28 Co 137/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 95 829,76 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. dubna 2025, č. j. 12 C 230/2024-79

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 12,75 % ročně z částek 17 344 Kč a 14 032 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 17 344 Kč od 7. 7. 2024 do 27. 9. 2024, úrok z prodlení 2 % ročně z částky 17 344 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení 15 % ročně z částky 14 032 Kč od 7. 7. 2024 do 27. 9. 2024, úrok z prodlení 2,25 % ročně z částky 14 342 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 3 423,90 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta tituly před jménem Anonymizováno, tituly za jménem, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 376 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 64 453,76 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 1 600,65 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 2 346,54 Kč, kapitalizovaný úrok 804,85 Kč, kapitalizovaný úrok 1 198,76 Kč, úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 19 513,37 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení 15 % ročně z částky 22 515,42 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úrok 8 % ročně z částky 18 632,31 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a úrok 8 % ročně z částky 21 711,40 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 942 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (IV. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 17 344 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení 15 % ročně z částky 14 032 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení a do závislého III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně, jenž posoudil smlouvy o zápůjčkách jako absolutně neplatné z důvodu zanedbání povinnosti řádně prověřit a zkoumat úvěruschopnost žalovaného, pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnutých peněžních prostředků. Povinnost vrátit jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024, které bylo žalovanému odesláno 21. 6. 2024. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, i ke lhůtě stanovené ke splnění dluhu, se dne 7. 7. 2024 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalobce pak upomínal o zaplacení dluhu žalovaného ještě předžalobní upomínkou ze dne 20. 9. 2024, se lhůtou k zaplacení do 27. 9. 2024. Žalovaný, přestože nese břemeno tvrzení a důkazní, v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnost a schopnost poskytnutou jistinu vrátit.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, které mu bylo doručeno dne 21. 6. 2025, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je převážně důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 5. 10. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení dvou nároků. První vznikl ze smlouvy o úvěru č. 0426969 uzavřené dne 5. 2. 2023 s právním předchůdcem žalobce (právnická osoba., IČO IČO), jež žalovanému poskytl smluvené peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se zavázal mu vrátit spolu s úroky (1 014 Kč), úhradou za sjednání úvěru (9 800 Kč), úhradou za administrativní činnost (2 770 Kč), úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště (3 600 Kč) v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč do 5. 4. 2024 (celkem 37 184 Kč). Žalovaný své smluvní povinnosti neplnil, do sjednaného data úvěr nevrátil, nevrátil ho ani přes předžalobní upomínku ze dne 23. 9. 2024. Na dluh dosud zaplatil jen 2 656 Kč. Druhý vznikl ze smlouvy o úvěru č. 0414671 uzavřené dne 28. 10. 2022 s právním předchůdcem žalobce (právnická osoba., IČO IČO), jež žalovanému poskytl smluvené peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se zavázal mu vrátit spolu s úroky (1 522 Kč), úhradou za sjednání úvěru (14 700 Kč), úhradou za administrativní činnost (4 154 Kč), úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště (5 400 Kč) v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč do 28. 12. 2023 (celkem 55 776 Kč). Žalovaný své smluvní povinnosti neplnil, do sjednaného data úvěr nevrátil, nevrátil ho ani přes předžalobní upomínku. Pohledávky z uvedených smluv byly postoupeny smlouvou ze dne 20. 5. 202 4 žalobci. Na dluh dosud zaplatil jen 15 968 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že žalobkyni vznikly ze dvou smluv o úvěru uzavřených podle občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením smluv právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Nebylo prokázáno, že by byly ověřovány reálné výdaje žalovaného a že by byla provedena jeho lustrace v dostupných registrech za účelem zjištění jeho platební morálky v jiných úvěrových vztazích. Z tohoto důvodu jsou smlouvy podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatné s tím, že poskytnutím finančního plnění na jejich základě došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vrátit. Žalovanému byly poskytnuty částky 20 000 Kč a 30 000 Kč, na dluh zaplatil 2 656 Kč a 15 968 Kč, a tak musí žalobkyni vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 31 376 Kč. Úroky, smluvené poplatky či smluvní pokuty vzhledem k neplatnosti smluv žalobkyni nepřísluší. Nárok na úroky z prodlení žalobkyni dosud nevznikl, neboť žalovaný se dostane do prodlení až neuhradí-li dlužnou jistinu ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná z méně než 50 %, žalovanému náklady nevznikly, a proto soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácených jistin úvěrů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětných smluv z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením smluv řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: dvou přípisů právního předchůdce žalobkyně, které byly adresovány žalovanému a nadepsány „Oznámení o postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 1882 odst. 1 občanského zákoníku“ ze dne 14. 6. 2024, přípisu zástupce žalobkyně nadepsaného „Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ ze dne 20. 9. 2024 spolu s podacím lístkem potvrzeným dne 23. 9. 2024 právnická osoba.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je na místě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že shora citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravené v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatných smluv o úvěru částky 20 000 Kč a 30 000 Kč, ten na dluh zaplatil 2 656 Kč a 15 968 Kč, a tak musí žalobkyni ještě vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 31 376 Kč v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaný na výzvy žalobkyně k vrácení dluhu nereagoval a aktivně nevystoupil s tím, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti splácet předmětný dluh. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění, nesdělil, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

11. Při absenci „sporu“ o přiměřenou dobu plnění je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím určené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat až přípis zástupce žalobkyně nadepsaný „Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ ze dne 20. 9. 2024, neboť žalobkyní označené přípisy nadepsané „Oznámení o postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 1882 odst. 1 občanského zákoníku“ ze dne 14. 6. 2024, od nichž odvozuje počátek prodlení žalovaného, nejsou doloženy žádným důkazem o jejich odeslání žalovanému. Naproti tomu předžalobní upomínkou byl žalovaný vyzván k úhradě jednotlivých dluhů ze smluv uzavřených mezi účastníky nejpozději do 27. 9. 2024. Výzva byla podle potvrzeného podacího lístku podána dne 23. 9. 2024 poště k přepravě a dostala se do sféry dispozice adresáta. S ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 27. 9. 2024 byl žalovaný od 28. 9. 2024 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo po něm požadovat vedle jistiny dluhu i úrok z prodlení v zákonné sazbě, která činila ve smyslu § 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, 12,75 %.

12. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 12,75 % ročně z částek 17 344 Kč a 14 032 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách. Zbývající odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplati žalobkyni úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 17 344 Kč od 7. 7. 2024 do 27. 9. 2024, úrok z prodlení 2 % ročně z částky 17 344 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení 15 % ročně z částky 14 032 Kč od 7. 7. 2024 do 27. 9. 2024, úrok z prodlení 2,25 % ročně z částky 14 342 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (11. 12. 2024) a dospěl k závěru, že ve sporu byl více procesně úspěšný žalovaný (70,8 %), který by tak měl po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu 40,6 % svých nákladů řízení. Protože žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Přihlédl k tomu, že předmětem odvolacího řízení byl nárok ve výši 8 438,45 Kč (kapitalizovaný úrok z prodlení k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu), z něhož bylo žalobkyni přiznáno 6 258,21 Kč (74,2 %). Vzájemným poměřením procesního úspěchu a neúspěchu tak žalobkyni přísluší náhrada 48,4 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč a zastoupením advokátem, mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 2 060 Kč určená z tarifní hodnoty 23 547,70 Kč podle § 8 odst. 2 a. t. (podání odvolání a účast na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t.), náhrada hotových výdajů v souvislosti s oběma úkony po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty 1 054,20 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Z takto určených celkových nákladů řízení ve výši 7 074,20 Kč přísluší žalobkyni náhrada v poměru 48,4 %, tedy částka 3 423,90 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.