28 CO 174/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň JUDr. Evy Gregorové a Mgr. Jitky Múčkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupené advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 55 349,05 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2020, č. j. 220 C 12/2020-82, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. března 2021, č. j. 220 C 12/2020-92,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 015,04 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, v části V. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 20% úrok ročně z částky 39 508,15 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 106 416 Kč, a v VI. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 442 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (I. výrok) a částku 5 815 Kč (III. výrok), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Zamítl žalobu v rozdílu do částky 48 109 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] (II. výrok) a dále v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 425 Kč (IV. výrok) a 73,92% úrok ročně z částky 39 508,15 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 106 416 Kč (V. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VI. výrok). Usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 220 C 12/2020-92, soud prvního stupně opravil IV. výrok citovaného rozsudku tak, že žaloba se zamítá v částce 1 425,05 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 948,89 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení a částku 1 066,15 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, dále do části V. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 20% úrok ročně z částky 39 508,15 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 106 416 Kč, a do VI. výroku o náhradě nákladů řízení. Vysvětlila, že částka v celkové výši 3 015,04 Kč představuje součet kapitalizovaného úroku přirostlého k jistině přepočítaného na 20 % (1 948,89 Kč) a požadované a dosud nepřiznané původní dlužné jistiny úvěru ve výši 1 066,15 Kč. Uvedla, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a měl být žalobkyni alespoň částečně přiznán. Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 625/03). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“), neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy i v oznámení o schválení úvěru. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená, odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů, kde je třeba zohlednit vyšší rizikovost při poskytování úvěrů, a nepřevyšuje ani judikaturou stanovený čtyřnásobek (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). K otázce přiměřenosti úroku a úrokové sazby poukázala rovněž na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázala i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Dodala, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroku, ale pouze úroku ve výši 20 % ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne [datum], nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhala po žalovaném zaplacení částky 48 109 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 7 240,05 Kč a 73,92% úroku ročně z částky 39 508,15 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 106 416 Kč. Uvedla, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 104,9 % ročně v 30 měsíčních splátkách po 2 956 Kč, počínaje měsícem únorem 2019 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobkyně zjistila, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobkyně provedla tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobkyně prověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobkyni uhradil na dluh jen částku 2 956 Kč dne [datum]. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč (za druhou a třetí splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč (200 Kč za druhou a třetí splátku, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne [datum] podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou druhé splátky (splatná dne [datum]) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 46 711,23 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od [datum] do zaplacení. Požadovanou smluvní pokutu ve výši 7 240 Kč vypočetla žalobkyně k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobkyně proto uplatňuje úrok z úvěru od [datum] do zaplacení z jistiny 39 508,15 Kč, avšak jen v nominální sazbě 73,92 % a jen do výše 106 416 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, což doložila hodnocením klienta a dále potvrzením jeho zaměstnavatele o výši příjmu za měsíc listopad 2018, výpisem z účtu za prosinec 2018 a výpisem z registru [příjmení]. Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, žalovaný zaplatil na jistinu pouze jednu splátku ve výši 2 956 Kč a zbývá mu uhradit 37 044 Kč. V této části soud žalobě vyhověl a s ohledem na prodlení žalovaného přiznal žalobkyni i smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náklady spojené s vymáháním dle článku 6.2 smlouvy, dohromady částku 38 842 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od data sepisu žaloby, tj. [datum], do zaplacení. V rozdílu do částky 48 109 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] soud prvního stupně žalobu zamítl. Ujednání o smluvním úroku shledal soud jako nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy (§ 1813 o. z.) a spolu s ním zamítl i nárok na smluvní pokutu požadovanou podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 46 711,23 Kč od [datum] do data podání žaloby. Soud shledal důvodným pouze nárok na smluvní pokutu ve výši 5 815 Kč počítanou z nedoplacené jistiny půjčené částky, tj. z 37 044 Kč za stejné období. V rozdílu 1 425 Kč pak žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na procesní úspěch a neúspěch účastníků a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C [číslo]. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že se soudy z úřední povinnosti zabývají tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

8. Odvolací soud proto podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin, a to karty klienta, hodnocení klienta, dokladu o vyplacení úvěru, smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], výpisu záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum], listiny označené jako score klienta, potvrzení zaměstnavatele žalovaného o výši příjmu za období od září do listopadu 2018 a výplatního lístku za listopad 2018.

9. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Mezi účastníky, žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

11. Podle § 86 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a bez bližšího vysvětlení dospěl z provedených důkazů k závěru, že žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného úvěr splatit. Odvolací soud s ohledem na shora prezentované závěry Ústavního soudu znovu zvažoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016). Podle údajů uvedených v hodnocení klienta vypracovaném žalobkyní, podepsaném žalovaným dne [datum] a zprostředkovatelem úvěru, který doporučil jeho schválení tentýž den, měla žalobkyně poskytnout spotřebitelský úvěr 40 000 Kč splatný ve 30 měsíčních splátkách po 2 956 Kč s úrokovou sazbou 104,9 % ročně. V části A formuláře označeného jako„ analýza bonity“ bylo uvedeno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání 20 000 Kč, výdaje: 3 410 Kč (životní minimum), 1 300 Kč na bydlení a 100 Kč na ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby apod.), celkem 4 810 Kč, rezerva 1 000 Kč a volné zdroje 14 190 Kč. V části B (doplňující údaje neuvedené ve smlouvě o úvěru) bylo vyplněno, že žalovaný je rozvedený, nemá pracovní poměr na dobu určitou ani mu neběží výpovědní lhůta, dále, že nežije ve společné domácnosti s manželkou či partnerkou, má výuční list a jako formu bydlení uvedl„ jiné“. Není zde uvedeno, zda byly tyto údaje ověřovány z listin předložených žadatelem o úvěr. Podle výpisu z NRKI ze dne [datum] byla klientova smlouva hodnocena kódem 495 a spadá tak do kategorie menšího rizika. Z výpisu z registru [příjmení] vyplývá, že žalovaný neměl k datu [datum] nesplacený dluh po splatnosti. Z potvrzení zaměstnavatele žalovaného vyplývá, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za období od září do listopadu 2018 činil 20 104 Kč, za listopad 2018 činil jeho příjem 18 985 Kč, což vyplývá také z výplatního lístku za daný měsíc.

14. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 16. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně a dostatečně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojila se pouze s doloženým prohlášením klienta o jeho příjmech 20 000 Kč měsíčně z pracovního poměru, neověřila si však žádné deklarované výdaje žalovaného ve výši 3 410 Kč (životní minimum), 1 300 Kč (bydlení) a 100 Kč na tzv. ostatní výdaje, které odvolací soud shledává jako nepřiměřeně nízké, neodpovídající reálným potřebám. Své povinnosti se nemohla žalobkyně zprostit tím, že žalovaný podepsal prohlášení, že neplánuje ani neočekává události mající dopad do jeho příjmů nebo výdajů v době splácení úvěru v oddílu A hodnocení klienta. Žalobkyně sice provedla lustraci v systému [příjmení], kde nebyly k osobě žalovaného vedeny žádné údaje, a dle výpisu z NRKI ze dne [datum] byla předmětná smlouva hodnocena jako menší riziko. Nezkoumala však vůbec výdajovou stránku žalovaného, neprověřila výdaje vynakládané na bydlení (u něhož žalovaný z nabízených možností zvolil jako formu bydlení„ jiné“), které byly ve formuláři stanoveny nápadně nízkou neodpovídající částkou 1 300 Kč, přičemž je na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů žadatele o úvěr a bude trvat na tom, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil, což zpravidla není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 3 410 Kč coby životní minimum, z čehož ovšem nelze také zjistit nic o jeho skutečných pravidelných výdajích. Soud považuje rovněž za vysoce nepravděpodobné, že by žalovaný měl vyjma nákladů na bydlení a tzv. životního minima další výdaje pouze ve výši 100 Kč měsíčně. Tyto skutečnosti měly u žalobkyně vzbudit objektivní pochybnosti o správnosti výše výdajů žalovaného. Přesto úvěr doporučila ke schválení a žalovanému na jeho účet vyplatila částku 40 000 Kč.

17. Jestliže žalobkyně s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný by byl podle citovaného ustanovení povinen vrátit žalobkyni pouze dosud neuhrazenou jistinu ve výši 37 044 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně nároku uplatněného nad tuto částku s příslušenstvím však již soud prvního stupně žalobě vyhověl pravomocným I. výrokem rozsudku, proti kterému žádný z účastníků nepodal odvolání. Ve zbylém rozsahu je žaloba nedůvodná, proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadenou část II. a V. výroku rozsudku.

18. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení s tím, že rozhodnuto bylo podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, avšak náklady mu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatelka nebyla v řízení úspěšná, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.