29 A 28/2026

Rubrum

č.j. 29 A 28/2026-66 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Ľubomíra Majerčíka a Mariana Kokeše v právní věci žalobkyně: HRANIPEX a.s. se sídlem Jaroslavy Rýznerové 97, 396 01 Komorovice zastoupena Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem Na Viničních horách 493/25, 160 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vydání výzvy žalovaného ze dne 13. 2. 2026, č. j. KUJI 10572/2026, jíž žalovaný vyzval příslušný správní orgán k odstranění nepovoleného reklamního zařízení a žalobkyni k poskytnutí součinnosti, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 2 29 A 28/2026

1. Žalobkyně podala zásahovou žalobu proti výzvě žalovaného podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, kterou jí uložil povinnost poskytnout součinnost (§ 31 odst. 12) vlastníkovi silnice, který byl dle výzvy povinen odstranit nepovolené reklamní zařízení (§ 31 odst. 9) umístěné na pozemku žalobkyně v ochranném pásmu silnice I. třídy.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

2. Žalovaný zaslal žalobkyni „Výzvu k odstranění nepovoleného reklamního zařízení a poskytnutí součinnosti“ (dále „Výzva“) dne 13. 2. 2026. V ní výrokem I. vyzval vlastníka silnice I/34 (Ředitelství silnic a dálnic s. p., dále „ŘSD“) k odstranění reklamního zařízení (reklamní cedule a světelná reklama). Výrokem II. vyzval žalobkyni jako vlastníka pozemků p. č. 424/5 a 424/11 v k. ú. Komorovice, na němž byla reklamní zařízení umístěna, k poskytnutí součinnosti, aby umožnila na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na svůj pozemek za účelem odstranění těchto reklamních zařízení. Žalobkyně odstranila pouze reklamní ceduli.

3. Žalobkyně argumentuje, že světelná reklama zobrazuje digitální umělecké dílo a nejedná se tak o reklamní zařízení. Žalovaný však stále požadoval po žalobkyni součinnost a trval na tom, že dílo považuje za reklamní zařízení, neboť na obrazovce v minulosti byla údajně zobrazovaná i reklama. Žalobkyně k tomu sdělila, že pouze za účelem testování a kalibrace obrazovky bylo dočasně zobrazeno logo žalobkyně a později již bylo zobrazení nastaveno výhradně na jedno konkrétní umělecké dílo.

4. Argumentace žalobkyně spočívá v tvrzení, že žalovaný překračuje svoji pravomoc, pokud se domáhá odstranění díla, které není reklamním zařízením. Žalobkyně má za to, že žalovaný se vydáním Výzvy dopustil nezákonného zásahu do jejích práv, a to konkrétně do majetkové sféry. Výzva podle § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích slouží k řešení tzv. „černých reklam“, které jsou umísťovány v blízkosti pozemních komunikací a vlastníci se k nim nehlásí. Výzvu však nelze zneužívat pro odstranění veškerých objektů, které se nachází v blízkosti pozemních komunikací, tj. i objektů, které nejsou reklamními zařízeními. Z podkladů k Výzvě nevyplývá, že by na světelném panelu byla zobrazována reklama, naopak ve skutečnosti je na ní zobrazováno umělecké dílo. Úvaha žalovaného, že v případě světelných panelů se jedná o reklamní zařízení, jelikož tyto panely mohou sloužit k zobrazování reklamy, je nepřípustným extenzivním výkladem zákona a nabízí se srovnání s fasádou domu, která není reklamním zařízením, dokud na ní nejsou namalována či jinak umístěna reklamní sdělení.

5. Žalobkyně navrhla soudu, aby prohlásil zásah žalovaného za nezákonný a zrušil Výzvu žalovaného v obou výrocích, aby nedošlo k odstranění díla. Dále má soud žalovanému uložit, aby zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a aby žalovanému přikázal obnovit stav před nezákonným zásahem.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný zdůraznil smysl zákona o pozemních komunikacích, který regulací reklamních zařízení v blízkosti komunikací chrání veřejný zájem z hlediska bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích.

7. Dle § 25 odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o pozemních komunikacích je zařízení pro písemnou, obrazovou, světelnou nebo jiným způsobem prováděnou reklamu nebo propagaci, 3 29 A 28/2026 reklamním zařízením. Promítané dílo předává určité kulturní sdělení a naplňuje tedy pojem propagace. Tomu odpovídá i názor Ministerstva dopravy z Metodické příručky – Reklamní zařízení a zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, z roku 2016, č. j. 248/2015-120- STSP/1 (dále „Příručka“). Ta jasně definuje pojem propagace, kdy v kontextu reklamních zařízení podle zákona o pozemních komunikacích je propagací i šíření informací veřejnosti, které nesleduje dosažení zisku, ale i podporu jiné než podnikatelské činnosti.

8. Žalobkyně připouští, že v minulosti bylo na světelné obrazovce propagováno i její logo, avšak nyní je technologicky nakonfigurována na jednu smyčku. Z této informace vyplývá, že změna obrazu je sice obtížná, nikoliv nemožná. Bez ohledu na tyto skutečnosti, je však světelná obrazovka reklamním zařízením umožňujícím reklamu zobrazit. V případě fasády domu je tomu jinak, neboť jejím účelem je chránit dům. V případě reklamního zařízení je primárním účelem promítání světelného obrazu.

9. Žalovaný vystupuje v roli toho, kdo chrání veřejný zájem (zájem bezpečnosti a plynulosti silničního provozu), a proto považuje toto reklamní zařízení za prvek veřejného prostoru, který může odvádět a rozptylovat pozornost řidičů a vytvářet tak rizikové situace ohrožující bezpečnost provozu a životy jeho účastníků. Reklamní zařízení se nachází v blízkosti frekventované silnice I. třídy v extravilánu, kde může na účastníky silničního provozu působit více rušivě, než kdyby bylo umístěné v zástavbě.

10. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobkyně

11. Žalobkyně v replice uvedla, že dle názoru žalovaného je instalované umělecké dílo reklamním zařízením z důvodu, že předává kulturní sdělení a naplňuje tak pojem propagace. Tato argumentace neobstojí, neboť žalovaným zmiňovaná Příručka, ze které tak správní orgán dovozuje, je pouze interním dokumentem, který není právně závazný. Druhý protiargument lze spatřovat ve skutečnosti, že Příručka zákonné vymezení pojmu „reklamní zařízení“ svým výkladem přesahuje. K tomu žalobkyně citovala odbornou literaturu, ze které tento závěr dovozuje (RIGEL, Filip.

1. Venkovní reklama. In: RIGEL, Filip, MORAVEC, Ondřej, ONDREJOVÁ, Dana. Reklamní právo. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2018, s. 106).

12. Též nelze nechat bez povšimnutí, že na fotografii přiložené k Výzvě je rovněž zachycena dopravní značka „IS 23 „Kulturní nebo turistický cíl – návěst“, která propaguje návštěvu zříceniny hradu. Tato je pro účastníky provozu daleko nebezpečnější než instalované umělecké dílo. Značka je totiž nebezpečně umístěna na okraji komunikace.

13. Žalobkyně setrvala na svém původním návrhu. V. Posouzení věci soudem V. 1 Shrnutí skutkových okolností 14. Soud se v mezích žalobních bodů zabýval tím, zda lze dospět k závěru o nezákonnosti zásahu žalovaného, přičemž shledal, že žaloba není důvodná (§ 87 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Soud rozhodl za splnění podmínek pro rozhodnutí ve věci bez nařízení ústního jednání (§ 51 s. ř. s.). 4 29 A 28/2026 15. Ze správního spisu se podává, že ŘSD po zjištění, že v silničním ochranném pásmu silnice I. třídy č. 34 je umístěno: „2 ks reklamního zařízení“, dalo žalovanému dne 28. 1. 2026 podnět k uložení výzvy k odstranění reklamních zařízení nacházejících se na pozemcích žalobkyně. Žalovaný v návaznosti na to vydal Výzvu podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, jíž vyzval žalobkyni jako vlastníka pozemků p. č. 424/5 a p. č. 424/11 v k. ú. Komorovice, aby poskytla součinnost dle § 31 odst. 12 téhož zákona, tj. aby umožnila vstup na svoji nemovitost příslušnému správnímu orgánu za účelem odstranění ve výzvě specifikovaných reklamních zařízení. Výzvou zároveň požadoval žalovaný po ŘSD jako vlastníku silnice I/34 jejich odstranění.

16. Žalobkyně dne 23. 2. 2026 podáním označeným jako „Doložení součinnosti“ žalovaného upozornila, že přistoupila k odstranění jednoho reklamního zařízení – poutače na galerii 8smička v Humpolci. K druhému objektu žalobkyně uvedla, že se jedná o světelnou reklamu s obrazovkou, kterou nepovažuje za reklamní zařízení ve smyslu § 25 odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o pozemních komunikacích. Je na ní promítáno umělecké dílo „AB Infinite I“ od umělce Andrey Bonaceta. Nesouhlasila proto s požadavkem na odstranění tohoto objektu.

17. Písemností ze dne 17. 3. 2026, č. j. KUJI 17992/2026, žalovaný sdělil žalobkyni, že setrvává na svém závěru, že se o reklamní zařízení jedná, neboť jde o zařízení určené k reklamě nebo propagaci. Setrval na tom, že v zájmu ochrany veřejného zájmu na bezpečnosti provozu trvá na jeho odstranění.

18. Na výše uvedenou korespondenci reagovala naposledy žalobkyně dne 26. 3. 2026 v písemnosti označené jako „Reakce na sdělení k doložení součinnosti“, ve které argumentovala žalovanému, že v současné době světelná obrazovka neslouží k zobrazování reklam, nýbrž pouze k promítání uměleckého díla. V. 2 Právní rámec 19. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví: § 25 Zvláštní užívání (1) K užívání dálnic, silnic a místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny (dále jen "zvláštní užívání"), je třeba povolení příslušného silničního správního úřadu vydaného s předchozím souhlasem vlastníka dotčené pozemní komunikace, a může-li zvláštní užívání ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, také s předchozím souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici, v ostatních případech se souhlasem Policie České republiky. (6) Zvláštním užíváním dálnice, silnice a místní komunikace je […] c) užití dálnice, silnice nebo místní komunikace a silničního pomocného pozemku pro 1. zřizování a provozování zařízení pro písemnou, obrazovou, světelnou nebo jiným způsobem prováděnou reklamu nebo propagaci (dále jen „reklamní zařízení“), § 31 (1) Zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu podléhá povolení. (2) Zřízení a provozování reklamního zařízení lze povolit pouze, není-li zaměnitelné s dopravními značkami, světelnými signály, zařízeními pro provozní informace nebo s 5 29 A 28/2026 dopravními zařízeními a nemůže-li oslnit uživatele dotčené pozemní komunikace nebo jinak narušit provoz na pozemních komunikacích. (3) Jedná-li se o reklamní zařízení viditelné z pozemní komunikace v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy, lze jeho zřízení a provozování povolit pouze pokud splňuje podmínky podle odstavce 2 a slouží-li k označení provozovny, která se nachází v silničním ochranném pásmu ve vzdálenosti do 200 metrů od reklamního zařízení. (9) Je-li v silničním ochranném pásmu zřízeno nebo provozováno reklamní zařízení v rozporu s odstavcem 1 bez povolení, vyzve silniční správní úřad neprodleně poté, co se o tom dozvěděl, vlastníka pozemní komunikace, v jejímž ochranném pásmu je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, nebo jejího správce, je-li výkon její správy zajišťován prostřednictvím správce, k odstranění reklamního zařízení, a vlastníka nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, k poskytnutí součinnosti podle odstavce 12. Silniční správní úřad vlastníka pozemní komunikace nebo jejího správce nevyzývá, je-li současně vlastníkem nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno; v takovém případě silniční správní úřad vlastníku nebo správci pozemní komunikace na jeho žádost sdělí, zda je reklamní zařízení zřízeno a provozováno na základě povolení podle odstavce 1. (10) Reklamní zařízení zřízené nebo provozované v ochranném pásmu pozemní komunikace v rozporu s odstavcem 1 bez povolení je vlastník této pozemní komunikace nebo její správce, je-li výkon její správy zajišťován prostřednictvím správce, povinen na náklady jeho vlastníka odstranit a uskladnit na vhodném místě. Odstranění reklamního zařízení bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem5). (12) Vlastník nemovitosti, na které je zřízeno a provozováno reklamní zařízení bez povolení podle odstavce 1, je povinen umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na svoji nemovitost za účelem odstranění tohoto reklamního zařízení. Vznikne-li tím škoda na nemovitosti, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit.

20. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, stanoví: § 82 Žalobní legitimace Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. V. 3 Hodnocení soudu 21. Obecně lze k zásahové žalobě z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) dovodit, že žaloba podle § 82 an. s. ř. s. je důvodná, pokud jsou splněny kumulativně následující podmínky: žalobkyně musí být přímo (1. podmínka) zkrácena na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a takový zásah byl zaměřen přímo proti ní nebo v jeho důsledku bylo proti ní přímo zasaženo (5. podmínka). Srov. např. rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2023, č. j. 9 As 20/2023-23. 6 29 A 28/2026 22. Těmito východisky je podle krajského soudu nutno poměřit oba výroky Výzvy. Výrok I. totiž nesměřoval přímo vůči žalobkyni, ale vůči ŘSD jako vlastníku silnice I/34, čímž není splněna už první podmínka uplatnění zásahové žaloby. Obdobnou situací se již správní soudy zabývaly a dospěly k závěru, že výzva silničního správního úřadu k odstranění reklamního zařízení vydaná podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, která je adresovaná správci dotčené pozemní komunikace, není způsobilá zasáhnout do veřejných subjektivních práv vlastníka reklamního zařízení. Jedná se o pokyn silničního správního úřadu určený správci dotčené pozemní komunikace k plnění jeho zákonných povinností dle § 31 odst. 10 zákona (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2026, č. j. 17 A 104/2025-61). Zdejší soud k tomu dodává, že povinnosti správce pozemní komunikace jsou podle § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích obdobné jako povinnosti vlastníka pozemní komunikace. Proto lze tento závěr vztáhnout v projednávané věci i na ŘSD jako vlastníka dané silnice.

23. Zdejší soud proto připomíná i navazující úvahy Městského soudu v Praze, od nichž neshledává důvod se odchýlit. Z výroku I. Výzvy neplyne žádná povinnost pro žalobkyni jako vlastníka reklamního zařízení. Na jeho základě není povinna dotčené reklamní zařízení odstranit. Současně výrok I. Výzvy neupozorňuje žalobkyni na možné sankce nebo důsledky neuposlechnutí, má informativní charakter, a to pouze ve vztahu k ŘSD. Žalobkyně proto nemůže být touto výzvou přímo dotčena na svých veřejných subjektivních právech. Obdobně jako Městský soud v Praze dochází zdejší soud k závěru, že žaloba proti výroku I. Výzvy není důvodná.

24. Ve vztahu k výroku II. Výzvy musí být však právní hodnocení odlišné. Výrok II. již směřuje požadavkem na součinnost přímo vůči žalobkyni a jako takový může představovat zásah do jejích veřejných subjektivních práv (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2025, č. j. 4 As 277/2024-46; či ze dne 28. 5. 2026, č. j. 4 As 282/2025-49). Předmětem sporu je tedy otázka, zda zařízení, k jehož odstranění má žalobkyně poskytnout ŘSD součinnost („umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na svoji nemovitost za účelem odstranění…“), naplňuje pojem reklamního zařízení a zda byl žalovaný oprávněn danou součinnost požadovat.

25. Ze správního spisu vyplynulo, že k Výzvě žalovaný přiložil fotografii zachycující světelnou obrazovku promítající umělecké dílo, o kterém žalobkyně tvrdila, že nese název „AB Infinite I“. Poté žalovaný doložil, že v minulosti bylo na této světelné obrazovce též promítáno logo žalobkyně. Žádnou z těchto dvou skutečností strany nerozporují. Žalobkyně nicméně tvrdí, že nyní je obrazovka nastavena tak, že promítá pouze smyčku uměleckého díla, a proto obecný závěr, že světelná obrazovka je reklamním zařízením, není správný, pokud se na ní nepromítají v současnosti žádné reklamy. Zároveň setrvává na tvrzení, že promítané umělecké dílo nenaplňuje pojem reklamy ani propagace.

26. Zákon o pozemních komunikacích [§ 25 odst. 6 písm. c) bod 1] vykládá pojem „reklamní zařízení“ tak, že se jím rozumí zařízení pro písemnou, obrazovou, světelnou nebo jiným způsobem prováděnou reklamu nebo propagaci. Z textace zákona tedy výslovně vyplývá, že reklamním zařízením je samotné zařízení, nikoliv promítané reklamní sdělení. Podobnou konstrukci zvolil zákonodárce v § 7 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb. stavební zákon, v němž je uvedeno, že reklamním zařízením se v tomto zákoně rozumí panel, tabule, deska nebo konstrukce, které slouží k šíření reklamy nebo jiných informací. 7 29 A 28/2026 27. Při výkladu pojmu „reklamní zařízení“ judikatura správních soudů též respektuje formulaci určenou zákonodárcem, která vychází z účelu, funkce a určení zařízení jako takového. To znamená, že okamžitý obsah právě promítaného sdělení není stěžejní pro určení, zda se jedná o reklamní zařízení či nikoliv. Zdejší soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2019, č. j. 29 A 53/2019- 79, výslovně uvedl: „reklamní zařízení není v zákoně o pozemních komunikacích vymezeno tak, že by na sobě nutně muselo též nést nějakou reklamu, nýbrž plně postačí, že jde o zařízení, které je určené pro reklamu či propagaci, byť takovou reklamou není (prozatím) osazeno.“. Již z toho plyne, že obraně žalobkyně nemůže samo o sobě prospět tvrzení, že na obrazovce v rozhodné době nebyla zobrazena klasická komerční reklama.

28. V nyní posuzované věci jde o světelnou elektronickou obrazovku, tedy o zařízení svou povahou určené k zobrazování vizuálních sdělení, a to navíc sdělení snadno proměnlivých a technicky jednoduše měnitelných, byť soud uznává, že technicky není vyloučeno nastavit opakující se smyčku. Takové zařízení je v každém případě konstrukčně určeno k nesení obrazového obsahu směrem k pozemní komunikaci a k upoutání pozornosti účastníků provozu. Právě tato vlastnost je z hlediska zákona o pozemních komunikacích podstatná. Lze tedy uzavřít, že funkce světelné obrazovky spočívá v přenosu vizuálního sdělení do prostoru, kde se pohybují řidiči a další účastníci silničního provozu. Je pak zcela namístě uvažovat o takovém zařízení jako o reklamním zařízení v intencích možného porušení veřejného zájmu na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, který zákon chrání, a posuzovat jej z pohledu uděleného povolení a splnění předpokladů pro jeho umístění.

29. V projednávané věci umocňuje závěr, že se jedná o reklamní zařízení ve smyslu zákona o pozemních komunikacích navíc další podstatná skutečnost, že na světelné obrazovce žalobkyně promítá umělecké dílo (viz fotografie založené ve správním spisu). Soud proto neshledal nezákonnost v postupu žalovaného, který uzavřel, že zařízení slouží ke sdělení reklamy či propagace, neboť tak je i žalobkyní využíváno. Prostřednictvím obrazovky je totiž prezentováno konkrétní umělecké dílo, jde tedy o zviditelňování a popularizaci určitého obsahu či osoby. Zákonodárce použil při definici pojmu reklamní zařízení v zákoně o pozemních komunikacích formulaci „reklama nebo propagace“, a tím zjevně zamýšlel postihnout i taková sdělení, která sice nemusí mít podobu bezprostřední komerční nabídky, avšak jsou způsobilá něco nebo někoho zviditelňovat, prezentovat, popularizovat či jinak propagovat navenek. Takový výklad není extenzivní, nýbrž odpovídá samotnému textu zákona. Navíc je zcela pochopitelné, že s ohledem na cíle, které zákon chrání (bezpečnost provozu), žalovaný považoval obrazovku, která promítá umělecké dílo za reklamní zařízení, neboť jeho účelem je poutat pozornost účastníků provozu na pozemních komunikacích. Soud proto rozhodl základ sporu mezi účastníky tak, že shodně jako žalovaný považuje promítané umělecké dílo za propagační sdělení ve smyslu definice reklamního zařízení podle § 25 odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o pozemních komunikacích. Vzhledem k výše uvedenému není relevantní výtka žalobkyně, že žalovaný opřel své závěry o Příručku.

30. Navíc žalobkyně nerozporuje, že se na obrazovce v minulosti zobrazovalo i její logo. Toto zjištění pak podporuje závěr, že zařízení bylo užíváno k propagačním, a dokonce i k reklamním účelům.

31. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že fasáda domu též není reklamním zařízením, dokud se na ní neobjevuje reklamní sdělení. Zaprvé, jak již bylo výše vysvětleno, propagační i reklamní sdělení se na světelné obrazovce prokazatelně promítalo. Žalobkyně tedy světelnou obrazovku k reklamě a propagaci využívala, a proto soud nemá pochybnosti o tom, že 8 29 A 28/2026 světelná obrazovka s promítaným uměleckým dílem, je v daném případě reklamním zařízením. Proto argument, že promítání je nakonfigurováno tak, že vyobrazuje pouze umělecké dílo, je i z tohoto důvodu nepřípadný, a to vzhledem k tomu, že i toto umělecké dílo je propagací podle zákona o pozemních komunikacích.

32. I pokud by soud výše uvedené pominul, tvrzení žalobkyně, že nyní obrazovka promítá pouze jedno sdělení a smyčku lze změnit pouze složitým technickým postupem, nevylučuje, že světelná obrazovka jako objekt je zařízením, které je z povahy věci určeno k šíření reklamy nebo propagace (tj. reklamním zařízením podle zákona o pozemních komunikacích). Tím se světelná obrazovka liší od fasády domu. Na rozdíl od fasády domu jsou reklamní zařízení z povahy věci určené k reklamním či propagačním sdělením, přičemž právě z toho vychází definice reklamního zařízení podle zákona o pozemních komunikacích. Účelem fasády domu naproti tomu primárně není nosit reklamní sdělení a z logiky věci o ní nelze uvažovat prima facie jako o reklamním zařízení. Jedná se tedy o zcela odlišné situace a srovnání, které žalobkyně uvedla, neobstojí. V každém případě je třeba vážit, zda je naplněn účel zákona – tedy ochrana veřejného zájmu na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, proto teoreticky by i fasáda domu mohla pro účely tohoto zákona zobrazovat reklamní obsah.

33. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně uplatněnou v replice, podle níž se v blízkosti dotčené pozemní komunikace nachází též cedule propagující návštěvu zříceniny hradu Orlík. Dovozuje, že tato cedule je mnohem nebezpečnější, neboť může způsobit v případě střetu materiální škody. Jakkoliv se soudu jeví hodnocení míry nebezpečnosti obou objektů ze strany žalobkyně jako subjektivní a nepodložené, světelná obrazovka nemůže být považována za legálně umístěnou jen z důvodu, že jiné cedule v okolí považuje žalobkyně za více nebezpečné. Každé reklamní zařízení podléhá samostatnému zákonnému režimu a musí samo o sobě splňovat podmínky stanovené zákonem. Podle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích totiž platí, že zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu podléhá povolení. Existence jiného objektu v okolí tak sama o sobě nemůže založit zákonnost nepovoleného reklamního zařízení žalobkyně.

34. Za dané situace soud uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud dané zařízení posoudil jako reklamní zařízení ve smyslu § 25 odst. 6 písm. c) bodu 1 zákona o pozemních komunikacích. Výklad přijatý žalovaným odpovídá textu zákona i jeho účelu. Jelikož byly splněny zákonné předpoklady pro postup podle § 31 odst. 9 téhož zákona, nebyla výzva žalobkyni k poskytnutí součinnosti k odstranění zařízení nezákonným zásahem. Pouze na okraj soud dodává, že by ani nemohl vyhovět dílčímu požadavku žalobkyně v žalobě na zrušení Výzvy, neboť k tomu není oprávněn na půdorysu zásahové žaloby dle § 87 s. ř. s.

VI. Závěr a náklady řízení

35. Soud tedy shledal námitky žalobkyně neopodstatněnými. Dospěl k závěru, že k nezákonnému zásahu výrokem II. Výzvy nedošlo pro nesplnění podmínky č. 3 (nezákonnost úkonu správního orgánu). K nezákonnému zásahu výrokem I. Výzvy nedošlo pro nesplnění podmínky č. 1 (přímé zkrácení žalobkyně). Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 87 odst. 3 s. ř. s. 9 29 A 28/2026 36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 30. června 2026 Zuzana Bystřická v.r. předsedkyně senátu