28 Co 6/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 46 797,44 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. října 2024, č. j. 6 C 97/2024-69,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 36 725,62 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 36 725,62 Kč od 30. 9. 2023 do 28. 12. 2023, potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 968 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5 975,50 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 725,62 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 10 071,82 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 563,76 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 439,40 Kč, úroku 12,9 % ročně z částky 46 797,44 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení 15 % ročně z částky 46 797,44 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 378 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 36 725,62 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalované vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2023, které bylo žalované odesláno téhož dne. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované, i k lhůtě ke splnění dluhu, stanovené v této výzvě, se dne 30. 9. 2023 žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaná nadto v řízení před soudem netvrdila ani neprokazovala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaná jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 36725,62 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně, které jí bylo doručeno dne 17. 12. 2024, nevyjádřila.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 31. 1. 2024, domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 46 797,44 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 563,76 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 439,40 Kč, 15% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 46 797,44 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a 12,9% úroku ročně z částky 46 797,44 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 30. 9. 2017 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dříve , Anonymizováno, ). Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 150 000 Kč. Žalovaná neplnila své smluvní povinnosti, nehradila sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 17. 7. 2023 úvěr zesplatnila. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou ze dne 30. 8. 2023 s účinností ke dni 1. 9. 2023 postoupena žalobkyni. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byla nečinná.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovanou jako spotřebitelem nedostatečně posoudila její úvěruschopnost. K tvrzením, že schopnost žalované úvěr splácet byla ověřena na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů, žalobkyně nedoložila ničeho. Nebylo tak prokázáno, že by se právní předchůdkyně žalobkyně zabývala výší příjmů a výdajů žalované, ani že by byla provedena lustrace v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované (např. SOLUS, NRKI, BRKI). Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná a poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, které je povinna vydat. Žalované byla poskytnuta částka 150 000 Kč, dosud vrátila 113 274,38 Kč, a je tak povinna zaplatit žalobkyni částku 36 725,62 Kč. Ve zbývajícím rozsahu není žaloba důvodná, proto ji soud zamítl. Žalobkyni mimo jiné nevznikl nárok na úrok z prodlení, neboť žalovaná se do prodlení doposud nedostala. Soud odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu (žalobkyně byla úspěšná z 57 %, žalovaná pak z 43 %) přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 378 Kč představující 14 % jejích nákladů řízení vzniklých zaplacením soudního poplatku a zastoupením advokátem.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila. Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na datum uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podléhá tato smlouva režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak správně konstatoval soud prvního stupně.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2023 s podacím lístkem z téhož dne a výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 13. 12. 2023 s podacím lístkem z téhož data, z nichž vyplynulo, že žalované bylo dne 14. 9. 2023 odesláno vyrozumění o postoupení pohledávky datované dnem 14. 9. 2023, v němž byla žalovaná informována o novém věřiteli, kterým se stala žalobkyně, a zároveň byla vyzvána, aby veškeré úhrady dluhu z předmětné úvěrové smlouvy poukazovala žalobkyni s tím, že o aktuální výši dluhu a o konkrétním bankovním spojení pro jeho úhradu se má žalovaná informovat u žalobkyně telefonicky nebo e-mailem na kontaktech v této listině označených. Výzvou k plnění ze dne 13. 12. 2023, která byla téhož dne podána k poštovní přepravě, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy, vyčísleného částkou v celkové výši 57 204,54 Kč, nejpozději do 28. 12. 2023. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 150 000 Kč, která byla žalované z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 113 274,38 Kč, kterou žalovaná žalobkyni dosud vrátila. Žalovaná je povinna žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení ve výši 36 725,62 Kč v době přiměřené jejím možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není, přitom je třeba při posuzování této otázky respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Na pojem „spor“ je nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolila, neboť byla po celou jeho dobu zcela nečinná. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti předmětný dluh splácet. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaná nesdělila žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byla žalobkyní vyzvána k plnění; žádné skutečnosti v tomto směru netvrdila ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

12. V kontextu shora uvedených skutečností se proto odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení s plněním svého dluhu a že žalobkyni z tohoto důvodu nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka a na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat až předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 13. 12. 2023, neboť žalobkyní označené oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2023, od něhož odvozuje počátek prodlení žalované, je po obsahové stránce velmi obecné a neobsahuje žádné konkrétní informace o aktuální výši dluhu z předmětné smlouvy o úvěru ani v něm nebyla žalované dána desetidenní lhůta k plnění, jak žalobkyně tvrdila v odvolání. Předžalobní výzva byla podána dne 13. 12. 2023 poště k přepravě; při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 28. 12. 2023 byla žalovaná od data 29. 12. 2023 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalované vedle plnění i úrok z prodlení, jehož výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 36 725,62 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, jakož i délku prodlení žalované, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách. Zbývající odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 15% úroku z prodlení ročně z částky 36 725,62 Kč od 30. 9. 2023 do 28. 12. 2023, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (7. 10. 2024), kdy žalobkyně požadovala celkem zaplacení částky 67 826,08 Kč a úspěšná byla co do částky 41 011,95 Kč, a dospěl k závěru, že ve sporu byla více procesně úspěšná žalobkyně (60 %), která tak má po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu 20 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 872 Kč a náklady vzniklé právním zastoupením, tj. odměna advokáta za tři úkony právní služby po 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání ve věci samé a předžalobní výzva k plnění) podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), jeden úkon právní služby ve výši 2 980 Kč za účast na jednání soudu dne 30. 9. 2024 podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a. t., paušální náhrada hotových výdajů za první tři úkony ve výši 3 krát 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., paušální náhrada hotových výdajů v souvislosti s účastí na jednání soudu ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., dále náhrada za promeškaný čas ve výši 600 Kč za 6 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. účinného do 31. 12. 2024, cestovné ve výši 1 094,18 Kč k jednání soudu na trase , adresa, a zpět za celkem 140 km jízdy osobním automobilem , Anonymizováno, při spotřebě benzínu pro kombinovaný provoz podle norem Evropského společenství 5,8 litrů/100 km, jeho ceně 38,20 Kč/litr a sazbě náhrady 5,60 Kč/km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 192,80 Kč z odměny advokáta, režijních paušálů a náhrady za promeškaný čas podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem náklady řízení žalobkyně činí částku 9 838,80 Kč, z níž žalobkyni přísluší náhrada v rozsahu 20 %, tj. částka 1 968 Kč.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Vyšel z hodnoty žalované pohledávky ve výši 12 738,25 Kč, představující odvoláním žalobkyně požadovaný úrok z prodlení kapitalizovaný k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (20. 1. 2026). Z této částky bylo žalobkyni přiznáno 11 379,91 Kč, což odpovídá 89 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Vzájemným poměřením jejího procesního úspěchu a 11% neúspěchu tak žalobkyni přísluší náhrada 78 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 1 381 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 2 220 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 2 a. t. z tarifní hodnoty 27 544,20 Kč coby pětinásobku hodnoty ročního plnění, neboť předmětem odvolacího řízení bylo opětující se plnění na dobu neurčitou (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za druhý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 089,90 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představují částku 7 660,90 Kč, z níž žalobkyni přísluší náhrada v rozsahu 78 %, tj. částka 5 975,50 Kč.