28 CO 167/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z jeho předsedy JUDr. Zdeňka Bureše a soudců JUDr. Evy Gregorové a JUDr. Jiřího Vávry ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. 6. 2021, č.j. 20 C 99/2021-48, doplněném usnesením ze dne 21. 7. 2021, č.j. 20 C 99/2021-52,

I. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. června 2021 č. j. 20 C 99/2021-48 se ve výroku č. II, co do úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 30. 11. 2019 do 4. 9. 2020 potvrzuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne

28. června 2021 č. j. 20 C 99/2021-48 se ve výroku č. II co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 5. 9. 2020 mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 5. 9. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 20 C 99/2021-48 tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrokem č. I) a dále žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 8 000 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 798,96 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 637,51 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,52 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení (výrokem č. II).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně těmi skutečnostmi, že žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím na základě žalobních tvrzení, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 7. 12. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu uvedené smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou zápůjčku v 60 týdenních splátkách společně s poplatkem ve výši 8 000 Kč, který byl tvořen kapitalizovaným úrokem za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, administrativním poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 2 000 Kč a částkou za splácení v hotovosti ve výši 4 000 Kč; dohodnutá úroková sazba činila 32,15 % ročně. K posouzení úvěruschopnosti žalované byly právní předchůdkyní žalobkyně využity žalovanou poskytnuté údaje o zaměstnání a výši příjmů a výdajů žalované, pracovní smlouva, výplatní pásky. Žalovaná svůj dluh řádně a včas nehradila - do podání žaloby na svůj dluh zaplatila pouze částku 3 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne 29. 11. 2019 postoupila pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky dopisem ze dne 29. 11. 2019.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud dále poukázal na zjištění učiněná na základě provedeného dokazování z listin, jež byly žalobkyní doloženy k uplatněným nárokům, především ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 7. 12. 2017, ze zákaznické karty právní předchůdkyně žalobkyně, ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a z přehledu postoupených pohledávek a z předžalobní výzvy a z podacího lístku soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky.

5. Z provedených důkazů měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované částku 10 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala dlužnou částku vrátit ve splátkách spolu s poplatkem ve výši 8 000 Kč, který byl tvořen kapitalizovaným úrokem za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, administrativním poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 2 000 Kč a částkou za splácení v hotovosti ve výši 4 000 Kč. Při uzavírání smlouvy o zápůjčce ověřila právní předchůdkyně žalobkyně totožnost žalované a žalovaná jí sdělila své příjmy, výdaje a disponibilní částky. Podle zaškrtnutých políček v kartě zákazníka byly k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovanou využity právní předchůdkyní žalobkyně i další zdroje, a to pracovní smlouva, výplatní pásky. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhů před podáním žaloby. Do podání žaloby žalovaná na svůj dluh z uvedené smlouvy zaplatila pouze částku 3 000 Kč.

6. Soud prvního stupně poukázal na čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (Úř. věst. L 133, 22. 5. 2008, s. 66—92) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle odst. 2 téže směrnice členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. Podle čl. 22 odst. 1 a 2 této směrnice platí, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Podle čl. 23 téže směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

7. K tomu dále uvedl, že transpozice uvedené směrnice do českého právního řádu je obsažena v zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 1 písm. d) a e) téhož zákona je poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr, a zprostředkovatelem ten, kdo jako podnikatel zprostředkovává spotřebitelský úvěr. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

8. Za citace ust. § 588 věta první, § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“) soud uvedl, že dospěl k závěru, že na závazkové vztahy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12. 2016, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná v rámci tohoto právního jednání nevystupovala v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost úvěrujícího posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dostupný na stránkách [webová adresa], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na stránkách [webová adresa]. I když tyto rozsudky vykládají dříve účinnou právní úpravu posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů), jsou plně použitelné i na právní vztahy řídící se úpravou zákona č. 257/2016 Sb. Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele totiž v nové právní úpravě nedošlo k žádné obsahové změně. Nadto oba zákony (č. 145/2010 Sb. a [číslo] Sb.) jsou transpozicí směrnice 2008/48/ES, která rovněž z hlediska požadavků na prověření úvěruschopnosti spotřebitele nedoznala od svého přijetí žádných změn. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) pak již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] CA [anonymizována dvě slova] (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí dostupné z [webová adresa]) vyložil čl. 8 odst. 1 směrnice tak, že„ pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (bod 37 rozsudku), s čímž jsou citované rozsudky českých nejvyšších soudů zcela v souladu.

9. Soud měl z provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se v tomto případě spokojila s pouhým tvrzením žalované ohledně výše příjmů a výdajů. Žalobkyně svá tvrzení, že k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovanou byly právní předchůdkyní žalobkyně využity i další zdroje, a to pracovní smlouva, výplatní pásky, soudu neprokázala, neboť žalobkyně soudu předložila dokumenty částečně nečitelné, kdy by se mělo jednat o potvrzení o zaměstnání (nikoliv o pracovní smlouvu) a výplatní pásky, přičemž tyto jsou jak nečitelné, tak i částečně oříznuté, a tudíž z nich není možné vyčíst rozhodné údaje. I kdyby tyto dokumenty byly čitelné, tak vypovídají pouze o příjmech žalované a nikoliv o jejích výdajích. Pro řádné posouzení úvěruschopnosti je přitom nezbytné posoudit i výdajovou stránku žadatele o spotřebitelský úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou by tak bylo možno posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Na uvedeném závěru, jak uvedl dále soud prvního stupně, ničeho nemění žalobkyní odkazovaná rozhodnutí jiných soudů (zejm. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020). Okresní soud v Jihlavě se nemůže ztotožnit s názorem, že zaškrtnutí políček s názvy jednotlivých dokumentů na zákaznické kartě prokazuje, že věřitel (právní předchůdkyně žalobkyně) měl tyto dokumenty k dispozici v době uzavírání smlouvy. I kdyby však soud připustil tuto skutečnost za prokázanou, pak žalobkyně tímto způsobem stále nijak neprokazuje, že před poskytnutím úvěru došlo k odbornému posouzení způsobilosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. Sama skutečnost, že v době uzavírání smlouvy měl věřitel k dispozici dokumenty obsažené v zákaznické kartě, totiž nijak neprokazuje jejich obsah, tj. zda skutečně příjmy, výdaje a další majetkové poměry žalované odpovídají vyplněným kolonkám. Nadto mohou být součástí těchto údajně předložených dokladů pro věc podstatné informace, např. zda jsou na žalovanou vedeny exekuce (strhávány srážky ze mzdy), které vůbec nemusí být v zákaznické kartě uvedeny. Soud po věřiteli přitom nepožaduje„ hluboké až detektivní prověřování pravdivosti dlužníkem sdělených informací“, nýbrž pouze to, aby byl schopen před soudem prokázat obsah dokumentů, které dle vlastního tvrzení využil pro posouzení úvěruschopnosti dlužníka, tj. např. předložením jejich fotokopií. Soud je přitom toho názoru, že pořízení těchto kopií při sjednávání půjčky není v současné době chytrých telefonů ničím obtížným; ostatně řada věřitelů soudu v jiných případech takové dokumenty bez jakýchkoli potíží poskytuje (a činí tak v některých případech i sama žalobkyně). Jestliže věřitel do dokladů předložených dlužníkem před uzavřením smlouvy o půjčce pouze nahlédne a jejich kopie si nepořídí, musí být pak srozuměn s tím, že jeho důkazní situace v případě budoucího soudního sporu bude v tomto ohledu obtíženější, jak se stalo i v projednávané věci.

11. Soud prvního stupně se proto s poukazem na shora uvedené dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ bez dalšího aplikovat § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda ke konstatované neplatnosti úvěrové smlouvy může soud přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. V projednávané věci totiž nebylo zjištěno, že by žalovaná jako spotřebitel takovou námitku uplatnila. Tuto a navazující otázky závazně vyřešil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [anonymizováno] (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí). Soudní dvůr v prvé řadě navázal na svou dlouholetou judikaturu (jak byla shrnuta v rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C [číslo] [příjmení] a [příjmení], elektronická Sbírka rozhodnutí – obecná Sbírka rozhodnutí, body 62 – 67) a konstatoval, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jinak by nebylo možno spotřebitele efektivně chránit (body 18 až 23 rozsudku). Pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatuje porušení této povinnosti, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takovéhoto porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, za podmínky že sankce je účinná, přiměřená a odrazující (bod 24 rozsudku). Soudní dvůr se dále zabýval sankcí obsaženou v § 87 odst. 1 českého zákona o spotřebitelském úvěru (tj. že spotřebitel je povinen vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem) a dospěl k závěru, že taková sankce vedoucí ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky se jeví přiměřená závažnosti porušení a má skutečně odrazující účinek (bod 30 rozsudku). Soudní dvůr však shledal podmínku, podle níž musí spotřebitel neplatnost smlouvy namítnout v tříleté promlčecí době, za rozpornou se zásadou efektivity (body 34 a 36 rozsudku). Lze tak shrnout, že podmínka obsažená v § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neslučitelná se směrnicí 2008/48/ES.

12. Jelikož se v nyní projednávané věci jedná o horizontální právní vztah mezi účastníky řízení, nepřichází v úvahu užití přímého účinku směrnice (rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 1986 ve věci 152/84 [příjmení], [anonymizováno], s . 723, a ze dne 14. 7. 1994 ve věci C [číslo] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno], s . I [číslo]). Podle názoru soudu lze však výše uvedený nesoulad české právní úpravy se směrnicí vyřešit nepřímým účinkem směrnice – eurokonformním výkladem českého práva (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 [anonymizováno] a další, Sb. rozh. s . I [číslo], bod 113, podrobně viz Bobek, M., Bříza, P., Komárek, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2011, s . 147 a násl.). K tomuto postupu ostatně české soudy výslovně vybídl i Soudní dvůr v rozsudku ve věci OPR-Finance (viz body 41 až 45 rozsudku). Podle doktríny nepřímého účinku je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sleduje (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984, ve věci [číslo] [anonymizována dvě slova] a [příjmení], [anonymizováno], s . [číslo], body 25 – 28). Povinnost výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie se přitom neomezuje jen na ustanovení přijatá k provedení příslušné směrnice, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C -397/01 až C -403/01 [příjmení] a další, Sb. rozh. s . I -8835, bod 115).

13. Právní vztah mezi účastníky tohoto řízení se kromě zákona o spotřebitelském úvěru řídí též občanským zákoníkem jako normou obecnou. Výše citovaný § 588 věta první o. z. ukládá soudu povinnost přihlédnout z moci úřední k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru nepochybně odporuje zákonu. Současně má soud za to, že toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek reprezentovaný nejen výše uvedenou judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice 2008/48/ES (vysoká a rovnocenná úroveň ochrany všech spotřebitelů v Evropské unii), ale též nálezovou judikaturou Ústavního soudu Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný na [webová adresa]), dospívá k závěru, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (…) to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Z toho nelze než dovodit, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo zákonem o spotřebitelském úvěru, zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku. Ostatně, ve světle uvedeného nálezu by bylo možné konstatovat i to, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je rozporné s dobrými mravy.

14. Při řešení konfliktu norem tak soud dospěl k závěru, že před aplikací sice speciálního, ale se směrnicí 2008/48/ES a judikaturou Soudního dvora a Ústavního soudu rozporného § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba upřednostnit použití § 588 věty první o. z., který povede k výsledku předvídanému čl. 8, 22 odst. 1 a 2 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES. Jestliže tedy – tak jako v projednávaném případě – poskytovatel úvěru porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je uzavřená úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 588 věta první o. z., k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Tento eurokonformní výklad § 588 o. z. není dle názoru soudu výkladem contra legem, neboť sám zákon o spotřebitelském úvěru stanoví jako důsledek neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr neplatnost úvěrové smlouvy; pouze tuto sankci v rozporu s unijním právem váže na další podmínku (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 4. 2008 ve věci C -268/06 Impact, Sb. rozh. s . I -2483).

15. Pokud jde o důsledky konstatované neplatnosti smlouvy, ty jsou stanoveny v § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, žalobkyně v této souvislosti prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, z nichž žalovaná zaplatila pouze částku 3 000 Kč. Tuto úhradu žalované soud s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce započetl na dlužnou jistinu, a tudíž žalovaná dluží na jistině částku 7 000 Kč. Žalovaná v řízení netvrdila a neprokázala, že tuto zbývající část poskytnuté jistiny zápůjčky bez souvisejících poplatků vrátila. Z provedeného dokazování má soud dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně platně a účinně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. V souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru tak soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 7 000 Kč.

16. Zbývající část žaloby ohledně požadovaných smluvních úroků a poplatků soud s ohledem na výše uvedenou absolutní neplatnost smlouvy zamítl. Pokud jde o úrok z prodlení, ani na něj žalobkyni právo nevzniklo s tím, že. ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je třeba považovat za speciální ve vztahu k obecným důsledkům neplatnosti smlouvy (§ 2993 o. z.), totiž hovoří pouze o vrácení jistiny, a to ještě v době přiměřené možnostem spotřebitele, k tomu poukázal na znění důvodové zprávy.

17. Závěrem se soud zabýval tím, v jaké lhůtě či splátkách by měla být žalované uložena platební povinnost. Z § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že soud by měl při řešení této otázky vzít v potaz možnosti spotřebitele, spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran a přihlédnout k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z povahy věci je zřejmé, že možnosti, příjmy a poměry spotřebitele by měly být posuzovány k okamžiku rozhodování soudu, přičemž v souladu se zásadou kontradiktornosti procesu by měl příslušná tvrzení předložit soudu sám spotřebitel, případně by měla plynout ze soudního spisu. Ze zákonné úpravy, směrnice, ani judikatury Soudního dvora nelze dospět k závěru, že by měl soud tyto okolnosti zjišťovat sám z úřední povinnosti. V projednávané věci ovšem zůstala žalovaná jako spotřebitel v řízení před soudem zcela pasivní a ani ze soudního spisu nelze nic k aktuální situaci žalované zjistit. Za takových okolností je posledním zákonným vodítkem pro stanovení lhůty a způsobu plnění spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran. Dle citované důvodové zprávy by se spotřebitel neměl v souvislosti s povinností vrátit jistinu dostat do problémů v důsledku nutnosti urychleně si opatřit peníze z již utraceného spotřebitelského úvěru. Vůli zákonodárce tak zjevně neodpovídá, aby soud aplikoval § 160 odst. 1 část věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), který stanoví povinnost plnit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Soud proto aplikoval § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. a s přihlédnutím k výši vracené jistiny dospěl k závěru, že spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky odpovídá, pokud žalovaná vrátí dlužnou jistinu v prodloužené lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

18. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně podáním ze dne 2. 8. 2021, v němž uváděla, že je žalobkyně podává proti výroku č. II., a to pouze co do zamítnutí žaloby na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 7 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

19. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce zejména v tom, že: a) soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b, odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. b) o.s.ř., b) řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř., c) soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. d) o.s.ř., d) soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., e) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.

20. Soud posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou z důvodu porušení povinnosti dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a přiznal žalobci vůči žalované jen právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Soud v odůvodnění napadeného rozsudku mj. uvádí, že:„ Pokud jde o úrok z prodlení, ani na něj žalobkyni právo nevzniklo.“ (bod 19. odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobkyně se neztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na bezdůvodného obohacení bez zákonného úroku z prodlení. Žalovaná se v důsledku neplnění svých smluvních povinností dostala do prodlení, a z toho důvodu po ní žalobce požaduje zaplacení úroků z prodlení. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení přitom vyplývá přímo ze zákona – dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením.“ 21. Hlavní funkce úroků z prodlení je zcela zřejmá – jedná se o zákonem předpokládanou sankci za to, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas, tak jak bylo mezi smluvními stranami ujednáno. Druhou funkcí úroků z prodlení je funkce kompenzační, zajišťuje, aby se věřiteli alespoň částečně nahradila újma za to, že nemůže disponovat svými penězi, které mu měl dlužník vrátit. Žalobkyně je tedy toho právního názoru, že soud prvního stupně pochybil, když jí v napadeném rozsudku nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně předesílá, že nárok na zákonný úrok z prodlení vyplývá přímo ze zákona, tedy nárok na zákonný úrok z prodlení je zcela oprávněný. Vzhledem ke shora uvedenému tak žalobkyně navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v intencích podaného odvolání.

22. K projednání odvolání žalobkyně proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně nařídil Krajský soud v Brně jako soud odvolací jednání na den 7. 6. 2022, z účasti na tomto jednání se zástupce žalobkyně omluvil podáním ze dne 31. 5. 2022. Vzhledem k tomu, že řádně obeslaná žalovaná se na jednání nedostavila, jednal odvolací soud 7. 6. 2022 bez účasti sporných stran a na jednání zopakoval dokazování některými listinami, jimiž prováděl již dokazování soud prvního stupně.

23. Krajský soud v Brně jako soud odvolací na základě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, stejně jako řízení o vydání předcházející a učinil ve věci následující zjištění a právní závěry:

24. Z předloženého spisu zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu 27. 1. 2021 se domáhala žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 15 000 Kč s příslušenstvím na základě žalobních tvrzení, jak jsou uvedena shora.

25. Ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně vydal ve věci elektronický platební rozkaz, jenž byl následně zrušen jeho usnesením ze dne 22. 3. 2021, neboť se jej nepodařilo žalované doručit. Jak vyplývá z předloženého spisu, žalobkyně žalobu doložila předmětnými fotokopiemi smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ([anonymizováno] půjčka), jak bylo uváděno v žalobě kartami zákazníka (žalované), korespodencí a dalšími listinami. Ze spisu dále vyplývá, že žalobkyně doplnila žalobu obsáhlým podáním ze dne 3. 6. 2021 spolu s dalšími přílohami. Z jednání nařízeného soudem prvního stupně na den 28. 6. 2021, se žalobkyně omluvila, z protokolu o tomto jednání vyplývá, že se jej nezúčastnila ani žalovaná, soud prvního stupně provedl na tomto jednání dokazování listinami, jenž jsou obsahem jeho protokolu a v závěru tohoto jednání vyhlásil rozsudek, jak výše uvedeno.

26. Z předloženého spisu se tak podává, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím s poukazem na to, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], dne 7. 12. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu uvedené smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou zápůjčku v 60 týdenních splátkách společně s poplatkem ve výši 8 000 Kč, který byl tvořen kapitalizovaným úrokem za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, administrativním poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 2 000 Kč a částkou za splácení v hotovosti ve výši 4 000 Kč; dohodnutá úroková sazba činila 32,15 % ročně. K posouzení úvěruschopnosti žalované byly právní předchůdkyní žalobkyně využity žalovanou poskytnuté údaje o zaměstnání a výši příjmů a výdajů žalované, pracovní smlouva, výplatní pásky. Žalovaná svůj dluh řádně a včas nehradila - do podání žaloby na svůj dluh zaplatila pouze částku 3 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne 29. 11. 2019 postoupila pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky dopisem ze dne 29. 11. 2019. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

27. Odvolací soud vycházeje z dané procesní situace, jež v odvolacím řízení nastala, kdy žalobkyně podala své odvolání pouze do části zamítavého výroku č. II rozsudku soudu prvního stupně týkající se zákonných úroků z prodlení z částky, přisouzené žalobkyni výrokem č. I. rozsudku soudu prvního stupně a její odvolání již nesměřovalo vůči zbývajícím žalobou uplatněným a soudem prvního stupně zamítnutým nárokům v rozsahu výroku č. II, a žalovaná nepodala proti výroku č. I odvolání, vychlázel z právních závěrů soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, v důsledku řádného neposouzení úvěroschopnosti žalované v souvislosti s uzavíráním předmětné úvěrové smlouvy ze strany věřitele a dále, pokud jde o důsledky neplatnosti smlouvy, vycházel rovněž dále ze zjištění a závěrů soudu prvního stupně, že žalobkyně v této souvislosti prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, z nichž žalovaná zaplatila pouze částku 3 000 Kč. Tuto úhradu žalované soud s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce započetl na dlužnou jistinu, a tudíž žalovaná dluží na jistině částku 7 000 Kč, když žalovaná v řízení netvrdila a neprokázala, že tuto zbývající část poskytnuté jistiny zápůjčky bez souvisejících poplatků vrátila. Jak soud prvního stupně uvedl, v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru tak soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 7 000 Kč.

28. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

29. Dle ust. § 2991 odst. 2 obč. zák. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Dle ust. § 2993 o. z. plnila –li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plní-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, právo druhé strany jí namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

31. Dle ust. § 2999 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

32. Plnění z neplatné smlouvy o úvěru jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. ve svých důsledcích přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. Z neplatné smlouvy o úvěru proto nemohou žalobkyni náležet žádné úroky z úvěru, mohou jí však náležet úroky z prodlení podle § 1970 o. z. za prodlení žalovaného s vydáním přijatého bezdůvodného obohacení.

33. Za dané situace soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně správně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když současně správně vycházel z dlouholeté soudní praxe, že v soudním řízení o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobkyně přesahuje peněžité plnění poskytnuté žalovanou dle smlouvy.

34. Pokud se týká soudem prvního stupně žalobkyni nepřiznaných úroků z prodlení, ust. § 87 odst. 1 řeší důsledky neplatnosti smlouvy vzhledem k jistině úvěru (tedy vzhledem k tomu, co bylo věřitelem poskytnuto), toto ustanovení neřeší a neupravuje otázku úroků z prodlení. Je-li tedy žalovaná povinna žalobkyni vydat to, oč se bezdůvodně obohatila, v důsledku neplatného právního jednání (neplatné úvěrové smlouvy) a s tímto vrácením se ocitla v prodlení, přesto, že ve svých důsledcích byla k vrácení plnění žalobkyní vyzvána, je povinna dle ust. § 1970 o. z. ve spojení s vyhl. č. 351//2013 Sb. zaplatit žalobkyni úroky z prodlení (zákonné úroky z prodlení). Jak se uvádí v komentáři ust. § 87 k zák. sč. 257/2016 Sb., s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si vrátit bez zbytečného dokladu poskytnutá plněná na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož mohou pro spotřebitele vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se pro jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem.

35. Odvolací soud vycházeje z listin doložených žalobkyní, zejména z obsahu výzvy k plnění a připojené doručenky učinil závěr, že odvolání žalobkyně, jde-li o požadovaný úrok z prodlení, je důvodné. V daném případě se žalobkyně domáhala zaplacení požadovaného úroku z prodlení od 30. 11. 2019 do zaplacení, odvolací soud vycházeje z výzvy žalobkyně, tento zákonný úrok přiznal žalobkyni z požadovaných částek od 5. 9. 2020 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně co do požadovaného úroku od 30. 11. 2019 do 4. 9. 2020 potvrdil jako věcně správný dle ust. § 219 o.s.ř. Odvolací soud současně vycházel, pokud jde o lhůtu k plnění tohoto příslušenství, z výše bezdůvodného obohacení, rovněž z toho, že soudem prvního stupně stanovená lhůta k zaplacení žalobkyni přisouzené částky 7 000 Kč již uplynula, stejně jako z toho, že výše tohoto příslušenství (v kapitalizované podobě) představuje v době rozhodování odvolacího soudu nízkou částku, rozhodl o povinnosti žalované, jež zůstala v řízení pasivní, a jejíž poměry se nepodařilo v řízení před soudy obou stupňů zjistit, zaplatit žalobkyni tento úrok z prodlení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

36. Jde-li o výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud o něm rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v převažující míře, (výroky č. I a č. II rozsudku soudu prvního stupně) byla žalobkyně neúspěšná a v převažující míře úspěšné žalované žádné náklady tohoto řízení, o nichž by bylo třeba rozhodnout, nevznikly.

37. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 1,2 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyní požadované úroky z prodlení představovaly celkem výši 1 079 Kč, žalobkyně byla ohledně nich úspěšná co do částky 555 Kč, a vzhledem k tomu, že poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků se jeví prakticky stejný, rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, jak je uvedeno výše.