29 A 10/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D. a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: J. R., zastoupená JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Jana Palacha 121/8, 690 02 Břeclav, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, za účasti osoby zúčastněné na řízení: SUPRO, spol. s r.o., IČ: 46993185, se sídlem Moravní nábřeží 126, 686 01 Uherské Hradiště, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2014, č. j. KUZL 71404/2014, sp. zn. KUSP 62027/2014 ÚP-No, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 5. 12. 2014, č. j. KUZL 71404/2014, sp. zn. KUSP 62027/2014 ÚP-No, s e r u š í a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10.800 Kč, a to k rukám jejího advokáta JUDr. Vojtěcha Mihalíka do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod, odboru stavebního úřadu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 25. 7. 2014, č. j. OSUUP/0792/11/Ju. Výrokem I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo podle ust. § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a ust. § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, rozhodnuto o umístění stavby „Technologický objekt pro distribuci internetového signálu“ na pozemcích parc. č. 1543/199 (trv. tr. p. – PK 1543/277 a PK 1543/279) v katastrálním území Bystřice pod Lopeníkem, v lokalitě „Troják“, výrokem II. byly stanoveny podmínky pro umístění stavby, výrokem III. bylo podle ust. § 115 stavebního zákona a § 5 a 6 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu, vydáno stavební povolení na stavbu „Technologický objekt pro distribuci internetového signálu“ na pozemcích parc. č. 1543/199 (trv. tr. p. – PK 1543/277 a PK 1543/279) v katastrálním území Bystřice pod Lopeníkem, výrokem IV. byly stanoveny podmínky pro provedení stavby a výrokem V. bylo rozhodnuto o námitkách.

2. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezjistil v postupu stavebního úřadu v průběhu spojeného územního a stavebního řízení nedostatky takové povahy, které by byly důvodem k zásahu do napadeného rozhodnutí. K námitce žalobkyně týkající se vypouštění zplodin a nutnosti skladovat pohonné hmoty žalovaný uvedl, že předmětem řízení není skladiště ani zásobník pohonných hmot, a že správní orgán prvního stupně se vypořádal se všemi námitkami, které žalobkyně uplatnila. Námitky týkající se skladování pohonných hmot, úniku pohonných hmot a kontaminace půdy a vody žalobkyně neuplatnila, tudíž se jimi stavební úřad nezabýval. Stavební úřad se dostatečně vypořádal i s námitkou týkající se hlučnosti technologického zařízení umístěného ve stavbě. Co se týká namítaného poškození krajinného rázu, žalovaný uvedl, že posouzení, zda umístněním navrhované stavby dojde či nedojde k poškození krajinného rázu, nepatří do kompetence stavebního úřadu, a že orgánem příslušným k provedení takového posouzení je Správa CHKO Bílé Karpaty, která udělila s vydáním územního a stavebního povolení souhlas; kladně se vyjádřilo i Ministerstvo životního prostředí. K namítanému rozporu umístění stavby s územním plánem žalovaný uvedl, že podle územního plánu je stavba navržena v plochách zemědělských „Z“. Navržený technologický objekt je stavbou technické infrastruktury, kterou lze podle § 18 odst. 5 stavebního zákona na zemědělských plochách umístit. Technologický objekt tedy není s územním plánem v rozporu. K námitkám týkajícím se hlučnosti chladících prvků žalovaný uvedl, že projektová dokumentace stavby byla předložena příslušným dotčeným orgánům – krajské hygienické stanici, odboru životního prostředí a zemědělství Městského úřadu Uherský Brod, přičemž tyto orgány s předloženou projektovou dokumentací souhlasily. Co se týká námitky snížení tržní hodnoty nemovitostí, žalovaný uvedl, že vzhledem k vzdálenosti navržené stavby od chaty žalobkyně a z důvodu existence souvislého porostu, nedojde k takovému zhoršení okolí stavby, které by mělo vliv na tržní hodnoty nemovitosti. K návrhu na vypracování znaleckého posudku žalovaný uvedl, že žalobkyně měla dostatečnou možnost nechat sama znalecký posudek vypracovat a předložit jej na podporu svých tvrzení. Předložené vyjádření realitního makléře není znaleckým posudkem a nelze jej považovat za dostatečný důkaz prokazující snížení tržní hodnoty nemovitosti.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítala, že jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaný se nedostatečně vypořádali s námitkou týkající se použití dieselelektrického agregátu umístěného v technologickém objektu pro distribuci internetového signálu sloužícího jako záložní zdroj energie. Dle jejího názoru s sebou provoz takového zdroje pochopitelně nese vypouštění zplodin, nutnost skladovat pohonné hmoty sloužící k jeho provozu a povinnost zajistit ochranu před jejich únikem, zajištění požární ochrany, stálý dohled nad zařízením, zvýšený hluk apod. Žalobkyně namítala, že žalovaný se nezabýval otázkou, po jaké době provozu generátoru dojde k vyčerpání nádrže, zda je třeba častá přítomnost obsluhy, zda v objektu budou uskladněny zásobníky pohonných hmot, zda nehrozí kontaminace půdy a dalšího okolí chemickými látkami a zda jsou splněny veškeré podmínky požární ochrany. Pokud k námitce týkající se zplodin žalovaný odkázal na závazné stanovisko, žalobkyně se nedomnívá, že úlohou stavebního úřadu je pouze přejímat závazná stanoviska bez jakéhokoliv vlastního posouzení řešených otázek.

4. Žalobkyně dále namítala, že správní orgány se nezabývaly poškozením krajinného rázu. Závěr, že se nejedná o problematický zásah do krajinného rázu, je podle žalobkyně nesmyslný. Vysílač internetového signálu o výšce přesahující 13 metrů postavený ve zcela otevřeném prostoru podle žalobkyně nelze, co se týká narušení krajinného rázu, porovnávat s chatovou zástavbou umístěnou v zalesněném prostoru. Správa CHKO Bílé Karpaty i ČIŽP jsou orgány mající za úkol chránit životní prostředí, z jejich vyjádření však vyplývá, že tyto svými kroky devastaci životního prostředí, přírody a krajiny podporují. Příslušné orgány tak podle názoru žalobkyně pochybily, pokud nenarušení krajinného rázu odůvodnily pouze stávající zástavbou, aniž by jakkoliv individuálně řešily samotnou stavbu.

5. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že umístění stavby je v souladu s územním plánem obce Bystřice pod Lopeníkem. Územní plán stanoví, že pozemek, na němž má být stavba umístěna, je plochou zemědělskou, za přípustné využití je považována nezbytná související dopravní a technická infrastruktura a stavby, které zlepší podmínky jejich využití pro účely rekreace a cestovního ruchu. Pod tento výčet však rozhodně nespadá technologický objekt pro distribuci internetového signálu. Bez ohledu na zastavitelnost či nezastavitelnost území je možno zde umisťovat pouze dopravní a technickou infrastrukturu, která však musí být jednak nezbytná, jednak související se zemědělskou činností prováděnou na zemědělských pozemcích.

6. Co se týká zvýšené hlučnosti, žalobkyně nesouhlasí s tím, aby správní orgány hodnotily výlučně hluk způsobený dieselagregátem. Zařízení na distribuci internetového signálu musí vzhledem ke své konstrukci obsahovat chladící prvky, které jsou zásadním nositelem hlučnosti, což však v souhlasných stanoviscích nebylo řešeno.

7. Konečně žalobkyně namítala, že realizací stavby dojde ke snížení hodnoty nemovitostí, jež užívá. Má za to, že svou námitku specifikovala ve správním řízení zcela určitě, když na důkaz svých tvrzení předložila vyjádření odborníka. Přitom předpokládala, že v řízení bude správní orgán za účelem zjištění potřebných skutečností postupovat z moci úřední a případný posudek nechá zpracovat. Přenášení této povinnosti na účastníky řízení podle žalobkyně není souladu se smyslem a účelem správního řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě a vyjádření osoby zúčastněné na řízení

8. Ve vyjádření k žalobě žalovaný k námitkám týkajícím se vypouštění zplodin, nutnosti skladovat pohonné hmoty a povinnosti zajistit ochranu před jejich únikem a zajištění požární ochrany především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce týkající se zplodin pocházejících z provozu generátoru žalovaný uvedl, že stavební úřad je vázán závaznými stanovisky dotčených orgánů, neboť sám nedisponuje působností ani odbornou kompetencí v těchto oblastech veřejné správy. Úlohou stavebního úřadu je zajistit soulad mezi jednotlivými stanovisky.

9. K namítanému narušení krajinného rázu žalovaný uvedl, že příslušné orgány, které jsou oprávněny zkoumat vliv stavby na krajinný ráz, poškození krajinného rázu neshledaly. K tomu dodal, že k posouzení dopadu stavby na krajinný ráz není oprávněn stavební úřad, nýbrž příslušný dotčený orgán, který ve věci vydává závazné stanovisko.

10. Ohledně námitky týkající se souladu navrhované stavby s územním plánem, žalovaný zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. K namítanému nesouhlasu s tím, aby byl hodnocen výlučně hluk způsobený dieselagregátem, žalovaný uvedl, že záměr stavebníka byl před vydáním rozhodnutím předložen k posouzení příslušným dotčeným orgánům, které s předloženou projektovou dokumentací souhlasily z hlediska zájmů chráněných jak zákonem o vodách, tak zákonem o ochraně přírody a krajiny, a nestanovily žádné podmínky pro ochranu zdraví či životního prostředí, které by souvisely s navrženou technologií. K tomu žalovaný doplnil, že námitku týkající se chladícího zařízení a chemických látek žalobkyně v průběhu řízení u správního orgánu prvního stupně neuplatnila, a s ohledem na koncentraci řízení se jí nemůže zabývat ani odvolací orgán.

12. Pokud se jedná o námitky, že realizací stavby dojde ke snížení hodnoty nemovitostí, žalovaný uvedl, že možnost využívat výdobytky moderní doby, k čemuž patří mj. i připojení k internetu, může hodnotu pozemků v dané oblasti naopak zvýšit. K tomu uvedl, že vzhledem k vzdálenosti navržené stavby od chaty žalobkyně a z důvodu existence souvislého porostu lze souhlasit s názorem stavebního úřadu, že povolením stavby nedojde k takovému zhoršení okolí stavby, které by mělo vliv na tržní hodnotu nemovitosti, když pro tuto je rozhodující lokalita, velikost užitné plochy, velikost pozemku, stav nemovitosti, případné zatížení věcnými břemeny, dostupnost inženýrských sítí apod. Žalobkyně navíc své tvrzení, že dojde ke snížení tržní hodnoty dotčených nemovitostí, nijak blíže nespecifikovala a nedoložila ani znalecký posudek, o který by své tvrzení opřela. K návrhu na vypracování znaleckého posudku žalovaný doplnil, že žalobkyně měla dostatečnou možnost nechat sama znalecký posudek vypracovat a předložit jej na podporu svých tvrzení. Předložené vyjádření realitního makléře není znaleckým posudkem a nelze jej považovat za dostatečný důkaz prokazující snížení tržní hodnoty nemovitosti.

13. Na základě uvedených skutečností žalovaný navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. Podáním doručeným soudu dne 13. 2. 2015 oznámila společnost SUPRO, spol. s r. o., která ve správním řízení vystupovala jako stavebník, že bude v řízení před soudem uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. K věci uvedla, že současná situace se oproti původnímu stavu z roku 2012 a 2013 změnila. Zatímco v tehdejším projektu se uvažovalo o použití dieselelektrického agregátu k napájení stavby, jelikož nebylo možné zajistit napájení ze sítě E.ON, nyní distributor E.ON se zřízením nové elektrické přípojky na pozemek předběžně souhlasil. Z uvedených důvodů je podle osoby zúčastněné na řízení zřejmé, že obava žalobkyně mající souvislost s použitím dieselelektrického agregátu je již lichá a bezpředmětná. Osoba zúčastněná na řízení navrhla soudu, aby k této žalobní námitce nepřihlížel.

IV. Posouzení věci soudem

15. Zdejší soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“) bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

16. Námitce, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s námitkou týkající se použití dieselelektrického agregátu, soud nepřisvědčil. Jak soud zjistil ze správního spisu, žalobkyně se v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně k věci vyjádřila jednak v původním řízení v přípisech ze dne 3. 1. 2012 a ze dne 5. 1. 2012, v nichž vyslovila obecný nesouhlas s umístěním a povolením navrhované stavby z důvodu narušení krajinného rázu, narušení užívání objektu zvýšenou hladinou hluku, znehodnocení výhledu, znehodnocení životního prostředí, ohrožení života a zdraví, snížení tržní ceny nemovitostí, jednak v průběhu veřejného ústního jednání konaného dne 23. 5. 2014, kde namítala, že stavebník nesplnil podmínku stanovenou T-Mobile Czech republic, a. s., když nedoložil, že nedojde k narušení základnové stanice společnosti, poukázala na rozpor ve stanovisku KHS Zlínského kraje vyjadřující k ovlivnění hladiny hluku, a požadovala vydání nového závazného stanoviska CHKO Bílé Karpaty k architektonickému řešení objektu. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je přitom zjevné, že správní orgán se ke všem těmto námitkám odpovídajícím způsobem vyjádřil a přesvědčivě zdůvodnil, z jakého důvodu je neshledal důvodnými. Správní orgán prvního stupně se mimo jiné vypořádal i s námitkou nesouhlasu se stavbou z důvodu hlučnosti, a s obecnými námitkami týkajícími se poškození zdraví a životního prostředí.

17. Konkrétní námitky týkající se skladování pohonných hmot, úniku pohonných hmot, kontaminace půdy a povrchových či spodních vod a zajištění požární ochrany žalobkyně poprvé uplatnila až v podaném odvolání. Jak však žalovaný správně uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, územní řízení je ovládáno zásadou koncentrace řízení, která vyjadřuje určité limity pro možnost uplatňování námitek v průběhu řízení. Podle ust. § 89 odst. 1 stavebního zákona musí být závazná stanoviska dotčených orgánů a námitky účastníků řízení uplatněny nejpozději při ústním jednání, případně při veřejném ústním jednání, při kterém musí být nejpozději uplatněny také připomínky veřejnosti; jinak se k nim nepřihlíží. Jestliže dojde k upuštění od ústního jednání, musí být závazná stanoviska dotčených orgánů podle § 4 odst. 4 a námitky účastníků řízení uplatněny ve stanovené lhůtě; jinak se k nim nepřihlíží. Z pohledu účastníků řízení je proto nutné vznášet námitky včas, po marném uplatnění lhůty k jejich uplatnění nedává zákon správnímu orgánu možnost k takovým námitkám přihlédnout.

18. Judikatura soudů ve správním soudnictví dovodila, že tento princip zůstává v řízení o umístění stavby a v řízení o stavební povolení aplikovatelný i na řízení odvolací. Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 2. 7. 2002, č. j. 5 A 156/2000-25 (in: Soudní judikatura ve věcech správních, svazek 4, ročník 2002, str. 272) rozhodl, že „právo na odvolání, zaručené účastníku řízení v § 53 správního řádu, je v územním řízení omezeno zásadou koncentrace řízení. Proto námitky k umístění navržené stavby neuplatněné včas, není možno účinně uplatnit v odvolání. To však neplatí, byla-li nesprávným postupem stavebního úřadu omezena práva účastníka.“ Stejně tak v judikaturní praxi Nejvyššího správního soudu byl tento názor stvrzen v rozsudku ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 – 83, kde bylo omezení námitek v odvolacím řízení vyloženo právě ve vztahu k zásadě koncentrace řízení, a to tak, že „v odvolání nelze vznášet námitky nové, v prvostupňovém řízení neuplatněné, leda by se jednalo o důsledek znemožnění řádného vznesení námitek postupem stavebního úřadu (k tomu srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 A 156/00 zveřejněné v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 4/02 pod poř. č. 991)“.

19. Důsledek koncentrační zásady spočívá tedy v tom, že k námitkám, které byly uplatněny až po ústním jednání, se nepřihlíží. Judikatura správních soudů sice dospěla k určitým limitům koncentrační zásady, žádný z těchto případů však v posuzovaném případě nenastal (ze spisu nevyplývá, že by žalobkyni nebylo umožněno řádně námitky uplatnit, a ani žalobkyně nic takového netvrdila). Na projednávaný případ se proto koncentrační zásada uplatnila v plné míře. Jelikož námitky týkající se skladování pohonných hmot, úniku pohonných hmot, kontaminace půdy a povrchových či spodních vod a zajištění požární ochrany byly poprvé uplatněny až v odvolání, tedy po ústním jednání, nelze k nim přihlížet, a z pohledu dalšího postupu správního orgánu jsou irelevantní. Žalovanému by tedy nebylo možné vytýkat, že se k předmětným námitkám podrobně nevyjádřil; v samotném rozhodnutí se však s námitkou vypořádává, když uvádí, že podlaha v objektu je navržena z cementového potěru na izolaci a podkladní betonové mazanině, což tvoří dostatečnou ochranu podložních materiálů proti případným únikům pohonných hmot.

20. Pokud žalobkyně nesouhlasila s vypořádáním námitky týkající se zplodin pocházejících z provozu generátoru a jejich odvodu, jelikož správní orgány pouze převzaly závazné stanovisko krajské hygienické stanice bez jakéhokoli vlastního posouzení, ani tuto námitku soud neshledal důvodnou.

21. Stavební zákon stojí na koncepci vzájemné součinnosti stavebních úřadů a dotčených orgánů státní správy v řízeních podle stavebního zákona (§ 4 odst. 2 stavebního zákona). Vychází z teze, že stavební úřady mají rozhodovat o věcech, které spadají do jejich působnosti a k jejichž posouzení mají dostatečnou odbornou kompetenci. Naopak ve věcech, v nichž stavební úřad nedisponuje dostatečnými odbornými znalostmi, jej doplňují dotčené správní orgány, do jejichž působnosti daná oblast právní regulace spadá. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008-126, publikovaný pod č. 1786/2009 Sb. NSS, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval vymezením vztahů mezi dotčenými správními orgány a stavebním úřadem v územním řízení. Přestože v uvedené právní věci rozhodoval Nejvyšší správní soud ještě podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který byl nahrazen s účinností od 1. 1. 2007 stavebním zákonem, lze závěry vyslovené v uvedeném rozsudku vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, neboť koncepce vzájemných vztahů mezi dotčenými a rozhodujícími správními orgány řádu zůstala v zásadě nezměněna. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že „[d]otčené orgány státní správy nejsou v pozici účastníků řízení, nýbrž zaujímají postavení sui generis; podstatou tohoto postavení je odborná pomoc stavebnímu úřadu, který stavební řízení vede, a dále hájení zájmů, které jsou svěřeny do jejich věcné působnosti. Zmíněná pomoc se projevuje ve formě vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek, rozhodnutí atd., jimiž se dotčené orgány státní správy vyjadřují k umístění stavby do území. Stavební úřad je jejich stanovisky vázán (§ 126 stavebního zákona), neboť sám nedisponuje jednak působností, jednak ani odbornou kompetencí v oblastech veřejné správy, které zastupují dotčené orgány státní správy. Stavební úřad plní v tomto ohledu roli „koordinátora“ a jeho úlohou je zajistit soulad mezi jednotlivými stanovisky (§ 37 odst. 3 starého stavebního zákona)“. Obdobně i v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009-163, dostupném na www.nssoud.cz, se vyslovil Nejvyšší správní soud k této otázce tak, že „v pravomoci stavebního úřadu není přezkoumávat stanoviska (podkladové správní úkony) dotčených orgánů státní správy. Dotčené orgány státní správy se v nich vyjadřují ke specializovaným otázkám, které si z důvodu nedostatku odbornosti nemůže posoudit stavební úřad sám. Stavební úřad je jejich vyjádřeními vázán a do značné míry při jejich pořizování plní roli koordinátora a jeho úlohou je zajistit mezi jednotlivými stanovisky soulad.“

22. V rozsudku ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009-63, publikovaném pod č. 2167/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným dotčeným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Je jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí, u kterého neplatí zásada volného hodnocení důkazů podle § 50 odst. 4 správního řádu. Správní orgán, který vede řízení, je vydaným závazným stanoviskem dotčeného orgánu při vydání vlastního rozhodnutí vázán a nemůže se od něj odchýlit, neboť by tak překročil rozsah pravomocí, které mu zákon svěřuje. Činnost dotčeného správního orgánu nemůže správní orgán, který vede řízení, nahrazovat. Nemůže o otázkách, které spadají do působnosti dotčeného správního orgánu rozhodnout bez toho, aniž by si vyžádal závazné stanovisko, neboť k tomu nemá zákonem dané zmocnění ani odborné znalosti. Pokud by o otázkách svěřených do působnosti dotčeného správního orgánu rozhodl správní orgán, který vede řízení, jednalo by se o nezákonné jednání ultra vires, neboť závazné stanovisko může podávat s ohledem na zásadu legality pouze dotčený správní orgán (srov. např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář, 2. vydání. Praha: 2009, s. 506 a n.).“

23. Ze správního spisu soud zjistil, že správní orgán prvního stupně se s námitkou týkající se hlučnosti technologického zařízení vypořádal dostatečným způsobem na straně 5 rozhodnutí. Mimo jiné správní orgán prvního stupně odkázal na obsah závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Zlínského kraje jako věcně a místně příslušného orgánu veřejného zdraví, který s projektovou dokumentací vyslovil souhlas a přitom svůj závěr poměrně obsáhle odůvodnil. Dotčený orgán nestanovil žádné podmínky pro ochranu sousedních pozemků před nepříznivými účinky hluku či výfukových plynů. Naopak u ústního jednání zástupce dotčeného orgánu uvedl, že rekreační objekty v okolí navrhované stavby nejsou považovány za chráněný venkovní prostor ve smyslu ust. § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, jelikož nejsou v katastru nemovitostí zahrnuty jako objekty k bydlení. Stavební úřad byl tímto závazným stanoviskem vázán, neboť sám nedisponuje působností ani odbornou kompetencí v této oblasti veřejné správy. Nepříslušelo mu tedy jakkoli se od obsahu závazného stanoviska odchylovat a postupoval v souladu se zákonem, pokud námitce týkající se zvýšené hlučnosti s ohledem na obsah závazného stanoviska nepřisvědčil. Rovněž soud nemá důvod tento závěr zpochybňovat.

24. Obdobně ohledně námitky týkající se poškození krajinného rázu žalovaný správně konstatoval, že orgánem příslušným k posouzení, zda umístěním navrhované stavby dojde k poškození krajinného rázu či nikoliv, nebyl stavebním úřad, ale Správa CHKO Bílé Karpaty, jako orgán ochrany přírody, Česká inspekce životního prostředí a Ministerstvo životního prostředí. Jelikož tyto dotčené orgány poškození krajinného rázu neshledaly, stavební úřad nepochybil, pokud tento závěr převzal do svého rozhodnutí. Co se týká námitky, že vysílač internetového signálu není možné z hlediska narušení krajinného rázu porovnávat s chatovou zástavbou, nelze než konstatovat, že Česká inspekce životního prostředí nenarušení krajinného rázu odůvodnila tím, že „se v nejbližším okolí plánované stavby nachází již ocelová konstrukce stožáru s anténami a zděná stavba mobilních operátorů a dále i rekreační chaty“ a Ministerstvo životního prostředí se vyjádřilo v tom smyslu, že „pokud jde o umístění, objekt je umístěn sice do přírodní krajiny, ovlivněné již stavební činností, v blízkosti se nacházejí chaty a zejména stožár mobilních operátorů, i komunikace.“ Navrhovaná stavba tak nebyla „porovnávána“ s chatovou zástavbou, ale při posuzování krajinného rázu bylo přihlédnuto především k již umístěnému stožáru a zděné stavbě mobilních operátorů.

25. Co se týká námitky, že se správní orgány dostatečně nezabývaly hlučností způsobenou chladícími prvky navrhované stavby a obsahem chemických látek v chladícím zařízení, lze opětovně konstatovat, že tyto námitky žalobkyně uplatnila poprvé v podaném odvolání, tedy po marném uplynutí lhůty, kdy k tomu byla oprávněna (po ústním jednání). S ohledem na zásadu koncentrace řízení ve smyslu ust. § 89 odst. 1 stavebního zákona tak k těmto námitkám nemohlo být přihlédnuto. Žalovanému proto ani zde nelze vytýkat, že se předmětnými námitkami v napadeném rozhodnutí nezabýval.

26. Konečně soud nepřisvědčil ani námitce týkající se snížení hodnoty nemovitostí, jež žalobkyně užívá. V územním i stavebním řízení platí, že účastníci řízení mohou uplatňovat jen to, co se týká ochrany jejich práv, nikoli však práv dalších osob (např. ostatních sousedů, obce, státu, apod.). Pokud je následně podle ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu legitimován jen ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých veřejných subjektivních právech, pak nemůže být jako žalobce úspěšný ten, kdo v žalobě namítá porušení práv jiné osoby.

27. Snížením tržní hodnoty nemovitosti se rozumí snížení ceny nemovitosti, za kterou je prodejná v daném místě a čase (jinými slovy znehodnocení nemovitosti). Od tohoto pojmu je nutno odlišit snížení pohody bydlení, kterou se rozumí „souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Nejvyšší správní soud (…) nicméně podotýká, že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-16, publikovaný pod č. 850/2006 Sb. NSS).

28. Soud má za to, že zatímco snížením pohody bydlení může být dotčena každá osoba, které náleží právo užívat nemovitost, případným snížením tržní hodnoty nemovitostí může být dotčen pouze její vlastník, jelikož pouze tento je osobou disponující s nemovitostí. Lze si představit, že v důsledku nové výstavby dojde jednak ke snížení tržní hodnoty sousedních nemovitostí, jednak ke snížení pohody bydlení jejich uživatelů, jedná se však o dvě rozdílné námitky, které je možno v řízení uplatnit. Žalobkyně není vlastníkem pozemku nacházejícího se v blízkosti navrhované stavby, ale náleží jí pouze věcné břemeno užívání (vlastníkem je pan R. R.), soud tudíž neshledal možné dotčení žalobkyně případným snížením tržní hodnoty nemovitostí. Námitka snížení tržní hodnoty nemovitostí se netýká ochrany práv žalobkyně, ale práv jiné osoby (vlastníka nemovitosti), žalobkyni tedy nepříslušelo tuto námitku uplatňovat. Ze stejných důvodů nemůže být žalobkyně s předmětnou námitkou úspěšná ani v řízení před soudem.

29. Konečně se soud zabýval námitkou, že umístění stavby nebylo v souladu s územním plánem.

30. Podle ust. § 90 písm. a) stavebního zákona stavební úřad v územním řízení posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Soulad stavby s územně plánovací dokumentací je rozhodující skutečností pro umisťování a prostorové uspořádání všech staveb v území. Zaručení ochrany zásadních veřejných zájmů, jež významným způsobem předurčují výsledek územního řízení, představuje zkoumání souladu záměru žadatele se základními regulativy uspořádání území a jeho využití. Soulad s územním plánem je stavební úřad povinen zkoumat z úřední povinnosti.

31. Jak vyplývá z komentářové literatury k tomuto ustanovení stavebního zákona (Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M.: Stavební zákon - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 3/2014), „vyhodnocení souladu záměru s jednotlivými kritérii uvedenými v § 90 stavebního zákona (tzn. i souladu s územním plánem) musí představovat jádro odůvodnění územního rozhodnutí, proto je nutné věnovat odůvodnění v této části náležitou pozornost, aby splňovalo požadavky, které na odůvodnění správního rozhodnutí klade § 68 odst. 3 správního řádu. V praxi se stává, že odůvodnění souladu záměru s § 90 stavebního zákona sestává z pouhé parafráze zákonného textu a konstatování, že tato kritéria jsou splněna. To ovšem zdaleka nepostačuje a takové rozhodnutí může být zrušeno odvolacím orgánem, v přezkumném řízení nebo správním soudem pro nepřezkoumatelnost dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“

32. Ze správního spisu soud zjistil, že správní orgán prvního stupně k souladu záměru stavebníka s územně plánovací dokumentací uvedl, že stavba se podle územního plánu obce Bystřice pod Lopeníkem bude nacházet v ploše zemědělské, kde je umístění stavby přípustné, a to podle ust. § 18 odst. 5 stavebního zákona. K tomu doplnil, že stavebník působí na základě zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, v regionech Uherskohradišťska, Uherskobrodska a Valašskokloboucka mj. jako poskytovatel veřejného internetového připojení prostřednictvím bezdrátové WiFi sítě. Přístup k internetu zajišťuje cca v 75 obcích. Tuto službu poskytuje na základě „Všeobecného oprávnění k zajišťování veřejné komunikační sítě“ zahrnující tyto činnosti: veřejná pevná komunikační síť, veřejně dostupná telefonní služba, služby přenosu dat a služby přístupu k síti Internet. Dále uvedl, že lokalita k umístění stavby byla vybrána na základě výkonových měření intenzity datového signálu, matematických modelů vyřazovacích charakteristik anténních systémů zaručujících nezkreslený přenos a přímých viditelností. Navrhovaná stavba má zajišťovat spojení Uherskobrodska a Valašskokloboucka, kdy právě z tohoto výškového bodu je zabezpečena přímá viditelnost vysílačů v obou směrech, a tak se ušetří jeden přenosový bod. Zvolené technické řešení je tedy nejefektivnější nejen z hlediska ekonomického, technického, ale i z hlediska krajinného. Charakter provozu objektu nebude bránit zemědělskému využívání okolních pozemků ani rekreačnímu využití okolní krajiny.

33. Žalovaný k souladu záměru s územně plánovací dokumentací doplnil, že podle územního plánu je předmětná stavba navržena v plochách zemědělských, kde územní plán jako přípustné využití uvádí umisťování staveb a zařízení pro nezbytnou technickou vybavenost, stavby a zařízení pro nezbytnou související dopravní obslužnost, včetně cyklotras, protierozní opatření a požadavky staveb a zařízení pro zemědělské obhospodařování pozemků. Dále žalovaný s poukazem na ust. § 18 odst. 5 a § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona konstatoval, že navržený technologický objekt, který je součástí veřejné komunikační sítě, je stavbou technické infrastruktury, kterou lze podle ust. § 18 odst. 5 stavebního zákona na zemědělských plochách umístit. Technologický objekt pro distribuci internetového signálu tak podle žalovaného není s územním plánem v rozporu.

34. Jak vyplývá z veřejně dostupného územního plánu Bystřice pod Lopeníkem, pozemek, na němž má být navrhovaná stavba umístěna, se nachází v plochách zemědělských „Z“. V takto označených plochách územní plán umožňuje jako hlavní využití zemědělskou půdu a jako přípustné využití: plochy zemědělské zahrnující zemědělské pozemky tříděné podle druhů, včetně polních cest, rozptýlené zeleně, mezí, teras a terénních úprav, nezbytnou související dopravní a technickou infrastrukturu (včetně cyklotras), protierozní opatření, z technických opatření a staveb, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu: chodníky pro pěší, cyklistické trasy, odpočívadla, prvky drobné architektury, informační tabule a zařízení. Pokud žalovaný uvedl, že územní plán jako přípustné využití plochy uvádí mimo jiné umisťování staveb a zařízení pro nezbytnou technickou vybavenost, toto z územního plánu dovodit nelze, neboť, jak bylo uvedeno, územní plán jako přípustné využití zemědělských ploch umožňuje ve vztahu k technické infrastruktuře nikoli stavby a zařízení pro nezbytnou technickou vybavenost, ale nezbytnou související dopravní a technickou infrastrukturu, a technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu. Na zemědělských plochách lze tedy, jak nasvědčuje územní plán, umisťovat pouze takovou dopravní a technickou infrastrukturu, která je nezbytná a která souvisí se zemědělským využitím, případně taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu. Z územního plánu tedy není zřejmé, že by navrhovaná stavba spadala pod přípustné využití zemědělských ploch a ani správní orgány se touto otázkou nijak blíže nezabývaly.

35. Správní orgány obou stupňů odůvodnily soulad záměru s územním plánem odkazem na ust. § 18 odst. 5 stavebního zákona, ani tato argumentace však neobstojí.

36. Podle ust. § 18 odst. 5 stavebního zákona lze v nezastavěném území v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje.

37. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v nezastavěném území lze, v souladu s jeho charakterem, výjimečně umisťovat zde taxativně uvedené stavby, zařízení a jiná opatření s tím, že územně plánovací dokumentace nesmí jejich umístění výslovně vylučovat. K umístění stavby do nezastavěného území tak musí být, kromě toho, že musí jít o stavbu, zařízení či jiné opatření zde uvedené, splněny dvě podmínky – umístění stavby musí být v souladu s charakterem nezastavěného území, a územně plánovací dokumentace nesmí umístění této stavby výslovně vylučovat. Co se týká charakteru nezastavěného území, resp. kritérií posuzování souladu umisťovaných staveb, zařízení a jiných opatření s charakterem nezastavěného území, tyto nejsou blíže specifikovány. Jak však uvádí shora citovaný komentář ke stavebnímu zákonu, „z hlediska územního plánování je charakter území dán nikoli pouze, ale především skladbou funkčních ploch. V důsledku uplatnění výjimky z ochrany nezastavěného území podle § 18 odst. 5 stavebního zákona by v území neměly začít dominovat plochy, které v něm dosud nedominovaly. Dominanci lze přitom chápat jako takovou změnu v území, která významem nebo rozsahem podstatně ovlivňuje okolní funkční plochy. Požadovaný charakter je rámcově vyjádřen cíli a úkoly územního plánování (předpoklady udržitelného rozvoje území, komplexní pojetí rozvoje, obecně prospěšný soulad veřejných a soukromých zájmů, koordinace změn v území, ochrana a rozvoj hodnot území a krajiny…). Nesoulad s cíli a úkoly územního plánování vyvolaný umístěním staveb, zařízení nebo jiných opatření v nezastavěném území by bylo možno chápat jako nesoulad s charakterem nezastavěného území. Důraz na zachování charakteru nezastavěného území je třeba chápat jako požadavek na minimalizaci negativních vlivů umisťování staveb, zařízení nebo jiných opatření na nezastavěné území s tím, že je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu.“

38. Správní orgán prvního stupně i žalovaný se však omezili pouze na konstatování, že stavbu lze v nezastavěném území umístit, jelikož se jedná o stavbu veřejné technické infrastruktury (jedná se o součást veřejné komunikační sítě) a splněním uvedených podmínek se vůbec nezabývali.

39. S ohledem na výše uvedené dospěl krajský soud k závěru, že odůvodnění správních rozhodnutí není z hlediska posouzení souladu záměru stavebníka s územně plánovací dokumentací zcela dostatečné. Z vlastního územního plánu nevyplývá, že navrhovaná stavba je s ním v souladu, a správní orgány dostatečně nezdůvodnily, proč mají za to, že v daném případě lze výjimečně aplikovat ust. § 18 odst. 5 stavebního zákona. Nezabývaly se otázkou, zda je navrhovaná stavba v souladu s charakterem nezastavěného území, ani tím, zda územně plánovací dokumentace umístění navrhované stavby výlučně nevylučuje. Nepostačí přitom argumentace, že se jedná o stavbu uvedenou v taxativním výčtu § 18 odst. 5 stavebního zákona, jelikož v tom případě by bylo možné při umisťování staveb do nezastavěného území územně plánovací dokumentaci zcela ignorovat, což jistě není v souladu s principy územního plánování a územního řízení.

V. Závěr a náklady řízení

40. Krajský soud v Brně tak z výše uvedených důvodů rozhodnutí žalovaného jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. r. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení bude na žalovaném, aby se přezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou souladu navrhovaného záměru stavebníka s územně plánovací dokumentací, přitom je vázán shora uvedeným právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

41. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

42. Výrok o náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s. V dané věci soud osobě zúčastněné na řízení neuložil žádnou povinnost, současně pak neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání práva na náhradu jejích dalších nákladů řízení (ostatně osoba zúčastněná na řízení takové důvody ani netvrdila).

43. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna advokáta žalobkyně a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) a dva režijní paušály, a to ve výši 2 × 3 100 Kč a 2 × 300 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu], tedy celkem 6.800 Kč. Žalobkyni dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 1.000 Kč. Celkem tedy byla žalobkyni vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 10.800 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 24. listopadu 2016 JUDr. Zuzana Bystřická, v.r. předsedkyně senátu