28 Co 152/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 35 225,28 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. května 2024, č. j. 33 C 89/2024-56,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 26 353,64 Kč s 14,75% úrokem z prodlení ročně od 27. 1. 2023 do zaplacení, a ve II. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 35 225,28 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 34 367,28 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení (I. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 26 353,64 Kč se 14,75% úrokem z prodlení ročně od 27. 1. 2023 do zaplacení a do souvisejícího II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Poukázala na překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu v celém rozsahu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně vzniku závazkového vztahu mezi účastníky, jakož i ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, aniž by žalobkyni poskytl odpovídající procesní prostor k doplnění tvrzení a důkazů. Namítla, že soud prvního stupně před nařízením samotného jednání žalobkyni nijak neupozornil na to, že považuje vznik smluvního vztahu za sporný a neprokázaný, ačkoliv tato spornost musela být soudu zřejmá již ze samotné žaloby a připojených listin. Soud nepostupoval podle § 114a odst. 1 a odst. 2 písm. e) o. s. ř., žalobkyni nevyzval k doplnění tvrzení či důkazů, a tím nastolil situaci, v níž žalobkyně mohla legitimně očekávat, že skutečnosti tvrzené v žalobním návrhu má soud za dostatečně prokázané a žádné další důkazy již žalobkyně nemusí předkládat. Teprve při jednání poskytl soud žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak aniž by jí k doplnění důkazů poskytl lhůtu, o kterou její zástupce výslovně požádal. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť se nevypořádal s předloženými listinami, nehodnotil je ve vzájemných souvislostech a neumožnil žalobkyni předložit další důkazy, které by prokazovaly uzavření smluv či alespoň faktické čerpání služeb žalovaným; soud se rovněž nezabýval možností právní kvalifikace nároku jako bezdůvodného obohacení, ačkoliv žalobkyně na jednání uváděla, že je připravena tvrzení i důkazy v tomto směru doplnit. Postupem soudu prvního stupně byl žalobkyni odňat prostor k uplatnění práv, skutkový stav nebyl zjištěn úplně a rozhodnutí je zatíženo vadami podle § 205 odst. 2 písm. c), e) a f) o. s. ř. Žalobkyně doplnila, že pokud by obě smlouvy byly shledány jako absolutně neplatné, náleží jí nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 26 353,64 Kč, představující rozdíl částkou 31 353,34 Kč, kterou žalovaná skutečně čerpala, a částkou 5 000 Kč, kterou žalovaná na svůj dluh doposud uhradila. V návaznosti na předžalobní výzvu ze dne 26. 1. 2023, na niž nebylo ze strany žalované reagováno, se žalovaná dostala do prodlení s vrácením peněžních prostředků a je povinna zaplatit žalobkyni vedle dlužného plnění i zákonný úrok z prodlení od 27. 1. 2023 do zaplacení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se k odvolání, které jí bylo doručeno dne 5. 9. 2024, nevyjádřila.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 14. 10. 2023, domáhala po žalované zaplacení částky 35 225,28 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 34 367,28 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení. Uvedla, že dne 18. 3. 2022 uzavřeli účastníci Smlouvu ke službě Twisto účet za použití prostředků komunikace na dálku, na základě níž byla žalované zřízena služba Twisto nákupní účet, limit odložených plateb žalované činil 7 000 Kč. Dále dne 16. 6. 2022 uzavřeli Smlouvu o splátkovém limitu, na základě níž žalobkyně poskytla žalované prostřednictvím odložené platby úvěr ve výši 25 000 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně s odbornou péčí řádně posoudila schopnost žalované splácet sjednané pravidelné splátky úvěru. Žalovaná v období od 16. 6. 2022 do 30. 9. 2022 využila služeb v celkové výši 34 367,28 Kč, přičemž částku 3 362,84 Kč čerpala prostřednictvím karty a částku ve výši 31 004,44 Kč prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu. Žalovaná své závazky neplnila řádně a včas, žalobkyně proto uplatnila své právo požadovat okamžité splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy, o čemž byla žalovaná informována výzvou ze dne 26. 9. 2022. Úvěr pak byl zesplatněn ke dni 15. 10. 2022, pohledávka žalobkyně byla vyčíslena částkou 35 225,28 Kč. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z jistiny ve výši 34 367,28 Kč ode dne následujícího po splatnosti, tj. od 16. 10. 2022 do zaplacení. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala nečinná.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně samotného uzavření smluv (smlouva k službě Twisto payments účet a smlouva o splátkovém limitu) prostředky komunikace na dálku. Nebyl prokázán proces elektronického podepisování návrhu ze strany žalované přes SMS kód, zaslání/obdržení kódu a jeho použití žalovanou, akceptace návrhu ze strany žalobkyně, ani identifikace jednající osoby ve smyslu § 562 o. z. K prokázání uzavření smlouvy nepostačuje kopie občanského průkazu žalované, kterou měla žalobkyně k dispozici. Z výstupu z interního systému žalobkyně nelze vzít za prokázány žádné skutečnosti, neboť tento obsahuje jen obecný popis uvaření smlouvy. Není možno z něj tudíž dovodit, že by právě mezi žalobkyní a žalovanou nastal ve smyslu § 1724, § 1725, § 1731, § 1732 odst. 1 a § 1740 o. z. smluvní konsensus a došlo elektronicky k uzavření smlouvy tak, jak to popisuje žalobkyně, případně jakýmkoliv jiným způsobem. Soud na jednání dne 13. 5. 2024 nevyhověl požadavku žalobkyně na poskytnutí lhůty k prokázání výše popsaných skutečností s tím, že měla být připravena předložit tyto důkazy již na tomto jednání, neboť žaloby ze smluv ke službě Twisto účet a o splátkovém limitu podává žalobkyně opakovaně a opakovaně je vyzývána k označení takových důkazů; měla si tedy být vědoma toho, že důkazy připojené k žalobě jsou pro její procesní úspěch nedostačující. Nebylo dále prokázáno, že se do dispozice žalované dostal ceník a všeobecné obchodní podmínky, vztahující se k předmětným úvěrům, a že s nimi žalovaná vyjádřila souhlas, že jí byla ze strany žalobkyně byla odeslána či doručena vyúčtování a že v uvedených měsících skutečně čerpala zboží či služby, stejně tak nebylo doloženo, že jí byla vydána karta, ani že žalobkyně jakkoli zkoumala a ověřovala její příjmy, výdaje a závazky. Za těchto okolností soud dovodil, že žalobkyní tvrzené smlouvy nebyly uzavřeny, neboť nebylo zjištěno, že by byla splněna podmínka vzniku smlouvy ve smyslu § 1724 odst. 1 a § 1725 o. z., tedy že by smluvní strany si sjednaly obsah smlouvy (shodly se na rozsahu vzájemných práv a povinností). Předložené listiny zahrnující předmětné smlouvy neobsahují podpis žalované a nebylo zjištěno, že by žalovaná jakýmkoli způsobem na podmínky obsažené v této listině přistoupila a kdy se tak mělo stát. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně anebo žalovaná učinily právní jednání směřující k uzavření smlouvy, které by bylo nabídkou a obsahovalo podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím. Nebylo ani zjištěno, že by žalobkyně či žalovaná projevily vůli být nějakou smlouvou vázány pro případ, že nabídka bude přijata, jak vyžaduje ustanovení § 1731 a § 1732 odst. 1 o. z. Nemohlo být ani prokázáno, který z účastníků, kterého dne a jakým konkrétním způsobem jakoukoli nabídku na uzavření tvrzené úvěrové smlouvy přijal ve smyslu § 1740 o. z. Bylo pouze prokázáno, že žalobkyně vytvořila text smlouvy, nebylo však prokázáno, že by tento text předložila žalované, případně kterého dne, ani že by žalovaná takovýto návrh smlouvy přijala, jakým způsobem a kterého dne. Nebylo ani prokázáno, ve kterých dnech a jakým konkrétním způsobem měly žalobkyně a žalovaná ve smyslu § 562 o. z. učinit právní jednání elektronickými či jinými technickými prostředky, které by umožňovaly zachytit jejich obsah a určení jednající osoby. S ohledem na popsané závěry se soud proto dále zabýval i možným bezdůvodným obohacením (§ 2991, § 2993 o. z.) a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalované cokoli plnila nebo že by plnila za ni. Nárok žalobkyně tedy neobstál ani z tohoto titulu. Nad rámec toho soud konstatoval, že i kdyby bylo prokázáno uzavření nějakého druhu smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by absolutně neplatná pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. Ani v takovém případě by však nebylo možné přiznat žalobkyni bezdůvodné obohacení, neboť jeho vznik nebyl prokázán. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), neboť procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.

7. Odvolací soud, aniž by doplňoval či opakoval dokazování, vycházel při posouzení věci ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožnil, považuje jej za dostatečně a správně zjištěný tak, aby na jeho základě bylo možno věc rozhodnout.

8. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení, zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

9. Odvolací soud se zcela shoduje i s právními závěry soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí komplexně a srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při právním hodnocení skutkových zjištění věci řídil. Lze tak souhlasit, že žaloba v projednávané věci není důvodná, neboť žalobkyně neusnesla důkazní břemeno ohledně vzniku a obsahu tvrzeného závazkového vztahu mezi stranami a neprokázala ani skutkový základ tvrzeného bezdůvodného obohacení na straně žalované, jak soud ve svém rozhodnutí podrobně popisuje.

10. Námitky žalobkyně, blíže popsané v jejím odvolání, nejsou důvodné. Podle názoru odvolacího soudu procesní postup soudu prvního stupně byl správný a jím přijaté rozhodnutí nenese znaky překvapivosti ani nepředvídatelnosti, jak argumentovala žalobkyně. Z obsahu spisu vyplývá, že po provedeném dokazování listinnými důkazy na jednání dne 13. 5. 2024 soud prvního stupně poskytl žalobkyni řádné procesní poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání ohledně toho, a) jakým způsobem byla uzavřena smlouva mezi účastníky, jak a kdy žalovaná vyjádřila se smlouvou souhlas, b) jakého plnění se žalované od žalobkyně dostalo, kterého dne, v jaké výši a v čem plnění spočívalo, jak konkrétně a v kterých dnech žalovaná využila služeb v tvrzené výši 34 367,28 Kč, a c) jakým konkrétním způsobem byla posouzena úvěruschopnost žalované. Soud využitím institutu poučovací povinnosti podle shora citovaných ustanovení dal zcela transparentně najevo, že žalobkyně dosud provedenými důkazy neprokázala okolnosti samotného uzavření předmětných smluv, neprokázala čerpání peněžitého plnění ze strany žalované, jakož i samotný proces posouzení úvěruschopnosti žalované, a správně vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k těmto otázkám. Z protokolu o jednání dále vyplynulo, že žalobkyně po poučení soudu toliko uvedla, že hodlá doložit soudu dosud nepředložený výpis prokazující, že smlouva byla uzavřena, a vyjádří se i k otázce posuzování úvěruschopnosti žalované.

11. Odvolací soud neshledal procesní pochybení na straně soudu prvního stupně, pokud neposkytl žalobkyni další lhůtu ke splnění její povinnosti tvrzení a důkazní s odůvodněním, že žalobkyně měla být připravena tyto důkazy předložit již na jednání dne 13. 5. 2024. Ustanovení § 118a o. s. ř. nezakládá automaticky nárok účastníka řízení na poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a označení důkazů; soud tak může učinit jen tehdy, je-li to objektivně nezbytné. V poměrech projednávané věci však nebyl dán důvod tuto lhůtu žalobkyni poskytovat, neboť povinnost účastníka být k jednání plně procesně připraven je standardním požadavkem civilního řízení. Žalobkyně mohla a měla být připravena listinu na jednání soudu předložit, zvláště za situace, kdy (jak sama uvedla) označenou listinu dosud k žalobě nepředložila pouze nedopatřením, a musela ji tedy mít k dispozici již v okamžiku podání žaloby. Stejně tak žalobkyně jako profesionál působící v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů musela vědět a předpokládat, že v souladu s nyní již ustálenou judikaturou vyšších soudů bude ze strany soudu dotazována na otázku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, neuvedla-li úplná skutková tvrzení již přímo v žalobě. Požadavek soudu, aby žalobkyně na jednání doplnila skutková tvrzení a označila k jejich prokázání důkazy, proto nemohl být pro žalobkyni překvapivý a nepředvídatelný, a to ani v kontextu toho, že k tomu byla opakovaně vyzývána i v jiných, typově obdobných věcech, jak na základě poznatků zjištěných z jeho úřední činnosti konstatoval soud prvního stupně. Pokud žalobkyně měla vědomost o tom, že k žalobě nedoložila veškeré listiny, které měla v době jejího podání soudu k dispozici, ani neuvedla veškerá skutková tvrzení o posuzování úvěruschopnosti žalované, neobstojí její námitka, že měla být soudem poučena i podle § 114a o. s. ř. o splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve fázi přípravy před jednáním a pokud tak soud neučinil, byl u žalobkyně nastolen důvodný předpoklad, že jí v žalobě tvrzené skutečnosti jsou prokázány dostatečně.

12. Jde-li o další obsáhlé odvolací námitky žalobkyně, odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz rozhodnutí ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Také nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 222/18 odkazuje k této otázce mimo jiné na rozhodnutí ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 1407/18, nebo též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, bod 61, a ze dne 9. 12. 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, bod 29] „… to neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly.“ 13. Na základě všech výše uvedených skutečností odvolací soud uzavírá, že rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 26 353,64 Kč s 14,75% úrokem z prodlení ročně od 27. 1. 2023 do zaplacení, je věcně správné, a jako takové bylo odvolacím soudem potvrzeno (§ 219 o. s. ř.).

14. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný II. výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. V tomto sporu plně procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. správně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatelka nebyla v řízení úspěšná, avšak žalované náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.