28 Co 128/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 152 017,30 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. září 2023, č. j. 116 C 46/2022-126,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 72 407,93 Kč, 9,75% úrok z prodlení ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do 13. 12. 2019 a z částky 67 208,93 Kč od 14. 12. 2019 do zaplacení, 18% úrok ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 18 984,93 Kč, se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 79 609,37 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 14. 12. 2019 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 152 017,30 Kč, úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, úrok ve výši 18 % ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 18 984,93 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 29 010,50 Kč k rukám její zástupkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal odvolání žalovaný. Uvedl, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně řádně ověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, proto považuje úvěrovou smlouvu za neplatnou. Namítl rovněž, že ze strany žalobkyně nebyl obesílán do datové schránky, ačkoliv datovou schránkou tou dobou již dlouhodobě využíval, v tomto kontextu mu nebylo řádně doručeno oznámení o postoupení pohledávky ani předžalobní výzva k plnění. Dále vyjádřil přesvědčení, že žalobkyně je dostatečně bonitní na to, aby měla své vlastní právní oddělení a nemusela využívat služeb advokátní kanceláře. Navíc žalobkyně uměle navyšuje náklady řízení i tím, že v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení podala proti žalovanému celkem pět žalob, v nichž byly žalovány nároky z typově stejných úvěrových produktů; žádný ze soudů však nerozhodl o tom, že se tato řízení slučují do jednoho řízení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

3. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznila, že žalovaný byl o postoupení pohledávky řádně vyrozuměn, stejně jako mu byla doručena řádně předžalobní výzva k plnění. Navrhla, aby odvolací napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání platebního rozkazu, doručeným soudu dne 17. 1. 2020, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 152 017,30 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 984,93 Kč od 31. 5. 2019 do 18. 9. 2019, s 18% úrokem ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení a s 9,75% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o vydání kreditní karty, kterou dne 30. 4. 2013 uzavřela s žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do výše 150 000 Kč, který mohl čerpat prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou minimální splátkou včetně sjednaného 18% úroku ročně spolu s poplatky a náklady účtovanými v souvislosti s vydáním a užíváním kreditní karty. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 30. 5. 2019 vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení celé dlužné částky, což žalovaný neučinil. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 3. 10. 2019 postoupena ze strany , právnická osoba, . společnosti , Anonymizováno, ., která následně smlouvou ze dne 8. 10. 2019 postoupila předmětnou pohledávku žalobkyni. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že od žalobkyně neobdržel žádné sdělení, že došlo k postoupení pohledávky, ani mu nebyla doručena předžalobní výzva. Upozornil na to, že žalobkyně ve snaze navyšovat náklady řízení vede proti němu několik obdobných sporných řízení a z důvodů hospodárnosti by měla být sloučena do jednoho.

6. Soud prvního stupně postupem podle § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vznikl uzavřením úvěrové smlouvy podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), závazkový vztah. Žalovaný nesplnil své smluvní povinnosti, předepsané úvěrové splátky z čerpaného úvěru řádně a včas nehradil, proto právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila již vyčerpanou částku úvěru za okamžitě splatnou. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni vedle jistiny ve výši 146 818,30 Kč rovněž právo na zaplacení poplatků, smluvního úroku i úroku z prodlení jeho výši stanoví § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně je oprávněna předmětnou pohledávku vymáhat, neboť podle § 1879 o. z. byla platně postoupena z , právnická osoba, . na společnost , Anonymizováno, . a poté z této společnosti na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo v obou případech prokázáno jednotlivými smlouvami a žalovanému oznámeno dopisy odeslanými na adresu , adresa, . S odkazem na všechny shora uvedené skutečnosti soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 142a o. s. ř. V tomto sporu zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 29 010,50 Kč, vzniklých zaplacením soudního poplatku ve výši 6 081 Kč a zastoupením advokátem ve výši 22 929,50 Kč.

7. Pro další úvahy odvolacího soudu jsou rozhodná následující ustanovení:

8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uvedl: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“12. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že „Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že: „nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. , jméno FO, a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl: „Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“13. Odvolací soud s ohledem na shora prezentované závěry Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i odvolací námitky žalovaného v prvé řadě posuzoval, zda smlouva o úvěru ve formě možnosti čerpat prostřednictvím vydané kreditní karty poskytnutý úvěrový rámec, uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného do 30. 11. 2016), jenž s ohledem na datum uzavření smlouvy o vydání kreditní karty na úvěrovém účtu na projednávanou věc dopadá. Jak vyplývá z obsahu spisu, k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebyla v žalobě uvedena vůbec žádná skutková tvrzení a žalobkyně ve svém podání ze dne 8. 2. 2023 pouze v obecné rovině sdělila, že právní předchůdkyně žalobkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých klientem v žádosti/smlouvě o vydání kreditní karty. Žádost žalovaného byla hodnocena individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Banka porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, výpočtem získala částku disponibilních zdrojů klienta. Nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila, proto banka žádosti žalovaného vyhověla. Soud prvního stupně na základě těchto obecných a kusých skutkových tvrzení přijal závěr, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o úvěru, přestože se zkoumáním úvěruschopnosti v odůvodnění rozsudku žádným způsobem nezbýval. Žalobkyně proto byla na jednání odvolacího soudu poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k otázce řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Po poučení soudu žalobkyně odkázala na své písemné podání ze dne 8. 2. 2023 a na přiložené důkazy - sdělení , právnická osoba, . k úvěruschopnosti ze dne 8. 2. 2023 a protokol o ověření úvěruschopnosti klienta. Prohlásila rovněž, že žádné jiné důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného k dispozici nemá. Následně navrhla, aby odvolací soud jako důkaz připojil rozhodnutí o vzetí žalovaného do vazby a trestní rozsudek, na jehož základě byl žalovanému uložen trest odnětí svobody.

14. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. doplnil dokazování sdělením obsahu následujících listin: souhrnného výpisu z účtu kreditní karty za období od 15. 5. 2013 do 24. 5. 2019, sdělení , právnická osoba, . ze dne 8. 2. 2023, protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 18. 10. 2019, poštovního podacího archu ze dne 18. 10. 2019, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2019, seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2019, předžalobní výzvy k úhradě ze dne 5. 12. 2019 a seznamu odeslaných předžalobních výzev ze dne 5. 12. 2019.

15. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplývá pouze obecná informace, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného bylo využito interních a externích datových zdrojů a standardních schvalovacích postupů. Banka provedla potřebné lustrace a dle zjištěných informací z těchto zdrojů, dle informací získaných od klienta a dále s ohledem na výši úvěru vyhodnotila schopnost klienta úvěr splácet. Opět v obecné rovině byly popsány oblasti, které banka při posuzování úvěruschopnosti klienta posuzovala, a bylo konstatováno, že v tomto případě žalovaný dostal nabídku na základů průměrného očištěného obratu na běžném účtu ve výši 313 362 Kč. Na základě uvedených informací nebyly pochybnosti o schopnosti klienta úvěr splácet, a proto podle odpovídající úvěrové politiky banky a v souladu s ní bylo dne 30. 4. 2013 rozhodnuto, že banka úvěr schvaluje. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 8. 2. 2023 vyplývá obecná informace, že klient byl hodnocen a je v pořádku (nebyla nalezena negativní informace). Ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty za období od 15. 5. 2013 do 24. 5. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný vyčerpal celkem částku 1 468 563,60 Kč a na předmětný úvěr zaplatil částku 1 388 954,23 Kč. Z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 18. 10. 2019, které bylo téhož dne podáno poště k přepravě, bylo zjištěno, že toto bylo zasíláno na adresu bydliště žalovaného , adresa, , a žalovaný v něm byl informován o postoupení předmětné pohledávky ze strany , právnická osoba, . společnosti , Anonymizováno, a.s. O dalším postoupení pohledávky ze strany uvedené společnosti , Anonymizováno, . ve prospěch žalobkyně byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2019, které bylo téhož dne předáno k poštovní přepravě na adresu žalovaného , adresa, . Na stejnou adresu byla žalovanému dne 5. 12. 2019 zaslána i předžalobní výzva k úhradě. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro skutečnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

16. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila řádně a dostatečně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplývají pouze velmi obecné informace, jakými postupy byla úvěruschopnost žalovaného prověřována a z jakých databází či registrů banka vycházela, nicméně kromě údajů o příjmu žalovaného na jeho běžném účtu nejsou v protokolu uvedena a blíže popsána žádná další konkrétní zjištění či údaje. Není tak vysvětleno, z jakých konkrétních údajů právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, chybí také jakékoliv údaje o tom, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoliv zjišťovala a prověřovala pravidelné měsíční výdaje žalovaného. Je přitom na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů žadatele o úvěr a bude trvat na tom, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil, což zpravidla není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Všechny tyto shora popsané skutečnosti měly u právní předchůdkyně žalobkyně vzbudit objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Přesto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr doporučila ke schválení a žalovanému úvěrový rámec pro čerpání kreditní kartou poskytla. Jako nadbytečné a v rozporu se zásadou procesní ekonomie odvolací soud neprovedl žalobkyní navrhované důkazy rozhodnutím o vzetí žalovaného do vazby a rozsudek v jeho trestní věci, neboť ze shora zmíněných provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že pro absenci konkrétních skutkových zjištění o majetkových poměrech a příjmové a výdajové stránce žalovaného nebyla jeho úvěruschopnost zkoumána řádně. Skutečnosti, zda a jakým způsobem žalovaný plnil či neplnil své smluvní závazky z úvěrové smlouvy v mezidobí od vzetí do vazby, příp. od vyhlášení rozsudku až do nástupu do výkonu trestu, nejsou způsobilé ovlivnit závěr soudu o nedostatečně prověřené úvěruschopnosti žalovaného.

17. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřila schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o vydání kreditní karty je coby smlouva o úvěru podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná. Plnění z neplatné smlouvy je pak jako plnění z bezdůvodného obohacení třeba vypořádat podle obecných ustanovení daných § 2991 odst. 1 a násl. o. z. ve spojení s obecným ustanovením § 1958 odst. 2 o. z., upravujícím oprávnění věřitele požadovat po dlužníku plnění ihned a povinnost dlužníka poskytnout požadované plnění bez zbytečného odkladu. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobkyni náležet žádné smluvní úroky ani sjednané poplatky. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému skutečně poskytnuto a co žalovaný vrátil. Jak vyplynulo ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty, žalovaný vyčerpal celkem částku 1 468 563,60 Kč, na předmětný úvěr zaplatil částku 1 388 954,23 Kč a žalobkyni dluží částku 79 609,37 Kč.

18. Při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení je třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat předžalobní výzvu k úhradě ze dne 5. 12. 2019, která byla téhož dne předána poště k přepravě. Při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta (do 10. 12. 2019), byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat žalobkyni bez zbytečného odkladu od tohoto data. V tomto směru jako přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni bez zbytečného odkladu považuje odvolací soud lhůtu do tří dnů od doručení výzvy k plnění, tedy do 13. 12. 2019. Pokud žalovaný na výzvu nereagoval, je od data 14. 12. 2019 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení.

19. Ve vztahu k dalším odvolacím námitkám se odvolací soud konstatuje, že nebylo povinností žalobkyně či její právní předchůdkyně zasílat žalovanému písemnosti, mimo jiné oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu k plnění do jeho datové schránky, pokud si to smluvní strany výslovně nesjednaly, případně to kdykoliv později jako preferovaný způsob doručovaní žalovaný žalobkyni sdělil. Jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3228/15, „podle komentářové literatury nelze na žalobce klást ani požadavek, aby doručoval v souladu s § 46 a násl. občanského soudního řádu již proto, že se v době zasílání předžalobní výzvy účastníci zatím nepohybují v režimu práva procesního, nýbrž hmotného. Žalobce tak může vycházet z adresy, kterou mu žalovaný sdělí, případně ze které s ním komunikuje. Pokud mu účastník nesdělí novou adresu ani se ji účastník nedozví jinak, pak se pro účely žalobce bude jednat o poslední známou adresu, tedy poslední bydliště, adresu uvedenou ve smlouvě, adresu pracoviště atd. Může také pro právní jistotu zaslat předžalobní výzvu na více adres nebo si vybrat tu, která je podle jeho uvážení adresou nejpravděpodobnější (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 999 s.)“. Pokud byl žalovaný ze strany žalobkyně obeslán poštou na aktuální adresu jeho trvalého pobytu, lze uzavřít, že žalovanému bylo řádně oznámeno, že došlo k postoupení pohledávky, a že žalovaný byl řádně vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil námitce, že žalobkyně pomocí externí advokátní kanceláře vedením několika typově obdobných sporů proti žalovanému maximalizuje náklady řízení. Je výrazem ústavně zaručeného práva žalobkyně nechat se v daném sporu zastoupit advokátem a pokud žalobkyně tohoto práva využije, nelze na realizaci tohoto jejího práva nahlížet jako na umělé navyšování nákladů daného sporu. Stejně tak soud nemá povinnost automaticky všechna řízení vedená mezi týmiž účastníky sloučit do jednoho řízení. Hospodárnost řízení je důležitá, ale nemůže být v kolizi s principem zákonného soudce a nadřazena právu na spravedlivý proces, včetně práva na přezkoumatelnost rozhodnutí a zachování předmětu řízení.

20. S odkazem na všechny shora uvedené skutečnosti odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalobu v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 72 407,93 Kč, 9,75% úrok z prodlení ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do 13. 12. 2019 a z částky 67 208,93 Kč od 14. 12. 2019 do zaplacení, 18% úrok ročně z částky 146 818,30 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 18 984,93 Kč, zamítl. Zbývající část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 79 609,37 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 14. 12. 2019 do zaplacení, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství, kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (26. 9. 2023). Žalobkyně v řízení celkem požadovala částku 334 975,13 Kč, úspěšná byla co do částky 109 019,57 Kč (32,5 %). Lze tedy konstatovat, že ve sporu byl více procesně úspěšný žalovaný, který se však práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Opět přihlédl k hodnotě celé žalované pohledávky i jejího příslušenství, kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (22. 8. 2025), neboť žalovaný podal odvolání proti rozsudku v plném rozsahu. I v odvolacím řízení byl procesně více úspěšný žalovaný, který se práva na náhradu nákladů řízení vzdal a soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.