28 Co 65/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 39 769,74 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2024, č. j. 116 C 227/2020-211,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 467,81 Kč, 9,75% úrok z prodlení ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do 5. 9. 2019 a z částky 1 467,81 Kč od 6. 9. 2019 do zaplacení, 21,9% úrok ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 2 069,24 Kč, se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 301,93 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 6. 9. 2019 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 39 769,74 Kč, úrok z prodlení 9,75 % ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení, úrok ve výši 21,9 % ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 2 069,24 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 21 737,50 Kč k rukám její zástupkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal odvolání žalovaný. Vytkl soudu prvního stupně, že se dostatečně nezabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně řádně ověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Namítl rovněž, že ze strany žalobkyně nebyl obesílán do datové schránky, ačkoliv datovou schránkou tou dobou již dlouhodobě využíval, v tomto kontextu mu nebylo řádně doručeno oznámení o postoupení pohledávky ani předžalobní výzva k plnění. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

3. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Navrhla, aby odvolací napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání platebního rozkazu, doručeným soudu dne 11. 10. 2019, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 39 769 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 069,24 Kč od 16. 5. 2019 do 17. 6. 2019, s 21,9% úrokem ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení a s 9,75% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o povoleném debetu, kterou dne 1. 11. 2016 uzavřela s žalovaným právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 44 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně sjednaného 21,9% úroku ročně a s poplatky účtovanými v souvislosti s poskytnutím úvěru nejpozději do jednoho roku od čerpání úvěru. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 15. 5. 2019 vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení celé dlužné částky, což žalovaný neučinil. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 1. 7. 2019 postoupena ze strany , právnická osoba, . společnosti I-Xon a.s., která následně smlouvou ze dne 2. 7. 2019 postoupila předmětnou pohledávku žalobkyni. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že od žalobkyně neobdržel žádné sdělení, že došlo k postoupení pohledávky, ani mu nebyl doručena předžalobní výzva. Namítl rovněž neplatnost smlouvy o úvěru s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila řádně jeho úvěruschopnost.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., byť nevycházela z žádných údajů přímo sdělených žalovaným. Měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného, a to jak korunového, tak i eurového za delší časové období předcházející uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Oba tyto účty byly velmi aktivně využívány, proto právní předchůdkyně žalobkyně mohla získat dostatečně jasnou představu o platebních schopnostech žalovaného. Zjištěný příjem 392 382 Kč lze považovat za dostačující, aby žalovaný byl schopen za dobu jednoho roku splatit případně zcela vyčerpaný úvěr ve výši 44 000 Kč. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným tak vznikl platný závazkový vztah na základě smlouvy o povoleném debetu uzavřené dne 1. 11. 2016 podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), přičemž žalovaný čerpaný debet včas nevyrovnal. Proto právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila již vyčerpanou částku úvěru za okamžitě splatnou. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni rovněž právo na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a na úrok z úvěru. Žalobkyně je oprávněna předmětnou pohledávku vymáhat, neboť podle § 1879 o. z. byla následně platně postoupena z , právnická osoba, . na společnost , Anonymizováno, s. a poté z této společnosti na žalobkyni. V obou smlouvách byla pohledávka dostatečně konkretizována, žalobkyně prokázala, že na ni byla pohledávka postoupena, přičemž na platnost smluv o postoupení pohledávek nemá vliv, zda byl žalovaný o postoupení vyrozuměn. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován dopisy zaslanými na adresu trvalého pobytu uvedenou v jeho občanském průkazu, která byla ověřena bankéřkou obchodu a provozu , právnická osoba, . Námitka žalovaného, že mělo být doručováno do jeho datové schránky, nebyla shledána jako důvodná s tím, že žalovaný tento způsob komunikace právní předchůdkyni žalobkyně nesdělil a banky na rozdíl od orgánů veřejné moci nemají primárně zákonnou povinnost doručovat prostřednictvím datové schránky. Povinnost doručovat do datové schránky neměla ani zástupkyně žalobkyně ve vztahu k předžalobní výzvě k plnění. Tato výzva byla zaslána na poslední známou adresu žalovaného v souladu s § 142a o. s. ř., protože žalovaný nesdělil požadavek, aby mu bylo do datové schránky doručováno, ani neoznámil žádnou jinou adresu pro doručování. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že využíváním služeb externí advokátní kanceláře ze strany žalobkyně dochází k umělému navyšování nákladů řízení a zdůraznil, že žalobkyně má právo zvolit si advokáta bez ohledu na to, zda má interní právníky, což je výrazem ústavně zaručeného práva na právní pomoc. S odkazem na všechny shora uvedené skutečnosti soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 142a o. s. ř. V tomto sporu zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 21 737,50 Kč, vzniklých zaplacením soudního poplatku ve výši 1 591 Kč a zastoupením advokátem ve výši 20 146,50 Kč.

7. Pro další úvahy odvolacího soudu jsou rozhodná následující ustanovení:

8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ve znění účinném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uvedl: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“12. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že „Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že: „nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (, jméno FO, preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl: „Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“13. Odvolací soud s ohledem na shora prezentované závěry Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i odvolací námitky žalovaného znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru ve formě možnosti přečerpání – povolený debet na účtu, uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného do 30. 11. 2016), jenž s ohledem na datum uzavření smlouvy o povoleném debetu na úvěrovém účtu na projednávanou věc dopadá.

14. Proto v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování sdělením obsahu následujících listin: výpisu z osobního účtu, výpisu z povoleného debetu, protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, prohlášení k protokolu o ověření úvěruschopnosti ze dne 31. 10. 2024, sdělení , právnická osoba, . ze dne 31. 10. 2024, vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 17. 7. 2019, soupisu podaných zásilek ze dne 18. 7. 2019, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 8. 2019, seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 8. 2019, předžalobní výzvy k úhradě ze dne 28. 8. 2019 a seznamu odeslaných předžalobních výzev ze dne 28. 8. 2019.

15. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplývá pouze obecná informace, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného bylo využito interních a externích datových zdrojů a standardních schvalovacích postupů. Banka provedla potřebné lustrace a dle zjištěných informací z těchto zdrojů, dle informací získaných od klienta a dále s ohledem na výši úvěru vyhodnotila schopnost klienta úvěr splácet. Opět v obecné rovině byly popsány oblasti, které banka při posuzování úvěruschopnosti klienta posuzovala, a bylo konstatováno, že v tomto případě žalovaný dostal nabídku na základě průměrného očištěného obratu na běžném účtu ve výši 392 382 Kč. Na základě uvedených informací nebyly pochybnosti o schopnosti klienta úvěr splácet, a proto podle odpovídající úvěrové politiky banky a v souladu s ní bylo dne 1. 11. 2016 rozhodnuto, že banka úvěr schvaluje. V prohlášení k protokolu o ověření úvěruschopnosti ze dne 31. 10. 2024 bylo uvedeno, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného byly posuzovány regionální náklady 6 834 Kč, deklarovaný příjem klienta na žádosti 0 Kč, celková suma měsíčních splátek klienta z online CBCB zprávy 79 387 Kč, celková suma měsíčních splátek deklarovaná klientem v žádosti 0 Kč, interní měsíční splátky klienta 54 971 Kč, externí měsíční splátky klienta 36 556 Kč, příjem klienta 392 382 Kč a zpětně dopočtený příjem, na základě kterého byla nabídka spočtena 248 451 Kč. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 31. 10. 2024 vyplývá obecná informace, že klient byl hodnocen a je v pořádku (nebyla nalezena negativní informace). Z výpisu z osobního účtu a z povoleného debetu bylo zjištěno, že žalovaný vyčerpal celkem částku 39 769,74 Kč a na předmětný úvěr zaplatil částku 1 467,81 Kč. Z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 17. 7. 2019, které bylo dne 18. 7. 2019 podáno poště k přepravě, bylo zjištěno, že toto bylo zasíláno na adresu bydliště žalovaného , adresa, , a žalovaný v něm byl informován o postoupení předmětné pohledávky ze strany , právnická osoba, . společnosti , Anonymizováno, . O dalším postoupení pohledávky ze strany uvedené společnosti , Anonymizováno, s. ve prospěch žalobkyně byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 8. 2019, které bylo téhož dne předáno k poštovní přepravě na adresu žalovaného , adresa, . Na stejnou adresu byla žalovanému dne 28. 8. 2019 zaslána i předžalobní výzva k úhradě. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro skutečnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

16. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila řádně a dostatečně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplývají pouze velmi obecné informace, jakými postupy byla úvěruschopnost žalovaného prověřována a z jakých databází či registrů banka vycházela, nicméně kromě údajů o průměrném očištěném obratu žalovaného na běžném účtu nejsou v protokolu uvedena a blíže popsána žádná další konkrétní zjištění či údaje. Stejně tak v prohlášení k protokolu o posouzení úvěruschopnosti banka uvádí částky, jejichž pomocí prováděla výpočet pro účely posouzení úvěruschopnosti žalovaného, avšak chybí bližší vysvětlení, jakým způsobem a z jakých podkladů banka k deklarovaným částkám dospěla. Navíc je z tohoto prohlášení rovněž zřejmé, že od žalovaného nebyly údaje o jeho aktuálním příjmu a měsíčních splátkách vyžadovány (u obou položek bylo uvedeno 0 Kč). Není vysvětleno, co je míněno pojmem „regionální náklady 6 834 Kč“ a chybí také jakékoliv údaje o tom, že by právní předchůdkyně žalobkyně kromě výše zmíněné celkové sumy měsíčních splátek jakkoliv zjišťovala a prověřovala další pravidelné měsíční výdaje žalovaného. Je přitom na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů žadatele o úvěr a bude trvat na tom, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil, což zpravidla není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Všechny tyto shora popsané skutečnosti měly u právní předchůdkyně žalobkyně vzbudit objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Přesto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr doporučila ke schválení a žalovanému úvěrový limit k běžnému účtu poskytla.

17. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o povoleném debetu je podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná. Plnění z neplatné smlouvy coby neplatného právního jednání je pak jako plnění z bezdůvodného obohacení třeba vypořádat podle obecných ustanovení daných § 2991 odst. 1 a násl. o. z. ve spojení s obecným ustanovením § 1958 odst. 2 o. z., upravujícím oprávnění věřitele požadovat po dlužníku plnění ihned a povinnost dlužníka poskytnout požadované plnění bez zbytečného odkladu. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobkyni náležet žádné smluvní úroky ani sjednané poplatky. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému skutečně poskytnuto a co žalovaný vrátil. Jak vyplynulo z výpisu z povoleného debetu, žalovaný vyčerpal celkem částku 39 769,74 Kč, na předmětný úvěr zaplatil částku 1 467,81 Kč a žalobkyni dluží částku 38 301,93 Kč.

18. Při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení je třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat předžalobní výzvu k úhradě ze dne 28. 8. 2019, která byla téhož dne předána poště k přepravě. Při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta (do 2. 9. 2019), byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat žalobkyni bez zbytečného odkladu od tohoto data. V tomto směru jako přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni bez zbytečného odkladu považuje odvolací soud lhůtu do tří dnů od doručení výzvy k plnění, tedy do 5. 9. 2019. Pokud žalovaný na výzvu nereagoval, je od data 6. 9. 2019 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení.

19. Ve vztahu k dalším odvolacím námitkám se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, jakož i stanoviskem žalobkyně vyjádřeným v jejím podání ze dne 26. 1. 2020, že nebylo povinností žalobkyně či její právní předchůdkyně zasílat žalovanému písemnosti, mimo jiné oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu k plnění do jeho datové schránky, pokud si to smluvní strany výslovně nesjednaly, případně to kdykoliv později jako preferovaný způsob doručovaní žalovaný žalobkyni sdělil. Jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3228/15, „podle komentářové literatury nelze na žalobce klást ani požadavek, aby doručoval v souladu s § 46 a násl. občanského soudního řádu již proto, že se v době zasílání předžalobní výzvy účastníci zatím nepohybují v režimu práva procesního, nýbrž hmotného. Žalobce tak může vycházet z adresy, kterou mu žalovaný sdělí, případně ze které s ním komunikuje. Pokud mu účastník nesdělí novou adresu ani se ji účastník nedozví jinak, pak se pro účely žalobce bude jednat o poslední známou adresu, tedy poslední bydliště, adresu uvedenou ve smlouvě, adresu pracoviště atd. Může také pro právní jistotu zaslat předžalobní výzvu na více adres nebo si vybrat tu, která je podle jeho uvážení adresou nejpravděpodobnější (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 999 s.)“. Pokud byl žalovaný ze strany žalobkyně obeslán poštou na aktuální adresu jeho trvalého pobytu tak, jak byla z jeho občanského průkazu ověřena zaměstnancem poskytovatele úvěru, tj. , právnická osoba, ., lze uzavřít, že žalovanému bylo řádně oznámeno, že došlo k postoupení pohledávky, jakož i, že žalovaný byl řádně vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby. Shodně se soudem prvního stupně má odvolací rovněž za to, že je výrazem ústavně zaručeného práva žalobkyně nechat se v daném sporu zastoupit advokátem a pokud žalobkyně tohoto práva využije, nelze na realizaci tohoto jejího práva nahlížet jako na umělé navyšování nákladů daného sporu.

20. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalobu v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 1 467,81 Kč, 9,75% úrok z prodlení ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do 5. 9. 2019 a z částky 1 467,81 Kč od 6. 9. 2019 do zaplacení, 21,9% úrok ročně z částky 39 769,74 Kč od 18. 6. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 2 069,24 Kč, zamítl. Zbývající část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 301,93 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 6. 9. 2019 do zaplacení, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství, kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (12. 12. 2024). Žalobkyně v řízení celkem požadovala částku 110 981,93 Kč, úspěšná byla co do částky 57 997,25 Kč (52 %), lze tedy konstatovat, že procesní úspěch a neúspěch osobu účastníků řízení je téměř shodný. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Opět přihlédl k hodnotě celé žalované pohledávky i jejího příslušenství, kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (22. 8. 2025), neboť žalovaný podal odvolání proti rozsudku v plném rozsahu. Z celkem požadované částky 119 706,71 Kč byla žalobkyni přisouzena částka 60 585,78 Kč (51 %). Je tak zřejmé, že i v odvolacím řízení byl procesní úspěch a neúspěch účastníků téměř shodný a soud tudíž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.