28 Co 21/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 21 237,57 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 12. 2024, č. j. 11 C 178/2024-97, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 8. 2025, č. j. 11 C 178/2024-113

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 18 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 24. 6. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 18 000 Kč od 24. 6. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6 009,80 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta , Jméno advokáta, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, č. j. 11 C 178/2024-97, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 18 000 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 24. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 054,65 Kč a částky 1 182,92 Kč (II. výrok). Rozhodl, že žalovaná je povinna naradit žalobci náklady řízení ve výši 8 495,60 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 8. 2025, č. j. 11 C 178/2024-113, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 20 054,65 Kč od 22. 1. 2023 do 23. 6. 2024 a z částky 2 054,65 Kč od 24. 6. 2024 do zaplacení (I. výrok) s tím, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto rozsudkem č. j. 11 C 178/2024/97, ze dne 4. 12. 2024.

2. Proti rozsudku ze dne 4. 12. 2024, č. j. 11 C 178/2024-97, podala žalovaná odvolání, přičemž z obsahu tohoto podání je podle § 41 odst. 2 o. s. ř. zřejmé, že napadá toliko jeho I. výrok a související III. výrok, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Namítla, že soud prvního stupně pochybil, pokud v rozsudku neuvedl základní údaje potřebné k úhradě dluhu (číslo bankovního účtu a variabilní symbol), a žalované tak není zřejmé, kam má úhradu dlužné částky provést. Uvedla, že soud záměrně a účelově opomněl její námitky a důkazy o tom, že se opakovaně snažila o mimosoudní vyrovnání závazku, avšak žalobce ani jeho právní zástupce nebyli ochotni jednat o jednorázové úhradě či splátkách, a naopak ji odkazovali jeden na druhého bez reálné snahy věc vyřešit. Soud nezkoumal stanovisko druhé strany k jejím tvrzením, nereflektoval její návrhy, neprovedl jí doložené důkazy, odmítl její námitky podjatosti soudce a řízení vedl jednostranně v neprospěch žalované, což považuje za účelové a záměrné poškození její osoby. Žalovaná kritizovala rovněž postup zástupce žalobce, jehož kancelář žalované nikdy nedoložila, za co má žalovaná vlastně platit, a na žádosti žalované o mimosoudní vyřešení dluhu neodpověděla. Rovněž namítla, že soud prvního stupně při vydání elektronického platebního rozkazu ani v dalším průběhu řízení nezohlednil její doložené snahy o mimosoudní dohodu, z čehož vyvodila, že řízení bylo vedeno jednostranně proti její osobě. Současně deklarovala, že dluh ve výši 18 000 Kč hodlá uhradit, avšak brojí proti shora popsanému způsobu vedení řízení, jakož i žalobci přiznaným nákladům řízení, které nepovažuje za účelné. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a žalobci nařídil, aby žalované sdělil přesnou výši úroků ke dni, ke kterému bude dluh zcela splacen, o což několikrát neúspěšně žádala jak žalobce, tak i soud prvního stupně.

3. Žalobce se k odvolání žalované, které mu bylo doručeno dne 10. 1. 2025, nevyjádřil.

4. Odvoláním žalované nebyl napaden rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 12. 2024, č. j. 11 C 178/2024-97, v jeho II. výroku, jakož i doplňující rozsudek ze dne 29. 8. 2025, č. j. 11 C 178/2024‑113, a v tomto rozsahu proto nabyly samostatně právní moci.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není převážně důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 24. 6. 2024, domáhal po žalované zaplacení částky v celkové výši 21 237,57 Kč a 15% úroku z prodlení ročně z částky 20 054,65 Kč od 22. 1. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru č. 23104418 uzavřené mezi účastníky dne 6. 9. 2022. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut a dne 6. 9. 2022 též vyplacen úvěr ve výši 18 000 Kč. Splatnost úvěru nastala dne 21. 1. 2023, žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila a dluží žalobci jistinu 18 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 1 333,65 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 440 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši 116 Kč a smluvní pokutu 0,1 % denně z jistiny vyčíslenou za období od 22. 1. 2023 do 22. 4. 2023 částkou 1 182,92 Kč. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že celé řízení považuje za účelově vykonstruované a nesmyslné s tím, že žalobce zneužívá svoje postavení a neumožnil jí dohodnout se na úhradě dluhu ve splátkách. Účelovost postupu shledávala i v tom, že jí ze strany žalobce nebyla zaslána předžalobní upomínka nebo učiněn pokus o smír. Namítla rovněž, že Okresní soud ve Znojmě, resp. věc projednávající soudce, je vůči ní zaujatý a účelově jednající ve prospěch žalující strany.

7. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že žalobce porušil svou zákonnou povinnost podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovanou jako spotřebitelem nedostatečně posoudil její úvěruschopnost. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná a poskytnuté finanční plnění z této smlouvy je bezdůvodným obohacením žalované podle § 2291 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), které je povinna žalobci vydat. Soud proto žalobci přiznal nárok na zaplacení částky 18 000 Kč spolu s úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. od 24. 6. 2024 do zaplacení. Ve zbytku pak žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobce jako procesně zcela úspěšný účastník má nárok na plnou náhradu nákladů řízení vzniklých zaplacením soudního poplatku 800 Kč a zastoupením advokátem ve výši 7 695,60 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměna advokáta za tři úkony právní služby po 1 820 Kč určené tarifní hodnoty 18 000 Kč, náhrada hotových výdajů za každý z těchto úkonů a náhrada DPH.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: předžalobní upomínky ze dne 28. 5. 2024 s podacím lístkem z téhož dne, z nichž vyplynulo, že uvedenou výzvou k plnění, která byla téhož dne podána k poštovní přepravě, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy, vyčísleného částkou v celkové výši 22 482,90 Kč, do tří dnů od doručení výzvy na žalobcem uvedený bankovní účet.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalované, že soud prvního stupně pochybil, pokud v rozsudku neuvedl základní údaje potřebné k úhradě dluhu. Tyto údaje nejsou obligatorní součástí výroku soudního rozhodnutí, navíc, jak je zřejmé z obsahu spisu, bylo bankovní spojení pro účely zaplacení žalované částky i nákladů řízení včetně variabilních symbolů uvedeno v samotném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl žalované doručen do vlastních rukou dne 18. 7. 2024 (doručení do její datové schránky). Odvolací soud neshledal ani žádné žalovanou namítané pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně, jež by mohlo vést k závěru, že soud jednal zaujatě či jednostranně v neprospěch žalované. Nutno také připomenout, že žalovanou vznesená námitka podjatosti věc projednávajícího soudce byla posouzena Krajským soudem v Brně, jenž ve svém usnesení ze dne 23. 9. 2024, č. j. 28 Nc 2221/2024-25, které nabylo právní moci dne 30. 9. 2024, rozhodl, že soudce JUDr. Ing. Petr Slunský, Ph.D., Ph.D. není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 178/2024, a žalovaná žádné nové skutečnosti týkající se podjatosti soudce ve svém odvolání neuvedla.

11. Ve vztahu k posouzení námitky žalované, že se již ve fázi před podáním žaloby pokoušela s žalobcem o mimosoudní dohodu a možnost úhrady svého dluhu ve splátkách, na což jí ze strany žalobce ani soudu nebylo reflektováno, odvolací soud předesílá, že shodně se soudem prvního stupně má za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je na místě posoudit nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že shora citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. o. z., na kterou odkazoval soud prvního stupně. Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě částka 18 000 Kč, která byla žalované na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy vyplacena, neboť žalovaná žalobci na svůj dluh dosud ničeho neuhradila. Z citovaného ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak vyplývá povinnost dlužníka vrátit dlužnou jistinu úvěru, případně její neuhrazený zbytek, v době přiměřené jeho možnostem.

12. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není, přitom je třeba při posuzování této otázky respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Na pojem „spor“ je nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaná tento spor o přiměřenou dobu plnění nastolila, když jak v rámci své obrany proti žalobě, tak i ve svém odvolání argumentovala tím, že se s žalobcem opakovaně pokoušela dohodnout na možnosti zaplatit svůj dluh ve splátkách. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud.“ Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti předmětný dluh splácet. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně netvrdila konkrétní skutečnosti, jaké jsou její možnosti splnit tento dluh, ani neoznačila důkazy k jejich prokázání, měla být o této povinnosti poučena soudem prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., což se však nestalo. Odvolací soud hodlal toto pochybení napravit a poučení žalované doplnit na jednání dne 3. 3. 2026; žalovaná se z účasti na tomto jednání omluvila, souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti, proto jí poučení nemohlo být poskytnuto. Za této situace nutno konstatovat, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní k prokázání skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jejím možnostem, což vede k závěru, že aktivně spor o této otázce nevyvolala.

14. Při absenci „sporu“ o přiměřenou dobu plnění je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele a lhůty k plnění stanovené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat k důkazu provedenou předžalobní výzvu k plnění ze dne 28. 5. 2024, předanou téhož dne k poštovní přepravě. Při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do tří dnů od doručení výzvy je zřejmé, že žalovaná byla od 3. 6. 2024 v prodlení s plněním svého dluhu a žalobci vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalované vedle plnění i úrok z prodlení, jehož výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce požadoval úrok z prodlení až od data 24. 6. 2024, když soudem prvního stupně přiznaný úrok z prodlení od uvedeného data nenapadl samostatným odvoláním. Jde-li o sazbu úroku z prodlení, ta činila podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. jen 14,75 % (výše repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšená o 8 procentních bodů), a nikoli 15 % uplatněných žalobou.

15. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvoláním napadenou část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 18 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 24. 6. 2024 do zaplacení. Zbývající odvoláním napadenou část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 18 000 Kč od 24. 6. 2024 do zaplacení, zamítl.

16. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (4. 12. 2024), kdy žalobce požadoval celkem zaplacení částky 26 866,60 Kč a úspěšný byl co do částky 23 613,76 Kč, a dospěl k závěru, že ve sporu byl více procesně úspěšný žalobce (87,9 %), který tak má po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu 75,8 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 850 Kč a náklady vzniklé zastoupením advokátem, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby po 1 980 Kč určené z tarifní hodnoty sporu 21 237,57 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání ve věci samé – žaloba) podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění (dále jen „a. t.“), odměna za jeden úkon právní služby v poloviční sazbě za jednoduchou výzvu k plnění podle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč za každý z těchto úkonů po výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 228,50 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem náklady řízení žalobce představují částku 7 928,50 Kč, z níž žalobci přísluší náhrada v rozsahu 75,8 %, tj. částka 6 009,80 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva žalobce a co do výše i úměrnými předmětu řízení. Současně soud neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části, týkající se sazby úroku z prodlení, a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobci žádné náklady řízení nevznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.