 31.7.2020 do zaplacení. Rozsudek je tedy napadán pouze částečně, když toto odvolání nesměřuje do výroku čI. a č. III. Své odvolání žalobkyně odůvodňovala tím, že dle jejího názoru se soud prvního stupně mýlí ve svém skutkovém závěru o tom, že žalovaný uhradil částku 3 060 Kč. V odvolání žalobkyně tvrdí, že žalovaný totiž na svůj dluh ve skutečnosti neuhradil ničeho.

14. V odvolání je namítáno, mimo jiné, že žalovaný netvrdil a ani neprokazoval), že by na poskytnutý úvěr cokoli splatil. Žalovaný byl v řízení zcela pasivní, na svou obranu neuvedl žádné rozhodné skutečnosti ani neoznačil žádné důkazy; na jednání k soudu se žalovaný bez omluvy nedostavil, se soudem ani se žalobcem nekomunikoval, svůj dluh nijak neřešil a ke svým závazkům se nehlásil. Je tedy na samotném dlužníkovi, aby v rámci své obrany v občanském soudním řízení tvrdil a prokazoval, zda, kdy, v jaké výši a jakou formou realizoval platby ve prospěch věřitele na splnění svého peněžitého závazku vyplývajícího ze smlouvy. Soud prvního stupně v této souvislosti nevzal v úvahu, že žalobkyně jako věřitel má nepochybně právo v soudním řízení uplatnit peněžitý nárok ve výši podle svého vlastního uvážení a je na žalovaném dlužníkovi je, aby v rámci své obrany tvrdil a prokazoval, že pohledávka byla uhrazena a v jakém rozsahu. Žalobkyně má proto zato, že skutkový závěr soudu prvního stupně o dílčí úhradě úvěru ze strany žalovaného ve výši 3 060 Kč nemá oporu v provedeném dokazování, a proto je napadený výrok č. II v této části věcně nesprávný.¨S ohledem na shora uvedené skutečnosti a právní argumentaci žalobce navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený výrok č. II rozsudku soudu I. stupně tak, že žalobě bude zcela vyhověno.

15. K projednání odvolání žalobkyně nařídil Krajský soud v Brně jako soud odvolací jednání na den 15. 3. 2022, z účasti na němž se zástupce žalobkyně omluvil, řádně předvolaný žalovaný se na jednání nedostavil, odvolací soud proto jednal ve věci bez účasti obou účastníků. Na jednání zopakoval dokazování mimo jiné čtením podstatných údajů ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 22. 3. 2018 uzavřené mezi původním věřitelem [právnická osoba] a žalovaným, z listiny [anonymizována dvě slova] z 22. 3. 2018, ze žádosti žalovaného o poskytnutí spotřebitelského úvěru z 22. 3. 2018 včetně finanční analýzy ze stejného dne, z předpisu splátek ke smlouvě o úvěru, z pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2018 z výplatního lístku žalovaného [číslo], z obsahu nájemní smlouvy ze dne 27. 4. 2017 a čestného prohlášení žalovaného ze dne 22. 3. 2018.

16. Jak zmíněno výše, z účasti na tomto odvolacím jednání se žalobkyně omluvila (podáním ze dne 24. 2. 2022), v němž mimo jiné poukazovala na některá rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, Krajského soudu v Ostravě, Krajského soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Praze. V uvedeném podání opakovaně namítala, že má za nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně tykající se toho, co žalovaný na úvěr plnil, a otázku rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene mezi účastníky sporu. K této otázce poukázala na právní názor Krajského soudu v Plzni, jenž byl pravomocně vysloven ve skutkově a právně totožné věci žalobkyně - rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 11/2021-70 ze dne 10. února 2021). Jednalo se o typově shodné případy (vedené u Krajského soudn v Plzni pod sp.zn. 25 Co 11/2021 a sp.zn. 64 Co 11/2021), ve kterých žalobkyně vystupovala ve stejné procesní pozici a kde podstata, charakter a formulace jím uplatněných odvolacích námitek byly stejné, jako je tomu ve zde projednávané věci (a to především vzhledem k tomu, že i odůvodnění napadených rozsudků soudu prvního stupně bylo v těchto případech formulováno obdobně). Obdobným způsobem ve věci žalobce judikoval i Krajský soud v Plzni v rozsudku č.j. 64 Co 7/2021- 78 ze dne 16. února 2021. Totožným způsobem pak zde projednávanou problematiku rozložení procesních břemen posoudily i další odvolací soud, jejichž rozhodnutí žalobkyně dále označuje.

17. Krajský soud v Brně jako soud odvolací na základě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tedy ve výroku č. II a ve výroku č. III rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházejí, a učinil ve věci následující zjištění a právní závěry:

18. Z předloženého spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 41 726,88 Kč s příslušenstvím na základě žalobních tvrzení, jak jsou zmíněna shora.

19. Jak se podává z obsahu žaloby, v ní je obsaženo tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy o úvěru [číslo] dne 22. 3. 2018 s původním věřitelem společností [právnická osoba], [IČO], tato pohledávka byla následně postoupena na základě smluv o postoupení pohledávky současné žalobkyni. V žalobě tvrzeno, že původní věřitel poskytl žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 18 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu určitou, jíž se žalovaný zavázal vrátit ve třinácti pravidelných splátkách. V žalobě je dále tvrzeno, že žalovaný svůj závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru neplnil řádně a včas, ocitl se tak v prodlení, když dle žalobních tvrzení je tak žalovaný z titulu smlouvy o úvěru v prodlení s úhradou dlužné žalované částky ve výši 28 080 Kč. S poukazem na tato žalobní tvrzení se žalobkyně se takto domáhala zaplacení částky 28 080 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 18 000 Kč od 23. 4. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, zaplacení částky 13 646,88 Kč a náhrady nákladů řízení.

20. Odvolací soud ke tvrzením žalobkyně a závěrům soudu prvního stupně především poukazuje na to, že z obsahu těchto žalobních tvrzení nevyplývá, zda a jakou konkrétní částku žalovaný na základě poskytnutého úvěru původnímu věřiteli či žalobkyni zaplatil, když je tvrzeno, že žalovanému byla poskytnuta částka 18 000 Kč, a byl povinen zaplatit další částky obsažené v úvěrové smlouvě a zůstává dlužen právě částku 28 080 Kč. Podáním ze dne 21. 12. 2020 žalobkyně rozšířila žalobní návrh o zaplacení úroku z úvěru ve výši 8,19 % ročně z částky 18 000 Kč ode dne 23. 4. 2019 do zaplacení, tato změna byla připuštěna usnesením soud prvního stupně ze dne 6. 1. 2020. V žalobě s poukazem na uvedená žalobní tvrzení není vůbec současně například tvrzeno, že sice žalobkyni vzniklo právo na zaplacení (vrácení) určité konkrétní částky, to při tvrzení uváděných výše, avšak žalobkyně požaduje v daném případě konkrétní částku nižší (nepožaduje tedy určitý konkrétní nárok).

21. Z předloženého spisu vyplývá, že soud prvého stupně nařídil ve věci jednání na den 15. 2. 2021, z účasti na něm se žalobkyně omluvila podáním ze dne 11. 2. 2021, jak vyplývá z protokolu o tomto jednání, tohoto jednání se nezúčastnila ani žalobkyně ani její právní zástupce, soud prvního stupně na něm provedl dokazování prakticky veškerými listinami, jež žalobkyně dokládala k uplatněným nárokům, žalobkyně se jednání nezúčastnila stejně jako žalovaný. Na tomto jednání soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, jak uvedeno výše.

22. Z předložené smlouvy o úvěru [číslo] vyplývá, mimo jiné že smluvní strany se dohodly, že dlužník zaplatí poplatek za uzavření smlouvy ve výši 720 Kč, jež je splatný při podpisu této smlouvy, dále se smluvní strany dohodly, že za správu úvěru zaplatí dlužník věřiteli poplatek v celkové výši 3 960 Kč, dále poplatek za hotovostní výběr splátek v celkové výši 3 420 Kč. V podmínkách splátek úvěrů (článek III smlouvy) je uvedeno, že dlužník se zavazuje uhradit věřiteli poskytnutou jistinu v částce 18 000 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru v částce 13 140 Kč, celková dlužná částka, kterou má spotřebitel zaplatit činí 31 140 Kč.

23. Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze 22. 3. 2018 vyplývá, že ji podal žalovaný, je uvedena požadovaná výše úvěru 18 000 Kč, požadovaná doba splácení 13 měsíců, žalovaný zaměstnán jako zaměstnanec, svobodný, počet osob v domácnosti 1, u zaměstnavatele [právnická osoba], v pracovní pozici kuchař, jenž byl zaměstnán na dobu určitou do dne 31. 1. 2019, jako příjem je uvedena částka 22 753 Kč. Jako náklady jsou uvedeny náklady na bydlení 10 000 Kč, stravování, výživné 1 500 Kč, ostatní výdaje 500 Kč, průměrný měsíční výdaje žadatele 12 000 Kč, z finanční analýzy dále vyplývá, že měsíční volné finanční zdroje mají činit částku 9 753 Kč.

24. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že má závěry soudu prvního stupně, jenž ve věci uzavřel, že žalobkyně neposoudila s odbornou péčí úvěroschopnost žalovaného, to především z hlediska odborné péče při posouzení jeho výdajů, za věcně správné.

25. V tomto směru poukazuje odvolací soud na povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru dle ust. § 86 odst. 1 věty druhé a § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dle nichž poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele, spotřebitelský úvěr splácet a v té souvislosti posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů, kdy soud důvodně dovodil, že takto žalobkyně nepostupovala a smlouva je proto dle ust. § 87 odst. 1 cit. zák. neplatná, když v uvedeném směru vycházel ze závěrů výše zmiňovaného rozhodnutí Soudního dvora.

26. Odvolací soud poukazuje nad rámec skutečností zmiňovaných v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na závěry rozsudku Soudního dvora (druhý senát) EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – [číslo] (dostupný na [webová adresa]), v níž Soudní dvůr rozhodl tak, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. K tomu je možno poukázat na závěry uvedené například v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 o aplikační přednosti práva Evropské unie před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky, kdy národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva a to i případně tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

27. Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele úvěru mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona (k tomu rovněž poukaz na důvodové zprávy k ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet.

28. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

29. Dle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

30. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle ustanovení § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

31. Podle § 547 občanského zákoníku, právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle ustanovení § 580 odst. 1 obč. zák je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 obč. zák., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

32. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

33. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

34. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

35. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

37. Podle § 588 odst. 2 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

38. Odvolací soud se tak shodl se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru pro žalovaného nepostupovala s odbornou péčí při celkovém posouzení jeho úvěruschopnosti, jež zahrnuje posouzení s odbornou péčí nejen jeho příjmové stránky ale stejně rovnocenně jeho stránky výdajové, jak blíže odůvodnil soud prvního stupně. když spotřebiteli přitom může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet (rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/2018). K uvedenému odvolací soud dodává, že ani nová právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. plně účinná pro smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené počínaje dnem účinnosti tohoto zákona (1. 12. 2016) neznamená pominout závěry, které přijal k problematice posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet ve svých rozhodnutích jak Nejvyšší soud České republiky, tak Ústavní soud, na poměry smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených do účinnosti tohoto zákona, a to zejména za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. s spotřebitelském úvěru, ať již ve znění účinném do 24. 2. 2013, či po tomto dni, kdy přijetím jeho novely zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotčeno jeho ustanovení § 9 odst. 1 upravují povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, k čemuž je možno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 k této problematice, v němž poukázal na závěry, uvedené v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, obdobné závěry přijal rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015. Vycházeje z uvedených soudních rozhodnutí, z citovaných právních ustanovení a z důvodové zprávy k § 86 a k § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, odvolací soud dospěl, shodně se závěry soudu prvního stupně, k závěru, že pokud poskytovatel úvěru řádně nesplní svou povinnost k posouzení úvěruschopnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 86 odst. 1 věty první tohoto zákona, při níž je obecně povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75 zákona), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona, a přesto úvěr spotřebiteli poskytne, je smlouva o úvěru uzavřená se spotřebitelem, pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu.

39. Nárok žalobkyně tak soud prvního stupně posoudil správně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění (dále o. z.).

40. K odvolacím námitkám žalobkyně a k závěrům soudu prvního stupně, jenž na základě neúplného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajové stránky, posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou a dospěl proto k závěru o povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni částku poskytnutých peněžních prostředků, současně poníženou o platbu žalovaného, jsou takto postaveny na skutečnostech vyplývajících ze spisu, jenž z obsahu spisu a žalobních tvrzení, při neúčasti žalující strany na jednání, soud prvního stupně dovodil, tedy, že pokud žalovaný převzal hotově částku 18 000 Kč a dle žalobních tvrzení žalobkyně z celkové částky, kterou by měl uhradit dle smlouvy o úvěru, tj. z částky 31 140 Kč dlužil dle žalobních tvrzení částku 28 080 Kč, potom z těchto tvrzených skutečností učinil soud prvního stupně závěr, že žalovaný tedy takto uhradil pouze částku 3 060 Kč. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému povinnost doplatit rozdíl ve výši 14 940 Kč (18 000 Kč - 3 060 Kč). To vše za situace, kdy žalobkyně, jež se nedostavila na jednání a v žalobě ani současně netvrdila, že požaduje nižší dlužnou částku, než jaké by se mohla domáhat, že tedy určitý konkrétní nárok v určité konkrétní částce nepožaduje.

41. Odvolací soud s poukazem na shora uváděná konkrétní žalobní tvrzení uváděná výše v žalobě, z nichž bez dalšího nevyplývá, při tvrzeních obsažených v žalobě, zda nějaká částka a v jaké výši byla ze strany žalovaného na poskytnutou úvěrovou smlouvu zaplacena, a současně ani, že by žalobkyně při těchto svých tvrzeních k tomu výslovně uvedla, že požaduje výslovně méně, než na co jí vzniklo v důsledku řádného neplnění smlouvy žalovaným, ta se však na jednání se nedostavila, nejeví se odvolacímu soudu nelogickým postup soudu prvního stupně, jenž vycházel ze žalobních tvrzení a údajů takto poskytnutých samotnou žalobkyní, když žalobkyně se z účasti na jednání soudu prvého stupně omluvila a zbavila se tak možnosti být v uvedeném směru řádně poučena ze strany soudu prvního stupně.

42. Obdobná situace nastala rovněž i v odvolacím řízení, kdy odvolací soud očekával, že žalobkyně se na jednání dostaví a poskytne jí potřebná poučení a za této situace, odvolací soud z důvodu neúčasti žalobkyně rovněž i u jednání odvolacího soudu nemohl poskytnout žalobkyni, stejně jako soud prvního stupně, potřebná poučení ohledně jejich námitek, co se týká závěru soudu prvního stupně ohledně částky 3 060 Kč. Rovněž z účasti na odvolacím jednání se žalobkyně omluvila, žalobkyně se tak nezúčastnila žádného z jednání před soudy obou stupňů a nemohla být proto odpovídajícím způsobem poučena jak soudem prvního stupně, tak ani soudem odvolacím. Při žalobních tvrzeních, jak jsou uváděna shora, závěrech o neplatnosti smlouvy, částce, kterou žalovaný od původního věřitele jako úvěr obdržel a tvrzené celkové dlužné částky, když žalobkyně, jež se nedostavila na jednání ani neuvedla, že požaduje na dlužné částce méně, než jaké by se mohla domáhat, odvolací soud proto nemá závěry soudu prvního stupně za dané procesní situace a v daných souvislostech za nepřípadné, když se žalobkyně se nedostavila ani na odvolací jednání a ke svým tvrzením a námitkám tak nemohla být obdobně poučena ani v odvolacím řízení, neboť příslušná procesní poučení poskytuje soud zásadně na jednání.

43. Dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

44. Plnění z neplatné smlouvy o úvěru jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. Z neplatné smlouvy o úvěru proto nemohou žalobkyni náležet ani žádné úroky z úvěru, mohou jí však náležet úroky z prodlení podle § 1970 o.z. za prodlení žalovaného s vydáním přijatého bezdůvodného obohacení, které ji soud prvního stupně správně přiznal.

45. K námitkám žalobkyně ohledně povinnosti tvrzení odvolací soud uvádí, že každý z účastníků má povinnost tvrdit a dokládat skutečnosti, jež souvisí s jeho procesním postavení v řízení. Žalovaný je tak povinen tvrdit a uvádět skutečnosti ke své obraně, avšak obdobná povinnost stíhá v prvé řadě samotnou žalobkyni k jejím žalobním tvrzením a ke konkrétním uplatněným nárokům, jež je povinna tvrdit (a odpovídajícím způsobem rovněž vysvětlit), aby ohledně uplatněných nároků mohly být přijaty odpovídající závěry ze strany soudu. Nevyplývají-li bez dalšího všechny potřebné skutečnosti ze samotných žalobních tvrzení, je věcí žalobkyně, aby se řádně dostavila na nařízené soudní jednání a tam aby tvrdila skutečnosti rozhodné pro posouzení jí uplatněných nároků, podala odpovídají vysvětlení či označila (doložila) potřebné důkazy, přičemž smyslem a účelem soudního řízení není jeho korespondenční vedení. Žalobkyně se nedostavila na žádné z nařízených jednání před soudy obou stupňů a nemohla být k předmětu sporu (ke svým tvrzením, uplatněným nárokům, námitkám) řádně poučena, když svou neúčastí na jednáních před soudy obou stupňů se této možnosti zbavila.

46. Pokud se dále týká těch odvolacích námitek žalobkyně, jež směřovaly k vytýkanému nesprávnému postupu soudu prvního stupně při aplikaci ust. § 2993 o. z., jenž při absenci námitky žalovaného o jeho částečném plnění žalobkyni a k tomu, že soud tak nesprávně žalobkyni v rámci bezdůvodného obohacení přiznal pouze částku v rozsahu, v němž žalobkyní uplatněná pohledávka za žalovaným převyšuje její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení žalovanému (to při závěrech soudu o částečné platbě ze strany žalovaného), odvolací soud k tomu v prvé řadě uvádí, že vychází především z komentáře k ustanovení § 2993 o. z (dostupného k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v ASPI) autorů JUDr. [jméno] [jméno], PhD., Mgr. [jméno] [příjmení], Mgr. Bc. [jméno] [příjmení].

47. Jak se uvádí v tomto komentáři, mimo jiné, komentované ustanovení § 2993 o. z. řeší otázku, jak vypořádat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na domnělý závazek, jenž ovšem platně nevznikl, zejména proto, že smlouva, která jej měla založit, je stižena neplatností. Třebaže demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 oproti předchozí úpravě výslovně nezahrnuje získání prospěchu plnění na základě neplatného právního jednání, neznamená to, že by zcela ztratila na významu dříve často zdůrazňovaná (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2337/2014, sp.zn. 28 Cdo 1444/2018, a další) distinkce mezi případy plnění bez právního důvodu a situacemi, v nichž dochází k přesunu majetkových hodnot s ohledem na právní jednání, jež sice pro své nedostatky neobstojí jako platné, z hlediska zúčastněných osob však působí jako hybatel nastalého majetkového transferu a nemůže být tedy opomenuto ani při snaze o opětovné ustanovení majetkové 48. V komentáři se v návaznosti na uvedené dále uvádí, že tam, kde si obě strany mají vracet peněžité plnění nebo peněžitou náhradu za prospěch, který nelze dost dobře vydat naturálně (§ 2999) však judikatura nepovažuje za žádoucí reagovat na vznesení opodstatněné námitky podle § 2993 vyjádřením vzájemné podmíněnosti restitučních povinností ve výroku. Místo toho se pokládá za správné vyčíslit rozdíl obou pohledávek účastníků a žalobci vyhovět v rozsahu, v němž jí uplatněná pohledávka převyšuje jeho povinnost vydání peněžitého plnění žalovanému (k tomu poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1632/2011, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, sp.zn. 33 Cdo 5674/2017). Je-li vlastní restituční povinnost žalobce odvíjející se od předmětné smlouvy vyšší než žalobou uplatněné právo, je žalobou na místně zamítnout. Je třeba zdůraznit, že ani v případě stejnorodé povahy vzájemných restitučních povinností nelze uplatnění námitky vzájemného plnění ve smyslu § 2993, jež má„ pouze“ obrannou povahu a znemožňuje prosazení práva na vydání bezdůvodného obohacení před splněním jeho vlastní restituční povinnosti, ztotožňovat se započtením podle § 1982 obč. zák. ani se vznesením námitky započtení podle § 98 o.s.ř.

49. K tomu se dále v komentáři uvádí, že pro případy, v nichž proti sobě stojí dvě peněžité povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, je myslitelný též alternativní výklad § 2993, kdy by bylo možné argumentovat, že jsou-li plnění obou stran stejnorodá, nezakládá poskytnutí protiplnění obohaceným vzájemnou restituční povinnost ochuzeného, nýbrž snižuje rozsah prospěchu obohaceného. V souladu s touto koncepcí se změna obohaceného bez spravedlivého důvodu rozvolnila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Vzhledem k tomu, že vymezení rozsahu bezdůvodného obohacení musí předcházet úvaze o způsobu jeho vypořádání, přičemž i vyčíslení výsledného dopadu neplatné smlouvy do majetkové smlouvy kontrahenta si vyžádá zohlednění již vydaných tak přijatých hodnot, bylo by při přijetí popisovaného náhledu možno dovozovat, že se strana oboustranně zavazující vadné či zrušené smlouvy může dožadovat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala, přičemž zohlednění oboustrannosti majetkového přesunu nebude ani nadále podmíněno vznesením námitky vzájemnosti, neboť jde o otázku kvantifikace prospěchu smluvních stran, nikoliv specifického synallagmatického způsobu vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993.

50. Dle názoru odvolacího soudu i obsah tohoto komentáře umožnuje přijmout výchozí závěr o správnosti postupu, vyjádřeném v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, jenž bez námitky žalovaného jako spotřebitele o jeho plnění žalobkyni na úvěrovou smlouvu, přiznal žalobkyni bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž jí uplatněná pohledávka za žalovaným převyšuje její povinnost k vydání peněžního plnění žalovanému, resp. vyčíslení toho, oč jí poskytnuté plnění převyšuje objem hodnot (peněžních prostředků), jež sama od žalovaného jako spotřebitele při shora uvedených závěrech soudu obdržela, když se zmiňuje možnost i takového náhledu, že se v tom případě, kdy si mají smluvní strany vracet peněžní plnění, jedná o kvantifikaci prospěchu smluvních stran a nikoli o synallagmatický způsob vypořádání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z.

51. V návaznosti na tento výkladový komentářový náhled na postup soudu při rozhodování o nárocích na vydání (vrácení) bezdůvodného obohacení v případě, kdy se současně jedná o (oboustranné) vrácení peněžních prostředků poskytnutých v případě neplatné úvěrové smlouvy a aplikaci ust. § 2993 o. z., závěrem zmiňuje odvolací soud na okraj rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (v němž je řešena problematika posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí ze strany poskytovatele úvěru). V této věci dovolací soud odmítl dovolání banky a v poměrech dané věci uvedl, mimo jiné, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva (uzavřená dne 30. 9. 2014 za účinnosti zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru), která odporuje § 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. neplatná, k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle § 2991 odst. 2 o.z. jako bezdůvodné obohacení, bezdůvodné obohacení žalované vyčíslil částkou 174.296,67 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou žalovanému žalobkyně poskytla (280.000 Kč) a částkou, kterou jí žalovaný uhradil (105.703,33 Kč), jak se podává bez bližších podrobností z odůvodnění dovolacího rozhodnutí.

52. S poukazem na shora uvedené neshledal odvolací soud námitky žalobkyně, jež směřují k výkladu a aplikaci ustanovení § 2993 o. z. způsobem, jenž žalobkyně předestírá v odvolání, za důvodné, a z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný dle ustanovení § 219 o. s. ř., včetně výroku o náhradě nákladů řízení. Současně odvolací soud uvádí, že mu nepřísluší hodnotit závěry jiných soudů k uvedené problematice nebo se k nim vyjadřovat.

53. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a o ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř., kdy v odvolacím řízení byla žalobkyně procesně neúspěšná, bylo by tak povinností nahradit procesně úspěšnému žalovanému náklady odvolacího řízení, tomu však v odvolacím řízení žádné náklady, něž by bylo třeba takto rozhodnout, nevznikly a z těchto důvodů o těchto nákladech odvolací soud rozhodl tak, jak uvedeno výše.