29 A 20/2025

Rubrum

č. j. 29 A 20/2025 - 70 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: M. M. zastoupený zmocněnou zástupkyní M. M. proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2025, č. j. MZE-3101/2025-18124 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žádostí o informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), ze dne 29. 11. 2024, obrátil na Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (dále jen „povinný subjekt“). Konkrétně se dožadoval 2 29 A 20/2025 poskytnutí údajů z Registru vinic (dále jen „Registr“): počet keřů nacházejících se na vinicích parc. č. XA a XB v k. ú. X, včetně registrovaných ploch a výnosů hroznů z vinic za roky 2022 až 2024; kdo a kdy založil vinici na původním parc. č. XC, jakým počtem a odrůdou keřů (v roce 2004) a jaká byla evidovaná výměra a jaké byly výnosy od vzniku do roku, kdy došlo k jejímu rozdělení; zaslání informací o vinicích na parc. č. XD a XE týkajících se registrovaných ploch, počtu evidovaných odrůd a keřů na předmětných vinicích od data vzniku do roku 2024, vysázených odrůdách, pěstiteli a výnosu hroznů za uvedené období.

2. Povinný subjekt rozhodnutím č. j. UKZUZ 209940/2024, ze dne 12. 12. 2024, požadované informace odmítl na základě § 11 odst. 3 informačního zákona, když dovodil, že požadovanou informaci nelze subsumovat pod výjimku legislativně zakotvenou v § 28 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 2 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vinařský zákon“), a to z toho důvodu, že požadovaná informace je širšího rozsahu, neboť výjimka stanovená § 28 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 2 vinařského zákona je pouhou její subkategorií zúženou na provozovny výrobců vína nebo příjemců nebaleného vína, v nichž je sudové víno prodáváno spotřebiteli. S ohledem k tomuto závěru dospěl povinný subjekt k aplikaci § 11 odst. 3 informačního zákona, když dovodil, že se jedná o informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné podle zvláštního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti nebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím, a informaci neposkytl.

3. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí povinného subjektu potvrdil.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

4. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, a aby nařídil povinnému subjektu poskytnout žalobci požadované informace (§ 16 odst. 6 informačního zákona).

5. Žalobce předně v podané žalobě zasazuje svou žádost do širšího kontextu událostí spojených se spoluvlastnickými spory ve vztahu k citovaným pozemkům, čímž odůvodňuje i legitimitu požadavku na získání požadovaných informací. Ve vztahu k žádosti žalobce namítá, že nebyly naplněny kumulativní podmínky pro odmítnutí poskytnutí informací dle § 11 odst. 3 informačního zákona. Požadované informace nebyly získány v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti ani se na ně nevztahuje povinnost mlčenlivosti nebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím. Jedná se o informace, které představují výstupy z činnosti povinného subjektu, protože se jedná o informace a údaje přeposílané v rámci ministerstva zemědělství z jednotlivých registrů. Žalobce primárně poukazuje na skutečnost, že obdobné informace již byly (k žádosti zmocněné zástupkyně žalobce) vydány, nejedná se tedy o „tajné“ informace a údaje, a proto žalobce i v nynějším případě mohl legitimně očekávat, že mnu budou poskytnuty. Vzhledem k tomu, že žalovaný argumentuje tím, že by poskytnutí informací bylo v rozporu se zákonem, doznává tak nesprávný úřední postup, pokud již byly v minulosti vydány.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a další podání 3 29 A 20/2025

6. Žalovaný navrhl podanou žalobu zamítnout. Žalovaný s žalobní argumentací nesouhlasí. Vychází z § 28 odst. 2 informačního zákona, dle něhož registr není veřejně přístupný, vyjma dat dle § 28 odst. 1 písm. c) vinařského zákona (seznam provozoven výrobců vína nebo příjemců nebaleného vína, v nichž je sudové víno prodáváno spotřebiteli). O takové údaje však žalobce nežádal. Z výše uvedeného vyplývá, že povinný subjekt nejprve získal data, která byla až následně zanesena do registru a eventuálně mohla sloužit jako podklad pro případnou kontrolu. Primárním důvodem pro odmítnutí žádosti byla tedy neveřejnost daného registru, a proto bylo možné žádost odmítnout podle § 15 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 28 odst. 2 vinařského zákona. Pro argumentační oporu žalovaný odkázal na rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2025, č.j. 62 A 40/2025-104, a Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2026, č. j. 10 As 265/2025-35.

7. Žalobce v replice zpochybňuje argumentaci žalovaného, pokud jde o aplikaci § 11 odst. 3 informačního zákona, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho aplikaci. Konkrétně podmínka, že informace byly získány v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti. IV. Ústní jednání konané dne 12. 5. 2026 8. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých tvrzeních již dříve písemně uplatněných v žalobě, ve vyjádření k žalobě, resp. v replice k vyjádření. V rámci ústního jednání krajský soud provedl k důkazu žalobcem předložené kopie listin z webových stránky povinného subjektu, týkajících se vyvěšení povinně zveřejňovaných informací. Krajský soud sám tyto odkazy za přítomnosti účastníků řízení při jednání rozklikl a prohlédl zveřejňované informace za namítané období.

V. Posouzení věci soudem

9. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

10. Mezi účastníky řízení spornou otázkou (vyplývající s žalovaným aplikovaného § 11 odst. 3 informačního zákona) bylo, zda „odmítnuté informace“ svojí povahou spadají mezi informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti, anebo se jedná o informace, které vznikly činností povinného subjektu.

11. Podle § 11 odst. 3 informačního zákona informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím, se neposkytují. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností.

12. Krajský soud shodně s účastníky řízení konstatuje, že z citovaného ustanovení vyplývá pro odmítnutí poskytnutí informací musí být splněny kumulativně tři podmínky: 1) musí jít o informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby, 2) stalo se tak při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu a 3) vztahuje se na ně povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím. 4 29 A 20/2025 13. Podle § 1 vinařského zákona tento zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelný předpis Evropské unie další podmínky a požadavky v oblasti vinohradnictví a vinařství. Tento zákon dále upravuje výkon státní správy, včetně státního dozoru nad dodržováním povinností stanovených předpisy Evropské unie a tímto zákonem, a ukládání správních trestů za jejich porušování.

14. Podle § 28 odst. 1 vinařského zákona Registr obsahuje: a) seznam registrovaných vinic a údaje o nich, včetně údajů o pěstitelích, b) údaje o hodnocených a zatříděných vínech, provedených kontrolách pěstitelů, výrobků a osob uvádějících produkty do oběhu, údaje o produktech a evidenční knihy obchodních zprostředkovatelů, c) seznam provozoven výrobců vína nebo příjemců nebaleného vína, v nichž je sudové víno prodáváno spotřebiteli (...)“. Registr podle § 28 odst. 2 vinařského zákona vede povinný subjekt a je zde zejména zakotvena informace, že Registr není veřejně přístupný s výjimkou údajů podle § 28 odst. 1 písm. c) vinařského zákona.

15. Z obsahu rozhodnutí povinného subjektu se podává, že informace, které odmítl poskytnout, spravuje v rámci registru vinic dle § 28 vinařského zákona a čl. 31-34 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/273, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, pokud jde o systém povolení pro výsadbu révy, registr vinic, průvodní doklady a certifikaci, evidenční knihu vstupů a výstupů, povinná prohlášení, oznámení a zveřejňování oznamovaných informací ze dne 11. prosince 2017 (dále jen „Nařízení“), kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, pokud jde o systém povolení pro výsadbu révy, registr vinic, průvodní doklady a certifikaci, evidenční knihu vstupů a výstupů, povinná prohlášení a oznámení, a k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o příslušné kontroly, a zrušuje prováděcí nařízení Komise (EU) 2015/561. Údaje podle předpisů Evropské unie Registr obsahuje podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. f) vinařského zákona. Přitom, jak patrno z obsahu ustanovení čl. 51 Nařízení č. 2018/273, informace/údaje požadované žalobcem v jeho žádosti, odmítnuté napadeným rozhodnutím, nejsou těmi, k nimž se váže povinnost (Komise) oznamované údaje zveřejňovat.

16. Pro zodpovězení výše nastolené stěžejní otázky je třeba vycházet ze smyslu a účelu § 11 odst. 3 informačního zákona, který je důsledkem novelizace informačního zákona provedené zákonem č. 61/2006 Sb. (dále jen „novela“). Dle důvodové zprávy k této novele změny zpřesňují ochranu důvěrnosti informací, které povinný subjekt získal při plnění úkolů v rámci specifických činností, jakými jsou výkon kontroly, dozoru, dohledu a činností obdobných. Zákon vychází z toho, že při výkonu těchto činností, při nichž příslušný orgán či subjekt při plnění veřejných úkolů vrchnostensky či autoritativně proniká do sféry jiných, převážně soukromých subjektů, získává velmi citlivé údaje, a to i takové, které s vykonávanou činností přímo nemusí souviset. Pokud by se informační povinnost vztahovala přímo na tyto informace, vedlo by to např. k poškozování jednotlivých účastníků hospodářské soutěže, a naopak ke zvýhodnění jejich konkurentů, kteří by se mohli jednoduchým způsobem dostat k citlivým vnitropodnikovým informacím. To by mělo neblahý vliv nejen na postavení kontrolních a dozorových orgánů a na chování kontrolovaných subjektů vůči nim, ale mohlo by to i zásadním způsobem destabilizovat sledované trhy.

17. Účelem § 11 odst. 3 informačního zákona je tedy ochrana práv a oprávněných zájmů (soukromých) třetích osob, které jsou vrchnostensky donuceny poskytnout správním orgánům informace, jejichž zveřejnění by mohlo narušit hospodářskou soutěž nebo jinak 5 29 A 20/2025 zasáhnout do práv těchto třetích osob. Informace o tom, kdy, který konkrétní subjekt přijal zásilku vína a v jakém množství, je možné označit v obecném smyslu za důvěrnou. Takové informace lze využít ke splnění účelu kontroly, avšak jejich zveřejnění či další šíření již není žádoucí.

18. Jak ostatně důkladně popsal žalobce při ústním jednání, povinný subjekt získává tyto informace na základě zákonem stanovené oznamovací povinnosti od příjemců vína. Takto získané informace mohou následně sloužit mimo jiné ke kontrolní činnosti vykonávané SZPI. Již z tohoto důvodu má zdejší soud za to, že vedení registru odpovídá kontrolní činnosti v širším slova smyslu. Dle § 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, totiž kontrolní orgán při kontrole zjišťuje, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají z jiných právních předpisů (k této činnosti požadované informace využije zejména SZPI). Dle § 3 zákona o kontrole pak kontrolní orgán může provádět před zahájením kontroly úkony, jejichž účelem je opatření podkladů pro posouzení, zda zahájit kontrolu. To odpovídá i jednomu z důvodů vedení registru – sběru dat od příjemců vína mimo jiné i pro budoucí kontrolní činnost SZPI.

19. Krajský soud je toho názoru, že § 11 odst. 3 informačního zákona lze plně aplikovat, když žalobcem požadované a následně odmítnuté informace byly informace získané v rámci činnosti obdobné, a to na základě zvláštního právního předpisu, tj. § 28 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 28 odst. 2 vinařského zákona. Dle krajského soudu povinný subjekt informace získal od třetích osob, které mu je poskytly na základě povinnosti stanovené zejména v § 14a vinařského zákona. První podmínka je tedy splněna. Žalobce však popírá, že se tak stalo v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti, resp. že by pod tento výčet spadala činnost spočívající ve vedení registru. Krajský soud souhlasí s tím, že ze samostatného jazykového výkladu § 37 odst. 4 vinařského zákona vyplývá, že vedení registru je jinou než dozorovou činností [zároveň ale dané ustanovení stejně jako § 37 odst. 1 písm. a) vyvrací žalobcovo tvrzení, že povinný subjekt žádnou dozorovou pravomoc nemá]. Z kontextu informačního zákona, vinařského zákona a souvisejících unijních předpisů (zejména nařízení) však vyplývá, že vedení registru je buď činností kontrolní, resp. dozorovou v širším slova smyslu, anebo, jak žalobce uvádí, činností evidenční, avšak natolik provázanou s kontrolní a dozorovou činností, že jde o její nedílnou součást.

20. Protože žalobcem požadované informace jsou informace (údaje) získané při plnění své (explicitně) dozorové a dohledové činnosti povinného subjektu, je na takové informace nutno po právu nahlížet jakožto na údaje/informace, s nimiž je povinný subjekt ze zákona povinen nakládat jako s údaji neveřejnými. Krajský soud tudíž nemohl přisvědčit tvrzení žalobce, že povinný subjekt zneužil procesní rámec informačního zákona ke znemožnění kontroly vlastní evidenční činnosti, neboť jde o jím vedený registr veřejné správy. Jakkoliv totiž skutečně platí, že povinný subjekt tento registr vede, jedná se o registr ze zákona neveřejný.

21. Tento závěr dle krajského soudu podporuje i právní úprava v nařízení Komise (ES) č. 555/2008 ze dne 27. 6. 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína. Z něj například vyplývá (čl. 81 odst. 2 a 3), že shromažďování informací v registru vinic do jisté míry nahrazuje kontrolní činnost na místě. Podle preambule nařízení Komise (ES) č. 436/2009 ze dne 26. 5. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, pokud jde o registr vinic, povinná prohlášení a shromažďování údajů pro sledování trhu, průvodní doklady pro 6 29 A 20/2025 přepravu vinařských produktů a evidenční knihy vedené v odvětví vína, je hlavním účelem registru vinic sledování a kontrola produkčního potenciálu.

22. Krajský soud nachází oporu i v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 265/2025-35, který tento závěr shledal za zcela logický a odpovídající reprodukované právní úpravě. Nelze proto přisvědčit názoru žalobce, že se jedná o rozsudek nerelevantní pro nyní projednávanou věc. Ústavním základem práva na informace je totiž čl. 17 odst. 5 Listiny, podle kterého státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Informační zákon, který provádí toto základní právo, proto upravuje podmínky poskytování informací o činnosti povinných subjektů, kterými jsou orgány veřejné moci. Jinými slovy vyjádřeno, smyslem tohoto základního práva a informačního zákona není a nemá být poskytování informací o jiných subjektech, kterými jsou jednotlivci nebo právnické osoby. Právo na informace proto nesmí být zneužíváno k jiným účelům, než stanovil ústavodárce. Lze proto plně přisvědčit právnímu názoru, že žádost o informace má sloužit výhradně ke kontrole činnosti veřejné moci, a nikoliv k získávání informací o podnikatelské činnosti jiných subjektů. Rozhodnutí, kterým povinný subjekt odmítl poskytnout některé požadované údaje, přičemž již z jejich označení je zřejmé, že se nejednalo o informace o činnosti povinného, nýbrž o konkrétní informace o činnosti jiných podnikatelských subjektů bylo proto učiněno zcela v intencích § 11 odst. 3 informačního zákona a zejména čl. 17 odst. 5 Listiny.

23. Krajský soud neshledal za důvodné ani námitky žalobce, pokud se domáhal poskytnutí požadovaných informací s ohledem na legitimní očekávání, které odvíjí od skutečnosti, že totožné informace byly v minulosti povinným subjektem poskytovány (což dokládá s poukazem na listinné důkazy – kopie webových stránek). Krajský soud se v tomto směru ztotožnil s názorem žalovaného (nacházející zcela oporu v judikatuře správních soudů), dle něhož se účastník řízení nemůže odvolávat na to, že v minulosti byl určitý postup běžný, pokud je v rozporu se zákonem. Legitimní očekávání nevzniká z předchozí praxe, pokud tato praxe nebyla v souladu s právními předpisy. Existence dřívějšího správního rozhodnutí ještě nutně nemusí zakládat ustálenější a závaznou správní praxi žalovaného. Především pak nezapovídá, aby správní orgán svůj názor do budoucna změnil, pokud svůj postup náležitě odůvodní, což se s ohledem na odkaz žalovaného na zvláštní úpravu vinařského zákona, unijní úpravy a citované rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu stalo.

VI. Závěr a náklady řízení

24. Krajský soud proto na základě výše uvedeného žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta) a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. 7 29 A 20/2025 Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 21. května 2026 JUDr. Zuzana Bystřická v.r. předsedkyně senátu