28 Co 43/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 59 800 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 12 C 256/2023-49

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 8,5% úrok z prodlení ročně z částky 31 800 Kč od 9. 7. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 28 000 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 4 561,67 Kč, kapitalizovaný úrok 12 445,30 Kč, úrok z prodlení 8,5 % ročně z částky 35 000 Kč od 2. 6. 2023 do 8. 7. 2023 a z částky 3 200 Kč od 9. 7. 2023 do zaplacení, úrok 23,19 % ročně z částky 35 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 31 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 28 000 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 4 561,67 Kč, kapitalizovaný úrok 12 445,30 Kč, úrok z prodlení 8,5 % ročně z částky 35 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úrok 23,19 % ročně z částky 35 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži soudní poplatek ve výši 598 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (IV. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze proti II. a III. výroku, podal odvolání žalobce. Uvedl, že před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Z živnostenského listu a z daňového přiznání za rok 2019 dostatečně a v nezbytné míře zjistil a ověřil vedle příjmů žalovaného také jeho výdaje. Roční příjem 113 878 Kč odpovídá měsíčnímu příjmu 9 490 Kč, a to již po zohlednění výdajů. Stěžejní část výdajů žalovaného tak byla prokázána právě předloženým daňovým přiznáním, další výdaje ve výši 9 200 Kč žalovaný doložil svým čestným prohlášením. Soud měl vzít v úvahu, že uvedená částka je přiměřená a lze ji pokládat za spolehlivou s ohledem na výši životního minima 3 860 Kč určenou zákonem k datu uzavření smlouvy. Žalobce má za to, že nelze konstatovat neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci částku 28 000 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 4 561,67 Kč, kapitalizovaný úrok 12 445,30 Kč, úrok z prodlení 8,5 % ročně z částky 35 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úrok 23,19 % ročně z částky 35 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, a zaváže ho též nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 6. 2. 2024, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je jen zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 25. 9. 2023, domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 59 800 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 4 561,67 Kč, s kapitalizovaným úrokem 12 445,30 Kč, s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 35 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a s úrokem 23,19 % ročně z částky 35 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení. V žalobě uvedl, že mezi účastníky, respektive mezi právním předchůdcem žalobce (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) a žalovaným, byla dne 2. 10. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, . Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobce řádně posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr. Vycházel z informací od žalovaného, které byly zaznamenány do karty zákazníka. Zjištěné údaje zaslal do svého informačního systému, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria vycházející ze statistických dat, kde byla schopnost žalovaného úvěr splácet vyhodnocena. Žalovanému byly podle smlouvy v den jejího uzavření v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal půjčené prostředky navýšené o úrok 7 000 Kč, o odměnu 7 000 Kč za administrativní činnost a o odměnu 14 000 Kč za hotovostní inkaso splátek, vrátit v 60 týdenních splátkách po 1 050 Kč od 9. 10. 2020 do 26. 11. 2021. Žalovaný tuto smluvní povinnost nesplnil, na dluh uhradil jen 3 200 Kč. Právní předchůdce žalobce postoupil žalobci svou pohledávku vůči žalovanému smlouvou uzavřenou dne 1. 6. 2023. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 10. 2020 se původní věřitel zavázal poskytnout a také následně poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli jistinu ve výši 35 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 7 000 Kč a poplatky v celkové výši 21 000 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 1 050 Kč (RPSN činila 206,15 %). Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobci smlouvou ze dne 1. 6. 2023 a postoupení pohledávky žalovanému oznámil dopisem z 23. 6. 2023. Žalobce, respektive jeho právní předchůdce, nepostupoval před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudil úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Ačkoli žalobce věnoval jistou pozornost ověření příjmů žalovaného (oznámení o výměře invalidního důchodu, výpis z účtu, daňové přiznání), pokud jde o výdajovou stránku, spolehl se na informace od žalovaného, aniž by je jakkoli ověřoval. Žalobce navíc ani nedoložil žádný doklad o tom, že by snad provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků, v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku apod. Tyto úvahy vzbuzují důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Ležérní postup žalobce navozuje pochybnosti, že jeho skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Věřitel poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 35 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobce, že žalovaný na úvěr dosud uhradil pouze 3 200 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jaká částka byla na dluh uhrazena, nese žalovaný, který však v řízení zůstal zcela pasivní a netvrdil, že by uhradil vyšší částku. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky apod. Soud proto uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 31 800 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také podle § 2991 odst. 1 o. z. (pravomocný I. výrok rozsudku); ve zbývající části žalobu zamítl. Promítnutím judikaturních závěrů Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobce na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, doměřil žalobci soudní poplatek 598 Kč za návrh na zahájení řízení podle sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (IV. výrok rozsudku, který již nabyl právní moci).

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: „Karta zákazníka, žádost o zprostředkovatelský úvěr“ ze dne 2. 10. 2020, „Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 23. 6. 2023 spolu s podacím lístkem z téhož dne. Poté se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s výhradami dále uvedenými.

8. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Mezi účastníky, respektive mezi právním předchůdcem žalobce (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) a žalovaným, byla dne 2. 10. 2020 uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Žaloba byla doplněna na výzvu soudu (usnesení ze dne 9. 10. 2023, č. j. 12 C 256/2023-35) tvrzeními o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného, k nimž byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobce odborně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu zvažoval, zda smlouva o úvěru uzavřená podle § 2395 a následujících o. z. byla za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016) platná.

13. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že „…na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“14. Také podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“15. Odvolací soud dospěl k závěru, že z tvrzení žalobce, k nim navržených a soudem prvního stupně provedených důkazů, nevyplývá, že by žalobce řádně posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož výklad byl podán v citované judikatuře. Žalobce sice vycházel z prohlášení žalovaného o jeho příjmech ve výši 32 587 Kč měsíčně, které bylo zaznamenáno do karty klienta, avšak už v odvolaní k tomu uvádí jiné údaje, a sice, že měsíční příjem ověřený z daňového přiznání činil jen 9 490 Kč a k němu žalovaný pobíral invalidní důchod necelých 9 tisíc měsíčně. Ohledně výdajů žalovaného pak žalobce vycházel pouze z jeho neúplných sdělení, v nichž deklaroval jen měsíční náklady na bydlení a jiné blíže neučené výdaje. Žalobce jejich skladbu a výši nerozebral, nepřezkoumal a neověřil. K objasnění finanční situace klienta sice použil statistická data a na nich postavit vlastní skóring, na který obecně ve svých podáních odkázal, konkrétně však tuto metodiku použitou v projednávaném úvěrovém případu nepopsal a nevysvětlil. K tomu je třeba dodat, že žalobce se nezabýval zvýšenými životními náklady žalovaného spojenými s jeho invaliditou a zdravotním stavem. S ohledem na neúplně zjištěné příjmy a výdaje nebylo následně ani možné, aby žalobce provedl jejich porovnání a stanovil, zda je v možnostech žalovaného žádaný úvěr splatit.

16. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru. V souladu s tím byl žalovaný pravomocným I. výrokem napadeného rozsudku zavázán vrátit žalobci částku 31 800 Kč (nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z.).

17. Ve vztahu k nároku na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny, se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s plněním svého dluhu. Při posuzování této otázky je třeba respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný v řízení před soudem prvního stupně tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolil, neboť byl po celou jeho dobu zcela nečinný. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812).

18. V kontextu shora uvedených skutečností proto není správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je třeba vyjít ve smyslu obecného ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Úrok z prodlení byl žalobci proto přiznán ode dne následujícího po uplynutí desetidenní lhůty k plnění určené ve výzvě žalobce nadepsané „Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 23. 6. 2023, která byla žalovanému odeslána poštou téhož dne. Nejpozději od 9. 7. 2023 je tak žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (§ 1968 o. z.). Žalobci vedle jistiny dluhu (31 800 Kč) náleží i úrok z prodlení v žalované sazbě 8,5 %, která je nižší než určená podle § 1970 o. z. a § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.

19. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil část odvoláním napadeného II. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 8,5% úrok z prodlení ročně z částky 31 800 Kč od 9. 7. 2023 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. určil třídenní lhůtu ke splnění povinnosti.

20. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud napadený zamítavý II. výrok rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (15. 5. 2023) a dospěl k závěru, že ve sporu byl více procesně úspěšný žalovaný, jemuž však žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst.1 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (15. 5. 2023) a dospěl k závěru, že ve sporu byl více procesně úspěšný žalovaný, jemuž však žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.