28 Co 118/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 10 001 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. června 2024, č. j. 4 C 100/2024-87,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 10 001 Kč (I. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podala žalobkyně odvolání. Nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyni nenáleží nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 001 Kč s odůvodněním, že uzavřená úvěrová smlouva je absolutně neplatná z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované. Namítla, že je tento závěr nesprávný, překvapivý a v rozporu s předchozím pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 9 C 255/2021, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni jistinu úvěru ze stejné smlouvy, přičemž soud tehdy posoudil zkoumání úvěruschopnosti jako dostatečné. Vyjádřila přesvědčení, že ujednání o smluvní pokutě je přehledné, jasné a srozumitelné, je obsaženo přímo ve smlouvě, nikoli ve všeobecných podmínkách, a odpovídá zákonným limitům dle § 122 zákona o spotřebitelském úvěru; vypočtená smluvní pokuta za 1 948 dnů (částka 38 960 Kč) byla navíc v žalobě uplatněna pouze v rozsahu poloviny jistiny úvěru, tj. částka 10 001 Kč. Smluvní pokuta byla sjednána platně, není v rozporu s požadavkem dobré víry a neznamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by byla k újmě žalované jako spotřebitele. Poukázala dále na judikaturu Krajského soudu v Plzni a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jejíž závěry podporují žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty co do její výše, a dovolávala se rovněž zásady legitimního očekávání ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“), neboť rozsudkem Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 9 C 255/2021, bylo žalobě ve skutkově a právně totožné věci mezi stejnými účastníky pravomocně vyhověno. Zdůraznila, že žalovaná úvěr čerpala, nesplatila, je dlouhodobě v prodlení a v řízení zůstala zcela nečinná, takže skutkový stav je jednoznačný a nárok na smluvní pokutu je důvodný. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se k odvolání, které jí bylo doručeno dne 29. 7. 2024, nevyjádřila.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Soud prvního stupně ve věci postupoval dle § 115a o. s. ř. a rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě, která byla soudu doručena dne 3. 10. 2023, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 001 Kč ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , a žalovanou dne 1. 2. 2017. V odůvodnění rozsudku nejprve posoudil aktivní věcnou legitimaci žalobkyně a uzavřel, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla platně postoupena žalobkyni, a to postupně od původního věřitele , právnická osoba, , přes , právnická osoba, ., a , právnická osoba, (§ 2175 a násl. a § 1879 a násl. o. z.) Dále v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že s ohledem na vývoj právní úpravy ve spotřebitelských věcech ve spojení s aktuální judikaturou je povinností soudu zabývat se v této věci posouzením, zda byla úvěrová smlouva uzavřena platně či nikoli, což má vliv na požadovanou smluvní pokutu, a zda je obecně spravedlivé tuto smluvní pokutu žalobkyni přiznat. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., jejímž obsahem (článek V. odst. 1 smlouvy) bylo mimo jiné ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kdy souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí být větší než součin 0,5 a poskytnuté částky úvěru (tj. v dané věci částka 10 000 Kč). Je proto v rozporu se smluvním ujednáním, pokud žalobkyně v žalobě požadovala smluvní pokutu ve výši 10 001 Kč, tedy částku přesahující shora uvedený smluvní limit. Smlouva o úvěru je současně smlouvou spotřebitelskou, neboť na jedné straně vystupovala právní předchůdkyně žalobkyně, která v rámci své podnikatelské činnosti poskytovala nebo zprostředkovávala spotřebitelské úvěry, na druhé straně pak žalovaná v postavení spotřebitele. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, bylo povinností žalobkyně jako věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Nesplnění této povinnosti způsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy o úvěru a na posouzení otázky, zda byla smlouva uzavřena v souladu se zákonem, pak také závisí nárok na zaplacení smluvní pokuty. Soud prvního stupně v tomto směru dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, neboť informace poskytnuté od žalované byly pro splnění této zákonné povinnosti nedostatečné, zakládající pochybnost o schopnosti žalované daný úvěr splácet. Zjistil, že žalovaná měla nízké příjmy (cca 9 000 Kč), dvě nezaopatřené děti, na jejichž výživu otec přispíval částkou pouze 2 500 Kč, pracovní poměr na dobu určitou kratší než sjednaná doba splácení, a zůstatky na účtu v korunových částkách. S ohledem na tyto skutečnosti pak soud považoval za zcela nemyslitelné, že by deklarované výdaje žalované včetně výdajů dvou dětí ve věku 7 a 15 let (strava, drogerie, hygienické pomůcky, případné léky, školní aktivity a další školní výdaje) byly pouze v rozmezí 4 000 5 050 Kč. Z listin, jak byly doloženy, plyne, že žalovaná byla v tíživé finanční situaci, kterou se rozhodla řešit sjednáním nebankovního úvěru. Za tohoto stavu měla právní předchůdkyně žalobkyně vyžadovat podrobné doložení příjmů a výdajů žalované a její celkové majetkové situace, přesto však bez dostatečného ověření majetkových poměrů úvěr žalované poskytla. Pochybnosti vzbuzují též údaje nezodpovědně vyplněné osobou jednající za poskytovatele úvěru (společnost , právnická osoba, ), která na jedné listině prohlásila, že žalované je možno poskytnout úvěr ve výši 70 000 Kč, podruhé pak nejvýše 20 000 Kč. Soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a tím je neplatné i ujednání o smluvní pokutě, jejíž přiznání žalobkyni by bylo rovněž v rozporu s obecným principem spravedlnosti, poctivosti a ochrany slabší strany. Rovněž v tomto kontextu zdůraznil, že v předchozím řízení vedeném u téhož soudu o zaplacení jistiny úvěru s příslušenstvím (sp. zn. 9 C 255/2021) byla otázka úvěruschopnosti řešena jen obecně, bez konkrétního hodnocení, a ujednání o smluvní pokutě nebylo předmětem posouzení. Proto soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve sporu zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

6. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin, a to smlouvy o úvěru ze dne 1. 2. 2017 a žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 1. 2. 2017. Poté se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který ve věci provedl dostatečné dokazování a v potřebném rozsahu zjistil veškeré skutečnosti rozhodné pro právní posouzení dané věci.

7. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

11. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v režimu zákona č. 257/2016 Sb., souhlasí rovněž s právním závěrem o neplatnosti této smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti věřitele před uzavřením smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb.), jakož i s přiléhavými odkazy na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské unie k této otázce. V nezávaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, jejíž obsahovou součástí bylo i ujednání o smluvní pokutě, soud prvního stupně správně konstatoval, že nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty není důvodný. Pro stručnost pak odvolací soud odkazuje na velmi podrobné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

12. Odvolacím námitkám žalobkyně nelze přisvědčit. Odkazovala-li na to, že v řízení u téhož soudu vedeném pod sp. zn. 9 C 255/2021, jehož předmětem byl nárok žalobkyně na zaplacení jistiny úvěru s příslušenstvím ze stejné smlouvy o úvěru (tj. spor mezi stejnými účastníky ze stejného právního vztahu), bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno a z hlediska nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty představuje rozsudek v označené věci závazné pravomocné řešení prejudiciální otázky, odvolací soud zdůrazňuje, že závaznost pravomocného rozsudku podle § 159a odst. 1 o. s. ř. se vztahuje pouze na výrok, jímž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku, a nikoli na další nároky ze smlouvy, které nebyly předmětem původního řízení. Závaznost pravomocného rozsudku se nevztahuje ani na jeho odůvodnění ani na prejudiciální otázky týkající se zkoumání úvěruschopnosti, které navíc byly v uvedeném řízení posuzovány jen velmi obecně a okrajově, jak soud prvního stupně podrobně vysvětlil v odstavci 6. napadeného rozsudku. Nárok na smluvní pokutu je samostatným nárokem, jehož posouzení vyžaduje zkoumání platnosti smlouvy o úvěru včetně splnění zákonné povinnosti poskytovatele úvěru prověřit úvěruschopnost spotřebitele, ke které soudy přistupují z úřední povinnosti. Zásada legitimního očekávání podle § 13 o. z., které se žalobkyně dovolává, nemůže převážit nad povinností soudu rozhodnout v souladu se zákonem a chránit slabší stranu smluvního vztahu. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud v tomto řízení znovu posoudil úvěruschopnost žalované a z ní vyplývající otázku platnosti smlouvy o úvěru, neboť šlo o podstatnou otázku pro rozhodnutí o smluvní pokutě. Pokud vyšlo v tomto řízení najevo, že úvěruschopnost žalované nebyla řádně posouzena, byl soud oprávněn (a povinen) dovodit absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, bez ohledu na závěry učiněné v předchozím řízení.

13. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti odvolací soud uzavírá, že rozsudek soudu prvního stupně v jeho I. výroku, kterým byla žaloba o zaplacení částky 10 001 Kč zamítnuta, je věcně správný, a proto byl odvolacím soudem potvrzen (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný II. výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatelka nebyla v řízení úspěšná, avšak žalované náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.