28 Co 115/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 265 323,36 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. března 2024, č. j. 8 C 148/2023-111,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení 8,5 % ročně z částky 192 599,68 Kč od 30. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6 906,80 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10 372,90 k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 192 599,68 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 72 723,68 Kč, kapitalizovaného úroku 9 971,51 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 13 691,44 Kč, úroku 8,95 % ročně z částky 262 149,52 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 265 323,36 Kč od 25. 6. 2022 do zaplacení. (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení 8,5 % ročně z částky 192 599,68 Kč od 30. 7. 2022 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Namítl, že soud prvního stupně, jenž posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou z důvodu zanedbání povinnosti řádně prověřit a zkoumat úvěruschopnost žalovaného, měl žalobci mimo nesplacené jistiny úvěru přiznat i její příslušenství, úroky z prodlení. Povinnost vrátit jistinu vznikla žalovanému na základě výzvy žalobce v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 6. 2022, které mu bylo odesláno dne 14. 7. 2022. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, i k lhůtě ke splnění dluhu, stanovené v této výzvě, se dne 30. 7. 2022 žalovaný dostal do prodlení a žalobci vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný nadto v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaný jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobce navrhl, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 8,5% úrok z prodlení ročně z částky 192 599,68 Kč od 30. 7. 2022 do zaplacení. Na jednání soudu dne 15. 7. 2025 žalobce doplnil, že již dne 26. 10. 2021 zaslal žalovanému jeho právní předchůdce oznámení, v němž úvěr prohlásil za splatný a vyzval dlužníka k jeho zaplacení do 8. 11. 2021. Tuto listinu navrhl žalobce k důkazu a založil ji do spisu již v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 22. 7. 2024, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 24. 3. 2023, domáhal po žalovaném zaplacení částky 265 323,36 Kč, kapitalizovaného úroku 9 971,51 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 13 691,44 Kč, úroku 8,95 % ročně z částky 262 149,52 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení 8,5 % ročně z částky 265 323,36 Kč od 25. 6. 2022 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 19. 12. 2018 uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce ke dni 22. 10. 2021 úvěr předčasně zesplatnil. Pohledávky za žalovaným byly smlouvou ze dne 14. 6. 2022 postoupeny žalobci.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že na předmětnou smlouvu je vzhledem k jejímu obsahu třeba aplikovat právní úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobce nedostatečně zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet. Nebylo prokázáno, že by byly reálně ověřovány veškeré žalovaným sdělené příjmy, stejně tak nebylo doloženo, že by byly náležitě zkoumány výdaje žalovaného a míra jeho zadlužení. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná s tím, že poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vrátit. Žalovanému byla poskytnuta částka 300 000 Kč, dosud vrátil 107 400,32 Kč a tak je povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení ve výši 192 599,68 Kč. Žalobci nevznikl nárok na úrok z prodlení, neboť žalovaný se do prodlení doposud nedostal. Soud odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském věru) ani na základě rozhodnutí soudu dosud nenastala, proto nemohl vzniknout nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení. Z důvodu neplatnosti smlouvy nevznikl žalobci ani nárok na žalovaný bankovní úrok. Ve zbývajícím rozsahu proto soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran, který byl v podstatě shodný, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobce proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojil.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 24. 10. 2021 spolu s podacím archem , právnická osoba, . ze dne 26. 10. 2021, z nichž vyplynulo, že žalovanému bylo dne 26. 10. 2022 odesláno oznámení právního předchůdce žalobce o předčasném zesplatnění úvěru pro opakované porušování smluvních podmínek. Právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dluhu z úvěru ve výši 275 579,31 Kč do 8. 11. 2021. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je na místě posoudit nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že shora citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen o. z.). Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru částku 300 000 Kč, z níž žalovaný dosud uhradil částku 107 400,32 Kč a zbývá mu tak zaplatit 192 599,68 Kč v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor či nikoli. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaný na výzvy žalobce k vrácení dluhu nereagoval a aktivně nevystoupil s tím, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti splácet předmětný dluh. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobcem vyzván k plnění, nesdělil, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

11. Při absenci „sporu“ o přiměřenou dobu plnění je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat k důkazu provedené oznámení právního předchůdce žalobce ze dne 24. 10. 2021 o prohlášení úvěru za splatný. Protože v této listině bylo požadováno zaplacení dluhu z úvěru do 8. 11. 2021, návrh odvolatele na zaplacení úroků z prodlení z dosud nevrácené částky úvěru od 30. 7. 2022 do zaplacení je důvodný.

12. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 8,5 % ročně z částky 192 599,68 Kč od 30. 7. 2022 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách.

13. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (27. 3. 2024) a dospěl k závěru, že ve sporu byl více procesně úspěšný žalobce (57 %), který tak má po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu 14 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně v celkové výši 8 131,20 Kč představují zaplacený soudní poplatek ve výši 10 614 Kč a náklady vzniklé právním zastoupením: odměna advokáta za čtyři úkony právní služby po 9 380 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba a účast na jednání soudu) podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu účinného ke dni poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby (dále jen „a. t.“), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 200 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 8 131,20 Kč. Z takto určených celkových nákladů řízení přísluší žalobci 14 % (6 906,80 Kč). Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů za tři úkony právní služby advokáta, neboť nebyly účelně vynaloženy k uplatnění jeho práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Jedná se o dvě podání ze dne 27. 7. 2023 a 16. 1. 2024, jimiž byla doplňována žaloba o rozhodující skutečnosti, které mohly a měly být uvedeny již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (za tento úkon byla náhrada přiznána), a účast na jednání soudu prvního stupně, které bylo odročeno jedině z důvodu, aby žalobce mohl doplnit chybějící tvrzení žaloby a označit důkazy k jejich prokázání. Chybějící tvrzení se pak týkaly především posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobce přitom vede velké množství sporů o pohledávky ze spotřebitelských smluv a z této praxe mu již v době podání návrhu muselo být zřejmé, jaká tvrzení musí žaloba zahrnovat.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a tak mu přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 10 372,90 Kč, které mu vznikly zaplacením soudního poplatku ve výši 4 093 Kč a zastoupením advokátem ve výši 6 279,90 (mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 2 220 Kč určená z tarifní hodnoty kapitalizovaného úroku 27 225,15 Kč v souvislosti s podáním odvolání a účastí na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t., náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024, ve výši 450 Kč za druhý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty 1 089,90 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.